Špína, hlad, zima a bolavé nohy: Proč to vlastně dělám?

Vzít si na hřbet náklad jak pro mulu a vyrazit do divočiny vstříc neurčitým vzdálenostem, rozmarům počasí a ponorkové nemoci není zábava pro každého. V každém novém kopci si pravidelně kladu otázku jestli jsem normální, že se tady táhnu.

Kdyby záleželo na reakcích a úsudku domorodých obyvatel, byla by treková turistika dávno klasifikována jako duševní choroba. Svého času jsme s krosnami nabalenými pro týden v horách málem odstřihli pohraniční městečko od internetu. Síť dostala zabrat pod přísunem dokumentace nemytých individuí v jeho ulicích. Tenkrát to kolem nás cvakalo víc, než když Angelina vkráčí na červený koberec. O tisíce kilometrů vedle v makedonské vísce na úpatí pohoří Karadžica nám starý pán dal jasně najevo, co si myslí o nápadu vypravit se přes kopce, na které celý život jen koukal:

„To je daleko, synci. Tam umřete.“

Co stojí za tím, že navzdory všemu nepohodlí a temným hrozbám místních obyvatel rok co rok vyrážím po často neexistujících cestách hledat nové obzory řekněme… pochybným způsobem?

Špína, hlad, zima a bolavé nohy: Proč to vlastně dělám? S nadhledem

Kouzelný les

Miluju utrpení

Ne, nejsem masochista. Každému, kdo hlásá zvěrstva o tom, že „zážitek nemusí být pozitivní, stačí, když je intenzivní,“ bych s radostí dopřál několik svých nejsilnějších zkušeností. Jenom patřím mezi existence, kterým únava přináší zvrácené potěšení. Většina lidí živících se hlavou a nápady, jež produkuje, směle potvrdí, že není lepšího restartu duševních dovedností než se totálně zlikvidovat po stránce fyzické. Máloco v tomto směru dokáže posloužit tak kvalitně jako výstup morbidním krpálem.

Ve výsledku by to bez vší té únavy a nepohodlí ani nebylo ono. Kromě sokolského budování kondice má pak člověk pocit, že si dobytí cíle zasloužil.

Jistě, přesuny soukromým vrtulníkem také přináší jistý typ uspokojení, ale my chudáci holt musíme endorfiny vyplavovat po svém.

Špína, hlad, zima a bolavé nohy: Proč to vlastně dělám? S nadhledem

Není nad kvalitní vyčerpání... Výstup na Aragats, Arménie

Jsem zvědavý

A budu brzo starý, chtělo by se říct, kdybych si pokaždé v neznámém prostředí nepřipadal jako děcko, které poprvé vypustili z ohrádky.

Tolik nových věcí a spousta z nich se dá ochutnat!

Jasně, občas vlezu do hodně podezřelých uliček, nebo strčím do pusy specialitu, na kterou se místní adaptovali celý život, zatímco nebohý středoevropan ji vyzvrací během několika vteřin. Ale bez drobných rizik není velkých objevů. Kulturních, přírodních, lidských ani kulinářských.

Špína, hlad, zima a bolavé nohy: Proč to vlastně dělám? S nadhledem

Na tuhle specialitu jsme si raději nepočkali, Kyrgyzstán

Vyhledávám estetické dojmy

To není eufemismus pro bohapusté očumování ženských, ovšem u ladných křivek zůstaneme. Lidé obdivují práci krajinářských fotografů a slintají si po monitorech nad každým digitálním západem slunce. I když realita oproti fotografii nemá HDR efekt ani posuvník pro saturaci, nic se jí nevyrovná v pouhém faktu existence všude okolo. A to už stojí za nějakou námahu.

Nejkrásnější místa jsou často dobře ukrytá a cesty, pokud k nim nějaké vedou, stojí dobrodruha nejedny pochyby stran vlastní příčetnosti.

Jenže pak se vyškrábete nahoru a jediný pohled do krajiny vás znovu utvrdí v přesvědčení, že svět je krásná záležitost i v propoceném triku a bez hotelové večeře.

Špína, hlad, zima a bolavé nohy: Proč to vlastně dělám? S nadhledem

Výhled na hradbu hor nad údolím řeky Kok Kyia, Kyrgyzstán

Zůstane to dobré a zbytek je zkušenost

Lidská paměť je zrádnější než první láska a člověk velmi rychle zapomíná negativní pasáže své existence. Z brutálního průchodu skrz neprostupné rokle se stane prima historka o objevu utajené lesnické chaty se saunou a smečka psů, co si vás skoro dala k večeři, skvěle poslouží do zábavného kolečka na téma „jak jsme málem umřeli“. „Neříkám, že přitahuju průšvihy, ale šťastné konce,“ prohlašuje s oblibou kamarád Lukáš. Nejlépe se zkrátka vypráví o tom, jak se něco pokazilo, protože nudná povídání, kterak šlo všechno podle plánu, nikoho nezajímají.

„Dobrodružství je průser, který jste přežili.“

Tak zní pro změnu heslo experta na záchranu osob Radka Thumse. To je podstatná podmínka každého vyprávění. Být tomu jinak, nemá kdo povídat. Kromě zábavy pro kamarády si z každé cestovatelské peripetie snažím odnést ponaučení, jak ji příště zabránit. Sice se tím okrádám o kvalitní materiál k pobavení škodolibých posluchačů, ale vzhledem k četnosti stále nových a dosud neokoukaných průšvihů nemám strach, že bych se někde nudil.

Špína, hlad, zima a bolavé nohy: Proč to vlastně dělám? S nadhledem

Takhle to vypadalo značnou část cesty po Staré Planině, Srbsko

Rád vypadnu z civilizace a všedních dní

Zcela pokrytecky přiznávám, že nesnáším civilizaci, ačkoliv jsem na ní, stejně jako drtivá většina lidstva, závislý. Protože stále odmítám hodit kameru se střižnou do kopřiv a místo nich si pořídit stádo ovcí a stlouct salaš, nezbývá, než si v pravidelných intervalech dobíjet baterky.

Ty chvíle, kdy místo do počítače hledím jen tak do blba uprostřed lesa…

Každý den, kdy nevím, kde budu spát, koho potkám a jestli se z toho všeho nepo*** je pro mě satisfakcí za týden práce, v kterém jsem nucen zajistit, že hlad je pro mě jen zřídkavým dočasným nepohodlím a nikoliv životním stylem.

Zkrátka není nic krásnějšího, než se sebrat a místo velkých životních nejistot generace Y chvíli řešit základní problémy přežití. Bohužel (bohudík?) se vždycky po nějaké době nakonec těším domů. Tak na dva dny.

Špína, hlad, zima a bolavé nohy: Proč to vlastně dělám? S nadhledem

Tak třeba sedací záchod... nebo aspoň přepážka nejsou špatné vynálezy.

Závislost je potvora

Není se za co stydět. Každý nějakou má a jestli je na výběr z jedné strany čokoláda a z druhé tvrdé drogy, přijde mi objevování světa či sebedestruktivní lezení po kopcích jako docela dobrá alternativa. Jediným rizikem je, že všechny výše zmíněné položky potřebují pravidelné opakování a s postupem času i zvyšující se dávky a intenzitu.

Cestování je zkrátka zdravější náhradou koksového tripu. Jen ty absťáky vám nepřeju.

A co žene do dálek vás?

Špína, hlad, zima a bolavé nohy: Proč to vlastně dělám? S nadhledem

Droga, chápete? Jezero Kel Suu, Kyrgyzstán

Podělte se, doporučte
Související články

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *