Napříč zemí českou 2020, 4. část: Co jsem se naučil o výzvách

Závěr našeho putování přinesl, jak už to tak bývá, prostor malinko filosofovat a zhodnotit absolvovanou štreku. K čemu jsou dobré pěší pouti? Stálo to za to? Jak vnímám výzvy a jaké si chci klást do budoucna? Věřím že vás čtení tradičně pobaví a třeba i trochu inspiruje.


Článek je součástí několikadílné série:

Můžete si také dopřát:


20 Noc Pod Sirakem

Poslední nocleh pod širákem.

Je na čase si přiznat…

Někde na Vysočině nastal čas přiznat si, že kvůli mnoha dnům zdržení (boty, nohy, zvracení, počasí…) to až na západní konec republiky nestíháme. Pár dnů nám zkrátka chybělo do rozpočtu. Markéta se od jistého data musela zase začít věnovat klientům a na mě též čekal kotel práce. Kurzy se jaksi odmítaly nachystat samy od sebe.

Proto jsme podobně jako před čtyřmi lety (čtyřmi?! A do háje…) pouť zakončili v Jílovém u Prahy. Tehdy jsem v dešti a slotě ušel 280 km od západu. Což se krásně sečetlo s aktuálním výkonem téměř pěti stovek kiláků od Beskyd a my mohli s klidným srdcem vyhlásit fajront. Republika tak byla aspoň v součtu zdolána.

28 Unaveni Poutnici Po Prechodu Ceske Republiky

A je to za námi. 473 kilometrů v nohách a v hlavě jen myšlenky na nejbližší oběd.

I když bychom teoreticky mohli dojít ještě dál, střední Čechy nám skýtaly dostatečné uspokojení. Počasí podle všech relevantních rosniček chystalo další poťouchlosti a nemusíme nutně být u všeho, že…

Pravda, na úplném začátku má přemotivovaná milá nechtěla o podobné zkratce ani slyšet a učinila několik odvážných cílevědomých prohlášení. Ale jak se zdá, někde v průběhu dovolené změnila názor nebo co. Možná ji trklo, že dovolenou si většina příčetných lidí představuje krapet jinak.

07 Npzc4

Na fotce to vypadá hezky, ale za chvíli se z těch mraku něco spustí ;)

Na konci jsem trochu uvažoval, jak moc je humánní pokračovat ve svých botách a ponožkách až domů hromadnou dopravou, kterou jezdí i další lidé. Jestli by nebylo lepší oboje za Jílovým vypustit, aby do Brna došly samy. Ale nakonec jsem vsadil na dva důkladně utěsněné pytle a víru, že životu přece jen chvíli trvá, než plně procitne.

Ani my osobně jsme na tom nebyli nejlépe. Cestou autobusem do Prahy si naše těla uvědomila, že výkonům je konec, a většina motorických funkcí si vzala dovolenou. Musel na nás na těch schodech do metra být bohovský pohled. Taková směs diagnóz od mrtvice po pouliční rvačku proti velké přesile.

23 Npzc4

Boží doména

Chceš se vydat na trek, ale chybí ti zkušenosti?

Láká tě svobodné putování s batohem, horské vyhlídky a noci v přírodě, ale zatím sis netroufl(a) opravdu vyrazit? Váháš, co si na takový vícedenní přechod hor zabalit a jak jej vůbec naplánovat?

Právě pro tebe jsem připravil kurz Poprvé do hor.

Slušivé funkční triko

Trocha statistiky a ponaučení

Cestou domů nastal čas bilancovat. Zvládli jsme výživných 473 kilometrů, které nám přinesly ledacos. Třeba déšť… spoustu deště. Statisticky jsme z 20 dní na cestě zažili jen 4, kdy vůbec nepršelo.

03 Doha Nad Krajinou

A po dešti se ukáže duha.

Ale především jsem si v praxi důkladně ověřil tři teze, nad nimiž jsem přemýšlel už dlouho:

1) Jakýmkoliv dobrovolným omezením si člověk připravuje výzvu, jejíž zdolání mu může přinést radost, a případně díky němu získává zajímavou perspektivu, ale zároveň se o něco okrádá.

Příkladem je čistě pěší pouť. Chůze je pomalá a umožňuje nám vychutnávat si zajímavá místa a krásné scenérie dle libosti. Rovněž překonání několika set kilometrů čistě po svých je úctyhodný výkon.

19 Npzc4

Až tam dojdem, tak tam dojdem.

Ale na druhou stranu je chůze zoufale neefektivní v případě potřeby zmáknout zdlouhavou nudnou pasáž, kdy se nic neděje a krajina okolo nenabízí zrovna závratné možnosti.

Sami jsme to zažili několikrát. Půl dne nádherných vyhlídek a zajímavých setkání bývalo obvykle vyváženo desítkami kilometrů fádních cest, které krom bahna a monotónního lesa či naopak šedivého betonového potahu ničím extra neoplývaly.

I nudné pasáže byly samozřejmě často zpestřeny několika drobnými, ale o to hezčími objevy. Ale někdy taky ne…

10 Npzc4

Cesta Posázavím nebyla zrovna příjemná

Můžete namítnout, že tak to bude vždycky a budete mít pravdu. Fígl je v poměru uvedených prvků a kontrole, kolik času s kterým strávím. Za normálních okolností bych mnohokrát skočil do vlaku a popojel. Na místo, kde bych čekal záživnější podněty nebo prostě jen, dokud bych za oknem neviděl změnu. Ale my se dobrovolně plahočili po svých, ať už se okolo rozprostíralo cokoliv.

Krom samotné výzvy nás navíc omezovala i lehká časová a kilometrová tíseň. Kolikrát jsme se na odbočku k potenciálně zajímavé lokalitě vykašlali, protože jsme „někam potřebovali dojít“ nebo jsme už byli prostě utahaní a nechtěli jsme si nakládat kilometry navíc.

05 Zamek Zruc Nad Sazavou

Ale zámek ve Zruči nad Sázavou mají moc pěkný.

Několikrát mi došlo, že jen se tak toulat, kam mě vítr a postřehy kolemjdoucích zavanou, bez nutnosti doplahočit se (zásadně po svých) na jakýkoliv pevně stanovený bod, by byla velmi osvěžující alternativa.

06 Zruc Nad Sazavou

I to sídliště z nadhledu nevypadá tak děsivě…

2) Pochopil jsem, že než si klást cíle v podobě překonání čehokoliv, mnohem více mě oslovují ambice „něco objevit“.

Samozřejmě, že součástí plánu vždycky budou i cíle prvního typu (pokud chci zjistit, co je uprostřed nějakých hor, budu tam muset dojít), ale vnímám podstatný pozitivní rozdíl, pokud samotné výzvy nejsou nadřazené radosti z objevování. Přičemž není nutné hned pátrat po Atlantidě – cokoliv mě překvapí, potěší nebo mi udělá radost, je parádní motivací.

housenky na rameni

Třeba tyhle holky nás dost překvapily…

Proto třeba dávnou výzvu vylézt v Gruzii na pětitisícovku řadím do druhé skupiny cílů, ačkoliv Kazbek, který jsme tenkrát úspěšně zdolali, ročně navštíví solidní zástupy. Pro mě prostředí opravdu vysokých hor, ledovců a morén bylo a stále je nekonečně fascinující a jen tak se mi neomrzí.

To pochod rozbláceným lesem, který činím, jen abych došel na konec onoho lesa, už ano. Zkrátka si pro příště musím dávat bacha na to, jaké výzvy si kladu. Dobře nastavená výzva je bezesporu skvělá věc, avšak chce si to lépe uvědomit, co je cíl a co prostředek k jeho dosažení.

Jen tak mimochodem mám dojem, že dobrý cíl poznám právě tak, že jej není úplně snadné formulovat jako třeba „přejít Tramtárii“.

00 Ceska Krajina Zapad Slunce

Jeden z těch opravdu krásných momentů. Chvíli po dešti si západ slunce hrál s vykreslením krajiny opravdu uměleckým způsobem

3) Pěší pouť je výborným zážitkovým tréninkem trpělivosti. Dvacet kilometrů s batohem a po vlastních je zkrátka dvacet kilometrů s batohem a po vlastních.

I když je za určitých okolností lze zdolat rychleji než za průměrných pět až šest hodin, s batohem a únavou se na takové kousky nedá moc sázet. Člověk si prostě musí v klidu počkat, než se proplazí daným úsekem vesmíru.

27 Parici Se Sneci

Tihle šneci by mohli vyprávět…

Zkratky neexistují a podobně je to i v životě. Občas musím zpomalit a počkat, si co mi svět přinese, a neuspíším to, ani kdybych se na hlavu postavil.

A to je vše. Poslední úvahu není třeba více rozvádět. Tak jako naše cesta napříč zemí českou došla svého konce. A já se mohu s čistou hlavou zamyslet, co dál…

26 Npzc4

Fotogalerie

Líbilo?

Pokud ti článek pomohl nebo tě pobavil, nebylo jeho psaní marná práce.
A jestli jsi se dočetl(a) až sem, možná dumáš, jak pro změnu pomoci mně v další tvorbě. Je to jednoduché jak facka:

Koukni, zda v e-shopu nemám něco, co tě nadchne

Přijď mě pozdravit na přednášku

Související články

Upozornění na nové komentáře
Nekomentuji, ale
0 Komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Copy link