Výstup na Aragats: S historií v zádech na barevnou střechu Arménie
Dobytí nejvyšší hory Arménie ztěžuje barevná suť sjíždějící i s nebohým turistou zpátky do sopečného kráteru, nad kterým se tyčí hned čtyři vrcholky. Na druhou stranu je to právě i tohle zatracené kamení, které Aragatsu dává své kouzlo.
Hledej šmudlo
Náš výstup k metě nejvyšší začal v Yerevanu, odkud je to k úpatí Aragatsu necelých 40 km. Hlavní město Arménie není z těch míst, které vás nadchnou a ještě za mnoho let o nich nadšeně vyprávíte přátelům. Vše jakž takž koukatelné se dá stihnout za dvě nebo tři hodiny, když se budete loudat. Hlavní nádraží s masivní jezdeckou sochou, jedno náměstí/parkoviště v centru města a především monumentální katedrála.
Nutno říct, že pohled na kontrast, který nabízí slum těsně sousedící s nablýskaným hlavním stánkem arménské církve, je jedním z dojmů, které pevně zapadnou do vašeho obrazu o životě místního lidu.
Katedrála svatého Řehoře a hlavní svatostánek arménské národní církve
Trochu opravdové historie
Jako všude jinde v postsovětském regionu tvoří zdejší MHD směsice mikrobusů (tzv. maršrutek) a dopátrat se, který jezdí na autobusové nádraží chce trochu detektivního talentu.
V případě Yerevanu je nutná úroveň alespoň Hercule Poirot, protože na pět dotazů dostanete pět různých navzájem se vylučujících odpovědí. Po pár týdnech v kavkazském rybníčku jsme se ale naučili plavat v horších peripetiích a tak byl autobusák zdárně lokalizován i dosažen.
Cestu pod Aragats nám svým vyprávěním zpříjemnil mladík, který se živí jako průvodce po sporném území Náhorního Karabachu, o který se Arménie vojensky přetahuje s Azerbajdžánem. Objekt svého zájmu vychválil do nebes jako nádhernou a bezpečnou zemi. Obávám se, že letošní válečná aktivita mu trochu zkomplikovala živnost.
Designováno v NASA ;)
Nepřekonatelná hranice
Základní tábor u jezera Kari (Kari Lich) nás uvítal s otevřenou dlaní, do níž jsme složili nevelký poplatek za naše stany. Přestože se rozhodně nejedná o liduprázdné místo, počet turistů se drží v rozumných mezích a takových, kteří se rozhodnou vystoupat k vrcholům Aragatsu je výrazně méně, než třeba zástupů šplhajících na gruzínský Kazbeg.
Sedlo mezi jižním a západním vrcholem
O vrcholech píši záměrně v množném čísle, protože vysloužilá sopka se přece nespokojí jen tak s něčím, ale musí mít po jednom vrcholu pro každou ze světových stran. Nejvyšším bodem je severní kopec s výškou 4090 m. Opravdoví drsňáci si v jednom dni dají i západní Aragats (3995 m), východní (3908 m) a nejnižší jižní (3879 m). My jsme se spokojili s dvěma bludišťáky a k dobytí mety nejvyšší jsme si připsali jižního bratříčka.
Severní (nejvyšší) vrchol Aragatsu
Jakmile vyjdete kus nad tábořiště doporučuji se ohlédnout a věnovat pár myšlenek tématu ironie dějin. V dáli se nad oparem přízračně črtá zasněžená špice arménské posvátné hory Ararat. Biblický kopec, v jehož okolí možná přistála Noemova archa, je dokonce vyobrazen ve státním znaku Arménie a najdete ho na etiketách slavného stejnojmenného koňaku.
Jediný háček spočívá ve faktu, že Ararat je sice nedílnou součástí arménské historie, ale již bohužel ne jejího území.
Řízením vyšších mocností připadl Turecku, s kterým má Arménie kvůli problému s neuznáváním genocidy za první světové války vztahy o teplotě sibiřské zimy.
Pohled na jezero Kari lich a zastřený Ararat v pozadí
Nejvyšší a největší
Přestože se v případě Aragatsu nejedná o žádnou extrémní turistiku tak nadmořská výška a rozložení vrcholů si rozhodně vyberou svou fyzickou daň. Nutnost sejít mezi dvěma protilehlými vrcholy do kráteru, odkud se k severní špici škrábete nepříjemným suťoviskem v duchu matematické úlohy pro třetí třídu (tři metry nahoru a čtyři dolů) není žádný med. Toho šneka z učebnice mi bylo vždycky líto, i když jsem netušil, že se jednoho dne tak perfektně vžiju do jeho ulity.
Dřina…
Veškerou dřinu alespoň psychicky usnadňuje pestrá krása kráteru, kde se sněhová pole střídají s pláněmi z barevného kamení. Když vás omrzí pohled na skalnaté útvary okolo, můžete svůj zrak upřít do dálek v údolí, které vyzývají k dalšímu průzkumu. A pak zpátky k lopotě…
Aragats je opravdu nádherná hora, pardon sopka
Odměna za vytrvalost je v případě Aragatsu uspokojivá jen pro horaly, kteří nelpí na detailech. Nejvyšší bod jako takový byl v době naší návštěvy poměrně těžko dosažitelný kvůli nutnosti nepříjemného lezení po drolící se skále. Jako rozumní turisté s láskou k vlastnímu životu jsme se proto spokojili s o deset metru nižší vyhlídkou opodál. Z ní bylo možno se zatajeným dechem pozorovat rumunského šílence, kterak se snaží dostat pryč z exponovaného terénu.
Když už jsme se pomalu žehnali s jeho duší, najednou se celý vysmátý zjevil u nás a popisoval nám svůj dramatický traverz ze západního vrcholu, který se normálně považuje na neschůdný. Což mu před výletem nikdo neprozradil a tak údajně neprostupným terénem po troše boje prošel.
Opravdový vrchol je o kousek dále, ale nestojí za riziko
Zpátky na tábořišti nás přivítal největší pes, jakého jsem do té doby viděl. A taky asi nejotrlejší. Ne že by nás ohrožoval svou agresivitou – flegmatičtějšího tvora aby pohledal – ale když se taková šedesátikilová apatická potvora rozhodne, že vám zalehne stan, nezbývá než doufat, že se jí do večera zalíbí nějaké jiné místo.
V pokusech dostat mazla pryč z obsazeného území velmi rychle opatrný přístup plný respektu vystřídaly odvážnější metody včetně nabídky štangle salámu a tahání za nohy. Bohužel se stejně nulovým výsledkem.
Když už jsme pomalu hledali vhodný plac na bivak venku, díkybohu si zvíře – později identifikované jako anatolský pastevecký pes – všimlo nově přibyvších turistů opodál a šlo si hrát s nimi.
Anatolák, kde máme jeřáb?
Druhý den jsme se po zjištění ceny za zpáteční odvoz rozhodli, že procházka je taky fajn, a vyrazili dolů pěšky. Naštěstí jsou arménští taxikáři docela rovní chlapi a když už jeden kšeft měli, na cestu zpět morálně zvládají nabrat chudé turisty i zadarmo.
V podhorské vesnici Byurakanu jsme se usadili v příjemném parčíku a celou dobu přemýšleli, co je to nad námi za podivný monument, jenž vypadá jako pocta všem větrákům a klimatizacím. Až později odpoledne nás jedna paní přišla decentně upozornit, že jsme se utábořili přímo pod památníkem obětí jedné ze světových válek. Omluvili jsme se ji a pietně setrvali na místě, protože nikde jinde se rozumně přespat nedalo. Krom toho nám kemp už dříve posvětily dámy, s nimiž jsme se bavili chvilku po příchodu.
Vytrvat na místě se značně vyplatilo. Večerní program nám nečekaně zpestřila skupinka svalnatých mládenců v trikotech Armenian Street Workout. Vyrazili si zřejmě zatrénovat na železné konstrukce opodál, tak co by před zírajícími turisty nepředvedli pár pořádných kousků.
Ve chvíli, kdy nás kluci připomínající vyhazovače v obzvlášť vyhlášeném klubu vyzvali, abychom si s nimi dali malý battle, mi trochu zaskočilo. Nesmělým šoupáním nohama je asi neohromíme… Před totálním ztrapněním národní hrdosti nás zachránila přítomnost trénovaného vojáka v naší skupině, kterého jsme urychleně demokraticky zvolili za zástupce České republiky. Ani on se v silovo-gymnastických výkonech nedokázal místním borcům stoprocentně vyrovnat, ale aspoň s nimi chvíli udržel tempo.
Ranní vyhánění krav na pastvu, Byurakan
Ráno nás první maršrutka doručila zpátky do Yerevanu, kde začínal návratový program. O pár hodin později se ve vlaku dostavila vlna nostalgie. Náš šestitýdenní výlet po krásách Kavkazu se chýlil ke konci. Zbývala už jen prohlídka Tbilisi a pak samoletom domů. Ještě že ti kluci s kytarami tak pěkně hráli. Nic nerozptýlí chmury tak dobře, jako pár borců co rozezpívají vlak.
Kluci nám zpestřili cestu vlakem
Připij si na cestách z praktické nerezové placatky.
Objem 240 ml a několik variant vygravírovaného motivu.
Fotogalerie
Praktické info
Většina lidí, tak jako my, vyráží od tábořiště u jezera Kari lich. Od něj je výstup na Aragats na lehko jednodenní podnik, který se dá ztížit pokusem o zdolání všech čtyřech vrcholů. To už je však pouze pro fyzicky velmi dobře připravené jedince.
Od tábořiště se jde směrem k jižnímu vrcholu, který je možno obejít rovnou do sedla mezi ním a západním vrcholem. Pokud chcete jít k dalším dvěma vrcholům, je nutné sejít do kráteru a odtud vystoupat do protější rozsedliny.
K tábořišti vás odveze taxík, který si můžete vzít rovnou z Yerevanu a nebo, pokud chcete ušetřit, až z některého městečka pod Aragatsem (Ashtarak, Byurakan), kam jezdí maršrutky. Do Byurakanu je to z hlavního města cca 35 km. Pro cestu tam bych zkoušel shánět auto spíše z většího Ashtaraku, ale věřím, že i v Byurakanu se vám poštěstí. My kvůli neznalosti terénu jeli z nějaké díry mezi nimi.
Booking.com
Pro cestu zpět vám buď můžou zavolat taxíka z hotelu u tábořiště (vyjde docela draho) a nebo si počkejte až dopoledne začnou přijíždět první lidé. Řidiči vás rádi naberou za levnější sazbu. Jen je potřeba jim diplomaticky vysvětlit, že by jinak jeli zpátky prázdní a nevydělali nic. Když se budete tvářit, že jdete dolů pěšky a nemáte u sebe moc peněz, můžete si je při troše štěstí níže po cestě stopnout i zadarmo. Kšeft už měli a Arménci jsou v tomto směru docela pohodáři. K tomu ale doporučuji větší skupinu rozdělit.
U tábořiště je hotel, kde se dokonce i vaří. Za stany se platí malý poplatek. V jezeru se dá koupat, ale je dost ledové.
Vystoupat na Aragats (nebo také Aragac) se dá samozřejmě i po svých od jeho úpatí, ale je potřeba zvolit jinou trasu než po cestě, po které přijíždějí auta. Ta by byla hodně úmorná. Počítejte s tím, že krajina okolo nepatří k nejzavlažovanějším a s vodou to nemusí být úplně růžové.
Směle piš do komentářů – pomůžeš mně i budoucím čtenářům. Vlákna komentářů lze také sledovat.