Napříč zemí českou 2020 aneb všechno je jinak, 1. část: Beskydy
Původně jsme měli strávit měsíc v jarní Skandinávii. Ale virus pozavíral hranice, sundal letadla z oblohy a celý svět na čas uvrhl do jakési nepovedené nápodoby postapokalyptického románu. Tak jsme se s mou milou místo cesty na sever rozhodli dokončit jeden starší projekt – přechod Česka.
Článek je součástí několikadílné série:
- První část: Beskydy – PRÁVĚ ČTETE
- Druhá část: Hlavně to ve zdraví přežít…
- Třetí část: Krásy pochodu a vlasti
- Čtvrtá část: Co jsem se naučil o výzvách
Můžete si také dopřát:
Očekávání: Sluníčko, pohoda, pěkné vyhlídky…
Lehká naivita
Původní vize připomínala spíše dovolenou v Jugoslávii než náročnou výzvu. Naivně jsem očekával příjemný, byť poněkud fyzicky náročný, výlet krajinou zalitou sluncem na přelomu jara a léta, kde jediným nepřítelem nám bude lehká ponorková nemoc a pár puchýřů.
Ve skutečnosti lilo většinu času jak z konve, ponorka se překvapivě nedostavila a puchýřů jsme se u Markéty zbavili lepšími botami. Všechno bylo onoho podivného jara roku 2020 zkrátka jinak – někdy hůře někdy výjimečně lépe…
Realita však obsahovala mnohem více momentů jako tento: Sedím zablácený v náhodné boudě uprostřed lesa a čekám, až přestane lít jako z konve.
Abychom se cestou nenudili a měli o čem vyprávět, našly si nás krom nepřejícného počasí i jiné trable. Za zmínku stojí třeba agresivní stádo krav či zdravotní kolaps na zapadlém nádraží. Naštěstí je dostatečně vyvážily občasné ryze české krajinné výjevy (když zrovna nepršelo), pravidelné gastronomické pauzy a pár příjemných překvapení. Takže hezky popořádku.
Beskydský start
Ačkoliv jsme chtěli společně přejít republiku celou, jen tak pro jistotu jsem pro tento pokus zvolil start z druhé strany než před čtyřmi roky. Vyčůraně jsem počítal s tím, že teoreticky nám stačí urazit 470 km z Beskyd do Jílového u Prahy, kde skončilo mé dávné podzimní trápení při cestě od západu. Tak bych to Česko dal aspoň v součtu…
Tak nějak vypadají beskydské výhledy…
Že ani druhý pokus nebude zadarmo, se vyjevilo poměrně záhy. První puchýř jsme lepili už ve vlaku z Brna. Pokud máte dojem, že je to poněkud brzy a nejspíše to úplně nesvědčí o vhodných botách, je vaše tušení správné. Nicméně bude trvat ještě 50 bolestivých kilometrů, než s tím něco provedem.
První puchýř už ve vlaku z Brna
Hranice jako dřív
Česko-polsko-slovenské trojmezí na Hrčavě sice není nejvýchodnějším bodem ČR, ale koho to má trápit… Aspoň jsme si užili simulátor pohraničí před vstupem do Evropské unie. Kvůli Covidu stál na polské hranici vojenský stan a v něm hlídala patrola, která nás na uzavřený chodník pár metrů na jejich výsostném území nevpustila ani přes čtvery psí oči (z toho jedny doslova).
Ještě že má každý stát svůj vlastní trojmezní obelisk – i když se k němu musí slézt pastvinami. Slavnostní start výpravy tak mohl proběhnout podle plánu.
Trojmezí na Hrčavě. Zde nás doprovázela kamarádka Kača a její věrná fenka Jamie.
Procházku na západ země jsme zahájili ve slušném tempu a kochali se mně málo známou části Beskyd. Ač narozen pod těmito horami, na stranu, kde se mluví zvláštní směsí polštiny a lokálního nářečí, jsem zavítal málokdy. Mají to tam kolem Jablunkovského průsmyku moc pěkné.
Cestu nám krom kopečků okolo zpestřovaly náhodné nálezy jako třeba punková houpačka u chaty pod Gírovou, která by nedostala bezpečnostní certifikát ani v Rusku. Srandy jsme si na ni i tak užili dost. Stačilo dostatečně potlačit pud sebezáchovy.
Juhůůůů
Temné tajemství této houpačky…
Bývalé lesy
Velmi smutný byl naopak pohled na rozsáhlé úseky něčeho, čemu jsem rychle začal říkat „bývalý les“. Vlivem rozmáhajícího se sucha a hladového kůrovce ledaskde zbyly jen holé pláně nebo umírající stromy coby kulisy k béčkovému hororu.
Seschlý les
Tenhle problém se zdaleka netýkal jen Beskyd. Vidět ekologickou katastrofu naživo v takovém rozsahu je silný zážitek.
Tady byl zjevně dříve les…
Něco jiného je o fenoménu číst v novinách a pak jej mít dennodenně na očích v celé jeho obnažené děsivosti. Člověk si naplno uvědomí, jaké dopady má ignorování odborníků, kteří před něčím dlouhá léta varují.
Paseka na Bruntálsku
Možná by opravdu nebylo od věci vnímat výsledky výzkumů a myšlenky lidí, jež něčemu opravdu rozumí a nejsou ovlivněni ekonomickým, politickým či jinak prospěchářským zájmem…
Pokácené stromy na hřebeni v Beskydech
A v druhém sledu se zamyslet nad tím, kdo z těch, kteří mají rozhodovací pravomoce, jim naslouchá a kdo na vše kašle. Nejen co se našich lesů týče.
Chraň se před sluncem pohodlnou kšiltovkou s horalskou výšivkou.
Tahle kšiltovka něco vydrží a je ideální na sport a náročné aktivity v přírodě.
Setkání
Zjistil jsme, že i v Česku je prostor k zajímavým setkáním. Tuhle jsme dali řeč s milou paní z hospody v Mostech u Jablunkova, která se při oznámení našeho cíle roztomile zasnila. Támhle jsme zas narazili na sympatickou rodinku čundráků, co nám nabídli přístřeší, až půjdeme přes jejich město.
Mezi výrazné beskydské živly patřila i parta Divočáků – nadšených cyklistů, s nimiž jsme se párkrát minuli na horských stezkách. Že se borci vyznají, bylo patrno podle toho, jak zkušeně využili výrazně růžově laděnou Markétu pro zpestření týmového fota.
Divočáci
Moudra a ponaučení
Jak jsem zjistil, z naučných tabulí okolo stezek se dají načerpat překvapivé perličky. Víte třeba, které hoře se říká Beskydská Fudžijama?
Cenu za edukační bizár u mě získala série cedulí „Co nám může Evropa závidět?“ kolem Bílého kříže. Podle ní to jsou třeba vlci, kteří zde v okolí kdysi skutečně hojně žili, ale pak je člověk téměř zlikvidoval, nebo občasný zbloudilý medvěd neuznávající rozdělení Československa. Dokonce ani tetřeva jsme prý nevyhubili úplně dokonale. Pecka…
Poučení se do svých dětí snažila dostat i paní, která se rozhodla spojit malý výlet a domácí školu. Neb školy byly toho času stále ještě zavřené.
„Pokud nevypočtete příklad, žádná zmrzlina nebude,“ zaslechl jsem, když procházeli okolo mě. Jen zmiňovaná slovní úloha, která kalkulovala s cenou nanuku 7 korun českých, mi přišla poněkud odtržená od reality. Jaké ekonomické povědomí si nebohé ratolesti asi odnesou do skutečného světa, kde si za 7 Kč nekoupíte ani dřívko od ledňáčka?
Fenomén Lysá hora – modla a horský tréninkový okruh v jednom
Závěrem druhého dne nás čekal nejvyšší bod celé trasy – Lysá hora.
Nejvyšší vrchol Beskyd je myslím v rámci republiky unikátní fenomén. Ač narozen téměř v jejím stínu, nahoře u vysílače jsem byl v zásadě jen párkrát. Proč se taky omezovat jen na ni, když okolo je spousta dalších zajímavých kopců. A s menšími davy… i když výhled jako z Lysé nemá nejspíše žádný.
A žádný z nich se nestal uctívanou modlou všech horalů v širém kraji. V Česku nevím o jiném podobném kopci, kde by bylo běžné, že si jej nezanedbatelná část návštěvníků vyběhne hned několikrát týdně. Vždycky odpoledne pěkně po práci a o víkendu třeba ještě jednou nebo dvakrát jako bonus.
Výhled z Lysé hory č.1
Fenomén Lysé hory tvoří všichni tihle nadšení chodci, běžci, pejskaři a cyklisté, kterým se stala měrnou jednotkou jejich formy. Mám k nim respekt, protože s takovým tréninkem by uhnali i koně… I když se zároveň sám sebe ptám, co na tom jednom kopci pořád vidí?
Nesmím zapomenout ani na zajímavou postavu jakou je Ján Čupa. Tenhle postarší pán se stal celebritou tak, že když v důchodu nevěděl, co zrovna počít se svým životem, začal opakovaně stoupat na vrcholek nad domem. A protože mu u toho bylo horko, postupně se vysvlékal.
Výhled z Lysé hory č.3
Dnes jej i v nejtvrdších mrazech můžete na stezkách pod vrcholem LH potkat bez trika a běžně na jeho profilu najdete fotky s podobně laděnými nadšenci. Hlavně ty hezké horalky, pro které je něco jako rocková hvězda mu malinko závidím… Nebo snad ani ne – vždyť bych zmrznul.
Lysá je pro obyvatele okolního kraje jako droga křížená s posvátným poutním místem. Pivo, davy a neopakovatelný výhled pak lze považovat za součást pravidelné ceremonie.
Vynucená pauza poprvé
Ve stínu nejvyšší hory Beskyd se na Ostravici ukrývá nejlepší kavárna širokého okolí – PePe bakery&coffee. Zde jsme si po náročném dni dopřáli zasloužené cukry ve formě mňamózního dortu a poprvé oficiálně přerušili expedici.
Markétiny botky totiž fungovaly jako továrna na puchýře. Ač nízké a měkké jaksi neseděly, jak by měly. Málem jsem vyletěl z kůže, když se mi po dotazu, jestli se jí podobné věci náhodou neděly už dříve, dostalo odpovědi: Já jsem si myslela, že je normální mít po víkendu pár puchýřů.
Kousek od Ostravice
Nu normální to není… a moc normálně nedopadly ani její nebohé paciny, když místo lehké túry absolvovaly 50 kiláků ve dvou dnech. Takže hurá do Ostravy sehnat něco vhodnějšího.
Zkušení matadoři dálkových pochodů běžně doporučují jako vhodnou obuv na extrémní přechody běžecké boty. Já se spokojeně držím svých nízkých trekovek od Merrellu. Ale ženě zcela prokazatelně podobný typ mrzačil nohy (zejména proto, že jí boty zoufale neseděly), tak se rozhodla dát na rady extrémních poutníků.
Obíhání běžeckých speciálek mě uvedlo do zcela nové reality. Ceny většiny vystavených bot dávaly tušit, že je projektují inženýři unesení z tajných vojenských programů a používá se materiálů vyráběných po gramech v hi-tech laboratořích.
Po mnoha dalších společných kilometrech však musím připustit, že investice se vyplatila. Markéta si nové střevíčky pochvalovala a puchýře se až do konce výletu neodvážily ukázat.
Večer po nákupech jsme mé milé navíc přibalili do batůžku teplejší spacák (protože v tom, který si původně přes mé několikeré varování tvrdošíjně vzala, málem zmrzla) a mohlo se zvesela pokračovat.
Náš první nocleh, kde jsme krapet vymrzli.
Počasí na přejeté mloky
Po návratu na cestu se spolu s puchýři do zapomnění ukrylo i slunce. Následující tři dny jsme se pohybovali přískoky mezi zastávkami, přístřešky nebo náhodnými stodolami, kde jsme se obsedantně oddávali sledování meteoradaru.
Nejsme z cukru, ale kroupy jako broky krapet bolí. Tudíž je příležitostný zbabělý ústup ospravedlnitelný. Navíc na zastávkách se člověk nestačí divit, co všechno se na vsi dá inzerovat či jaké kapely existují, a ve stodole může návštěvníky vítat páv.
Další zvěř se vyhrnula na cesty aby početně zastoupila ukrývající se člověčinu. Nejrůznější šneci a jiná stvoření disponující výhradně nižšími rychlostními stupni získala v liduprázdných deštivých dnech iluzi o vlastní nesmrtelnosti. Dva zplacatělí mloci dokazovali, že auta se k jejich smůle vody nebojí.
Gastronomická motivace
Ve Štramberku nás naší novopečení kamarádi (děkujeme za nocleh!) na cestu podarovali místní slavnou laskominou. Tzv. štramberské uši odkazují k dávným bitvám, kdy tatarští nájezdníci uřezávali zabitým křesťanům uši jako důkaz, kolik nepřátel pobili. My jsme jich zvládli deset.
Štramberk a jeho slavná trúba
Ukazuje se, že jídlo je nejlepší způsob, jak děvče motivovat k vyšším výkonům. Stačí slíbit oběd a Markétiny nohy začnou rázem kmitat dvojnásobnou rychlostí. I když někdy je potřeba slibovat opatrně.
Dobrou chuť.
Najít v neděli kolem poledne v podhorském Frenštátu otevřenou a vařící hospodu byl totiž nečekaný problém. Z nouze nás vytrhl až penzion u Veterána a jejich znamenité halušky. Pranic nám nevadilo, že oficiálně v pandemické době vedli jen rozvoz. Stylový piknik schodech před záchody splnil účel – nasytit uťapané pocestné.
V danou chvíli jsme ještě věřili, že jdeme až kamsi do Aše (a ještě kousek dál), což byla také běžná odpověď na zvídavé otázky „Kam jdete?”
Slunečné Beskydy. Více takových dní by neuškodilo…
Napsáno s přispěním textu Markéty Bartoníčkové
Fotogalerie
Směle piš do komentářů – pomůžeš mně i budoucím čtenářům. Vlákna komentářů lze také sledovat.