Stará planina: Není růže bez trní

Stará planina se z větší části nachází v Bulharsku, ale její srbská pohraniční část rozhodně stojí za návštěvu. A to přesto, že tahle kráska vám rozhodně nedá nic zadarmo. Zmije se tu pletou pod nohy, stezky na mnoha místech zavál čas, jalovcová kleč sdírá k nepříčetnosti a najít v dosahu hřebene vodu je občas kumšt. Kromě toho potkat zde někoho jiného než osamělého baču a jeho stádo krav je značně nepravděpodobné. Co chtít víc?

Vydat se na cestu vlakem z Česka napříč celým Srbskem až do Dimitrovgradu poblíž Bulharských hranic chce trochu smyslu pro dobrodružství, znalost místních poměrů na dráze (2 hodiny zpoždění je minimum, 4 standard), hodně trpělivosti a fungující klimatizaci ve vagónu. Poslední zmiňovaný prvek nám byl odepřen a proto jsme v našem cíli z vlaku spíše vypadli v podobě polomrtvých uvařených flákot, než že by se jednalo o důstojné zahájení expedice.

Stará planina: Není růže bez trní Balkán Srbsko
Stará planina: Není růže bez trní Balkán Srbsko
Čekáme na náhradní vlak...
 
Na konci světa

Představte si, že jste se s uvařeným mozkem ocitli v malém příhraničním městečku a musíte vyřešit následující rébus: jak se z usedlosti bez regulérní taxislužby dostat do 40 km vzdálené vesnice, kde to s autobusovou dopravou nebude žhavé a většina cesty o asfaltovém povrchu teprve sní? První nabídku jsme dostali od policajta, který zřejmě nemá morální zábrany přivydělávat si i jinak než výkonem služby. Jak jsme tak baštili sladké buchty z jeho pekárny, bylo evidentní, že nám mimo přání pěkné cesty něco chce. Po Pepově úderném „Ok, what do you want?“ z něj lámanou angličtinou vypadlo, že by nám mohl zavolat kamaráda, co by nás za 40 eur hodil do kýžené destinace. Cena se nám zdála značně přehnaná, ale ani po smlouvání jsme to nestáhli na méně než třicet. S vědomím, že jsme se možná odsoudili k útrpnému pěšímu přesunu, jsme se vydali dále do města. O pár set metrů vedle nás naštěstí zachránil šéf kavárny, který bez pokusů na nás nějak zásadně vydělat nabídl svého známého v přepočtu za 25 eur a nějaké drobné, což už odpovídalo našim informacím a tak jsme jednoznačně kývli.

Stará planina: Není růže bez trní Balkán Srbsko
Stará planina: Není růže bez trní Balkán Srbsko
Turistické značení ano, ale asfaltová cesta do vesnice ne...
 

Senokos je konec světa. V tom pozitivním slova smyslu. Za ním jsou už jen hory, hranice s EU, hory, a pak až někde v dáli Bulharsko. Pozvolný nástup do kopců k vrcholům Pregrada a Mučibaba je lemovaný roji motýlů a kdo se chce naposledy osvěžit neměl by vynechat zacházku k vodopádu. A pokud se dotyčný nenechá zaskočit hrozící bouřkou, nebo hledáním značky a správného směru, může na konci dne tak jako my slavit úspěšný výstup na hřeben, první pořádné rozhledy i nalezení vhodného tábořiště poblíž zdroje vody.

Hledání vody byl vůbec evergreen našich večerů zde. Většinou bylo nutné slézt kousek pod hřeben a pozorně sledovat terén, kde charakteristické zářezy a jiný odstín vegetace slibují životodárný pramen, ke kterému nebude nutno trmácet se pomalu až do údolí. Naštěstí jsme každý večer slavili úspěch i když občas to byla fuška.

Stará planina: Není růže bez trní Balkán Srbsko
Stará planina: Není růže bez trní Balkán Srbsko
Barevná Stará planina
 
Obavy a realita

Z druhého dne pochodu jsme měli trochu obavy. Hřeben v jednom místě klesá až pod hranici lesa a podle dostupných informací měl být průchod přes tuto pasáž solidní bojovka. Duševně posílení koketérií se stádem koní jsme se statečně vrhli do zelené náruče a s překvapením zjistili, že pokud si průběh hranice hlídáme v GPS tak až na drobné opravdu zdivočelé úseky je les

Stará planina: Není růže bez trní Balkán Srbsko
Stará planina: Není růže bez trní Balkán Srbsko
Kouzelný les
 

docela dobře prostupný a sem tam nabídne i zbytky staré cesty. Jasně, terén pořád nebyl žádná hitparáda. Člověk se musel snažit, aby nacházel co nejschůdnější obchvaty zarostlých míst, směr zpátky k hranici a nebo aby se občas probil přes drzou zeleň pustou silou. Avšak opravdu ošklivá pasáž začínala až téměř na konci lesa u starého památníku Rudé armádě.

Nevím jestli v nás vyvolal větší údiv polozarostlý amfiteátr s pamětní deskou zasazený do mýtiny uprostřed lesa na odlehlém a minimálně navštěvovaném hřebeni hor a nebo značka, která zde začínala a mířila do nevábné směsi vysokého maliní a kopřiv. Tak či tak její objev pro nás znamenal usnadnění orientace, přestože rozhodně ne usnadnění pohybu.

Stará planina: Není růže bez trní Balkán Srbsko
Stará planina: Není růže bez trní Balkán Srbsko
Kopren na dohled
 

Netrvalo už moc dlouho a od amfiteátru jsme se přes maliní, kopřivy a nenápadně začínající porost jalovcové kleče probili až do sedla po vrcholem Kopren. Zde plánovaný tábor měl dvě malinké vady. Zaprvé, nikde jsme neviděli ani náznak pokračování další cesty – značky nebylo a po pěšině ani slechu. Druhým a aktuálnějším problémem pak bylo pátrání po pitné vodě. Nejbližší okolí sedýlka disponovalo pouze nevábnými mokřinami a nám začalo být jasné že pro vodu budeme muset tentokrát nahoru do kopce.

Stará planina: Není růže bez trní Balkán Srbsko
Stará planina: Není růže bez trní Balkán Srbsko
Vzhůru do kleče
 

Už nikdy bych nechtěl znovu absolvovat ten brutální výstup skrze jalovcovou kosodřevinu, kde jsme s Josefem (po náročném dni značně vyčerpaní) často netušili kam šlapeme, prodírali se houževnatými větvemi vysokými po hrudník, a jenom doufali že tenhle terén jednou skončí a změní se v něco humánnějšího a že s tou pěšinou a pravděpodobným pramenem nahoře v kopci jsme neměli vlčí mhu. Do toho se pomalu smrákalo a my se snažili ignorovat poznání, že stejnou cestou to zpátky rozhodně nedáme. Každé utrpení ale (aspoň na chvíli) někdy končí a také tahle mikroodyssea měla happy end. Po minimálně půl hodině drsného boje s vegetací jsme narazili na schůdnou stezku, jejíž konec mizející v kleči jasně vytyčoval kudy bude možné projít zpátky mnohem snadněji a především také na nedaleké koryto s pramenem vody. Josef to cestou dolů malém vzdal a skoro se uložil k noclehu pod nejbližší větvičkou ale oplatil jsem mu laskavost, kdy mě v podobném stavu nezanechal po cestě nahoru a silou hecu jej dotáhl zpět do tábora.

Stará planina: Není růže bez trní Balkán Srbsko
Stará planina: Není růže bez trní Balkán Srbsko
Pohled zpět
 
O zmijích a lidech

Když jsme druhý den přesně věděli, kde hledat, dala se bývala stezka jakž takž vysledovat a  zdárně nás vynesla až na horu Kopren, jejíž vrchol představuje jednu velkou rovnou pláň. Cestu nám komplikovala jen obvyklá jalovcová kleč, jejíž jehličky zapadané za okraj bot mě začínaly značně iritovat, a malá zmije nenápadně obtočená kolem jedné větve, která nás přiměla více koukat pod nohy kam šlapem.

Stará planina: Není růže bez trní Balkán Srbsko
Stará planina: Není růže bez trní Balkán Srbsko
Zmije v cestě
 

Za Koprenem se otevřely nádherné výhledy na Bulharsko, z jehož strany byl hřeben mnohem příkřejší a tak dovoloval průběžné kochání. Postupně jsme také objevili jedno důležité zdejší pravidlo: buď máš značku a nebo cestu ale nechtěj obojí. Jedině díky kamenitým vrcholkům a občasném boulderingu aspoň nebylo to věčně prodíraní jalovcem taková nuda.

Stará planina: Není růže bez trní Balkán Srbsko
Stará planina: Není růže bez trní Balkán Srbsko
Výprava se rozhlíží
 

Jediný člověk, kterého jsme za necelé čtyři dny putování k nejvyšší hoře Srbska – Midžoru – potkali, byl bača, který své zklamání z toho, že nemáme vodku zahnal aspoň našim rumem. Se slovy „už tři dny jsem nepil“ vyzunknul půlku flašky, pozval nás k sobě do údolí, což jsme s díky odmítli, chvilku poklábosil, zazubil se a odběhl zpátky za svým stádem krav.

Pomalu ale jistě se mi Stará planina začínala i přes své pichlavé nedostatky líbit. Téměř dokonalá opuštěnost, průběžně se měnící terén a charakter krajiny, výhledy a kouzelná noční obloha hrály přesně na ty správné struny, aby vyvážily poněkud drsnější terénní podmínky. I to hledání vody mělo své kouzlo a toulání se okolo tábora a pátrání po náznacích pramene mě docela bavilo.

Stará planina: Není růže bez trní Balkán Srbsko
Stará planina: Není růže bez trní Balkán Srbsko
Romantika...
 
Jdeme do finále

Od noclehu kousek za místem setkání
s bačou už to bylo jen jeden den cesty k Midžoru, který vytyčoval cíl našeho putování přes Starou planinu a zároveň konec přechodu nejhezčích srbských hor. Ten den se samozřejmě na začátku neobešel bez pořádné dávky jalovce, který svou působnost ukončil jen velmi těsně před tím než mě přivedl k šílenství. Rovněž zmije se nezapomněla ukázat – škoda že až třetímu v pořadí pochodového útvaru, takže první dva jsme ji s nevědomým klidem překročili a následně nás málem ranila mrtvice.

Stará planina: Není růže bez trní Balkán Srbsko
Stará planina: Není růže bez trní Balkán Srbsko
Překonávání zátarasů s výhledem na Midžor
 

Jak jsme se blížili k pravděpodobně jedinému hojněji navštěvovanému kopci tohoto pohoří, začala se o slovo hlásit civilizace a my snad poprvé okusili dvojkombinaci značka+cesta. Nebyla to nepříjemná změna a zjednodušení a zrychlení chůze mělo za následek, že nás rozcestník ukazující k vrcholu s kótou 2169 m. n. m. docela překvapil.

Nahoře jsme objevili první turisty, kteří narušili panenskou pustotu Staré planiny. I když, že nejbližší okolí nejvyšší hory Srbska už nejspíše nebude taková divočina, jakou jsme poznávali předchozí dny, se dalo vytušit podle v dáli se rýsujících chat lyžařského střediska Babin zub, kam jsme měli po splnění vrcholového výstupu namířeno. Naštěstí byl příděl sil pro tento den již vyčerpán a tak jsme si před setkáním s civilizací ještě rádi vychutnali poslední romantický západ slunce a večerní opuštěnost této krásné horské krajiny v sedle pod Midžorem.

Stará planina: Není růže bez trní Balkán Srbsko
Stará planina: Není růže bez trní Balkán Srbsko
Jak jsme malí...
 

Fotogalerie

Praktické info

Z Dimitrovgradu (stanice vlaku) se dá do Senokosu (výchozí bod) dostat najatým autem v přepočtu za cca 25 eur. Jen je potřeba najít někoho kdo vás odveze nebo vám někoho zavolá. Nám pomohli v kavárně kousek od nádraží směrem do centra. Cesta do dědiny je daleká a mizerná, ale i tak by vás odvoz neměl stát v přepočtu více než cca 25 eur a nějaké drobné.

Ze Senokosu vede na hřeben značená turistická trasa s množstvím odpočívadel. Z ní je vyznačená odbočka k vodopádu – doporučuji si zacházku udělat. Zejména v parném létě se jedná na dlouhou dobu o poslední možné osvěžení a vodopád je opravdu pěkný. Značení je občas nedobré a je potřeba konzultovat s mapou. Za odbočkou k vodopádu se pokračuje ještě kus po velké cestě a z ní po cca kilometru odbočuje jiná směrem k hřebeni k vrcholům Pregrada a Mučibaba.

Sledovat hraniční hřeben je teoreticky jednoduché, ale v praxi narazíte na množství terénních zádrhelů. Jednou z obtíží může být zalesněná pasáž kde se hodí GPS se zakreslenou srbsko – bulharskou hranicí, která značně pomáhá v orientaci, kterým směrem v lese pokračovat. Dá se vždy chvíli držet občasných cest dokud nezmizí nebo neuhnou jinam. Od amfiteátru začíná jakási pradávná značka. Někde je možné sledovat ji, někde náznaky staré pěšiny, někde pohraniční kameny a někde je potřeba to prostě prokrosit nebo obejít. Pokud zvládnete spolupracovat s mapou, dá se orientace ve větším měřítku zvládnout bez závažnějších zádrhelů. Složitější pak mohou být krátké terénní úseky, kde je potřeba najít cestu skrze porost nebo kolem skal. Například ze sedla pod Koprenem je potřeba vysledovat téměř neznatelnou pěšinu, která usnadní průchod kosodřevinou. Obecně platí, že jít se dá spíše po levé – tedy srbské straně hřebene. Po pravé straně nám to bača silně nedoporučoval kvůli Bulharským pohraničníkům. Čím blíže jste Midžoru, tím je cesta jednodušší. Z něj už je jasné značení k Babinu zubu, kde vám z chaty, když poprosíte, zavolají taxíka do Knjazevače (nejbližší městečko) – cca 21 eur.

Noclehy a voda:

My jsme to dali celkově za 4 dny z Dimitrovgradu k Midžoru a pátý jsme se dostali dolů, ale je lepší počítat s nějakou rezervou. První noc jsme spali v sedýlku za Mučibabou – voda ve svahu pod ním. Druhá noc byla za lesní pasáží v sedle pod Koprenem. Je potřeba si najít nějaký čistší a suchý plácek. Voda je výše ve svahu kousek pod pěšinou na Kopren. Dá se nabrat druhý den ráno po cestě. Třetí noc byla v plochém sedle kdesi na půl cesty mezi vrcholy Vrazja glava a Golema čuva kousek před tím, než hřeben udělá malé esíčko. Tady je voda v táhlém svahu další hory, kterou jsme následujícího dne obcházeli, a je potřeba vysledovat, kde je jiná vegetace a kudy vedou zářezy malých potůčků. Poslední noc jsme spali v sedle za Midžorem a voda byla opět ve svahu pod ním.

Další info a mapy:

Jiný popis treku, fotogalerii a především mapku s náčrtem trasy najdete zde: http://fotky.tauchman.cz/galerie-akce-20120825-Srbsko-Pohori-Stara-planina-a-Knjazevac
Jinak doporučuji se vybavit co nejpodrobnější mapou ze sovětské vojenské produkce. Jiná v době našeho výletu nebyla k sehnání.

Podělte se, doporučte
Související články

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *