Napříč zemí českou 2020, 3. část: Krásy pochodu a vlasti
Jaké to je absolvovat stovky kilometrů pochodu napříč vlastní zemí? Jaké krásy i protivenství lze cestou potkat? O tom je má série dokumentující náš výlet, který v době pandemie nahradil zrušené zahraniční expedice.
Článek je součástí několikadílné série:
- První část: Beskydy
- Druhá část: Hlavně to ve zdraví přežít…
- Třetí část: Krásy pochodu a vlasti – PRÁVĚ ČTETE
- Čtvrtá část: Co jsem se naučil o výzvách
Můžete si také dopřát:
Pochodová adaptace
Po patnácti dnech a téměř třech stech absolvovaných kilometrech bych se rád věnoval výhradně krásným a pozitivním věcem (pro změnu).
Fajn, tyhle oholené ovečky byly ještě trochu strašidelné
Podle všeho se naše těla po dvou týdnech a několika zdravotních šlamastykách konečně adaptovala na pochodový režim. Především jsme dokonale ovládli umění rychlých přesunů, díky kterým nám zbývalo více času na kochání a debužírování na místech, která za to stojí.
Třeba zřícenina hradu Brníčko je moc zajímavá a stojí na krásném místě. Můj soukromý tip na výlet ;)
Samotné nohy snášely zátěž čím dál lépe a efektivnější hospodaření s energií umožňovalo plynule ujít velké úseky, kde zrovna nebylo nic moc zajímavého. V úhrnu jsme tak překonali i podstatně více kilometrů za den.
Pořád to většinu času byla dřina v náročných podmínkách…
Kreativní noclehy
Důležitý byl samozřejmě kvalitní odpočinek. Snažili jsme se spánku dát dostatek prostoru k regeneraci zmožených těl a zároveň, kde to šlo, pojmout noclehy i trochu atraktivně. Přece jen spaní pod širákem za vlahých letních nocí je lepší než psychiatři. Pokud je zrovna nějaká taková noc na pořadu dne, což se díky špatně naladěným rosničkám podařilo asi dvakrát…
Ale příležitostně jsme trefili bingo ať už pod širým nebem, na verandě trampské chajdy nebo se stříškou nad hlavou. Třeba nocleh v malém lesíku na návrší mezi Zábřehem a Lanškrounem byl jak z reklamy. Kýč vůkol doplňovala malá zoo, která nás na celtě pravidelně navštěvovala.
Ráno jako z reklamy
Jakýkoliv broučkolog by byl z pestrosti místních zvídavých druhů nadšen. Markéta byla nadšená poněkud méně, neboť dva mravenci usilující o její přízeň byli tak velcí, že mít k dispozici další dva kámoše, asi by ji klidně odvlekli.
Nakonec se gentlemansky vyhli…
Na noc před Litomyšlí jsme se pro změnu zašili do luxusního seníku. Předpověď nehlásala nic pěkného, tak patrová dřevěná schovka přišla vhod. Večer nás sice mírně vystresoval jeden sršeň a v noci vyděsila neznámá zvěř, která dole ztropila nečekaný humbuk, ale jinak prima schovka.
Náš hotel na seníku
Každý nocleh byl ve výsledku jiný. Když nepočítám pokaždé jinou architekturu seníku, které jsme za deštivých nocí velebili coby pětihvězdičková apartmá, i s celtou jsme se snažili kouzlit. Brali jsme jako výzvu ani jednu noc nespat ve stejném typu přístřešku.
Minimalističtější varianta seníkového spaní
Ale stačilo to…
Proto jsme si vyzkoušeli stavbu všeho možného od klasického áčka přes jiné patvary až po nejrůznější spojené hangáry v dobách, kdy se k nám dočasně přidávali kamarádi. Cenu na architektonickém bienále by zejména společné improvizované výtvory asi nevyhrály, ale před deštěm nás ochránily spolehlivě.
Společný celtový hangár
Ještě než opustím téma noclehů, musím s lehkým povzdechem podotknout, že ne všichni návštěvníci byli pozvaní. A už vůbec jsme neměli v plánu je půl dne po nechtěné společné noci nosit v báglu. Ale slimáci jsou holt vytrvalí a tak jsme měli postaráno o spoustu slizkých překvapení. To si tak chcete vytáhnout chleba… ale nebudu to raději rozmazávat.
Černý pasažér
Nový kraj, nové objevy
Významným milníkem se pro nás stal vstup do Pardubického kraje. Po Moravskoslezském a Olomouckém, jejichž hranice jsme překročili v poměrně rychlém sledu hned několikrát, nám tenhle měl chvíli vydržet. Dovolil jsem si poznamenat, že střídáme kraje jak ponožky. Načež mě milá opravila, že fusekle si neměníme ani zdaleka tak často.
Lanškroun
Krátce po sobě následovalo několik městeček, která mě mile překvapila. Lanškroun má hezké náměstí, fešáckou radnici a policii s citem pro PR (mrkněte na SPZ na fotce).
SPZ lanškrounské policie
Poněkud zvláštní pocity ve mně však vyvolala kombinace sochy jakéhosi utrápeného hříšníka klečícího před známou křesťanskou modlou a blízké základní školy. Kdybych jako dítě denně procházel kolem podobného výjevu, asi by to mé dospívání ovlivnilo. Nejsem si jistý jak přesně – zda bych si pořídil důtky nebo jen trpěl lehkou depresí – ale nějaký dopad by se dozajista dostavil.
Klečící kajícník před základkou
Naprostou lahůdkou byla následujícího dne Litomyšl. Už na první pohled šlo o nejživější město, kterým jsme procházeli. Holt se slavným skladatelem na listině rodáků a UNESCO památkou v katastru se vstřícný ráz prosperujícího městečka buduje docela dobře. Zámek, klášter i náměstí mě chytly za srdíčko a to jsem prosím lehký kulturní buran.
Krásné baráky na náměstí v Litomyšli
K pozitivnímu vztahu vůči tomuhle městečku beze sporu přispěl i znamenitý oběd v pivovaru Veselka a především Markéta si splnila svůj kávový sen v kavárně Kafemysl. Ač by to veřejně nepřiznala, až sem došla posledních cca 200 km především díky vidině doporučeného podniku, kde umí nápoj, jenž vyhoví jejímu náročnému jazýčku.
Edit: Markéta se za svou motivaci vůbec nestydí a prý tu mám napsat, že výše uvedené přiznává zcela otevřeně.
A stylový zámek, taktéž Litomyšl
Některá „významná místa“ byla pojata neortodoxně. Že jsme království rozhleden, které se mnohdy staví i tam, kde objektivně není nic k vidění, to jsem dávno věděl. Ale občas mě místní budovatelé překvapili vtipným nápadem, jako byla podhledna. Tedy díra v zemi s typickými tabulemi, co vše byste z ní mohli za optimálních meteorologických podmínek (a v případě, že se v blízkém popředí nevyřádí žádný hyperaktivní krtek) spatřit. Dávám tři hvězdičky aspoň za ten vtip.
Podhledna… co dodat?
Závěrem po poněkud nezáživném asfaltové úseku byla třešnička na našem kráčejícím dortu Budislav. A hlavně skála nazvaná Velké hradisko. Jak jsem tam stál a hleděl do kraje, bylo mi skvěle. Nehledě na otlačená chodidla a zmožené šlachy.
Na jedné straně za korunami stromů zapadalo slunce a naproti to už vysoko na nebi jistil kolega měsíc. Krajina kolem hrála teple zelenými tóny a já si tiše užíval okamžik vzácné souhry přírodních i duševních dějů. Myslím, že za pár let to bude jedna z mých nejmilejších vzpomínek na tuhle cestu.
Výhled ze skály Velké hradisko, Budislav
Kdo se bojí nesmí do jeskyně ani do lesa
Hned za Budislaví jsme si užili další ze skvělých míst naší cesty. Toulovcovy maštale jsou fantastické pískovcové útvary, které v lese vytvářejí velmi estetické dětské hřiště pro všechny, kdo si ještě nezapomněli hrát.
Útvar nazvaný Hrad, Toulovcovy maštale
Dokonce jsem Markét přesvědčil, aby si vylezla tzv. Dudychovu jeskyni. Hezký skalní komín s vytesanými schůdky. Byla to trošku estráda, ale nakonec samozřejmě zjistila, že se bála zcela zbytečně.
Dudychova jeskyně.. vedly tam v podstatě schody…
Mezi zbytečné strašáky by se dala zařadit i cedule, která v jednom místě varovala návštěvníky před volně ležícími stromy. Čtete správně – ne padajícími nestabilními stromy hrozícími, že vás kdykoliv vezmou po kebuli, ale stromy, které již někdo pokácel a jen si poklidně leží v cestě.
Pozor!
Informace sama o sobě má dozajista hodnotu pro všechny, kdo jsou na tom sice zdravotně a pohybově hůře, ale procházku v lese si stejně rádi dopřejí. Umím si představit, že pro vozíčkáře by těch pár křížem krážem poházených kmenů byla nepřekonatelná barikáda. Ale pojetí textu a množství vykřičníků v něm mi přišly poněkud přehnané…
Stromy v lese… no ne…
Připij si na cestách z praktické nerezové placatky.
Objem 240 ml a několik variant vygravírovaného motivu.
Zjevy
Následovalo množství pěkných městeček, která utvářela dojem historicky i finančně poměrně bohatého regionu. Hezké domky, co chvíli nějaká zřícenina nebo megalomanský kostel atd. Jen potraviny se staly vzácným úkazem.
V oblasti bez větších měst je extrémně důležité plánování. Kdo nežije na vsi, mohl by snadno hynout hladem, pokud by zapomněl, že lokální potraviny mívají značně limitovanou a o víkendech klidně nulovou otevírací dobu. Pokud tam zrovna nějaké potraviny vůbec mají, protože ledaskde jsou živi zjevně jen z víry. Kostel je absolutně všude, i když má vesnička dohromady pět baráků.
Megalomanský kostel v Košumberku
Naštěstí se vždycky nějaký ten krámek našel a stihnul… Nutno přiznat že náš zvyk utábořit se před sámoškou a pak během půl hodiny zhltnou všechno, co nám vevnitř přišlo pod ruku, nejspíš působil poněkud extravagantně.
Když jsme u těch dojmů… rovněž jsem byl upozorněn, že pokud se v hospodě na deset minut ztratím na záchodě s kelímkem vazelíny a následně vycházím s velmi uvolněným výrazem, mohlo by to leckoho přivést k trapnému omylu. Přitom prevence opruzenin je důležitá věc.
Dobrou chuť
Zkrátka, jak jsme se plížili ode vsi ke vsi, dávali jsme vzniknout kvalitní šeptandě o dvou pochybných zjevech toulajících se po kraji. Ono jestli si myslíte, že na ospalé vesničce všichni v sobotu odpoledne sledují televizi a nikdo o vás neví, pořádně se rozhlídněte a počítejte, kolik párů očí se skrývá za záclonami.
Nikde nechutná tak dobře jako u popelnic
Setkání všeho druhu
Aby měli místní ještě větší show, připojila se k nám na víkend banda kamarádů podobného ražení. Což bylo skvělé zejména proto, že nám přinesli jídlo a vysbírali z trávy před námi většinu klíšťat. I když zdaleka ne všechna, k čemuž se váže můj malý tip pro kohokoliv, kdo se chce důkladně obeznámit s tělem svého partnera: Žádné sexuální hrátky nenahradí kvalitní protiklíšťovou kontrolu.
Já tě dostanu, klíšťáku!
Kromě kámošů jsme dostali příležitost k několika dalším pamětihodným socializacím. V jedné z vesnic jsme třeba čirou náhodou narazili na dílnu nadšeného motoristy a závodníka Jardy Práška.
Historické autíčko
V autech se nijak nevyznám a v těch závodních už vůbec ne, ale měl tam zkrátka krásné vozy. Současné i historické. Když nás viděl nakukovat do oken, pozval nás pán dovnitř a udělal nám boží exkurzi skrze své království. Mimo jiné jsme si mohli prohlédnout speciál, který chystal pro letošní závod historických vozů Le Mans Classic. Moc děkujeme za exkurzi.
Závodní speciál pro Le Mans
Výklad pána, který celý svůj život zasvětil strojům okolo
Opravdu pořádná sbírka závodních vozů
O vesnici dále jsme měli štěstí podruhé, když jsme před kostelem narazili na pana faráře. Mohli jsme si s ním takříkajíc na místě činu popovídat o historii okolo tzv. číhošťského zázraku.
Pokud se neorientujete, tak okolo něj se v padesátých letech rozpoutal monstrproces s cílem znedůvěryhodnit církev. Bohužel byl v jeho průběhu utlučen nevinný kněz Josef Toufar, z kterého se StB snažila vymlátit vykonstruované přiznání, že celý zázrak narafičil on osobně jako bulík na nosy svých důvěřivých oveček.
Kostel v Číhošti
O něco veselejší byla anticovidová doporučení ve vchodu do svatostánku doplněná o odpovídající pasáže z bible. Můžeme jen doufat, že citované očistění od hříchu nebude příliš důkladné…
Jo a ještě mají v Číhošti geografický střed ČR, ale to je v zásadě ta méně zajímavá informace. Prostě obelisk se špičkou, u kterého se můžete vyfotit. Bůh ví jaká atrakce to teda není…
Geografický střed ČR v Číhošti a parta, co nás chvíli doprovázela
Závěrečnou část si můžete přečíst tu…
Fotogalerie
Směle piš do komentářů – pomůžeš mně i budoucím čtenářům. Vlákna komentářů lze také sledovat.