Napříč zemí českou 2020, 2. část: Hlavně to ve zdraví přežít…
Pravidelné psaní deníku a reportů z našeho přechodu republiky bylo náročnou výzvou. Večer jsme totiž většinou usínali dřív, než jsme stihli doříct „dobrou noc“, a ráno bylo prostě potřeba vstát a vysvětlit nohám, že si neděláme prdel… Díky nim však mám možnost pokračovat v povídání o naší procházce.
Článek je součástí několikadílné série:
- První část: Beskydy
- Druhá část: Hlavně to ve zdraví přežít… – PRÁVĚ ČTETE
- Třetí část: Krásy pochodu a vlasti
- Čtvrtá část: Co jsem se naučil o výzvách
Můžete si také dopřát:
Krásné náměstí v Novém Jičíně
Zdržovačky
Osmého dne jsme za sebou měli „pouhých“ 184 kilometrů. Možná si ti drsnější z vás říkají, že to není bůh ví jaké tempo a vysportovanější šnek by nás předběhl i s plně naloženou ulitou. Když pominu den přestávky na shánění nových botek, zdržovalo nás hned několik dalších věcí.
a) Počasí. Já vím, že už jsem o něm psal, ale tohle byla vážně nejhorší zrada. Schválně jsme vyrazili na sklonku jara s vidinou slunečných dní a vlahých nocí. Tůdle… Nejsme z cukru a pár kapek se z oblečení zas rychle vypaří, ale kroupy velikosti hrachu fakt bolí, permanentní mokro umí pocuchat psychiku a výhled v mlze nepatří mezi nejfajnovější.
Kroupy…
Zjistil jsem, že sledování předpovědi je návykovější než sociální sítě o polední pauze. Meteoradar se mi stal důvěrným přítelem a otázka „Co na to Norové?“ běžným zahájením našich konverzací.
Když se jednoho dne po dlouhé době ukázalo slunce, myslel jsem si že melu z posledního a mám halušky. Bohužel se vše rychle vrátilo k normálu, ale máme na tu vzácnou teplo rozlévající věc hezkou vzpomínku. Mimochodem celtový přístřešek fungoval skvěle a ani jednou nás nevytopilo…
Naše oblíbená činnost: Čekáme na zastávce, až přestane pršet.
b) Nechtěné odbočky. To asi není potřeba detailně rozebírat. V momentě, kdy jsme se začli podezíravě ohlížet, kde je sakra značka, bývalo obvykle o kilometr pozdě.
c) Permanentní kochání a hlavní heslo výpravy „hlavně si to užít“. Nejsme na závodě a když se nám někde líbí, tak se tam na chvíli vyplácnem. Občas mě zaseknul i nějaký zajímavý fotomotiv nebo jsme moc dlouho debužírovali na obědě. No a co? Zpětně hodnoceno mohlo být těchto kochaček mnohem více. Ale dost jsme jich vzdali kvůli bodu „a)“.
Ovečky jsem si prostě musel vyfotit…
d) Markétiny nohy ještě neřekly poslední slovo. Puchýře jsme jim rozmluvili pořízením vhodnější obuvi, ale ani ta nedokáže plně odfiltrovat vliv mnoha kilometrů denně a občasného asfaltu, který jí týrá klenbu levého chodidla. Bohužel podobným cestám se nelze zcela vyhnout, takže má milá po večerech chvílemi vypadala skoro, jako by si náš krásný výlet tak úplně neužívala.
Mezi námi. Máloco utuží partnerský vztah jako masáž několik dní nemytých nohou vašeho doprovodu.
Přiznám se, že mě výsledek mého amatérského fyzioterapeutického pokusu mile překvapil. Nejen že jsem si doživotně nezmrzačil ženu, ale dokonce se tvářila, jako kdyby ji mé intuitivně vedené hmaty přinesly úlevu. Teda až při chůzi. Kdyby nás někdo zaslechl v průběhu masáže, asi by na mě zavolal policajty.
Vím, že to není hezké, ale na tuhle autentickou momentku jsem hrdý…
Historické a přírodní odkazy
Jste-li zvědaví, jaké pamětihodnosti nám v popisovaném úseku zkřížily cestu, tak v údolí Budišovky jsme si užili skvělý urbex. Několik vybydlenych domů a cosi jako taneční sál poskytlo dost námětů k průzkumu. Jedno ze stavení vypadalo, jako kdyby jen dávní obyvatelé otevřeli všechna okna, aby důkladně vyvětrali. A teda vynosili všechen nábytek, kuchyňské vybavení i sami sebe… Dobře, mé příměry mohou občas pokulhávat.
Je někdo doma? Aha, už dvacet let ne…
Urbexová vložka nás připravila na zjevně chřadnoucí podnikatelské podhoubí v samotném Budišově. Každá druhá výloha hlásala do světa jeden zkrachovalý byznys. Celý okolní kraj neodbytně vytvářel dojem, že kdo má nohy, nebo aspoň vozík, utíká pryč.
I podle tohoto článku v Lidovkách je Budišov „zářnou“ ukázkou fenoménu tzv. zapomenutého místa, kterému někdy v minulosti ujel přípoj na rychlík plný změn a zvyšování ekonomického standardu. A tak pomalu chátrá, ztrácí obyvatele, a tápe, jak vlak do lepší budoucnosti dohnat. Snad toto město zas čekají lepší časy.
Urbexové zákoutí
V přírodě můžeme hezky pozorovat proměny krajiny. Během tří dnů jsme dali sbohem Beskydám, otřeli se o Oderské vrchy, prošli se po břidlicích a v dálce mávali Jeseníkům, skrytým v mracích. Což je jejich běžný stav. Název (podle mě) odvozený od slovenského slova jeseň – podzim hovoří za vše. Slunce jsem v těchto horách snad nezažil.
Občas nám krajina ukázala to nejlepší, co v sobě skrývá… a občas nám dala co proto.
Po cestě jsme prolezli i národní přírodní památku Rešovské vodopády. Zkoušel jsem Markét přemluvit k pózování přímo ve vodopádu, ale zdá se, že o rozum a pud sebezáchovy ještě nepřišla. Zde šlo krásně vidět zoufalství místních nad pravidelným přívalem turistů, kteří neumí odhadnout rozdíl mezi soukromou zahradou a výletní cestičkou. Tolik cedulí „zákaz vstupu“ snad nemají ani kolem atomové elektrárny.
Rešovské vodopády a kouzlo vody při delším času expozice.
Kousek kaskády na největším z Rešovských vodopádů.
Cedule pro každou příležitost
Nejrůznější tabulky, kterých jsme si díky pomalému tempu stíhali všímat, byly vůbec zdrojem spousty zábavy. Tu kreativní cedulka varující před rafanem, tuhle zábavná hláška na plotě a támhle snad až příliš dobře zacílená reklama. Uznejte, že připíchnout plakátek s číslem na odtahovku rovnou na nejzrádnější strom v zatáčce na silnici kus za vsí, je geniální tah.
Číslo na odtahovku na stromu v zatáčce. Lépe zacílená reklama neexistuje.
Obzvláště vydařené kousky jsem si samozřejmě zdokumentoval:
Zbytek najdete v galerii níže.
Bacha na krávy
Následující historka byla druhým největším dramatem naší cesty. Žlutá značka vede kousek před Rešovem skrze pastvinu, kde na turisty číhají docela děsivé stračeny. Nejprve jsem si kravky důsledně strážící pěšinku mezi nimi ještě rozverně fotil, ale poměrně záhy jsem se ocitl po boku své milé přitisknutý zády k plotu a marně zkoušející různé varianty na „hooodná kravička“.
Nevíme, zda byly jen příliš zvědavé nebo se jim zachtělo malého rurálního lynče, ale stádo zcela cílevědomě pomalu postupovalo v rojnici naším směrem. Obejít je nebylo kudy a nečekaným rychlým pohybům situace nepřála. Kdesi za zády nám navíc štěkali psi, kteří nás donutili přemýšlet nad tím, zda daný plot chceme opravdu přelézt.
Nakonec jsme to riskli. Přece jen člověk by se měl soustředit na přítomnost, která byla v podobě hlubokých očí a mnoha metráků nevypočitatelného hovězího o něco hrozivější. Hafany navíc nebylo nikde vidět. Nakonec jsme zdárně prchli bočním vchodem přes jakousi zahradu, aniž by kdokoliv pocítil potřebu dotyčné psíky vypouštět z jejich kotců.
Vypadaly tak nevinně…
Připij si na cestách z praktické nerezové placatky.
Objem 240 ml a několik variant vygravírovaného motivu.
Když tělo řekne STOP
Vatšina mých pravidelných čtenářů asi tak nějak chápe, že v kořenu slova „dobrodružství“ je marné hledat dobro proto, že by se obvykle jednalo o veselý pozitivní zážitek. K tomu má dobrodružství, jak jej znám, daleko jako Ovčáček ke zdravé sebereflexi.
Dobrodružstvím nazývám spíše další více či méně zábavný průšvih, který jsme nakonec ve zdraví přečkali. Tudíž má i přes jisté peripetie příslušná historka dobrý konec.
To si tak člověk jde, pohvizduje, je mu dobře…
Tolik k malé filosofické polemice a zpět k naší cestě – tentokrát zhruba půl dne pochodu za Rešovem – a další příhodě, která nás na dva a půl dne spolehlivě uzemnila. Vezmem to popořádku:
Pátek 29.5. 2020 14:00 SELČ (StředoEvropského Letního Času) – Vstupujeme do útulné cukrárny, kde plánujeme energetickou tečku po obědě. Už od stolu s umazanou pusou poslouchám objednávku jisté paní po nás:
„Poprosím jedno rafaelo, harlekýna… Hmm, taťka má rád něco ovocného… A ještě Sisince, to je můj pes, mopslík.”
Přemýšlím, co by si Sisinka bez kontroly vypuštěna do chladícího pultu asi vybrala, aniž bych tušil, že je to má poslední úsměvná představa onoho dne.
V pokračování příběhu již daná cukrárna nehraje žádnou roli.
… cpe se v cukrárně…
15:02 SELČ – Docházíme na malé nádraží nad městečkem, kde si pro drobný výpadek sil chceme na chviličku oddechnout.
15.27 SELČ – Při mátožném pokusu zvednout se z lavičky docházím k závěru, že se v mém těle začíná odehrávat něco nepěkného.
15:54 SELČ – Markéta si vyprosila od moc milé paní nádražní klíček od WC, kde následně zvrací jak bulimička po nedělním obědě. Dneska už asi moc daleko nedojdem. I mně se začínají shlukovat mžitky před očima, ale útroby zatím drží.
17.03 SELČ – S přibližně hodinovým zpožděním jsem si důvěrný rozhovor se záchodovou mísou odbyl i já. Drobný výpadek sil se zvolna mění v generální stávku organismu.
Díky polochciplé žížale ve spacáku vedle (ne že bych vypadal lépe) mám navíc velmi přesnou představu, co mě průběžně čeká v následujících 60 minutách. Prý se po prvním odplivnutí mohu těšit na čtvrthodinku úlevy. Krása.
17.14 SELČ – Plánujeme dlouhou a náročnou – leč zjevně nezbytnou – evakuaci do Brna, kde se nám doma v posteli bude stonat výrazně lépe, než v nádražní čekárně. Někteří zaměstnanci nádraží na nás koukají už dost nervózně, ale zatím nás nikdo nevyhazuje a paní prodloužila výpůjčku toaletního klíče.
17:26 SELČ – Volám kamarádovi, který se k nám chtěl na víkend přidat, že zítra se v Zábřehu asi nepotkáme. Kámoš je shodou okolností doktor a když jsem mu popsal příznaky, vyrazil mi dech nabídkou vyzvednutí (měl to k nám skoro dvě hodiny autem), následné akutní péče a odvozu k tátovi domů, kde jsme se mohli v klidu zotavit.
17:33 SELČ – Po krátké diskuzi s Markétou, která se mezitím vrátila z druhého útrpného rande se záchodem, nabídku přijímáme.
Následující dvě hodiny hypnotizuji ručičku na ciferníku, která se vleče jak třicátník po flámu. Se zimnicí a centryfugou ve vnitřnostech čas neutíká zrovna svižně.
19.30 SELČ – Doktor Vojta se širokým úsměvem vchází do dveří:
„Já si tady hraju na sanitku, ale když vás vidím, asi mám špatnou barvu auta,“ zhodnotil náš improvizovaný lazaret.
Kromě smyslu pro humor však projevil i pohotovost a solidní záchranářskou praxi.
„Tenhle podnik se mi líbí. V neděli jste zpátky na cestě,“ prohlásil sebevědomě a začal nás křísit.
… a chvíli na to se válí na nádraží a přemýšlí, kolik toho může ještě vyzvracet.
Zpátky na cestě
Vojta je frajer. Ve své prognóze se kupodivu netrefil jen o jediný den a rozhodně mu patří veliký dík za rychlou pomoc a ušetření přinejmenším několika velmi útrpných hodin strávených po vlakových hajzlících mezi Šumperskem a Brnem.
Cestou domů jsme s kamarádem probrali kde co, neboť jsme se delší dobu neviděli. Mimo jiné mi bylo vytčeno, že poslední dobou moc pracuju a málo si užívám života.
„Ale já si stále umím užívat. Co třeba tahle skoro měsíční cesta?“ bránil jsem se.
„No to vidím. Kroupy, puchýře, křeče, vražedné krávy, málem záchranka… Koukám vysloveně prima výlet,“ završil své zhodnocení.
„Naše“ nádraží.
Pokud vás zajímá, co nám vlastně bylo, tak připojil i odborný odhad, jenžto klade vinu blíže nespecifikovanému viru. Prý běžná sezónní záležitost, kterou nás mohl kdokoliv podarovat cestou. Nebo jsme k bacilu se schopností obrátit žaludek a střeva naruby přišli ve vodě. Kdo ví…
Markéta chce ukázat, že je opět plná sil, a tak sprintem dobývá hrad Brníčko.
Tři dny na to jsme byli v nejlepší formě zpátky na cestě. I ta se výrazně vylepšila – krásná krajina, příjemné stezky, sympatická zřícenina hradu Brníčko a skvělá mexická večeře na závěr. Zkrátka nuda, šeď a fádno.
Ale když tak nad tím přemýšlím… Ono občas se nudit je velmi osvěžující.
Nuda? Krása!
Přející čtenáři (bonus)
Jak jsem z naší cesty zveřejňoval průběžné reporty na Facebooku, po výše popsaných příhodách jsem čtenáře vyzval k malé tipovačce, co si myslí, že nás na naší výpravě ještě potká. No… posuďte z následujícího výběru sami, jak mám přející kamarády a fanoušky:
- Pár dnů klidného putování?
- Podle mě potkáte tu pumu, kterou jsme klidně mohli potkat na loňském čundru bůhví kam.
- Odhadovala bych to na krádež batohů během spánku :D Držím palce, ať to jde už jen lépe.
- Z mojej štatistiky vyplýva, že za tých pár sto kilometrov, čo vám ešte ostáva, je veľmi pravdepodobné, že sa vaša podrážka na topánke stretne s, ehm… exkrementom.
Tak držím palce, netreba sa toho báť, je to prirodzená súčasť kolobehu života… - Tak po zvyšok cesty by ste sa mohli už len nudiť…
- Já si myslím, že budete mít nějaký incident se zvířaty. Ať malými (komáři,…) nebo většími (stádo býků). Ale vše dobře dopadne a tak vám přeji šťastnou cestu.
Tak teda děkujem pěkně :)
Zpátky na cestě…
Pokračování je k přečtení tady…
Fotogalerie
Směle piš do komentářů – pomůžeš mně i budoucím čtenářům. Vlákna komentářů lze také sledovat.