Zagatala: Tak tohle je Ázerbájdžán (2. část)

Co všechno se dá stihnout za jeden večer na horském hřebeni poblíž azerbajdžánsko-ruských hranic? Být malém sežrán smečkou psů a jako odškodné nafasovat dvě kila sýra nebo se nechat zatknout pohraničníky a pak si spolu s nimi nad flaškou polské vodky a pod hvězdnatým nebem poslechnout pár operních árií. Vypravit se někam úplně naslepo jen se starou vojenskou mapou je občas zajímavý počin…

Článek je pokračováním. Doporučuji přečíst také první část cestopisu.

Horská osada

Bezejmenná osada ležící na začátku hřebene vedoucího až k hoře Qudurdag, je nádherně odlehlým místem. Přestože těžká technika ruské provenience se dostane skoro všude, až sem může náklad dopravit jedině člověk nebo kůň.

I když je město v dolině na dohled, dělí tuto usedlost od dobré dostupnosti pár set výškových metrů a půl dne cesty k nejbližší normální silnici. Ačkoliv se jedná o výchozí bod jednoho z nejhezčích kavkazských treků, je to poslední místo kam se běžný smrtelník může legálně podívat bez vyřizovaček s ministerstvy a tučného příspěvku na rozvoj turistiky. Jenže to jsme nevěděli…

muz a nalozeni kone hory azerbajdzan

Jenom na koni nebo pěšky

Osazenstvo vesnice tvořila zajímavá směs pastevců a jejich stád, pár mladých lidí z doliny na velmi specifické dovolené a skupina ruských dětí i s jejich učitelkou, které tu měly něco jako letní tábor.

Zahraniční návštěvy v téhle vsi určitě nejsou obvyklou součástí programu. Během pěti minut vyplněných širokými blýskavými úsměvy jsme se – ani nevíme jak – opět ocitli v jedné z chalup za stolem, na němž lákalo k zakousnutí degustační menu čerstvých sýrů a klasická čajová hostina.

krava a vyhled hory v azerbajdzanu

Ten výhled poznáte v chuti jejího sýru

Ve chvíli, kdy pan domácí začal pomalu plánovat, co bude k večeři, zavelela naše výprava k ústupu. Nechtěli jsme nikoho vyjídat, když v batohu trpělivě čekaly několikadenní železné zásoby. Za nechápavého vrtění hlavou všech dobrých domorodců jsme se posunuli do sedla pár kilometrů za vesnicí. Ani taková evakuace však nestačila.

Jednak s námi stále byl Avar, který si nějak odmítal připustit, že jeho služby už nebudeme potřebovat a jednak mladý muž jménem Ayub, který by pokládal za urážku své osobní cti, pokud by nám za soumraku nepřipravil čaj. O večerní program tak bylo postaráno: projížďky na koni, doplnění stále přítomné lámané ruštiny o Ayubovu lámanou angličtinu a plánování následujících dní.

Avarovy zvěsti o vrtulnících nad horami jsme i díky ujištění ostatních, že jeho řeči nemáme brát příliš vážně (místní obyvatelé jej rozhodně nevedou v přehnané úctě a spíše jej považují za neškodného blázna), pouštěli jedním uchem dovnitř a druhým ven.

vesnicani v azerbajdzanu na horach

Čaj budětě piť?

Chceš se vydat na trek, ale chybí ti zkušenosti?

Láká tě svobodné putování s batohem, horské vyhlídky a noci v přírodě, ale zatím sis netroufl(a) opravdu vyrazit? Váháš, co si na takový vícedenní přechod hor zabalit a jak jej vůbec naplánovat?

Právě pro tebe jsem připravil kurz Poprvé do hor.

Podívej se o čem kurz je a vyber si z dostupných termínů

Hlídači

S přáním šťastné pouti a pytlíkem čaje na cestu se s námi naší průvodci ráno přece jen rozloučili a my zamířili do hor, které se v dáli rýsovaly lákavými křivkami. Čarovné výhledy a procházky mezi stády ovcí čí koní kazily jen dvě věci – stoupání a průjem.

Pravidelný neduh všech cestovatelů, jejichž mikroflóra se odmítá smířit s netypickými potravinami a ne vždy dokonale sterilní vodou, nabral u jedné členky výpravy nadstandardní podobu a u mě podobu sice běžnou, ale stále silně vyčerpávající.

Proto jsme poměrně brzy odpoledne rozbili tábor v příjemném sedýlku poblíž zdroje vody a zatímco my dva marodi jsme se ujali stráže, zbytek expedice se nalehko vydal na obhlídku další cesty a nejbližších kopců.

Vycepováno nespočtem dřívějších příkoří se mé tělo po chvíli polehávání jakž takž zmátořilo a mně přišlo líto, že bych z tak krásného místa měl poznat jen plachtu stanu a nejbližší příkop. Obzvláště mě lákala vyhlídka na druhé straně sedla.

V cestě mi stálo bečící stádo ovcí hlídané hlídané ostražitými kavkazskými ovčáky, kteří už zdáli dávali najevo jakýkoliv nesouhlas s mým přiblížením. Veden pudem sebezáchovy jsem jejich revír s maximální úctou obešel. S čím se nepočítalo, byla přepadová jednotka.

Od 300 metrů vzdálené bačovny se na mě vyřítila smečka čtyř mazlíků, z kterých šel respekt i na dálku, natož ve chvíli, kdy mě začali zkušeně obkličovat. Vyškolen množstvím podobných setkání na Balkáně i v Gruzii jsem automaticky popadl nejbližší kámen a ohnal se v očekávání, že se psiska minimálně zarazí.

vyhled na hory v rezervaci zagatala

Nemá smysl popisovat

K mému zděšení se nejbližší čokl pohotově ohnal zpátky a já si mohl velmi podrobně prohlédnout tesáky o velikosti asasinské dýky ve vzdálenosti deset centimetrů od mé ruky. Hlavou mi táhly neradostné myšlenky, jaké to asi bude na tomto nádherném místě skončit roztrhán psy. V záblescích mezi nimi se nenápadně bila panika s rozumným uvažováním.

Velmi nejasně jsem vnímal baču, který zdálky cosi křičel, a modlil jsem se, aby ke mně stihl doběhnout včas. Bez šance mu skrz štěkot jeho bestií cokoliv rozumět jsem si představoval, jak autoritativně velí „Azore k noze!“ Psi na jeho povely bohužel nijak nereagovali a já se snažil z téhle šlamastyky opatrně vycouvat, dokud ještě bylo kudy.

Jako ve filmu se mi několikrát smekla noha v sandálech a můj zadek se nevybíravě setkal s kamenitým terénem. Bez ohledu na důstojnost jednání jsem se hezky na kraba snažil dál lézt pryč od štěkajících mord. Nevím, jak dlouho celá scéna trvala, ale v jednu chvíli psi zřejmě usoudili, že jsem vyděšen dost na to, aby mě ani nenapadlo znovu narušit blíže hranici jejich území, a k mé obrovské úlevě se zastavili. Ne že by přestali štěkat a cenit zuby, ale od tohoto momentu se mi vrátila víra, že by dnes nemusela téct krev.

Rozklepaný jako ratlík jsem se cílenou oklikou odplížil do tábora. Po dvaceti minutách se u stanu zjevil bača.

ovce v horach u vody

Ovečky…

Rozklepaný jako ratlík jsem se cílenou oklikou odplížil do tábora. Po dvaceti minutách se u stanu zjevil bača.

„To jsi ty v tom červeném triku, viděl jsem tě zdálky, jak na tebe vyběhli mí psi.“
„Da…“
„Jsem na tebe křičel, že si máš dřepnout a nic nedělat,“
vyprávěl s úsměvem.

Díky němu jsem se dozvěděl životně důležité ponaučení. Všude, kde jsem kdy byl, jsou psi bázliví na jakýkoliv náznak úderu a pokud se zrovna nesnažíte uloupit jejich svěřenou kravku, nechají vás se vzájemným respektem v klidu odejít.

Avšak v Ázerbájdžánu mají jiný výcvik a jejich úkolem je narušitele obklíčit a hlídat na místě, dokud nepřijde pán a nevyřídí si to s dotyčným osobně. Nejlepší strategií je tedy čupnout si na bobek a počkat než vás bača vyhodnotí jako neškodného turistu a ne zloděje nebo medvěda. Takže to zakopnutí mi zřejmě zachránilo kůži.

S bačou jsme příjemně poklábosili klasickým způsobem kombinujícím pantomimu a mé chabé znalosti ruštiny a ještě večer ze se za námi stavil jeho kolega, aby nám věnoval obrovskou hroudu sýra, ve kterém jsme identifikovali měsíček a nějaké další bylinky.

To však nebyla jediná nečekaná návštěva v našem táboře. Půl hodiny po tom, co se první pastevec odebral za svými povinnostmi se zpoza blízkého kopečku ozvaly hlasy. Když jsem vystrčil hlavu ze stanu, zjevovaly se jednotlivé části jednoho z jejich původců v následujícím pořadí – hlava s kloboukem, kůň, uniforma, kalašnikov. Pohraničníci byli z naší přítomnosti překvapení zhruba stejně jako my z jejich, ale nedali se zaskočit.

„Pasy, víza, dokumenty!“
„Jistě, tady to je, ale ehm… jaké dokumenty?“

Ukázalo se, že ke vstupu do této oblasti je potřeba speciální povolení, o kterém jsme neměli potuchy a bez něj nás čekají zatím blíže nespecifikované problémy. Tak alespoň důkladně zkontrolovali papíry, kterými jsme disponovali a při obhlídce bagáže válející se okolo stanu narazili na arménské mapy, které měl Ondra srolované na víku od batohu.

V tu chvíli mě podruhé toho dne oblilo horko a jal jsem se vysvětlovat proč u sebe máme mapy země, s kterou je Azerbajdžán ve válečném stavu, a jaký je to hrozný omyl a že tam vlastně ani vůbec nechceme. Naštěstí tihle tři pánové nepatřili k lidem, kteří cítí potřebu dělat potíže čistě z principu a tak se nechali uchlácholit a vyptali se na směr, kterým se vydali naši kamarádi a odcválali je odlovit.

taboriste v sedle

Náš tábor

Romantický večer

Už ve chvíli, kdy se vojáci vraceli z úspěšného honu na naše kamarády a Zuzka se jako královna vezla v sedle jejich koně, jsme začali tušit, že tenhle průšvih by nemusel být tak žhavý. Pořád se sice tvářili vážně, ale po důkladném probrání mých fotek, kde nenašli žádné citlivé snímky, a naprosto nedůkladném prolustrování zbylých batohů z pěti metrů v průběhu jednoho mávnutí rukou se atmosféra značně uvolnila.

Plán byl následující: Protože se blíží noc, stráví ji s námi tady, aby nás ohlídali, a ráno nás vezmou do doliny na základnu. Vzhledem k tomu, že oni měli zbraně a my jen obavy, nedalo se nic namítat.

Ze stejného důvodu jsme se nehádali ani když k nám za tmy dolehl pokyn: „Pojďte se družit!“

Už dříve si totiž pagraničnici vysílačkou zavolali o proviant na stan i zásoby a teď rozprostřeli deku, na které čekala krabice s brambory a masem a dvoulitrovka polské vodky.

Z tohohle večera pochází jeden z mých nejromantičtějších horských zážitků. Ukázalo se, že jejich kapitán a medik v jedné osobě je až nečekaně vzdělaný člověk a jednou z jeho zálib je hudba. Když vám chlápek s kvérem na klíně, který vás zatknul, prohledal, opil a stejně zkritizoval že jste špatní hosti, protože málo jíte i pijete, po tom všem pustí ve dvou a půl kilometrech nad mořem a pod nebem posetým hvězdami z mobilu Con te Partiro, zanechá to ve vás dojem, věřte mi.

Asi u třetího panáka jsem se osmělil: „U vás v gorách Ramadán nět?“

Odpovědí mi bylo zasmání a mávnutí rukou. Jasně, proč si už tak těžký vojenský život ještě více ochuzovat. Když došla vodka, dostali jsme poučení, že máme nechat venku svítící čelovku na odrazení vlků a popřáli nám dobrou noc.

Bohužel se ukázalo, že varováni před vlky nebylo ani trochu plané a nás čekala noční rozhlasová show v podobě naprosto obdivuhodné domobranné spolupráce v přímém přenosu. Doteď obdivuju systém signálních hlídek, který si vybudovali pastevečtí psi ze širého okolí.

Nevím, jestli každá noc v těchto končinách vypadá podobně a nebo jsme měli jen smůlu, ale neustále vytí z hlídkových míst a zvuky vzájemného honu psovitých šelem klidnému snění příliš nepřejí.

vyhled na horsky hreben v rezervaci zagatala azerbajdzan

Hřeben

Host do domu, beran na rožeň

Ráno nás pohraničníci eskortovali nejprve zpátky do osady, kterou jsme již jednou procházeli. Zatímco cesta se nesla v uvolněném duchu, kdy jsme se smáli nejistým děvčatům vezoucím se na vojenských koních, v dědině nás začalo mrazit.

Kromě tří členů našeho doprovodu se tu během krátké chvíle sešla slušná společnost dalších uniformovaných chlapů, každý z jinou zbraní a všichni na nás vrhali podezřívavé pohledy. Nejošklivěji si nás přeměřoval holohlavý ostřelovač s dlouhou dragunovkou přes záda. Na jistotě nám nepřidal ani Ayub, který, když zjistil s kým jsme přišli, vypadal, že by se nejraději do země propadl a nenápadně se nám snažil naznačit že se neznáme.

Usadili nás na terasu jednoho domu a bedlivě hlídali. Poprvé od základní školy jsem se musel dovolit, jestli můžu jít na záchod. Dům patřil podřízenému jednoho z našich vojáků a ten se se svým svěřencem nijak nemazlil:

„Máš tu hosty, zařízni berana!“

Když před námi fakt krouhli jehně, nabyl frmol okolo hmatatelně surrealistickou atmosféru. Zmiňovaný ostřelovač si naši skupinu nepřestával přeměřovat podezřívavým pohledem, v nejistotě jsme se mohli téměř koupat a pan domácí se urputně snažil vyzjistit, na jakou skopovou specialitu máme chuť. Protože z nás nedostal víc než stydlivé mumlání, usoudil, že se necháme překvapit.

Zatímco se dělalo jídlo, byl čas trochu se rozkoukat. Podle všeho se zrovna ve dnech, na které připadl náš trek zahrnující nevědomé narušení pohraniční zóny, konalo ve zdejších horách armádní cvičení. Rázem i Avarovy vrtulníky začaly dávat smysl.

Naštěstí se nezdálo, že bychom byli považováni za státním zájmům vysloveně nebezpečné živly. Po krátkém výslechu se k nám dokonce začal hlásit i náš mladý kamarád Ayub, i když měl stále nezdravou barvu v obličeji.

Jehně nezhynulo nadarmo a jeho vnitřnosti dlouho dušené v kotlíku se spoustou zeleniny byly znamenité vzhledem k tomu, že osobně podobné lahůdky příliš nevyhledávám. Když byla snězena většina z toho, co nám předložili, zavelel velitel k dalšímu přesunu.

Při sestupu do doliny k řece jsem se skamarádil s holohlavým ostřelovačem, z kterého se vyklubal zábavný chlapík. Nejdříve ode mě chtěl koupit pohorky, protože jejich armádní škrpály se našim kvalitním trekovkám nemůžou rovnat, ale ukecal jsem jej, že by mu byly malé.

Potom si aspoň chtěl vyzkoušet krosnu, kterou nahodil, jako by nic nevážila a místo ní mi vrazil do ruky uzdu koně. Když mi ji dole s úsměvem vracel, konstatoval, že nejsme žádné máčky, když se taháme s takovým závažím, ale že aspoň máme kvalitní vybavení.

vyhled na hory v rezervaci zagatala azerbajdzan

Panorama jako málokteré…

Spokojený čtenář?

Ať už patříš k náhodným návštěvníkům nebo věrným ctitelům, pokud mě toužíš podpořit v další tvorbě, existuje pár možností jak si oboustranně udělat radost.

Slušivé funkční triko

Výslech

U řeky nás nabral vojenský náklaďák a expresně doručil k rozlehlé budově armádní základny na okraji města, kde veselí řadových vojáků vystřídala úřednická strohost. Galantně se nás optali, zda si přejeme být podušeni v angličtině nebo na ruský způsob, načež nás předvedli do malé zasedací místnosti, kde na nás už čekal vyšší důstojník s hvězdami na výložkách.

Nebyli by to ale Azerbajdžánci, aby se nejdříve neservíroval čaj. Mimochodem zdaleka nejlepší, který jsme v této zemi pili. Jen když jsem se natahoval pro cukrátko, klepala se mi ruka.

Atmosféru čajového dýchánku u Parkinsona utnul přísný výslech, kdy se nás ptali na všechno možné. Kde a jak jsme se dozvěděli o jejich zemi, co jsme pohledávali v pohraničí, jaké jsou naše plány nebo jestli jsme s bráchou opravdu bráchové byly z těch lehčích otázek.

Po čtvrthodině usoudili, že jsme opravdu jen tak hloupí, jak vypadáme, a zaznělo osvobozující: „Welcome to Azerbaijan, sorry for all of this, it was only for your own security.“

Dále nám velmi důkladně vysvětlili, že se o podobnou vylomeninu už nemáme znovu pokoušet, protože příště by nemuseli být tak hodní. Všechno jsme jim samozřejmě odkývali a vztek nad tím, že se kvůli nečekané byrokratické svévůli nepodíváme na nejvyšší horu Ázerbájdžánu ležící také v pagranzoně, jsme odložili na později.

Při odchodu ze základny se ze dveří v chodbě zubil holohlavý kámoš a gestem se ptal, jak jsme pochodili. Vztyčené palce potvrdily, že je všechno OK. Nakonec nás na armádní útratu odvezly dva džípy do centra Zagataly. Vstříc dalším bláznivým zážitkům, které byly na programu pobytu pod Kavkazem.

mozaika v parku hrac na azerbajdzanskou loutnu

Mozaika v parku, kde nám vojáci doporučili přespání…

Fotogalerie

 

Praktické info

Tady jsem vyznačil naši zamýšlenou trasu. Bohužel dále než do horské vesničky se od roku 2013 není možné legálně dostat bez speciálního povolení. I ta ovšem stojí za návštěvu a minimálně by mělo být možné si naplánovat přechod přes ní.

Psi v Azerbajdžánu mají často jiný výcvik než ve zbytku světa, takže pozor na to. Postup popsaný v článku mi doporučil přímo bača, jehož hafani se na mě vrhli. Můžete si přečíst také jak se v podobných situacích zachovat obecně.

V Zagatale se dá přespat v parku Heydara Aliyeva. Počkejte ale s rozbitím tábora na noc a ideálně se zeptejte hlídače parku, zda vás tam nechá. Budou na vás sice koukat divně, ale hrát šílené turisty se většinou vyplácí.

Pokud už se zdržíte ve městě, doporučuji se projít po malém parčíku poblíž turistického centra a obhlédnout staré kamení a kostelík nedaleko. Když už pro nic jiného tak pro lidi, kteří se zde pohybují. A taky zde můžete tak jako my potkat nějaké další turisty a zjistit pár užitečných věcí.

Když už jste v Azerbajdžánu, určitě si dejte místní kebab kdekoliv z okýnka na ulici. Stojí pár korun a nedá se srovnat s tím co se prodává u nás. Ani návštěvu čajovny (čajchany) byste neměli vynechat. Obvykle mimo turistické pasti stojí konvička jeden nebo dva manaty.

Veškeré info o vízech do Azerbajdžánu a povoleních ke vstupu do pohraničních oblastí shrnuté zde.

Líbilo?

Pokud ti článek pomohl nebo tě pobavil, nebylo jeho psaní marná práce.
A jestli jsi se dočetl(a) až sem, možná dumáš, jak pro změnu pomoci mně v další tvorbě. Je to jednoduché jak facka:

Koukni, zda v e-shopu nemám něco, co tě nadchne

Přijď mě pozdravit na přednášku

Související články

Upozornění na nové komentáře
Nekomentuji, ale
0 Komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Copy link