Fanské hory: Tady necháš duši

Tádžikistán je jedna ze zemí, která vás sundá enormním kontrastem mezi krásou přírodních divů a tíhou života místních obyvatel. Když máte v nedávné historii rozpad sovětského svazu následovaný krutou a dlouhou občanskou válkou, nevěstí to pro vaši budoucnost nic veselého. Přesto v srdci této chudé země najdete místa, která podezřele připomínají ráj. Ne ten křesťanský s anděly na kůru a tlupou bezprizorných svatých dušiček. Ale horalský: se zurčícími potoky, přísnými skalními stěnami a jezery, jež v hlubinách skrývají barevné tóny s původem mimo náš svět i pochopení. Tam můžete na chvíli zapomenout na složitý svět okolo…

V dědině Artuč (anglicky Artuch, rusky Артуч), kde pan řidič prohlásil „kaněčna“, nás symbolicky uvítal zástup oslů. Čas sušení sena je proměnil v chundelaté koule obalené nákladem trav. V danou chvíli bych s nimi měnil rychle a rád. Pár kilo sena vs. krosny nabalené k dlouhému pobytu mimo pochybnou náruč civilizace jsou snadné počty i pro absolventa mediálních studií.

dva mali kluci cvalajici na oslech v Artuch

Cváláme…

K unaveným zvířecím tvářím, kteréžto jsme s Bárou měli sami brzy napodobit, se v rámci uvítacího výboru přidal i poněkud trudnomyslný déšť. Ve chvíli kvapného odívání do  goretexu u nás zastavil děda se svým 4×4 a z okénka houknul klasické: „Adkuda vy?“.

Odpověď „Čechija“ zaujala natolik, že nás milosrdně naložil do své výkonné ruské mašiny, čímž ušetřil dvěma vděčným poutníkům úvodní sprchu a tři hodiny pochodu.

muz na oslu a strom u cesty pred fanske hory

Fanské hory, jde se na věc.

Hory pro gurmány a lingvisty

Místní horalé jsou jednak podnikaví, jednak značně pohostinní. Jen co jsme vystoupili z auta, už nám malý klučina nabízel k ochutnávce kefír. Během prvních dvou dní jsme pak pravidelně na střídačku dostávali nabídky k odkoupení mléčných produktů a pozvánky k pikniku nebo čaji.

Tádžikové jsou z turistů stále ještě nadšení a s každým si chtějí povídat. Pro ruštináře-začátečníky jsou všechny tyhle malé konverzace ideálním procvičováním. Každý den přinesl do mé slovní zásoby nový výraz. Velmi rychle jsem si však uvědomil, že má ruština začíná být poměrně specificky zaměřená na počasí, rodinu a sport.

jezero Alaudin stan taboriste skala

Táboření na břehu nádherných jezer má prý pozitivní účinky proti stresu. Alaudin lakes.

Stále stejné otázky, které nám kladli náhodní kolemjdoucí ať už ve městech nebo mezi kopci, byly svou repetitivností podobně vyčerpávající jako pražící slunce. Navíc, kdybychom v Tádžikistánu měli přijmout všechny srdečné nabídky, nikam bychom se nepohnuli. Takže jsme se nikde nezdržovali a raději udržovali konstantní pochodově-kochací tempo.

Několik následujících dní a nocí jsme strávili na březích jezer, která patří do zlatého fondu vodně-vizuálních zážitků. Naše mysl byla přinucena zpracovat barvy, které se vzpírají lidskému chápaní i digitální reprezentaci. První vodní plocha mi připadala úžasná. Druhé blankytné oko pod dohledem obří horské stěny, jsem tituloval neskutečné. U třetího jezera jsem přestal hledat nedostatečná přídavná jména a už se jen tak bezmyšlenkovitě kochal.

Kulikalon, Dushokha, Alaudin a mnoho dalších… Jezer je ve Fanských horách nepočítaně (i když název oblasti Haftkul hovoří o sedmi) a každé má své nepopsatelné kouzlo. Celá krajina včetně horských kulis nadesignovaných pro vysokorozpočtový fantasy film se mi zapsala do paměti vrypy hlubokými jako oči první lásky.

divka na brehu jezera Dushokha ve fanske hory

Epický pohled na jezero Dushokha

Chceš se vydat na trek, ale chybí ti zkušenosti?

Láká tě svobodné putování s batohem, horské vyhlídky a noci v přírodě, ale zatím sis netroufl(a) opravdu vyrazit? Váháš, co si na takový vícedenní přechod hor zabalit a jak jej vůbec naplánovat?

Právě pro tebe jsem připravil kurz Poprvé do hor.

Podívej se o čem kurz je a vyber si z dostupných termínů

Ukryto v mlze

Aby naše návštěva v jednom z nejkrásnějších pohoří světa nebyla zbytečně kýčovitá, zařadili tam nahoře dva dny, kdy to s atmosférou trochu přehnali. Vinou nezvládnutého managementu mlhy a oblak omezili viditelnost na pár metrů s druhotným důsledkem v podobě stále se navracejícího deště.

Optimistické zprávy, že na druhé straně sedla už neprší, ale pro změnu sněží, nepřinesly po jednodenním vyčkávání na lepší počasí tu správnou motivaci k dalšímu postupu. Jenže na zákopovou válku jsme měli málo zásob a tak nezbylo, než zatnout zuby a vyrazit.

skala v mraku

Na fotce mlha působí kouzelně, v praxi je to slabší

Náladu nám při promoklém sestupu k jezerům Alaudin zlepšil svérázný místní horal. Vousatý pán zlezl valnou část obrovského kopce, aby nabídl své průvodcovské služby (odmítnuto), osly (odmítnuto) a povyprávěl o svém osobitém pohledu na víru.

Pochopitelně byl muslimského vyznání. Podle něj se ve světě přistupuje k náboženství tuze špatně, protože jej všichni využívají k rozdělování. Islám (nebo jakékoliv jiné vyznání) by naopak měl lidi spojovat. Ač patřím mezi nevěřící psy, pod tuto tezi bych se klidně podepsal.

Jako bonus ještě do mraky zakrytého údolí vykřičel jakousi náboženskou litanii, ze které jsem rozuměl pouze v ozvěnách se vracející „Allahu akbar – Bůh je veliký“. Následně se rozplynul v mlze. V kombinaci s hutnou atmosférou se jednalo o nezapomenutelný rozhovor.

zajimavy pastevec s holi ve fanskych horach

Milý pán musulmán

Večer nebeský DJ přes počasí pochopil, že se chystáme na jednu z největších životních výzev. Proto pro podivíny, kteří se v danou chvíli jako jedni z mála v oblasti pohybovali bez průvodce či doprovodných oslíků, zařadil do programu dostatek slunečnějších melodií.

tyrkysova hladina jezera Alaudin fanske hory a kopce okolo

Jezera Alaudin. Jako z filmu, jenže je to skutečnost

Sedlo pro blbce

Další jezero po cestě – Mutnoe – je už pravým vysokohorským dítkem zrozeným v náručí skal a ledových štítů. S epickou dvojkou pětitisícových vrcholů Čimtarga a Energia v zádech jsme si to kolem něj namířili k sedlu Kaznok.

kamenny muzik na brehu jezera Mutnoe fanske hory a skaly v mlze

Od určité výšky se krajina přestrojí do opravdového vysokohorského hávu. Jezero Mutnoe.

Aby bylo jasno. Většina příčetných poutníků dokončuje tzv. klasický přechod skrz Fanky sedlem Čimtarga hovícím si mezi zmíněnými princeznami se sněhovou korunkou. Dobře zdokumentovaná a relativně schůdná cesta se nám však nehodila do krámu. Jednak by nás zavedla na druhou stranu hor, které bychom kvůli dalšímu pokračování museli celé objet a druhak… mám rád nečekané odbočky, protože projít známý trek jen tak je prostě nuda.

stan postaveny mezi vysokymi skalami u mutnoe fanske hory

Táboření u jezera Mutnoe

Naše libová odbočka – sedlo Kaznok – je v mapě označeno stupněm 1B jakési v danou chvíli neznámé škály. Na chvíli mě zdrželo dumání, jak velký může být rozdíl oproti nižší a mnohem běžnější 1A, kterou jsme již v pohodě překročili. Následné rozřešení této hádanky mě utvrdilo v dojmu, že ono „B“ za jedničkou musí jednoznačně znamenat „Blbec, kdo tu leze“.

Fanske Hory Tadzikistan vyhled na zasnezene udoli

Poetický výhled na úžlabinu vedoucí ke Kaznoku

Úvodní výškový souboj s nepříjemnou, ale stále relativně schůdnou sutí se ukázal pouze jako příjemná rozcvička oproti mordoru, který čekal za rohem. Ještě na začátku posledního –  z větší části zaledněného – kotle jsem finální pasáž odhadoval s optimismem lumíka před prvním skokem. Vrstevnice v mapě nenaznačovaly vážnější problémy a my se zatím stále těšili na nové výhledy a rychlý sestup do údolí na druhé straně.

V momentě, kdy jsem poprvé uzřel posledních asi 150 výškových metrů ke Kaznoku mi poklesla čelist i morálka. Povážlivý sklon kopce se kousek před sedlem mění v krutě strmý svah pokrytý mixem šutrů a sněhu. Naštěstí se kritická pasáž z dálky jeví o něco hůře než při bližším ohledání z paty finálního zlomu. Ale stejně si žádá respekt, maximální soustředění a v ideálním případě i nějakou tu výbavu navíc. Hádáte správně, že poslední bod jsme neměli jak splnit.

divka stoupa snehem v prikrem svahu do sedla kaznok fanske hory

Je to trochu do kopce, no… Kaznok pass.

Musím říct, že závěrečný výstup po čtyřech v korytě ledovcového potůčku, patří k technickým vrcholům mé horalské kariéry.

Blbé je, že kousek před vrcholem potok končí a další postup si žádá několikametrový traverz sněhovým polem. Pohledem kontroluji parťačku za mnou, která kleje způsobem, jak jsem ji za deset dní od jejího příletu ještě neslyšel. Šťavnatou tirádu končí rezignovaným povzdechem:

„Maminko, kdybys jen tušila…“ Drží se statečně holka…

(Maminko, pokud tohle náhodou čtete, tak se nebojte. Jen trochu dramatizuji.)

snehove pole pred sedlem kaznok fanske hory

Už jsme skoro tam… výstup do sedla Kaznok.

Otáčím se a svou pozornost soustředím na důkladné vykopávání stupů. Jeden blbý krok a čeká mě nejdelší a rozhodně poslední sáňkování v životě. S přechodem zpátky do bahna a kamení cítím, jak se svah vyrovnává, poslední váhání kam zahnout dál a… Úlevu i nadšení, které cítím po dobytí onoho malého kousku relativně vodorovné země ve výšce 4 128 m. n. m., nelze popsat. Výhledy na les skalnatých velikánu stejně tak.

sedlo mezi vrcholy energia a cimtarga fanske hory

Energia nalevo, Čimtarga napravo a mezi nimi sedlo, kde chodí ti příčetnější.

To není všechno drazí turisté

Věřili jsme, že úspěšným přehoupnutím přes Kaznok máme nejhorší morální a fyzickou zkoušku za sebou. Realita je však zlomyslná učitelka a tenhle celodenní testík nám odmítla dát zadarmo.

Jako grande finále si pro nás zdejší vysokohorský designer připravil opravdovou lahůdku. Jeden výškový kilometr sešupu bez smysluplné pěšiny zato s provokativním mixem různých terénů. Zdánlivě nekončící sestup se vyznačoval morbidním sklonem a fyzickou i psychickou náročností, která nás vyždímala líp než STB vzpurného disidenta.

krasne skalnate kopce fanske hory

A včil dolů…

Člověk musel být neustále ve střehu a třikrát rozvážit kam šlape. Jediná věc, která může být horší, než když očekáváte pevnou skálu a místo jistého došlapu vám noha sjede po kluzké suti, je, pokud se celá situace odehraje přesně naopak. Tak dobře, jako onoho večera jsem dlouho nespal. Že jsme stanovali trochu pod úhlem, mi pranic nevadilo.

stan postaveny na sikmo u snehoveho pole fanske hory

Jak jsem se dostal na šikmou plochu…

Spokojený čtenář?

Ať už patříš k náhodným návštěvníkům nebo věrným ctitelům, pokud mě toužíš podpořit v další tvorbě, existuje pár možností jak si oboustranně udělat radost.

Slušivé funkční triko

Dolů k Alexandrově jezeru

Údolím řeky nesoucí stejné jméno, jako čerstvě překonaný průsmyk, už nechodí prakticky žádní turisté. Nedivím se jim…

Paradoxní je, že výrazně oblíbenější Chimtarga pass nese v ruské horské klasifikaci stejné označení jako Kaznok. Ono 1B objektivně nepředstavuje žádné extrémní lezení, ale napovídá, že se můžete těšit na výzvu v podobě příkrého a nepříjemného terénu. Velikost zkoušky pak záleží na charakteru místa, sklonu svahu, zda nasněžilo a jestli existuje nějaká obvyklá a zřejmá cesta. Rozdíl ve schůdnosti mezi našimi dvěma sedly se ukrývá někde v této alchymii.

jidlo na frisbee se zelenym udolim v pozadi fanske hory

Stravovací kultura je důležitá i v horách… Výhled na údolí Kaznok.

Když se vrátím myšlenkami zpět do údolí, vždycky si připomenu, jak jsem den a půl musel odolávat neustálému pokušení rozbít tábor na břehu říčky a tiše se kochat liduprázdnou krajinou. Míst k romantickému kempování lákalo po cestě víc než dost. Bohužel tenčící se zásoby a vidina brzkého šašliku nás nenechaly prodloužit si v tu chvíli už osmidenní výlet o pár dalších nocí.

reka a strom fanske hory

Tady bych se taky zdržel… údolí řeky Kaznok

Naopak cíl našeho sestupu – jezero Iskanderkul – které ve svém názvu ukrývá místní jméno pro věhlasného vojevůdce Alexandra Velikého, bylo po všech krásách Fanských hor solidním zklamáním. Jak už to tak bývá, v turistických brožurách široce propagovaná destinace má jediný zásadní klad – dá se tu dojet autem. Jinak kromě vyprahlých skal okolo, prezidentské rezidence s heliportem a několika pochybných ubytovacích zařízení nenabízí nic, co by mohlo konkurovat přírodním divům, jichž jsme si užívali v posledním týdnu.

Fanske Hory Tadzikistan

Vesnička kousek za jezerem

Jisté kouzlo by snad mohlo mít pouze pro nezadané dívky. Podle legendy totiž za jasných letních nocí kolem Iskanderkulu dovádí duch Alexandrova koně Bucefala. Ten v ledové vodě zahynul při bitvě s odbojným kmenem, jenž odmítal uznat dobyvatelovu nadvládu. Která slečna koně zahlédne, tu čeká šťastné manželství a dlouhý naplněný život.

reka a vesnice pobliz iskanderkul

A na konci údolí bude Iskanderkul…

Protože se kůň neukázal (a navíc jsem chlap), jediné, co mohu s jistotou říct, že kvalitu života mi dozajista vylepšilo posledních deset dní v lůně Fanských hor. Byť jsem v některých krpálech málem vypustil duši. A když se tak zamyslím, kousek jsem jí tam nad hladinami kouzelných jezer rozhodně nechal…

zasnezena hora Cimtarga v noci a hvezdy na nebi

Noční pohled na Čimtargu (5 487 m. n. m.) je nezapomenutelný

Fotogalerie

Praktické info

Zde najdete konkrétní info k přechodu, ale sepsal jsem i obecné praktické informace o Tádžikistánu.

Celý trek přes Fanské hory nám trval 9 dní. Přibližný itinerář trasy je:

  • Den 1 – Panjakent, Artuch, Kulikalom
  • Den 2 – Návštěva jezera Dushokha, výstup cca do půlky cesty k sedlu Alaudin
  • Den 3 – Čekání na počasí
  • Den 4 – Přechod přes sedlo Alaudin, stejnojmenná jezera
  • Den 5 – Jezero Mutnoe
  • Den 6 – Přechod přes sedlo Kaznok, spaní v údolí pod ním
  • Den 7 – Spaní v půlce údolí k Iskanderkulu
  • Den 8 – Iskanderkul
  • Den 9 – odjezd do Sarvody a následně do Dushanbe

Za naší návštěvy (léto 2017) jezdila pravidelná maršrutka č. 23 z Panjakentu do Artuche v 8 a ve 12. Měla by stát 20 somoni za osobu.

Artuch je ideálním výchozím místem pro treky do Fanských hor. Když budete mít štěstí dá se ještě cca šest kilometrů popojet, pak cesta končí a dál se musí pěšky.

Tábořit se dá ve Fankách i celém Tádžikistánu všude, kde to terén umožňuje. Nicméně nejlepšími místy jsou okolí větších jezer. Velmi pravděpodobně si vás u obvyklých tábořišť odchytne lesník a bude chtít zaplatit vstupné do svého rajónu. Nám se to stalo u jezer Kulikalon (16 tsn/os) a Iskanderkul(18 tsn/os). Jedná se pravděpodobně o oficiální záležitost. Lesníci jsou celkem milí a disponují potvrzením s razítky. Vypíší vám doklad o zaplacení, který si raději schovejte. Doporučuji vždy tvrdit, že jste právě přišli a zítra odcházíte někam dál a zaplatit jen jeden den.

Voda je téměř všude, ačkoliv doporučuji mít s sebou filtr nebo desinfekci, protože relativně často jsme ji museli brát z větších řek, přímo z jezer nebo extrémně kalných zdrojů (filtr je tedy o něco lepší).

Fanské hory jsou naprosto úžasně zmapované v rámci projektu openstreetmap.org. Z těch čerpají i Mapy.cz nebo další mobilní navigační aplikace. Jako doplněk a pojistka jsou nestárnoucí klasikou sovětské vojenské mapy. Při plánování cesty je velmi užitečná také tato schématická mapka.

„1B“ u průsmyku Kaznok je označením sedla podle ruské klasifikace. I když oficiální doporučení hovoří o použití maček nebo cepínu, výstup se dá zvládnout i bez nich. Ačkoliv s vhodným vybavením by se jednalo o mnohem jednodušší a bezpečnější podnik. Pokud nemáte v plánu dobytí některé z okolních pětitisícovek, nejspíše tuhle výbavu také nepotáhnete. Objektivně vzato se nejedná o extrémně riskantní záležitost, ale značná opatrnost a jistá zkušenost aspoň jednoho člena výpravy s pohybem ve vysokohorském terénu je na místě. Počítejte také s únavou z předchozího výstupu.

Ještě před Iskanderkulem leží na konci údolí vesnička Saritag.  Zpětně mohu doporučit ubytovat se a nakrmit se už v ní (pokud si chcete po dlouhém treku dopřát trochu péče). Jestli chcete pokračovat ve stanování, je vhodné zakempovat ještě před tím, než dojdete k jezeru – s ohledem na zdroje opět někde v okolí vesnice. U něj moc vhodných míst není, ale kdo hledá, najde.

Přímo u jezera (ze strany, odkud pokračuje cesta do Sarvody) je jakýsi malý hostel a něco jako chatkové tábořiště. Jedná se o poměrně neutěšené místo ve srovnání s předchozími krásami. Hostel jsme usmlouvali na 40 somoni/os ve dvoulužkáči. Jeho součástí je nijak zvláště vybavený obchůdek. Nakoupit se mimochodem dalo na několika místech i ve vesnici. Jídlo nevaří.

Odvoz do Sarvody (městečko na hlavní cestě do Dushanbe) se dal sehnat za 150-200 tsn za celé auto. My zkoušeli stopovat a povedlo se nám odchytnou dědu, který již měl naložené nějaké pasažéry a spokojil by se s 50 somoni za oba (autostop se v Tádžikistánu běžně platí). Měli jsme však dost velké štěstí, protože když už kolem náhodou auto jelo, bylo plné.

Ze Sarvody se dá v tzv. shared taxis pokračovat na jih do Dushanbe (50 tsn/os) nebo na sever do Panjakentu, Khujandu atp.

Zásoby se dají nakoupit na tržišti a v obchůdcích v Panjakentu. Z opačné strany v Dushanbe, kde jsou dokonce dva velké supermarkety.

V Panjakentu v roce 2018 otevřeli skvělý hostel Salom. Cena 7usd/os s opulentní snídaní na příjemné zahrádce. Pro další roky majitel uvažuje o mírném zdražení.

Doporučená četba

Pokud tápete, co si na takový vysokohorský přechod nabalit, jak v polních podmínkách vařit aspoň trochu jedle a nebo chcete aspoň pár dobře míněných tipů, doporučuji ke čtení tyhle tři články:

Svým méně schopným kamarádům můžete poslat motivační článek o výmluvách :)

Děkuji Seňovi a Áje z S krosnou na východ za důležité aktualizace cen a tip na hostel.

Líbilo?

Pokud ti článek pomohl nebo tě pobavil, nebylo jeho psaní marná práce.
A jestli jsi se dočetl(a) až sem, možná dumáš, jak pro změnu pomoci mně v další tvorbě. Je to jednoduché jak facka:

Koukni, zda v e-shopu nemám něco, co tě nadchne

Přijď mě pozdravit na přednášku

Související články

Upozornění na nové komentáře
Nekomentuji, ale
0 Komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Copy link