Jak naplánovat trek: Kde vzít inspiraci, jak odhadnout náročnost a o čem mít přehled

Chcete vyrazit na přechod hor nebo jen delší čundr a nemáte s plánováním moc zkušeností? Nebo zkušenosti máte, ale chcete si být jistí, že jej všichni zvládnou ve zdraví a s úsměvem? Mám pro vás pár tipů, jak se na treky obvykle chystám já.

Skoro každý rok se k mým cestám připojí někdo, pro koho je vícedenní putování „na těžko“ nebo průzkum divočejších neznačených tras relativně novou zkušeností. Díky snaze, aby mi dotyční jako kamarádi vydrželi i po návratu, mám tudíž v plánování obdobných akcí slušnou praxi.

Z mé zkušenosti začátečníci obvykle zvládnou v pohodě i drsnější výpravy, pokud jsou na ně patřičně připraveni a vybaveni. Pochopitelně se hodí mít s sebou zkušenějšího horala, který se dobře orientuje a vezme na sebe důležitá rozhodnutí jako třeba, kde bezpečně postavit stany, ví, co dělat v blížící se bouřce, poradí s výběrem vybavení nebo se nenechá rozhodit smečkou pasteveckých psů.

Případně kterému můžete vynadat, kam vás to sakra vytáh, a ulevit si v těžké chvíli… :) Nemáte-li nikoho takového v dosahu, nezbývá než se do příprav pustit na vlastní pěst a sbírat zkušenosti plnými hrstmi. Věřím, že vám při tom přijde vhod můj malý plánovací průvodce.

Sestup z hory Adatapa k jezeru Sevan, Arménie.

Význam poctivé přípravy

Vyrazit jen tak nazdařbůh do rumunských Karpat, aniž bych měl aspoň základní přehled o povaze terénu, počasí, jak dlouho v horách budu, kde splaším zásoby a jak to tam bude s vodou, je očividně pitomost. Čím vyšší hory nebo „exotičtější“ země, tím je důležitější nepodcenit přípravu a mít plán B (C,D…) nebo vědět dost na to, abych si mohl dovolit improvizovat.

V případě potíží může v lepším případě jít o pár nepříjemných hodin zimy a mokra či hromadu kilometrů, které absolvujete zbytečně navíc. V tom horším nepřipravený turista laškuje s ohrožením zdraví (nebo ještě hůř života).

Aby bylo cestování ještě pestřejší, ve skutečnosti jde jen málokdy všechno podle plánu. Paradox? Nemyslím si… Změna počasí, choroba člena výpravy, zcela jiný stav cesty, než jsme očekávali… není potřeba hned myslet na dramata, ale i tak je způsobů, jak spláchnout polovinu původní představy do záchodu, nespočet.

Čím víc toho o dané oblasti vím, tím lépe jsem pak schopen se přizpůsobit nenadálým situacím, operativně upravovat trasu nebo se aspoň psychicky připravit na to, co přijde. A konečně, dobrý plán považuji za základ úspěchu i v případě, že hodlám víceméně improvizovat průběžně, což se mi na cestách stává čím dál tím častěji.

Jezero kdesi na Pamíru, Tádžikistán.

Překvápkům se člověk nevyhne ani na kratších akcích po Česku nebo Slovensku, kdy míváme s ohledem na mylný dojem pohody a dostupnosti civilizace tendence sem tam na něco zapomenout nebo podcenit.

Čímž nehovořím o nikom jiném než sám o sobě. Zkušenosti nejsou zárukou, že mě nemůže dohnat vlastní blbost a příroda mi to nedá pěkně sežrat. Zapomenutá teplá čepice, tragický odhad náročnosti s ohledem na převýšení, nebo pominutí skutečnosti, že na menších vsích bývají potraviny v neděli zavřené, budiž odstrašujícím příkladem.

Příjemným bonusem kvalitní přípravy je, že čím lépe jsem si výlet naplánoval, tím lehčí můžu mít batoh, protože třeba neponesu hromadu zbytečných zásob navíc (ačkoliv rezerva je u delších přechodů nutností).

Výlet s kamarády na Lúčanskou Malou Fatru, Slovensko.

Zjistěte si, co kdo chce, a přizpůsobte styl (nebo složení) výpravy

Ať už je cíl vaší výpravy jakýkoliv, je dobré si mezi jejími účastníky ujasnit, co kdo očekává. Pokud je jádro ve shodě a plán se určitě měnit nebude, nezapomeňte případným nově přibyvším jasně sdělit do čeho jdou a na co se zhruba připravit.

Přičemž „při nejlepší vůli nemám šajnu, jak to tam bude vypadat, ale raději si zabal teplé spoďáry“ je zcela relevantní informace. Nebojte se přiznávat, co všechno jsou neznámé.

V případě, že se podoba akce teprve utváří, není od věci zhodnotit, co zhruba chci já, co by tak rádi ostatní a na co realisticky jednotliví členové skupiny fyzicky a psychicky mají.

Ve stejných horách se kupříkladu  dají podniknout:

• Nenáročné jednodenní čundry na lehko ze základny s pevnou střechou a snadným přísunem zásob.
• Delší přechod s omezeným vybavením, protože po cestě je kde přespat atp. A třeba navíc s průvodcem.
• Klasický trek „na těžko“, kde nepočítáme s civilizačními vymoženostmi. Ať už protože na trase nejsou nebo na ně nemáme rozpočet.
• Náročná túra divočinou, kde není moc informací o trase, ale očekáváme spíše horší stezky a velkou míru nejistoty. Je potřeba se o sebe postarat za každých okolností.

To jen tak, že pod pojmem „výlet do Gruzie“ si každý představí něco jiného. Kromě ochoty účastníků zájezdu podstupovat jistou míru nepohodlí (nebo si naopak připlatit za komfort a odlehčení) jde také o jejich fyzickou kondici a pouhou vůli něco takového podniknout.

Jeden z mých nejoblíbenějších výhledů. NP Borjomi-Kharaghauli, Gruzie.

Vytáhnout kamarády nebo svou milou z komfortní zóny je skvělý nápad, ale chce se to zamyslet, kde mají hranice, a případně zavčasu začít s tréninkem.

Pokud totiž splňují základní předpoklad chtění, mohou se aspoň kondičně docela dobře připravit předem. Po stránce psychiky naopak kolikrát zjišťujeme až za pochodu, co se v kom (a v nás samotných), ukrývá.

Jestli se neshodnete už na základní představě o dovolené, je potřeba zavčasu buď hledat jinou podobu výletu nebo jinou skupinu. Elegantním řešením je také domluva částečně odděleného programu, což je často ideální východisko přesto, že spousta lidí se rozdělování na cestě zuby nehty brání. Nutno říct, že zcela zbytečně a kontraproduktivně.

TIP: V rámci příprav můžete svým spolucestovatelům poslat tenhle článek s nejklasičtějšími výmluvami, proč se nevypravit do hor.

Improvizované zavazadlo íránské bábušky. Cesta horami v provincii Kermán, Írán.

Kde vzít inspiraci a informace

Ač jsem velký propagátor náhodných toulek, v cizím prostředí obvykle preferuji tzv. poučenou improvizaci. Představte si nekonečný březový les na Sibiři nebo výheň íránské pouště. Rozhodně se nejedná o lokality, kde se chcete nazdařbůh vydat náhodně zvoleným směrem.

Kromě znalosti reálií se hodí mít i úvodní impulz – takříkajíc dozvědět se, že nějaké místo existuje.

Pro úvodní průzkum osobně doporučuji mimo jiné následující zdroje:

• Pochopitelně strejda Google. Za mě je lépe se vyhnout generickým článkům typu „Deset věcí, které musíte vidět v…“ a pátrat i dále než na první stránce výsledků vyhledávání, pokud chcete zažít něco méně provařeného. Určitě se hodí umět položit dotaz i v angličtině, ruštině nebo dokonce jazyce země, kam směřujete.
• Hedvábná stezka nebo katalog treků na Svět outdooru.cz (dříve Pohora.cz) a jiné podobně obsáhlé databáze cestovatelských tipů a průvodců. Některé weby mají dvacetiletou historii a hromadu přispěvatelů, kteří se dělí o základní info k tomu či onomu treku. I když články už nemusí být zcela aktuální, parádně se hodí k nasměrování dalšího pátrání.
• Wikiloc – databáze různých tras ke stažení do GPS nebo mobilních aplikací. Vždy je uvedeno zda je trasa vhodná pro pěší, cyklistiku atd. Chce to umět probrat se trochou bordelu, ale dají se tu najít krásné věci.
• Stránka Alltrails.com. Podobný projekt jako Wikiloc. Stránka trochu mate a snaží se vás uhnat k placenému členství, ale stažení tras je zdarma (nenápadně schované pod tlačítkem „more“). Jen se musíte zaregistrovat.
• Geocaching nebo jiné zájmové weby. „Kešky“ jsou často zakládány na výjimečných místech a můžou sloužit jako skvělý cíl nebo zpestření výletu. Obzvláště ty, které vás navíc záměrně provedou po okolí nebo jsou konstruovány jako malá šifrovací hra atp.
• Tipy jiných cestovatelů a kamarádů. Ať už osobní nebo cestopisy na síti. Je dobré zvážit, zda s danou osobou mám aspoň přibližně stejné chutě.
• Zpátky k vyhledávání. Kromě názvu země a klasických dodatků jako „cestování“, „tipy“, „trek“, „hory“, „příroda“ atd. zkuste také rovnou názvy jednotlivých oblastí nebo míst, která se třeba jen mihla v jiném článku. Ponořit se do hlubších vrstev hledání je dobrý způsob, jak se dostat z mainstreamu.
• V angličtině zkuste název destinace + dodatek „off beaten path“ neboli „mimo prošlapané stezky“, který se však v poslední době stal jakýmsi módním plevelem a tak je potřeba výsledky trochu filtrovat i v hlavě.
• Kamarád mě zasvětil do jeho metody „čtení mezi řádky“ v Lonely Planet a jiných mainstreamových průvodcích. Vtip je v tom přeskočit prvních pár stránek popisu dané destinace s dlouhými odstavci o hlavních atrakcích a hledat nepatrné zmínky v holých větách na konci. Tak se objevují málo známé perly.
• Různé národní weby zaměřené na turistiku. Pochopitelně je potřeba rozlišovat mezi stránkami bez větší přidané hodnoty, které jen agregují nejprofláklejší cíle a lepším materiálem. Třeba pro Finsko existuje tato úžasná stránka se všemi národními parky a přírodními poklady, co jich na severu najdete. Mají tam i dobrou mapu atd.
• Wikitravel. Zkrátka taková cestovatelská wikipedie tvořená samotnými uživateli. U většiny destinací najdete položku „tipy co dělat v okolí“ a rozhodně se z nich dá vybírat. Alternativou je i server Wikivoyage.
• Fotky nahrané do google maps (nebo pro Česko mapy.cz). Rád projíždím mapou se zapnutými obrázky a hledám, který mě osloví. Podotýkám, že tato metoda nemá nic společného s „cestováním podle instagramu“. V mém případě vyhledávám fotky rozprostřené náhodně po mapě a ne vyfiltrované algoritmem podle pochybné popularity.
• Mapa samotná může být také primárním pošťouchnutím. Různé národní parky a rezervace povětšinou mají dobrý důvod své existence.
• Místní zdroje. Infocentra, horské chaty, zkušení lokální turisté… Na místě je stále prostor přizpůsobit plán realitě a novým informacím.
• Za horami.cz. Sice nemám zatím extra obsáhlou databázi ale pestrost jí nechybí. K drtivé většině cestopisů připojuji podrobné info pro všechny potenciální následovníky. Obecné praktické informace hledejte v průvodcích po jednotlivých zemích, jejichž počet se díky skvělým přispěvatelům také utěšeně rozrůstá. Pro některé destinace od Gruzie přes Norsko po střední Asii moc podobně obsáhlých a kvalitních zdrojů jinde nenajdete.

Kdesi v Kyrgyzstánu…

Jakmile mám prvotní inspiraci, začíná další kolečko vyhledávání, co na daném místě přibližně očekávat a jak se připravit. Koukáním do kartografických děl nejrůznější provenience se snažím zjistit kudy půjdeme, jakým terénem, kde se dá nabrat voda, atd.

Hlavou se mi honí desítky praktických otázek, které kromě mapy pokládám zase googlu nebo v lepším případě lidem, kteří by mohli přispět svou troškou k zahnání informačního nedostatku. Vím, že na spoustu z nich si nakonec budu muset odpovědět sám experimentálním způsobem. A přesně v tu chvíli začíná ta zábavná část…

Bezejmenné jezero kdesi v Sajanech na Sibiři, Rusko.

O čem mít přehled při plánování trasy

Čím vyšší hory nebo „exotičtější“ země, tím je důležitější nepodcenit přípravu a mít plán B (C,D…) nebo vědět dost na to, abych si mohl dovolit improvizovat. Nepříjemné překvápko rády připraví i nízké české kopečky, třeba pokud se zkazí počasí. V případě potíží může v lepším případě jít o pár hodin promrzání či hromadu kilometrů, které absolvujete zbytečně navíc, až po ohrožení zdraví (a života).

Obvykle se snažím mít co nejjasněji v následujícím:

Doprava na začátek treku a jak se dostanu z místa, kde skončíme

Vážně po náročné hřebenovce nechcete zjistit, že musíte nečekaně ujít ještě 40 km po liduprázdné silnici nebo dva dny čekat než něco pojede. Pokud žádná lokální doprava nejezdí, často je možnost nějaký odvoz domluvit předem.

V případě cesty s rušnějším provozem se nebojte vyzkoušet autostop, který je nejen v mnoha východních zemích snadnější, než očekáváte. I větší skupina se jednoduše může rozdělit na akční dvojice, které nebude problém naložit.

–> TIP: Mrkněte na článek, jak hledat a plánovat dopravní spoje i v divočejších zemích.

A třeba se svezete i takovýmhle super autobusem na plyn. Arménie.

Úroveň civilizace a potenciální zázemí

V zásadě je dobré tušit, jestli po cestě potkám vesnici s obchodem, horskou chatu, útulnu… Tzn. kde můžu dokoupit zásoby nebo si aspoň dát oběd a jestli je možnost (a v jaké podobě) zajistit si spaní někde pod střechou. Informace, kam se dá schovat, se hodí i když cestuji se stanem pro případ opravdu odporného počasí.

Útulna Andrejcová v Nízkých Tatrách, Slovensko.

Ústupové cesty

Kromě počasí nás může zradit zranění nebo nečekaná/podceněná překážka (popadané stromy v dlouhé úseku, sněhové pole, rozvodněná řeka…) případně zjistíme, že nám vše trvá výrazně déle a musíme stihnout spoj domů. Hodí se znát, kde můžem sejít z hřebene nebo jinak ukrátit cestu.

Tudy ustupovat nechcete. Králický Sněžník, ČR.

Místa k přespání

V určitém terénu můžete rozumné místo pro stan hledat lupou a stejně to bude trvat dvě hodiny. Obvykle také chcete spát v dostupnosti vody a ledaskde narazíte na legislativní omezení. Chce to mít aspoň vytipována potenciální tábořiště, kam lze směřovat (a záložní varianty, pokud jsou k ničemu) a pracovat při tom s přiměřenou vzdáleností a tempem expedice.

Pár dobrých rad, jak najít co nejlepší místo pro stan najdete v mém článku.

Někdy nezbývá, než poněkud improvizovat. Fanské hory, Tádžikistán.

Kde je voda

Známá pravda, že žízní člověk pojde mnohem rychleji než hladem, platí při fyzické námaze dvojnásob. Voda je navíc mnohem těžší než jídlo, proto je představa, jak často a kde všude se dá zhruba dobrat, dost zásadní.

V létě chci vypít aspoň tři litry na den a ideálně mít k dispozici vodu večer a ráno na vaření. Proto se včas zásobím pro úseky, kde očekávám nedostatek. Pokud mám důvodné obavy, že voda nebude ani ve večerním tábořišti, nezbývá než s sebou táhnout klidně 4,5 litru na půldruhého dne a to ještě vědomě šetřit.

Pokud ale vím, že co dvě hodiny potkám důvěryhodný pramen, nemusím vláčet zbytečně pořád plné láhve jen pro případ „co kdyby“.

Jezero tak čisté, že se z něj dá bez obav pít. Pamír, Tádžikistán.

Kdy je vhodné vyrazit a jaké je v danou dobu obvyklé počasí pro všechny plánované oblasti

Tady dochází k nejčastějšímu podcenění. Pokud vysloveně neplánujete zimní přechod, dobře si prověřte schůdnost průsmyků, běžné teploty a tradiční rozmary počasí. Příkladů je spousta.

Kdo jede do Gruzie do hor, neměl by svou cestu plánovat na dříve než je konec června, protože do té doby ve vyšších polohách ještě leží spousta sněhu.

Nadmořská výška dělá opravdu hodně. V Kyrgyzstánu je přes léto v nížině hic na chcípnutí, ale ve slabých třech výškových kilometrech přes noc klidně mrzne a vzít si letní spacák a tenoučkou karimatku je dost špatný nápad.

V mnoha pohořích se letní měsíce od sebe výrazně liší úhrnem srážek a pravděpodobností bouřek. Červen může klidně celý propršet a v srpnu být stabilně hezky. Nebo jako v Nízkých Tatrách najdete nejhezčí počasí paradoxně na podzim.

Pídění po informacích je potřeba vést skutečně lokálně. Ne vždy si vystačíte s průměry – zejména pokud se jedná o větší oblast. Obrovské rozdíly mě otestovaly v Íránu. V květnu pod horami žhnulo pouštní slunce, o necelý kilometr výše jsem zapadal do sněhu a zase o kousek vedle ve stejné výšce pučelo nádherné jaro.

Počasí na Sibiři umí potrápit. Sajany, Rusko.

Jaké jsou potenciální překážky a co potřebuji k jejich překonání

Nejčastěji se musím popasovat s řekami. Ne vždy a ne všude se dají snadno přebrodit, takže úvahy kde je asi most a jestli s sebou nevzít kus lana pro zajištění brodů nejsou od věci. Stopku nevybavenému trekaři může vystavit také ledovec nebo příliš strmý úsek stoupání v nebezpečném terénu.

Pozorovat kamarády bojující s dravou vodou je docela zábava. Sajany, Rusko.

Existují nějaká reálná nebezpečí na které musíme dávat bacha?

Kromě výše zmíněného počasí a terénních překážek nám příroda ráda k šimravému pocitu dobrodružství naloží přítomnost medvědů nebo dotěrné mraky hmyzu. Už na Balkáně se také pravidelně potkávám s hady, kteří jsou výrazně jedovatější, než naše roztomilá středoevropská zmije. Do mamby má zmije růžkatá sice daleko, ale šlápnout na ni opravdu nechci.

Zmije v cestě. Stará Planina, Srbsko.

Legislativní omezení

Pokud se pohybuji v národních parcích nebo jinak chráněných územích, v závislosti na politice té či oné země podléhám jistým omezením, která se vyplatí znát. Na Slovensku si v NP jeden nesmí pomalu ani utrhnout borůvku, zatímco v Norsku se dá stanovat v zásadě kde chci. V rumunském Retezatu nás rangeři důrazně směřovali na vyhrazená tábořiště, zatímco hned vedle na Godeanu, kam oproti Retezatu chodí asi tak 2% lidí, jsme si mohli dělat co chceme (s úctou k přírodě pochopitelně).

K tomu je dobré vědět, že hromada zemí nemá ráda narušitele tajných vojenských oblastí nebo příhraničních zón. Nás takhle bez povolení načapala armáda v Ázerbájdžánu a i když je z toho nakonec poměrně zábavná historka, chvílemi nám moc veselo nebylo.

Konkrétně v Íránu nechcete mít oplétačky se zákonem. Výhled je z Talesh mountains nedaleko pobřeží Kaspického moře.

Terén a převýšení

Je jasné, že mezi pohodlnou vycházkou údolím a přechodem členitého hřebene s brutálním převýšením je drobátko rozdíl. Cesta také může kolísat od široké vyježděné dálnice přes sotva znatelnou pěšinku ztrácející se ve vysoké trávě po permanentní bouldering ve skalách. To vše hraje roli v odhadu, jestli za den lze ujít 25 nebo 7 kilometrů.

Tip: Jak z map zjistíte náročnost turistických tras v některých zemích

Kamenná pole čekají snad v každých vyšších horách. Výstup do sedla Vetrenyj, Rusko.

Značení a orientace

Úroveň značení také hraje svou roli v rychlosti a snadnosti postupu. Česká republika (a naši slovenští sousedé) má unikátní systém a hustotu turistických značek, které svou kvalitou ve většině světa nemají obdoby a poněkud nás rozmazlují. V zahraničí je fajn s tím počítat i v případě takzvaně „značených tras“, kde jsou nějaká orientační znaménka jen, když si někdo náhodou vzpomněl.

Důležité je zvládat orientaci jen podle mapy a bodů v okolí. GPS nám sice naprosto přesně řekne, kde jsme, ale jak se odtamtud dostat ponechává v horách na naší kreativitě. Časté zvažování kudy bude o něco lepší cesta a mikroorientace v členitém terénu jsou na treku denní chleba. Kromě toho může technologie selhat a kolikrát je problém trefit správnou pěšinu i s její asistencí.

T jako Troll. Značení v Norsku.

Vím co všechno nevím

Ve výsledku může být můj plán jen snůškou kvalifikovaných odhadů a nejistoty. Hlavně, pokud se chci vypravit někam, kde se davy turistů nehrnou a informace jsou vzácné zboží. Zároveň se však díky tomu, co všechno nevím, mohu připravit na širokou škálu potenciálních zádrhelů, mít potřebné vybavení a dostatečné rezervy v zásobách i časovém itineráři.

Pravda, některé věci, které vás dozajista očekávají, znát asi nechcete. Lázně Shumak, Rusko.

Tip z mého krámku

Uchovej své vzpomínky ve stylovém deníku s dřevěnými deskami.

Zápisník je formátu A5 a na titulní straně má vygravírovánu mapu světa. Varianty s heslem v českém nebo anglickém znění.

Prohlédnout na eshopu

Jak odhadnout časovou a fyzickou náročnost

Ačkoliv odhad potřebného času na pěší túru je subjektivní záležitost a cvičený ultramaratonec se bude pohybovat v jiných rovinách než sváteční turista, v průměru se dá pracovat s kvalifikovanými odhady a přibližně tipnout, jak dlouho nám bude cesta trvat.

V propočtech délky a náročnosti výletu v horách bychom měli pracovat s různými dostupnými údaji. Nespoléhejte jen na vzdálenost. Jedna z nejčastějších otázek na mých přednáškách bývá:

„Kolik kilometrů jste denně ušli?“

Což ve výsledku kolikrát vůbec netuším, protože jsem délku výletu v hlavě rovnou kalkuloval v časových jednotkách a kilometry jsem spolu s výškou počítal jen průběžně, abych posoudil, jak daleko jsme od některého z aktuálních cílů. Případně se ukázalo, že náročnost daného úseku byla daná vším možným a samotná vzdálenost, kterou jsme urazili, nebyla nijak oslnivá.

Co nám řeknou rozcestníky nebo mapa

V Česku jsme zvyklí na rozcestníky s údaji v kilometrech na každém rohu, ale pro vyšší hory a horší terén jsou mnohem vhodnější časové položky, jak je známe třeba ze Slovenska.  Tento údaj lze vyčíst i na mnohých mapách, kde je uvedený jako vzdálenost nebo dokonce čas mezi jednotlivými křižovatkami.

Z mé zkušenosti platí, že pro sestupy se uvádí časově lehce pesimističtější varianta, pokud jdete relativně na lehko a nebojíte se o svá vyskakovací kolena.

Rozcestník v Nízkých Tatrách, Slovensko.

Co nám řeknou technologie

Mapy.cz disponují skvělým nástrojem pro plánování výletů a cest vším možným. Pěšky, na kole a samozřejmě i motorizovaně. Překvapivě jimi vypočtené časy pro známý terén, kde lze spoléhat na schůdné cesty, plus mínus sedí (včetně přestávek).

Vlastní výpočet

Na stránkách horolezeckametodika.cz lze najít vzoreček pro výpočet potřebného času na základě známé vzdálenosti a převýšení. Dle jejich metodologie přibližně platí že:

Jednotlivec, případně malá skupina lidí ujde pěší chůzí za 1 hodinu:

• 400 výškových metrů ve výstupu
• 800 výškových metrů v sestupu
• 5 km vodorovné vzdálenosti

Větší skupina lidí ujde pěší chůzí za 1 hodinu:

• 300 výškových metrů ve výstupu
• 500 výškových metrů v sestupu
• 4 km vodorovné vzdálenosti

Z časů vypočítaných pro vzdálenost a převýšení menší hodnotu dělíme dvěma a přičteme k hodnotě větší.

Příklad pro menší a svižnější skupinu: 15 km a 1600 m převýšení (z toho 1200 nahoru a 400 dolů) vychází dle vzorečku na 1,5h za vzdálenost (menší hodnota podělená dvěma) +  3,5h za stoupání = 5 hodin bez přestávek. Takže počítejme raději 6 hodin, protože někdy musíme jíst a kochat se.

Západní Alamut, Írán.

Odhad z hlavy

Komu se chce sedět nad mapou s pravítkem a kalkulačkou, že? Můj hrubý odhad přijde vhod především pro domácí čundry, kde se nepočítá s vysokohorským prostředím.

Zkušenost mě naučila, že v českém terénu bez zásadního převýšení a nalehko ujde skupinka dlouhodobě zhruba 3 – 3,5 km za hodinu. Což je na první pohled sice málo, ale uvědomte si, že počítám i přestávky na svačinu či kochání. V realitě je 5-6 km/h celkem ostré pochodové tempo bez pauzy.

Momentka z čundru v Bílých Karpatech, ČR.

Údaje v průvodcích nebo cestopisech

U internetových zdrojů počítám s tím, že texty píší „průměrní lidé“, ale dávám si pozor na různé náznaky prozrazující nedostatek pudu sebezáchovy. U knižních průvodců se dá předpokládat, že je mají na svědomí zkušení horalé mající soudnost, i když to opět neplatí vždy.

Mám-li tento typ informace k dispozici, kalkuluji s uvedenou variantou nebo průměrem několika zdrojů. A samozřejmě nějakou rezervou.

Podobné informace jsou velmi cenné, protože běžně zahrnují povědomí o terénu a stavu trasy, které se čistě z mapy vykoukávají hůře. Naprostým ideálem je, pokud autor cestuje podobným stylem.

Co vše nás dokáže zpomalit?

Musím zdůraznit, že většina odhadů výše platí, pokud jdeme nalehko nebo relativně nalehko s menším batohem o váze do 10-15 kg. S ohledem na trénink a konstituci nosiče při větší zátěži už razantně klesá výkon. Což mohu potvrdit ze svých subjektivních zkušeností, ale pěkně změřené to má Petr Kosek z nalehko.com.

Při treku „na těžko“ (chlap s báglem 20kg, žena 16 kg) vše kvůli krosně trvá klidně o třetinu až polovinu déle. Na rovince zas takové zdržení většinou necítím, ale do kopce i z něj už bágl zpomaluje opravdu hodně. Výše uvedený příklad 15 km a 1600 m celkového převýšení je s batohy zabalenými na týdenní trek ve výsledku docela náročná celodenní túra, na jejíž překonání by si výletník měl vyhradit aspoň 8 hodin.

Mezi další brzdy, které umí až překvapivě natáhnout délku pochodu, patří:

• Nedostatečná kondice.
• Náročný terén.
• Přírodní překážky od říček po popadané stromy.
• Únava. Stačí se dvakrát špatně vyspat nebo přecenit vlastní síly…
• Nadmořská výška. Začíná se projevovat mezi 2500 a 3000 m. n. m. Její vliv se zhoršuje s dalším stoupáním, ale pro stálé výškové rozpětí až po určitou mez zlepšuje s probíhající aklimatizací.
• Špatné / matoucí / neexistující značení.
• Ošklivé počasí, které však může mít paradoxně i zrychlující účinek. V dešti a bahně se sice jde blbě, ale zase nemáme tendence zastavovat a raději jsme v pohybu, takže výsledkem je někdy nečekané urychlení postupu.
• A spousta dalšího…

Všechny tyhle položky umí z úseku o délce lehké odpolední vycházky vyrobit celodenní náročný boj. S některými lze logicky počítat (nadmořská výška, postupující únava) nebo o nich můžeme najít zmínky v našich zdrojích (terén). Jindy nás čeká nepříjemné překvápko na které se šlo připravit jen stěží (počasí, mizerné značení).

Vždycky počítejte s pesimističtějšími variantami a raději buďte ve výsledku mile překvapeni. Málokdy nastane průšvih, protože jsme někde moc brzo ale přílišné neplánované zdržení může mít na svědomí cokoliv od docházejícího jídla po prošvihnutý spoj domů.

Do cesty můžou přijít různorodé překážky. Sajany, Rusko.

Osobní tempo a rytmus

Uvedené informace jsou založené na takovém normálním příjemném tempu hypotetického průměrného turisty. Většinou se dá kopnout do vrtule a zrychlit, ale chci si výlet taky užít, ne? A naopak, jak už jsme si ukázali, potenciální zdržení číhají na každém kroku.

Počítejte zkrátka s tím, že skutečné tempo a schopnosti skupiny se dozvíte až na místě. Po prvních dnech tak snadno dospějete ke změnám plánů, které to budou reflektovat.

Kdo není zvyklý běhat po horách s velkým báglem, toho navíc čeká první dny šok. Myslete na to a nechte své parťáky vplout do tajů trekové turistiky postupně. Tělo si na tento typ zátěže přivyká překvapivě rychle, ale nesmíme jej zničit obludnou náloží hned ze startu. To se týká i otrkanějších horalů po zimní pauze…

Počítejte s tím, že mimo výjimečné situace úplně nechcete pravidelně nachodit více než 8-9 hodin denně na těžko. Na treku je potřeba počítat s nějakou dobou na sbalení tábora, hledání dalšího, obědem atd.

I tak to znamená vstát něco po sedmé, abyste v lepším případě o půl deváté vyrazili (to když jste dobře sehraná skupinka, která se s tím ráno moc nemaže), o půl páté začali pátrat, kde rozbijete další tábor, v šest měli nalezeno a postaveno a začali vařit něco k snědku.

Pokud můžete jít s lehkým batohem nebo překonáváte dálkové trasy typu SNP, PCT atd., pak se dá zvládnout výrazně drsnější režim.

Pěšinka na hřebeni Nízkých Tater, Slovensko.

Rezervy v plánu a odpočinkové dny

Jak jsem už několikrát naznačil, podělat se může prakticky cokoliv a odhad je pořád jen odhad. Ale abych nebyl pesimistický, stejně tak se stává, že se výpravě na nějakém krásném místě zalíbí a chce se zdržet. Rezervy se zkrátka hodí.

Do dvou dní trvání čundru počítám s časem navíc v hodinách. U delších přechodů raději kalkuluji s rezervou ve dnech. Má zásada je cca jeden den k dobru na každé tři dny na cestě. U sedmidenního treku tak realisticky počítám s variantou, že v horách budeme dní devět a podle toho se také zásobím.

Objektivně si celý výlet také víc užívám, pokud počítám s odpočinkovými dny, kdy se nikdo nikam nepožene. Což může být ryze subjektivní potřeba, ale lehárko někde u jezera a třeba jen nenáročný výšlap bez batohů mají své kouzlo. Rozhodně se hodí oraz zařadit i za kratší treky nebo klidně doprostřed delších přechodů.

Tuhle obludu občas chcete shodit ze hřbetu. Rondane, Norsko.

Máme na to?

Hodně lidí se rádo ohání, že vše zvládnou, ale musí jít „svým tempem“. S touhle tezí souhlasím, leč jen do určité míry. Ano, kdekdo je poměrně výkonná mašina i když ve výstupech potřebuje více času. Za den tak skupina s podobným jedincem(nci) sice ujde o něco méně, ale ve výsledku si výlet všichni užijí. Rychlíci jen mají více času na focení a rozhlížení se na vrcholech. Žádný problém.

Ale zároveň je potřeba umět se v případě nouze překonat a zrychlit. Některé úseky prostě nejde zkrátit. Ať už kvůli rozložení legálních nebo jen rozumných nocležišť či dostupnosti vody. I zásoby hrají svou roli. Jestli většina turistů ujde nějakou štreku za tři dny, málokdo je ochotný courat se stejnou trasou týden a nést více než dvojnásobné množství proviantu.

Pokud máte pochybnosti, zda vaše skupina zvládne trasu ujít v rozumném čase a stavu, je moudřejší zvolit jednodušší variantu a počkat, až se slabší články řetězu patřičně zocelí. Přestřelení hned na začátku může kdekoho nadlouho zbytečně odradit.

Logicky není rozumné ani pouštět se do technických pasáží à la přechod ledovce bez zkušeností nebo schopného náčelníka, který ví co a jak, a patřičné instruktáže jeho spolupoutníků.

Osobně také doporučuji do začátků raději treky, na které se lze slušně nachystat z domova. Do punku a neznáma se propracujete postupně, až se otrkáte, a ušetříte si případné nepříjemnosti. Zkrátka je lepší začínat opatrně, i když divočina vás stejně zavolá rychleji, než čekáte.

Na druhou stranu zkušenější „vůdce“ skupiny udělá opravdu hodně a pokud má podporu spolucestovatelů a svou roli zvládá, mohou si tak díky němu opravdu zajímavý, relativně náročný a netradiční trek užít i schopní horalští nováčci.

Nehrňte se hned sami do velehor. Raději začínejte zlehka. Do takového Pamíru doporučuji vyrazit se zkušenějším kamarádem nebo po pár trecích u nás a na Balkáně.

Co udělat pro co nejhladší průběh příprav i samotné výpravy

Chybu neuděláte rozesláním těchto 12 tipů pro začínající horaly. Dále:

Navzájem si zkontrolujte batohy

Věřte mi. Můžete všem rozposlat přesný seznam, články, dobře míněné rady a tak dále, ale stejně si každý nabalí tak trochu po svém a několik rad se rozhodne ignorovat. Nejčastěji stran minimalizace zavazadla. Ačkoliv výše nabádám k nepodceňování, ještě častější problém je zbytečné přestřelení prvků výbavy a počtu jejich kusů, z čehož vyplývá zátěž i objem.

Teprve tváří v tvář nekompromisní ruce vyhazující nadbytečné svršky z batohu s jasným vysvětlením, proč nejsou potřeba, už málokdo couvne. Nebo naopak můžete náhodou zapomenout něco podstatného. To se stane úplně komukoliv, proto vzájemná kontrola zavazadel určitě neuškodí.

Také můžete objevit, co všechno byste zbytečně tahali dvakrát a lépe se dohodnout.

Takhle to jde případně taky. Pamír, Tádžikistán.

Dobře si rozdělte úkoly i zátěž

U delších výprav by každý měl mít svůj díl na jejich přípravě. Někdo zajistí jízdenky/letenky, jiný se postará o naplánování jedné trasy, další o druhý přechod, poslední vymyslí program ve městech…

To je důležité, protože málokdo chce dělat cestovku, která zadarmo nachystá supr dovolenou pro všechny ostatní. Přitom tahle role osamělého plánovače je víc než jen obvyklá. Ale hlavně vás rozdělení příprav nutí ke spolupráci a průběžnému sdílení informací, takže se s menší pravděpodobností stane, že někdo nemá šajnu, co se vlastně bude dít.

Pokud každý nachystá kousek a má aspoň letmý přehled o všem ostatním, nespokojencům se pak hůře brblá, když se jim něco nelíbí. Protože na tom mají svůj podíl…

Dobře si také rozdělte, jakou část vybavení kdo vezme. Vařič stačí do dvojice nebo trojice, lékárnička jedna na skupinu, filtr na vodu též nemusíte mít 3x.

I když se říká, že co nemám, to nepotřebuji, pár podstatných věcí zapomenout nechcete. Naopak zbytečně těžký batoh vás zbrzdí a zprudí. Lúčanská Malá Fatra, Slovensko.

Zasvěťte do plánu podrobně ještě někoho dalšího

Co se týče úseků, které mi připadly na starost, osvědčilo se mi vždycky zasvětit do podrobného plánu ještě někoho dalšího a přeptat se, zda se vším souhlasí. Velmi nerad jsem sám, kdo zná přesný plán pro daný úsek.

Jednak mi takový postup slouží ke kontrole mých odhadů a úsudků a také se může stát, že zrovna nebudu schopen kvalifikovaného vedení (nemoc, nevolnost…). Členové expedice také takovému plánu mají tendence lépe důvěřovat a v neposlední řadě nejsem jediný, kdo je kvalifikován zodpovídat na časté dotazy k dalšímu postupu.

Lúčanská Malá Fatra, Slovensko.

Dejte všem dobrý informační servis

Abyste mě špatně nepochopili… Není nutné, aby ve větší skupině všichni znali celou trasu do nejmenšího detailu. Ale je naprosto nezbytné, aby na ni byli dobře připraveni. Vžijte se do situace svých parťáků a sepište jim malý souhrn, který opět vychází z bodů výše – tedy kolik dní bude trek trvat, jaké potřebují zásoby, jaké teploty očekávat, jak se vypořádáte s případnými překážkami atd.

Smiřte se s tím, že nakonec máloco jde podle plánu

Život je kouzelně nevypočitatelný a život na cestách je vysloveně nepředvídatelná mrška, která nám hází klacky pod nohy jen pro tu srandu, jak je budem přeskakovat. Smiřte se s velmi pravděpodobnou situací, že celý láskyplně vypiplaný plán poputuje do koše a budete za pochodu vymýšlet realistickou alternativu.

Není dobré za každou cenu trvat na původních záměrech, pokud se situace jakkoliv změnila nebo je v terénu něco jinak, než jste předpokládali. Představa operativního přizpůsobení může některým jedincům nahánět husí kůži, ale věřte mi, že vytyčení alternativní trasy nebo změna oblasti bývají často rozumnější.

Zvykl jsem si, že skutečný stav věcí nepřijemně často zjišťuji až na místě. Avšak pokud jsem neodflákl domácí přípravu, improvizuje se mi následně mnohem lépe neboť mám lepší povědomí o prostředí, tuším s jakými možnostmi operuji a chápu obecnější principy, jak to kde chodí.

V Číně nešlo podle plánu skoro nic… Four Sister Mountains, Čína.

Nezalekněte se plánování, nebojte se zeptat a hlavně vyražte

Možná vám po přečtení článku přijde, že vzorná příprava treku je náročnější než projekt stanice na Měsíci. Nelekejte se.

Ačkoliv položek, o kterých je fajn mít přehled, uvádím zdánlivě hodně, v České republice a Evropě obecně (aspoň té střední) máme obrovskou výhodu ve znalosti prostředí a snadné dostupnosti informací. Buď patří ke všeobecným znalostem, nebo jsou na dosah ruky, což se nedá říct o detailech treku někde v Ázerbájdžánu.

Navíc víme, že z každé vesnice jede autobus, prakticky všude je signál a co sto metrů je nějaká turistická značka. A pokud zrovna někomu neuteče puma, nemá nás tu co reálně sežrat.

Když už dojde na neznámé, kromě prohledávání všemožných dostupných zdrojů se nebojte zeptat zkušenějšího kamaráda nebo položit věcný dotaz v jedné z mnoha cestovatelských skupin na Facebooku nebo na outdoorforum.cz. Pochopitelně před tím využijte i jejich interní vyhledávání, protože je vysoce pravděpodobné, že stejný problém už někdo řešil.

Nejdůležitější je však sbírat vlastní zkušenosti, díky kterým se můžeme odvážit dál, výš, více do neznáma… Já také začínal jako malý capart s bábi v Beskydech, na vysoké poprvé okoštoval atmosféru východní Evropy a najedou jsem si vymýšlel punkové treky v Gruzii, na Pamíru nebo v Íránu. Tam všude se snadno propracujete. Stačí vyrazit.

Odměnou za odvahu a odhodlaní bývají na treku neskutečné výhledy a zážitky. Oblast řeky Kok Kiya, Kyrgyzstán.

Další doporučená četba

Ke studiu vřele doporučuji následující články:

• Jak se sbalit na hory aby vám nic podstatného nechybělo
• Nad čím při balení přemýšlet, aby jste toho zas netáhli zbytečně moc
• Jídlo a vaření na treku tak, abyste si nepřipadali jak poustevníci
• Jak si vybavit lékárničku na cesty
• Jak najít místo pro stan

… a spoustu dalších v rubrice o vybavení, praktických tipech nebo mezi průvodci po jednotlivých zemích.

Kromě toho máte možnost potkat se se mnou osobně na kurzu Poprvé do hor, kde se zájemcům snažím předat to nejpodstatnější, co jsem se za léta trekování po divočině naučil.

Vydej se na cestu… Bílé Karpaty, ČR.