Napříč zemí Českou den za dnem aneb večerníčky posílané do sucha

Svůj nedokončený pochod skrz republiku jsem sobě i čtenářům zpestřoval průběžným online deníkem. Jak jsem se doma dozvěděl, zklamáním pro spoustu z nich nebylo, že jsem to po osmi dnech pro nedostatek další motivace zabalil, ale fakt, že ustal přísun zábavných večerníčků, na které si zvykli. Pro všechny, kteří je nemohli sledovat takříkajíc v živém přenosu, nebo pro ty z vás, kteří se chtějí znova zasmát, nabízím decentně upravený přepis.

Prolog

Když se váš parťák čtyři dny před odjezdem ukáže s tlamou jako balón, nevěstí to nic dobrého. Rozsáhlý zánět mu podepsal stopku a místo expedice na jih bude teď chudák kempovat akorát u zubaře. Jenže co v cizích krajích bez kamaráda? Náhradní plán? Výzva!

Trasa je jasná, počasí nejisté. 730 km napříč naší krásnou zemí za tři týdny. Od západního trojmezí po východní. Mám na to dát 35 kilometrů denně? Nezaleknu se prvního deštíku? Nešvihne mi ze samoty?

Nad pochybami, jestli je pro podobný podnik podzim tím nejvhodnějším obdobím, stejný kamarád mávl rukou: „O to přece jde, ne?“ Není normální… bohužel ani já. Beru tenhle výlet jako trénink do drsných podmínek.

Tak uvidíme…

Den nultý, Km mínus 7

Sám se tomu divím, ale nevyměknul jsem. Zejména rodinné reakce oplývaly pestrou škálou léčebných zařízení, kde bych svůj nápad měl konzultovat. Jenže vycouvat před bojem by bylo zbabělé. A ještě tu je takový malý problém s vlastním egem…

Je to k nevíře, ale za Aší ještě žijí nějací lidé. Ten malý cancour vlevo na mapě republiky patří Hranicím v Čechách. Otec zde dokonce sloužil vojnu a tak mám příležitost startovat z jeho šlépějí. Zajímalo by mě, jestli měl zamlada stejně blbé nápady jako já.

Neříkám to často, ale České dráhy mě výjimečně potěšily. Díky občasnému nákupu jízdenek přes eshop a rozumnému věrnostnímu programu mě lístek z Brna až na úplný západ země stál 52 korun. Letenka za euro to sice není, ale úspora přes čtyři stovky potěší

Jenom doufám, že jsem se za těch devět hodin na kolejích moc nerozseděl, protože odteď pošlapu nějakou dobu už jen po svých.

Den 0, poslední rozloučení se sluncem

Den první, Km 41

Západní pohraničí je nádherné. Jen DJ přes počasí trochu moc ohulil mlhu. Naštěstí odolal svodům kategorie „nevidím na krok“ a udržel se v mezích „hutné atmosféry“.

Na turisty jsou tu připraveni. Akorát na movitější klientelu, než může tuzemsko nabídnout. Najít podnik, kde nebylo menu výhradně v němčině chvíli trvalo.

Jak si tak šmajdám poslední kilometry po rušné lesní silnici, najednou ze zatáčky docela nadivoko vycouvalo auto. Když zastavilo u mě, vykoukla z něj sympatická paní:
„Nechcete někam hodit?“
Na Hrčavu, říkám si, ale tam mladá paní asi nejedete…
„Ne díky, já musím pěšky.“
„Jak myslíte…“

Skoro mě po těch čtyřiceti kilometrech zlomila a její pohled vyhrazený duševně slabším jsem si taky zapamatoval.

Ponaučení:

Je fajn nebýt líný a pořádně vypnout všechny části celtového přístřešku. Jemný noční deštík beru jako otcovské varování.

Blbý zip u spacáku se dá při dostatečném odhodlání spravit v zubech.

Tajemné hradiště

Den druhý, Km 70

Mlha jim včera došla, tak pustili vodu. Pořádně. Není nad to, cvičně ráno zmoknout jako kůň.

Cheb mě překvapil historickou atmosférou a krásným parkem. A zachránil pekárnou na náměstí. Slečna byla nápomocna jak jen mohla a navíc tam pečou fakt fajnově.

Kus za Chebem stojí dům a kolem něj žije aspoň desítka koček. Stará paní vchází do branky:
„Babička jde. Nesu papání miláčci. Pojďte, budou vajíčka.“
V příštím životě chci mňoukat na téhle zahradě.

Jak se venčí pes v lese 21. století? Na vodítku z okna terénního vozu.

Když už nemůžete, náladu vám zaručeně spraví dvě veverky pět minut se nahánějící kolem dokola jednoho stromu nebo krkavec trénující vývrtky.

Občas srovnávám pokrok ve výbavě. Zababušený do merina, goráče a dalších funkčních srandiček to dávám jen tak tak a vzdávám hold všem průkopníkům, jež dobývali vrcholy v roláku.

Ponaučení:

Když si myslíte, že je to už jen furt rovně, můžete se na konci cesty ošklivě divit.

V zubech spravený zip vydrží jeden den.

Podzim občas zakouzlí….

Tip z mého krámku

Dej si něco dobrého z krásného plecháčku.

Odolný hrnek o objemu 400 ml s jedinečným horským motivem, který skvěle poslouží doma i na čundru.

Prohlédnout na eshopu

Den třetí, Km 99

Nebudu vám mazat med kolem monitoru, tenhle den stál za prd.

Ráno sice začlo v luxusním seníku, ale zjištěním, že jsem přeslechl hodinky a zaspal. Ve snaze dohnat ztrátu jsem odfláknul snídani, že se nadlábnu v Mariánských Lázních. Tuto chybu mi tělo dalo sežrat i s pěkně mastnými úroky. Žádné bolavé nožičky nebo otlačená chodidla, ale nefalšované vyčerpání po chabých patnácti kilometrech.

Přeskok přes potok, který si říkal o tříštivou zlomeninu nakonec skončil jen elegantním telemarkem a promočenou botou. Nechápu, jak to mohlo tak podjet, ani jak jsem pád ukočíroval do verze, jež se obešla bez volání záchranky.

Nahoře jim to furt protíká. Instalatéry asi nevedou. Na druhou stranu díky patronovi, jenž mi v nouzi nejvyšší seslal opuštěnou boudu. Ještě před ní jsem sice objevil parádní zemljanku, ale podlaha vystlaná krabicovým čůčem mě přesvědčila, že o noční rande s bezdomovcem nestojím.

Ponaučení:

Radši vodu, nežli krev.

Další nocleh. Tahle bouda mě zachránila před opravdu ošklivou nocí.

Den čtvrtý, Km 133

Bylo hezké si na hodinu připomenout, že tam někde existuje slunce…

Průchod přes kouzelné malé osady a rychle se měnící přírodu mi vynahrazoval předešlé útrapy a totálně promočené boty. Zaujal kostel s vedle postaveným indiánským teepeem.

Je výhodou být drobnějšího vzrůstu. Ta radost, když jsem zjistil, že se na štorc dokážu vyspat na posedu, se nedá popsat.

Ponaučení:

Je fajn hrát si na tvrďáka co se vyspí i na nenafouknuté karimatce. Akorát je potřeba počítat s výraznou ztrátou izolačních vlastností.

Rybníček …

Den pátý, Km 175

Tak tohle jsme si nedomluvili! Podle předpovědi mělo dopoledne svítit sluníčko a odpoledne lehce sprchnout. Slunko jsem za celý den nezahlíd, zato chcanec se dostavil s energií moderátora dětské show.

Dneska jsem doháněl ztrátu, takže krom fajných borových lesů severně od Plzně a mrznoucích – později krvavých – nohou si moc nepamatuju. A to jsem už ráno na pracky spotřeboval náplasti, že mi málem nestačila. Děsí mě představa, jak by asi vypadaly nohy někoho, komu se puchýře dělají i normálně.

Lidi na mě koukají nějak divně. Asi už vypadám trochu vágusoidně. Když potkáte zabláceného týpka s krosnou, aspoň odpovězte na pozdrav. To tady leckdo neumí…

Ponaučení:

Lepit hned, ne až za chvíli.

Blažej a jeho uhrančivý pohled

Den šestý, Km 213

Kvůli dnům jako tenhle stojí ten blbý nápad s přechodem republiky za to. Když se probudíte u Kokotského rybníka a pijete vodu z Čuráčku (nedělám si srandu), nejde než brát život pozitivně. Kam se na tyhle krásné staročeské názvy hrabou ulice Přátelství nebo Studánka lásky, které jsem taky potkal.

Ještě za tmy jsem se na chvíli zastavil mezi poli. Nade mnou hvězdné nebe a měsíc, jehož světlo mlha skoupě přerozdělovala do ztrácející se krajiny. Měl jsem pocit, jako by svět končil padesát metrů okolo mě. Po tomto zážitku následoval mrazivý úsvit do slunného dne. Hurá, i takhle to jde!

Dokonce jsem dnes měl dámskou společnost. Což sice může znít netaktně, ale bylo skvělé si chvíli povídat s někým jiným, než s hlasy ve své hlavě. Díky kamarádce za dodávku čerstvých náplastí i že si se mnou střihla 1/37 plánované trasy.

Objevili jsme v Brdech skvělou hospůdku U Fabiána. Atmosféra vyhřátá kamny, na zdi ručně malovaná mapa okolí a štamgasti tam hrají s vnučkou hostinského monopoly. Dokonalou scenérii završil absolutně nejúdernější rozhovor mé cesty, který jsem absolvoval s panem majitelem.

Když jsem za ním přišel s termoskou, jestli by mi do ní neudělal horkou vodu, jeho reakce byla briskní:
„Však s sebou máš kočenu, ta tě večer zahřeje, ne?“
„To je kámoška a jede za chvíli domů“
„Hmm… to máš blbý. Dej sem tu termosku.“

Ponaučení:

Příště si vzít dvojnásobnou dávku všech náplastí. Ranní přerozdělování posledních kousků je horší než Sofiina volba.

Oblast Kokotska. Nejlepší název, který jsem potkal.

Den sedmý, Km 251

Brdy jsou jako hezká, ale hloupá holka. Z dálky lákají divokými tvary, bohužel uvnitř je dlouhé vedení po tuze rovné cestě furt tímsamým lesem. Přechod po tzv. hřebenové cestě je spíše pro auta a taky jich tu potkáte více než lidí. Okrajová část byla zajímavější.

Rozhovor s paní, která si byla zaběhat se svými třemi dětmi:
„To máte podle krosny ještě dlouhou štreku, co?“
„To jo. Až na Hrčavu v Beskydech.“
Paní vykulila oči:“ Tý brďo!“
No jo, v Brdech…

Odposlechnuto na vsi. Mladý kluk se ptá starého pána: „Ta co jste dělal přes víkend?“
Děda na to:“Co by? Válel se v posteli- Občas na hajzl sem si zašel. Já sem už starej. Já už na všechno seru“!
Taky si občas říkám…

Ponaučení:

Nevymýšlet pravidelné rubriky, kam tě ten den zrovna nemusí nic napadnout.

Přes Brdy jen rovně

Den půl-osmý, Km 276

KONEC experimentu, ztráta motivace.

Pokud jste na tuto chvíli škodolibě čekali, můžete bouchnout šáňo. Jestli jste tomuhle ujetému podniku fandili, snad jsem vás bavil.

Jedna třetina času a jedna třetina kilometrů jsou za mnou.

Podotýkám, že k rozhodnutí skončit svou pokusnou pouť jsem dospěl suchý, celkem při síle a s nohami zahojenými nebo oblepenými tak, že už nebylo co cítit (kromě smradu). Zkrátka došla motivace. Tak hurá do zatracování a škodolibých komentářů…

Civí…

A jak to bylo dál?

Fotogalerii a článek o tom, co jsem si z cesty odnesl najdete zde. S deníkem by se neměl příliš duplikovat, takže pořád stojí za přečtení.

V roce 2020 jsem pochod dokončil. První díl nové série si přečtete zde.