Ponorka na cestách: Jak se navzájem nezabít a co dělat až přijde

Ponorková nemoc je jedním z nejspolehlivějších zabijáků dovolené. Naštěstí se s tzv. ponorkou dá na cestách velmi dobře pracovat. Stačí aspoň trocha nadhledu a uvědomění, co se děje. Nejdůležitější je pak ochota přistoupit včas k řešení. Co tedy dělat, pokud máte pocit, že své kamarády nebo partnera při další společné noci ve stanu tajně udusíte spacákem?

Na rovinu přiznávám, že nejsem žádný psycholog. Ale za posledních jedenáct let na cestách jsem si zažil své. Jak převážně toho dobrého, tak kritičtější okamžiky. Následující článek tedy čerpá z praktických zkušeností v terénu a také rozhovorů s mými zcestovalými přáteli.

Jedna z mála věcí, která nehrozí, když cestuji sám – ponorka

Trocha uvědomění

Teorie popisuje ponorkovou nemoc jako „vzrůstající stav napětí a nesnášenlivosti“. Je prakticky jedno, jestli jde o dvojici nebo libovolně velkou skupinu. Podstatné je, že se mění naše subjektivní vnímání jiné osoby (či osob).

Zdůrazňuji onu subjektivnost, protože samozřejmě můžeme narazit na objektivně nekompatibilní jedince, což je kapitola sama pro sebe a krátce ji rozebírám níže.

Nejčastějšími ingrediencemi pro kvalitní nesnášenlivost jsou dlouhý a prakticky nepřetržitý pobyt v omezené společnosti, náročné situace a drobné zlozvyky našich společníků.

Zejména malé úchylky nebo manýry mají tendenci v našem vnímání postupně zabírat čím dál větší prostor. Je to jako s erozí žulové skály. Voda ani vítr se na ní po jedné noci neprojeví. Ale dejte jim spolu dostatek času a kámen se rozpadne stejně spolehlivě jako naše příčetnost.

Kamarád tak vzpomíná na aféru okolo svého čištění zubů. Jeho kumpánovi v Gruzii lezla důkladná a dlouhá zubní hygiena šíleně na nervy, ale sám byl natolik uvědomělý, aby to kámošovi neotloukl o hlavu. Jenže to den za dnem bylo těžší a těžší.

Abyste se na konci neservali jako koně… Kyrgyzstán

Osobní drobnosti

Důležité je podle mě uvědomění, že nejčastěji řeším opravdu jen drobnosti a nejde o nic jiného, než o můj osobní problém. Navíc běžně dost iracionální.

Jedna spolucestovatelka měla například po delší době v naší omezené společnosti tendenci si neustále prozpěvovat. Což by mi až tak nevadilo nebýt repertoáru sestávajícího výhradně z mainstreamových popin, jaké fakt nemůžu vystát.

Po třech týdnech společného a jinak téměř bezproblémového pobytu jsem to řešil focením ve větší vzdálenosti od skupiny a pokud možno na druhé straně chodníku.

Je fajn tuhle minci obrátit také na druhou stranu. Zkuste si představit, který z vašich oblíbených malých rituálů by mohl partnera přivádět k šílenství? Nedal vám to už náhodou několikrát najevo? Dá se omezit?

Společná párty taky pomůže…

Nevyhnutelný jev

Hezkou definici ponorky jsem také slyšel v rozhovoru od Dana Přibáně (a ten ji zase má od jiného cestovatele:

Vás nesere ten člověk jako takový. Ale jak tou svou zatracenou lžičkou cinká o hrnek, když si míchá kafe, za to byste ho zabili.

Přiznejme si nepříjemnou pravdu – jediný důvod, proč vydržíme sami se sebou, je proto, že nám nic jiného nezbývá. Těch, co to zkusili jinak, jsou plné protialkoholní a další léčebny.

Každý každého bude mít po jisté době svým způsobem plné zuby, protože všichni jsou potenciální narušitelé našich soukromých vesmírů. Byť máme konkrétní osobu sebevíce rádi, něčím nás vždycky bude ustrkovat.

Halasným přáním dobrého rána, když chcu ještě dvě minuty spát. Překročením demarkační linie mezi karimatkami. Uvařením těstovin al dente, když jsem zrovna dostal chuť na totální kejdu. A tak bych mohl pokračovat…

Ponorka na cestách je podle mě nevyhnutelná záležitost. Jestli vám někdo po třech týdnech nepřetržitého soužití nezačne aspoň trošičku lézt na nervy, jste až nelidsky sluníčkoví. Tudíž bych se vsadil, že si na vaši rozzářenost už brousí kudlu druhá strana.

Pokud si však uvědomujeme tento psychologický axiom, není důvod, proč se jím na dovolené nechat semlít a ztrácet kamarády či partnery.

Občas se ochladí i mezi lidmi.

Více než ponorka?

Život na cestách dennodenně přináší celkem stresující situace. Rozhodně ve srovnání s pohodlím všedních dní.

Ať už si myslíme, že někoho dobře známe nebo jsme si vědomi mezer ve vzájemném sblížení, teprve první horský hlad nebo třicetihodinová jízda na rožku lavice v nejnižší vlakové třídě ukáží, s kým máme doopravdy tu čest.

Není proto žádnou výjimkou, že se po dvou týdnech s naší láskou nebo životním parťákem v zahraničí nestačíme divit. V tuto chvíli však přichází nesmírně důležité zastavení na horské dráze našich dojmů.

Za sebe se v případě vzájemné krize snažím poctivě rozlišovat, kdy se jedná o relativně neškodnou ponorku a kdy mi dotyčná osoba opravdu nepřekonatelně leze na nervy.

V prvním případě je na místě kus tolerance a první pomoc popisovaná níže. Pokud se jedná o horší variantu, je potřeba ji efektivně řešit a zbytečně se oboustranně netrápit. Rozloučení a přání hezké cesty není nic strašného.

Problém je v tom, že hranice mezi těmito dvěma psychickými polohami bývá nejasná. Navíc je rozmazanější tím víc, čím vidím ruději při každém projevu inkriminovaného individua a ztrácím nadhled.

Rozvaha, malý vnitřní audit vlastních pocitů a maximální důraz na racionalitu rozhodování je proto prioritou číslo jedna při jakékoliv cestovní krizi.

Je fajn se jako první zaobírat svou černou duší. Bartang Valley, Pamír

Tip z mého krámku

Připij si na cestách z praktické nerezové placatky.

Objem 240 ml a několik variant vygravírovaného motivu.

Prohlédnout na eshopu

Co vyvolává třenice

Časem jsem si sesumíroval několik hlavních rozbušek cestovatelské ponorky. V momentě, kdy víme, na co si u svého parťáka dávat pozor a kde jsou rozdíly v našem stylu, je mnohem jednodušší předcházet psychologickým průšvihům.

• Jídlo
• Styl
• Peníze a komfort
• Rozdílna priorita potřeb
• Komunikace

Jidlo

Kdybych měl spočítat, kolik hádek jsem musel poslouchat stran jídla na horách, nestačila by mi středoškolská matematika. Od drobností jako je diskuze, co bude k večeři, přes hašteření kdo snědl čí oblíbenou dobrotu, po vzájemné osočování, kdo je viníkem neplánované diety…

Řídím se pravidlem, nikdy nemít všechno jídlo společné. Večeře, občas snídaně ano. Ale ať si raději každý nese, co sní a co má rád. Více najdete v článku s tipy pro začínající trekaře.

Hlad spojuje i rozděluje

Styl

Když jsem kdysi sháněl společnost na svou velkou cestu po Asii, několik holek mi hned ze startu sdělilo, že preferují plážové povalování nebo jsou ujeté na historii.

Bylo nad slunce jasnější, že s takovými lidmi bych si na cestě příliš nerozuměl. Výstup mimo svou bublinu je hezká a záslužná věc, ale permanentní pocit, že jsem někde hrozně špatně už nikoliv.

Druhou variantou bývá mé oblíbené náhodné potulování versus obíhaní tras nalajnovaných průvodcem. Miluju objevování a pokud má někdo potřebu naopak jít po předem definovaných cílech, inu je to jeho věc.

Tenhle problém bývá zřejmější ve velkých skupinách. Je proto fajn si hned na začátku plánovaní ujasnit, kdo má jaké priority, a buď se na to společně vykašlat nebo se nebát příležitostně rozdělit.

Každý si dopřeje, co jeho srdce ráčí a není potřeba o tom vést sáhodlouhé diskuze.

Peníze a komfort

Asi největší rozdělovač. I když vám bude 80% cestovatelů tvrdit, že jedou nízkonákladově, ve skutečnosti se bude jejich přístup razantně lišit.

Za své peníze si na cestách totiž kromě naplnění základních potřeb nebo zážitků kupujeme především komfort a rychlost. Tyto dvě položky pak tvoří největší rozdíly ve výdajích a tudíž mohou způsobit i největší pnutí v expediční jednotce.

Každý má svůj osobní podíl fyzické a psychické odolnosti k ochotě utrácet někde jinde. Zatímco existují lidé, kteří se pro ušetřenou dvacku neštítí vůbec ničeho, na druhé straně mnozí raději vysolí pár chechtáků navíc, aby se pořádně vyspali nebo dorazili do cíle před koncem platnosti víz.

Rozhodnutí, jestli dneska budu nocovat v díře za nádražím nebo se plácnu přes kapsu a dám si horkou sprchu v hostelu, bývají dennodenním chlebem. A pokud má můj kolega své finanční možnosti nebo otrlost výrazně odlišnou, nebude se nám spolu cestovat moc dobře.

Jen pro nejotrlejší

Rozdílná priorita potřeb

Nepleťte si tuto pasáž s odstavci výše. I když tvoříte po stylové stránce relativně homogenní skupinu, každý z vás v případě (potenciální) krize dost možná upřednostňuje trochu jiné potřeby.

Vezměme si jednoduchý případ, kdy je kluk se svou holkou na stopu, blíží se večer a je potřeba se rozhodnout co dál. Oba mají obrovský hlad a oba ví, že aktuální místo je extrémně nevhodné na spaní. V batozích už zbývají jen věci, jejichž příprava nějakou chvíli zabere.

Problém začíná v momentě, kdy se musí rozhodnout, co provedou v nejbližších minutách. Chlapec navrhuje nejprve udělat večeři, protože kdo ví, za jak dlouho se někam dostanou.

Děvče je naopak vyděšeno představou, že ztvrdnou na stávajícím fleku a chce stůj co stůj začít co nejdříve stopovat. A teď babo raď…

Osobně zažívám docela často mikrokonflikty ohledně vstávaní. Sám mám denní režim na trecích nastavený s prioritou na volný čas večer. To znamená, že si místo nocležiště chci najít v klidu a užít si jej odpoledne nebo večer.

Kvůli tomu je však potřeba včas vstát a nedrbat se příliš s ranními procedurami. Protože čas, který prolelkuju ráno, mi bude chybět přes den na vyhlídkách nebo večer při hledání vhodného místa na stan, koupačkách atp.

Věřím, že tento způsob smýšlení je praktičtější a bezpečnější, ale hromada kumpánů to má přesně naopak. Ráno se poflakují a že večer budem na nervy ze soumraku? To je problém našich budoucích já…

Občas se vedou diskuze i o tom správném place. Fanské hory, Tádžikistán

Komunikace

Tady nevím, jak moc slovíčko „KOMUNIKACE“ zdůraznit, abych dal dostatečně zjevně na vědomí, že ji považuji za základ všech potíží a také jejich řešení.

Ono takové to, že někdo někomu něco neřekne, myslí si svoje, pak to řekne někomu jinému, jiný si neumí říct, co vlastně chce a co ho štve, další nemluví vůbec, poslední zas moc… V každé skupince nám tak vzniká moc pěkný komunikační guláš.

Jasně, na tohle se pořádají kvanta kurzů a je to první věc, kterou vám poradí ve vztahové poradně. Tak jednoduchá, ale přitom tak těžká k provedení.

Ještě to párkrát zopakuji, ale mluvte spolu a nebojte se říct, o co zrovna jde.

Společně přes překážky…

Cestování ve skupině

Měl jsem tu čest vyrazit do hor a na minimálně dvoutýdenní cesty ve velmi různorodých skupinách čítajících cokoliv mezi třemi a desíti lidmi. Po mnoha zkušenostech musím říct, že statisticky nejméně problematické je za mě uskupení třech jedinců. Ve třech lidech totiž ještě nehraje roli politika.

Při jakémkoliv rozhodování jsou všichni buď zajedno a nebo je protistrana prostě přehlasována v poměru 2:1. V žádném případě však nelze nic namítat a většinou jsme si svá rozhodnutí schopní racionálně obhájit.

Ve větších skupinách už do hry často vstupují vzájemné sympatie nebo antipatie a v případě čistě technického rozhodování už samozvaný parlament posuzuje také sociální roli navrhovatele.

Tím neříkám, že by každý výlet ve větším počtu byl průšvih. Užil jsem si samozřejmě spoustu treků v početnějších skupinách se skvělými lidmi. Zde popisované je pouze můj pseudostatistický dojem.

Pokud se někam chystáte v počtu blížícím se výletu základní školy, tak šance, že se dva jedinci nepohodnou, rapidně vzrůstá. Na druhou stranu, ve více lidech mám spíše kam utéct a s kým se bavit, pokud mi někdo nesedl. Zároveň je jednodušší skupinu dočasně nebo trvale rozdělit.

Speciální situace občas nastávají, pokud je členem party jeden nebo více párů. Léta mě naučily dávat si pozor, jestli oba prvky milostné dvojice berou ohledy i na ostatní nebo prakticky jen sami na sebe.

Oproti obyčejnému sobci v jednoduché podobě tu máme hned dva jedince, dva hlasy a dvojnásobný potenciál ke konfliktu. Krizový management skupiny je pak ještě o trochu zábavnější.

Budem na konci výletu ještě kamarádi? Sajany, Rusko

Cestování ve dvojici

Ať už je vztah mezi vámi jakýkoliv, cestování ve dvojici je ve všech ohledech specifické. Je fajn se na to vnitřně připravit. Pokud tuto zkušenost nemáte, představte si, že jste s někým 24 hodin denně, nemáte kam se uklidit a vše musíte řešit jen s tou jednou dotyčnou osobou.

Myslím, že dvojice jsou ponorkovou nemocí ohrožené nejvíce. Non stop vystavení jen sami sobě navzájem je náročné na kebuli a nabízí nám tak excelentní trénink tolerance, otevřenosti a sebereflexe.

Je proto opravdu dobré přemýšlet, kam a koho taháte, pokud si nelibujete v různých formách sebesdestrukce a sadismu.

Na druhou stranu lepší prověrku své partnerky, než vzít ji na 14 dní daleko za hranice komfortní zóny nás obou si neumím představit :)

Chce to klid. A léčivý pramen na nervy. Lázně Shumak, Rusko

Prevence ponorkové nemoci

Na tuhle pasáž pravděpodobně čekáte. Co udělat, abychom ponorku co nejefektivněji oddálili nebo aspoň zmírnili.

• Uvědomte si, o co jde
• Přerušte spirálu
• Mluvte spolu
• Říkejte si hezké věci
• Zvládněte se zabavit i sami
• Vyblbněte se
• Dělejte si ze sebe srandu
• Buďte tolerantní
• Rozdělte si své úlohy

Uvědomte si, o co jde

Alfa a omega boje s jakoukoliv obtíží je uvědomění, co se právě děje. Přiznat si, že už třetí den na někoho vrčím a vlastně nevím proč, může být obtížné. Ale právě „aha, počkat…“ v tu správnou chvíli nás dokáže zastavit ve strmém sešupu po spirále naštvání.

Přerušte spirálu

Asi moc dobře znáte dny, kdy si se svým protějškem pinkáte podrážděnost jako dva čínští olympionici pinpongový míček. První nezvládne odpovědět dokonale sluníčkově, druhý začne nevrle vrčet, první v reakci na něj odsekává, druhému pomalu tečou nervy…

Dostat se do spirálovitého poklesu nálady, kdy s každou další reakcí umocňujeme vzájemnou nevraživost, je hrozně jednoduché. Jedna z dotčených stran musí spolknout svou případnou uraženost, přebrat si v hlavě současnou situaci a zatáhnout za záchrannou brzdu.

Když naordinujeme všem vhodnou léčebnou kůru zavčasu, není třeba prožívat žádná zvláštní dramata.

Chce to hlavně nadhled

Mluvte spolu

Malé opáčko, drazí studenti. Mluvte spolu, vyříkejte si všechno zavčasu, dokud to zvládáte v klidu. Nečekejte, až vám lidově řečeno „bouchnou saze“.

Říkejte si hezké věci

Upřímně mě dokáže spolehlivě vytočit, pokud v dlouhodobém horizontu od někoho poslouchám jen negativní připomínky.

Umění chválit a skládat přiměřené komplimenty asi patří do výbavy jakéhokoliv vztahu nejen na cestách. Ale jsou to právě pozitivní slova díků a nečekaná pochvala, co dokáže rozbít tiché ledy, jež číhají na titanicy našich společných cest.

Když to na lidi přijde, mají většinou tendence mluvit málo a když už, tak spíše kibicovat, než být pozitivní. Pokud se usměju a povím preventivně něco pěkného, rozhodně mě neubude.

Nikdo z nás není svatá bílá ovce. Nebo jak… Kyrgyzstán

Zvládněte se zabavit i sami

Kohokoliv, kdo se mnou někam vyráží, předem varuji, aby si vzal hodně čtení. Když s někým pobývám celý den a komunikace se zbytkem světa je limitovaná, málokdy zvládám večer ještě stopadesátou diskuzi… o čemkoliv. Nebo hru…

Duševní odpočinek od cestovního parťáka či společnice beru jako číslo jedna v prodlužování období, než si vzájemně půjdeme po krku. Ať už je to v podobě odkulení ke své knize nebo dlouhé osamělé večerní procházky.

Jestli nevydržíte chvíli bez něčí pozornosti nebo máte nutkání imrvére cvrlikat, přeji upřímnou soustrast vašemu okolí. Seriózně – mákněte na své samostatnosti ;)

Cestu po Asii jsem z větší části absolvoval sólo. Skvělý trénink mysli ;)

Vyblbněte se

Když už mám dojem, že se z něčeho zblázním, často mi pomáhá zbytečně nelpět na své příčetnosti. Zahrát si příležitostně na šílence a dát průchod všem niterným podivnostem je osvěžující. Koulovačka na ledovci, večer ujeté poezie, soutěž v lezení na stromy… všechno, co vyčistí hlavu a vzduch je fajn.

Dělejte si ze sebe srandu

Na svých kamarádech povětšinou oceňuji jejich smysl pro humor a dovednost nebrat si nic osobně. Lidi, kteří se berou moc vážně, v mé společnosti většinou dlouho nevydrží. Nutno dodat, že vrána k vráně sedá a mí bližní jsou pořádní vejlupci, kteří pro ostřejší narážku rozhodně nechodí daleko.

Pokud nepřekročí jistou mez nebo nesklouzne ke kolektivní šikaně jednoho chudáka, je vzájemné špičkování skvělým způsobem, jak se udržovat v dobré náladě a mentálně ve střehu.

Sranda musí být. I když zrovna kamarádovi praskl sval…

Buďte tolerantní

Zdaleka nejsem svatý. S přibývajícím věkem si lépe uvědomuji stinné stránky své povahy. Některé se snažím kultivovat, jiné ke mně tak nějak patří a vděčím jim za schopnosti, kterých si na sobě považuji, pár z nich je pak vysloveně o úhlu pohledu.

S tímto uvědoměním se snažím přistupovat i ke svým spolucestovatelům a vlastně obecně lidem, se kterými se setkávám. Každý máme své plusy i mínusy a většinou se jedná o komplet dárkové balení, ze kterého si nemůžeme vytahat, co se nám zlíbí.

Život mě naučil slušné míře tolerance k horším stránkám lidských povah. Ano, na druhou stranu neztrácím čas s někým, kdo je daleko za čárou a je mi výsostně protivný. Naštěstí se tu bavíme vesměs o osobách, ke kterým jistou míru sympatií cítit musíme, když už jsme se s nimi někam vydali.

Rozdělte si své úlohy

Tento moudrý trik jsem se naučil od Katky Krejčové. Fígl šťastného dlouhodobého soužití je v tom, aby každý měl své výsostné hájemství, kam mu nikdo nepoleze.

Pokud mám svou úlohu, jež mě baví a do které mi nikdo nekecá, rád dám stejný prostor protistraně. Ideální je, pokud se toto rozdělení nějak potkává s našimi úchylkami.

Zářným příkladem je vzor, který jsme vytvořili s kamarádkou, jež se mnou měsíc a půl cestovala po střední Asii. Jako holka cítila potřebu si obden dlouze mýt své dlouhé vlasy. (Nic proti, ale Tádžické ledovcové bystřiny? Obden?).

Nijak jsem ji její hygienické puzení nezazlíval. Aspoň mi nikdo nekecal do přípravy večeře, kterou jsem tak měl pravidelně na svých bedrech. Na oplátku jsem si já mohl ráno většinou přispat, zatímco kolegyně kuchtila snídani. Dokonalá symbióza.

Takové rozdělení úkolů razantně potlačuje nutnost opakovaného dohadování o základních věcech a tím pádem snižuje mentální tření.

Jezera a hory mají léčivé účinky

První pomoc

Co dělat v onom skoro nevyhnutelném případě, že se nám ponorková nemoc spokojeně usadila ve stanu (na pokoji, v dodávce, kdekoliv…)? Jak ji překonat? Jako první pomoc vnímám následující:

• Pojmenování problému
• Vhodná komunikace
• Fyzická aktivita
• Férová hádka
• Pauza

Pojmenování problému

I zde se malinko opakuji, ale má to svůj význam. Přijít na to, že mám ve skupině ponorkou postiženého nebo hůř, že jsem sám touto nelibou komplikací postižen, je základní krok k nápravě.

Následně je vhodné nejprve sám se sebou rozebrat problém. Co přesně mi vadí? Není to jen moje osobní úchylka? Může někdo z nás cokoliv změnit nebo tady jde o základní lidskou vlastnost? Jak velký je současný problém? Je to ponorka nebo nám to spolu fakt nepůjde? A tak dále…

Vhodná komunikace

Je fér přiznat, že v případě jemné a decentní komunikace jsem spíše teoretik. Patřím k nezdravě upřímné části lidstva, která pro svou absenci sociálních zábran nebývá ve společnosti přehnaně oblíbená.

Ovšem pokud jsme už v pokročilé fázi ponorky, je nejspíše načase, začít našlapovat opatrně.

Když si vyřeším své otázky a zavřu démonky do sklepa, je potřeba zjistit, jak situaci vidí druhá strana. A hlavně co potřebuje. Protože, každý svou nevrlost snáší jinak a také ji po svém léčí. Hodně lidí potřebuje jen klid, aby strávila svůj vztek a nejlepší je se jim prostě na čas klidit z očí.

Naučil jsem se, že v extrémním případech může mít dobře míněné milé slovo stejný efekt jako sirka hozená do kanystru s benzínem. Chlácholení  a snaha se na poslední chvíli zalíbit se příležitostně stává kontraproduktivní.

Jiný příklad – pokud bystě mě někdy viděli naštvaného, nesnažte se mě uklidnit jakýmkoliv dotykem. Konejšivé objetí by mohl být váš poslední hrdinský čin.

Na oplátku za vaši snahu by druhá strana sváru měla jasně a zřetelně říct, co potřebuje. Předpokládat, že mám co do činění s telepatem není zdravé. Raději prosím stručný manuál k použití.

Pravdou je, že nejlépe si rozumím se svým batohem.

Fyzická aktivita

Většina z těch mála solidnějších článků na téma ponorkové nemoci doporučuje pohyb. Fyzická aktivita má opravdu výjimečné účinky na mou příčetnost.

V horách je jí však většinou víc než dost, tak je potřeba soustředit se na další berličky. Ale jestli jste v dosahu civilizace a máte pocit, že fyzicky trochu zakrňujete, pořádné vybití rozhodně jen prospěje.

Férová hádka

Tato rada je specifická a vhodná jen pro tzv. splachovací povahy. Dobrá hádka bez zbytečných faulů dokáže pročistit vzduch, uvolnit napětí a vytvořit prostor pro omluvné „Hele, jak jsem před tím…“

Nám to docela dobře fungovalo s bratrem po několika týdnech na Kavkaze. Ale máme výhodu v naší mentalitě, která si žádnou slovní křivdu nehýčká přehnaně dlouho a jak jsme celkem snadno vzájemně výbušní, tak za chvíli o ničem zlém nevíme.

Pauza

Ultimátní a nejlepší terapii jsem si nechal na konec. Lezete si na nervy? Odpočiňte si od sebe.

Někdy stačí pár hodin, jindy je nutné strávit v exilu několik dní, aby se mi zavřela kudla v kapse. Ale v praxi je dát si pauzu opravdu to nejefektivnější, co můžete udělat, až vás ponorka semele.

Shodují se na tom psychologičtí odborníci i amatéři jako já. K samotnému provedení je dobré vzít v potaz pár zlepšováků.

Prvně – buďte oba (tři, čtyři…) na možnost pauzy teoreticky připraveni. Ono není nic příjemného, když vám holka ve chvíli, kdy ji dobromyslně navrhnete sólo obhlídku města, začne hysterčit: „A to mě tu jako necháš?“

Je fajn si pauzu zařadit do teoretických osnov a zmínit ji před samotnou cestou. Může nastat a neznamená nic špatného. Naopak.

Když se pro dočasné rozdělení nebo jen chvilkový odpočinek rozhodnete bez nějaké zřejmé předchozí diskuze, zkuste to podat decentně. Naštvané prásknutí dveřmi a celonoční tah bez jediné zprávy nikoho moc neuklidní.

Pro příjemce takové zprávy. Není to jako když vám holka řekne, že potřebuje „pauzu“ ve vztahu a myslí tím, že už dva měsíce spí se zahradníkem. Nebe nepadá na hlavu a přestávky jsou sakra zdravá věc.

Osobně tyto situace beru ve smyslu: „Dočasně mě sereš. Ne moc, ale potřebuju pauzu. Pak zas budem kámoši. Takže já jdu dneska tímhle směrem, ty na druhou stranu a večer si povykládáme, jak se kdo měl.“

Krásná místa si člověk užije i sám. A hlavně si odpočine. Rondane, Norsko

Nezblázněte se

Kdykoliv jde do tuhého, snažím se vidět věci s nadhledem. Někdy to není ani trochu snadné. Jindy to chce nadlidské úsilí, ale jsme jenom lidi. Já, kdosi na druhé straně barikády i vy. Snad vám můj článek pomůže.

Máte své zkušenosti s ponorkou na cestách? Jak ji řešíte? Podělte se v komentářích ;)