Sedm mýtů o Íránu a jak je to s ním doopravdy
Pokud se jedná o tak komplikovanou zemi jako je Írán, je nesmírně těžké udělat si aspoň zčásti objektivní obrázek, jak to tam vypadá a chodí. Zejména díky častým zprávám v médiích, které jsem dříve vnímal někde na úrovni informačního šumu, lze velmi snadno dojít dojmu vykreslujícímu přinejmenším problematickou destinaci.
Oproti nim stojí oslavné ódy lidí, kteří bývalou Perskou říši osobně navštívili a převážně byli nekonečně nadšení vším, co jim tato krásná země nabídla.
Má vlastní měsíční cesta mě pochopitelně přiměla zajímat se o dané území mnohem důkladněji než doposud. A přijít na kloub řadě nepřesných představ, s nimiž se běžné setkává každý, kdo se o Íránu zmíní. Přičemž se nemusíme omezovat jen na politiku a náboženství…
Ulička v pouštním městečku Yazd
Zájem mě neopustil ani po návratu, ba naopak. Co jsem viděl a zažil, pouze podnítilo mou zvědavost. Navíc jsem kvůli přednášce „Vítejte v Íránu“ chtěl lépe vědět o čem mluvím a doplnit si souvislosti. Následoval tedy důkladný průzkum průběžně porovnávaný s mou osobní zkušeností.
V jeho průběhu vyplavaly na povrch některé běžné omyly, jež možná působí povrchně, ale z hlediska mechanismu vzniku je naprosto chápu. Jiné problémy vyžadují složitější vysvětlení, protože i cestovatelé mívají tendence přehlížet komplexitu kolem se rozkládající reality a mnohdy zapomínají zmínit, co v ní není rozkošné a dechberoucí.
Pojďme se tedy podívat, jak je to s nejčastějšími mýty o Íránu:
Vysychající solné jezero Urmia…
Počkej není tam náhodou válka?
Tak tohle je zrovna jednoduché. Není. Írán není Irák. I když se tyto dvě země díky svému názvu a geografickému sousedství pletou, dost se liší. Na rozdíl od sousedů, kteří se naposledy potýkali s tzv. Islámským státem, neměl Írán na svém území za posledních třicet roků žádnou velkou válku.
Naposledy se Íránská armáda škorpila v osmdesátých letech právě s Irákem. Cestování po Íránu je v současnosti velmi bezpečná záležitost, pokud byste se vysloveně aktivně nevloupali do některých méně stabilních pohraničních oblastí nebo se nerozhodnete účastnit některého z protestů.
Nic na tom nemění ani politická a mediální přetlačovaná s USA. Na Írán jsou uvaleny sankce omezující mezinárodní obchod, ale do ozbrojeného konfliktu je naštěstí velmi daleko.
UPOZORNĚNÍ (říjen 2022): Článek byl napsán dávno před tím, než v září 2022 vypukly obrovské protivládní protesty. Současnou situaci je záhodno si ověřit z dalších zdrojů, protože se může rychle měnit.
Památka padlým vojákům z Íránsko-Irácké války v 80 letech. Na podobné obrázky narazíte ve většině měst.
Všude samá poušť…
Jistě, z hlediska rozlohy tvoří většinu země vyprahlá pustina (z čehož je navíc jen malé procento typická fotogenická poušť s písečnými dunami).
Poušť Maranjab
Kromě toho ale v Íránu najdete i spoustu úchvatných pohoří a vůbec přírodní pestrost jako v málokteré jiné zemi. Z Teheránu lze ještě v květnu vidět zasněžený hřeben Alborzu v podstatě kousek nad městem. Přitom jinde v kopcích už pučí jaro, které zas o pár set kilometrů jižněji dávno přešlo do pomalu žloutnoucího léta.
Pohoří Sahad mi vystavilo v přechodu stopku kvůli sněhu.
Sotva projdete hustým lesem, zjistíte, že na pobřeží Kaspického moře se na zaplavených políčkách pěstuje rýže a nad městečkem Lahijan mají i kousek čajových plantáží.
Jaro v pohoří Talesh.
Optikou různorodosti – tedy co se týče celkové diverzity a různých podob krajiny, které zde můžete najít – je Írán extrémně bohaté území.
Čajové zahrady nad Lahijanem.
Právě naopak. Navzdory rétorice své vlády většina obyvatel, se kterými jsem se bavil, cokoliv amerického nebo evropského až nekriticky zbožňuje. Je to pro ně ozvěna normálního a svobodného světa.
I přes přísnou cenzuru internetu mladí lidé umějí používat šifrovací technologii VPN, díky které se na zahraniční weby jako je třeba youtube v pohodě dostanou. Starší lidé pak nostalgicky vzpomínají na vládu šáha před islámskou revolucí v roce 1979.
Ne že by tehdejší režim byl bůh ví jak demokratický, ale minimálně se jednalo o prozápadně a z hlediska společenských pravidel volněji smýšlející monarchii.
Teheránská Azadi Tower – Vež svobody. Slušná ironie…
Bohužel jejich vidění našeho světa je silně zkreslené optikou informací, které vyhledávají, a srovnání, kterého se jim takto dostává. Často nás vnímají jako zhýralý svobodný ráj, ale zcela přehlížejí problémy, které tu máme. Což je do značné míry pochopitelné, neboť ve srovnání s těmi jejich působí malicherně.
Tehran Fried Chicken – TFC. Co mi to jen připomíná…
V Íránu žijí fanatičtí muslimové
Ačkoliv statistiky hovoří o více než 90% obyvatel, kteří se hlásí k islámu, reálně má spousta z nich k náboženství velmi vlažný postoj. Nebál bych se říct, že slušné procento lidí, s kterými jsem se setkal, byli zapálení muslimové asi tak, jako je průměrný Čech vzorným křesťanem.
Mnozí se od víry dokonce záměrně odvracejí na protest kvůli své vládě, která má podobu náboženské autokracie.
Tradiční čádory nejsou zas tak časté oblečení, Isfahán
Samozřejmě, že velká část obyvatel jsou naopak aktivní věřící, kteří se pravidelně modlí a třeba dodržují ramadán v jeho nejpřísnější formě. To jim však nijak nebrání být velmi příjemnými lidmi, se kterými je radost setkat se a hovořit.
Jediný vnímatelný náboženský extrémismus jsem pochytil z projevů íránské vlády a její mezinárodní i domácí politiky. Náboženství je jejími představiteli využíváno především jako ideologický prostředek k udržení moci.
V tomto případě se však jedná o záležitost zcela oddělenou od způsobu, jakým přemýšlejí běžní lidé, kteří jsou ke své smůle tímhle vším ovlivněni nekonečněkrát více než případný turista.
Když už jsme u toho… mešity bývají velmi příjemná místa. Tuto v Kashanu nevyjímaje.
Ukaž, že tvé srdce tepe pro hory a dobrodružství.
Kvalitní tričko s mým nejoblíbenějším motivem. Pohodlná bavlněná verze na parádu nebo funkční na sport a turistiku.
Možná to nejsou teroristi, ale pořád jsme v dost divoké zemi, ne?
Írán je pravděpodobně pro turistu jedna z nejbezpečnějších zemí světa. Nejen že vám zde nehrozí nechtěná účast při explozivním vyřizování účtů. Statistiky okradení a jiných nepříjemností jsou vůči zahraničním návštěvníkům zcela mizivé.
Jako příklad může sloužit nutnost nosit při sobě velkou hotovost. Kvůli v médiích propíraným sankcím není Írán napojen na mezinárodní bankovní systém. Proto jsem si musel přinést všechny potřebné peníze s sebou v hotovosti. Z osmi stovek euro permanentně zašitých v batohu, brašně a dalších schovkách jsem měl původně dost nahnáno, ale po týdnu jsem se zcela přestal bát.
Riziko, že by mě někdo aktivně obral jsem vnímal jako minimální. Když nepočítám drakonické zákony přispívá k bezpečnosti i bezbřehá touha místních ukázat svou zemi v co nejlepším světle.
UPOZORNĚNÍ (říjen 2022): Raději to zopakuji. Nevím, jak je rozumné cestovat po Íránu v době masivních protivládních protestů.
Největším rizikem hned po hlídacích psech bylo, že se mi nepodaří vystoupit z metra na správné stanici…
Íránské náboženské zákony jsou dost drsné
Jo – pravidel, která se v Íránu musí dodržovat je mnoho a jsou extrémně limitující. Drasticky zasahují do osobního života lidí a kromě módního diktátu adekvátního oblečení také zakazují všechno možné od západní hudby, přes tanec až po jízdu žen na bicyklu. Díky značné genderové segregaci je mi též záhadou, jak se Íránci vlastně seznamují.
Při pokusu o bližší obeznámení s podobou všedního života v náboženstvím řízeném státě jsem však narazil na zásadní potíž. Dohledat, co přesně se smí, nesmí nebo raději nemá, není snadné. Především proto, že mnoho omezení není ani tak dáno zákonem jako spíše obyčejnými tradicemi a kulturou, která je muslimskou vírou prodchnuta sama od sebe.
Jaký by byl váš život v Íránu tak silně závisí od místa, kde byste se narodili a vaší rodiny. Jednotlivé provincie se na výklad zákonů a pravidel dívají buď přísně nebo relativně volnomyšlenkářsky. V případě, že jsou vaši rodiče jen vlažně nábožensky založeni, bude se vám – pokud většinovou víru taktéž neberete úplně vážně – dýchat mnohem lépe, než kdyby byli zapálení tradicionalisté.
„Hele, tady hrají. Smím prosit?“ Ne, tančit je zakázáno… Arménská čtvrť v Isfahánu.
Kapitolovu samou pro sebe je množství „nepsaných zákonů“. Pravidel, která nejsou ukotvena oficiálně, ale prostě se dodržují. Jedním z nich je „zákaz“, který donedávna neumožňoval ženám navštívit sportovní utkání. Vyběhaní fotbalisti v kraťasech by je totiž mohli mravnostně pohoršit…
Od podzimu 2019 je toto pravidlo zmírněno, ale bůh ví, jak dlouhého to bude mít trvání. Více o pohrůžce FIFA a tragickém protestu Sarah Chodajrové najdete na webu ČT 24 nebo The Guardian.
Zamyšlení nad těmito pravidly je pro nás jako turisty poměrně zásadní. Přesto, že máme z titulu návštěvníků přivážejících do země hromady peněz, velké množství omluvenek, většinu nařízení a zvyklostí je radno respektovat.
Proto nás sice společně ubytují i jako nesezdanou smíšenou dvojici (což je nemožné, pokud by jeden z páru byl Íránec nebo Íránka), ale bez šátku na hlavě v případě ženy a vhodného oblečení u obou dvou bychom ven lézt neměli.
Náboženská policie sice turistku na chybějící pokrývku hlavy nejprve pouze upozorní a až v případě obstrukcí řeší situaci pokutou, ale není radno provokovat. Dovážet si do země, kde je tvrdě vynucována prohibice desinfekční slivovičku je pak vyloženě konina.
Normální móda modernějších Íránců
Írán je turistický ráj…
Doslovně vzato, je toto tvrzení pravdivé. Avšak přes všechny výše vyvrácené mýty a pochopitelné tvrzení většiny turistů, jak strašně skvělá a úžasná země Írán je, ve výsledku jsem se neubránil ponuré náladě. Komplexní obrázek tamního života je totiž všechno, jen ne veselý.
Ano, Íránci jsou strašně hodní a kam se návštěvník vrtne, tam najde něco nového a zajímavého. Ale pohled turisty ze západu je nutně zkreslen faktem, že nemusí žít v nesvobodném systému a má s sebou pravděpodobně až zbytečně moc peněz, protože díky obrovské inflaci je pro něj tato země neuvěřitelně levná.
Ach ty památky… Caravanserai v Kazvínu
To zdaleka neplatí pro většinu obyvatel, kteří se potýkají s nedostatkem práce a stále rostoucími cenami. Nemluvě o spoustě razantně omezujících pravidel a zákonů.
Můj pohled na věc zcela vystihuje situace z jedné kebabárny, kam jsme asi třetího dne zavítali na večeři. Jak už to tak v Íránu bývá, jeden z hostů si k nám přisedl a zajímal se jak se máme, odkud pocházíme a jak se nám u nich líbí. Samozřejmě jsme automaticky odpovídali, že se nám v Íránu líbí velmi. Protože jsme slušně vychovaní a taky to byla pravda.
V tom se k nám otočil strávník od vedlejšího stolu, který dosavadní konverzaci zjevně rozuměl a smutně si rýpnul: „Jo jo… vy se tu máte super, ale nám se žije na houby.“
V tu chvíli jsem už z Íránu viděl dost, abych díky jeho pošťouchnutí přehodnotil své budoucí odpovědi na podobné dotazy stran svých perských dojmů:
„Hele, kámo, já jsem nadšený. Ale vím, že vy to máte těžké…“
Íránci… jsou strašně milí lidi. Škoda, že žijí v poněkud smutném světě.
Směle piš do komentářů – pomůžeš mně i budoucím čtenářům. Vlákna komentářů lze také sledovat.