Život je obyčejná středa a dobrodružství jen stav mysli: Jak si užívat i všední dny

Kam pojedeš příště nebo jaké bude tvé další velké dobrodružství? Otázky při kterých se kroutím jak žížala v kompostu, protože se takovým způsobem snažím nepřemýšlet. Než přečkávání mezi velkými milníky nebo od víkendu k víkendu mě lákají myšlenky a nápady, které okoření mou existenci tak nějak průběžně. V posledních letech mě inspirovalo hned několik idejí od renomovaných tvůrců, s kterými vás chci seznámit. Třeba vás pošťouchnou podobně pozitivním směrem, jako tomu bylo v mém případě.

Rozcestnik v nizkych tatrach

Tak kam to bude, vašnosto?

Žití od víkendu k víkendu není úplně ono

Pro pochopení podstaty tohoto článku stačí malé zamyšlení. Čeho máme ve svém životě více?

  1. Dechberoucí dobrodružství. Čas strávený v úžasu nad novými kulturami a přírodními divy na cestách. Momenty opojení a vzrušující zážitky.
  2. Všední dny, kdy se nic výjimečného neděje. Pracovní týdny, kdy se snažíme zajistit naší kontinuální existenci. Měsíce, které uplynuly… ani vlastně nevíme jak.

Nemám moc rád řeči, jak něco uběhlo jako voda či jak ten čas letí. Podle mě je zpětné vnímání času vysoce subjektivní a odráží se v něm, jak moc jsme jej měli (ne)naplněný. Jasně, že nudné chvíle se vlečou a naopak dobrodružný týden uteče jako voda. Ale právě při ohlédnutí zpět si uvědomuji mezery ve své paměti a nastává paradoxní obrat. Když jsem neměl do čeho píchnout a žádná zajímavá vzpomínka se mezi mozkovými závity nezakotvila, připadá mi před měsícem jako včera. Pokud je naopak krásných chvil k pamatování hodně, čas se roztahuje a mám pocit, že jsem opravdu žil.

Brzy po škole jsem si uvědomil, že bych jen velmi nerad skončil jako zombie permanentně čekající na víkend či dovolenou. Proč bych se měl cítit fajn jenom ve výjimečné dny a pryč od svých povinností, když je život z mnohem větší části tvořen obyčejnými pondělky, úterky, středami nebo čtvrtky? Takovými těmi dokonale všedními dny kdy kromě práce musím zalít kytky, vyprat si oblečení a zanést hodinky na reklamaci? Dny, které se velmi rády při pohlédnutí zpět transformují na pouhé splývavé okamžiky.

Do toho všeho poměrně rázně promluvil světoběžnický koníček. Nechci zažívat deptající kontrast mezi tam a tady – mezi tenkrát a teď. Všechny intenzivní chvíle na cestách mi přinášejí motivaci najít i v těch nejnudnějších dnech doma malý kousek dobrodružství, protože nechci čekat „až budu moct“. Ale jak na to?

Zapad Slunce Za Brnem vesnicka a siluety hor

Takový všední východ slunce kdesi za Brnem

Práce… je důležitá, ale není všechno

Pravděpodobně největší porci času strávíme v průběhu bdělé a produktivní části života prací. Pro mě osobně je smysluplná práce, která ze mě vytáhne to nejlepší, co už umím a k tomu mě nutí stále se učit něco nového, pro mou příčetnost prakticky nenahraditelná. Ale hledání dokonalého ideálu je jako pátrání po Atlantidě. Kdekdo o ní píše, ale ve skutečnosti je pouhou fikcí.

Přesto, že žijeme v době, kdy nám motivační článečky podsouvají téměř neomezené možnosti ve výběru povolaní, realita bývá mnohem méně fantaskní. Ne každý má to štěstí, že se stane krotitelem divokých koní, kosmonautem nebo Bearem Gryllsem. Ani já ne. I když limitované možnosti nerovná se malý a omezený výběr.

Vyzkoušel jsem si pár bezesporu zajímavých pozic od filmaře na volné noze, přes outdoorového instruktora po editora filmových sekvencí v herním vývojářském studiu. Všechno mělo svá pro a proti. Před pár lety jsem se pustil do životního experimentu a zkouším se uživit předáváním svých zkušenostípobavením publika. Světe div se, zatím nemám hlad a koloběh vypravěčských sezón a spisovatelských období je sice vyčerpávající, ale zároveň dostatečně pestrý, aby mě udržel v chodu.

kuba venglar prednaska a plny sal divaku v cafe prah

Při vyprávění o Kyrgyzstánu v brněnském Café Práh

Samozřejmě ani tohle povolání není nekonečnou sérií vzrušujících úkolů a netradičních nápadů. V roce 2019 obsahoval můj všední den spoustu psaní (ne vždy úplně kreativního), mnoho hodin proseděných nad propagací a celkem pravidelně pár set kilometrů ve vlaku na cestě za přednáškou. Ať už se mi zrovna chtělo nebo ne.

To, co je obvykle vidět – tedy veřejný výstup – bývá už jen vydřenou třešničkou na dortu. To nezmiňuji, že fanynky postávající před šatnou se nikdy nekonaly. Vlastně až na jednu výjimku ani ta šatna…

A tak i když jsem si vlastním přičiněním vybudoval z nuly poměrně zajímavé podnikání, podstatu života, který by mě neumlátil svou monotónností, musím hledat i jinde.

Kormidelnik ridi lod

Každý jsme svým vlastním kormidelníkem. Převzato z knihovny generických nicneříkajících citátů.

V každém dni hledej aspoň malé dobrodružství

Hluboké jeskyně a spletité uličky neznámých měst jsou skvělým zdrojem objevů. Ale téměř stejně mě obvykle nadchne i průzkumná vycházka po čtvrti, kam jsem se přestěhoval před rokem a ještě zdaleka neznám každé nároží. Nebo jakýkoliv jiný netradiční impuls – své cestovatelské zásady týkající se záměrného bloudění a objevování mohu bez nesnází aplikovat i v domácím prostředí. Mimo dráhu dávno vyjetých kolejí mě také drží dětská zvídavost spolu s faktem, že ani v dospělosti jsem si nezapomněl hrát. Přiznejte se, kdy naposledy jste si jen tak vylezli na strom? Pro potěšení z pohybu a pro ty srandovní pohledy zmatených lidí pod vámi, když je pozdravíte?

Jeden z mých vzorů a propagátor myšlenky tzv. mikrodobrodružství Alastair Humhreys tvrdí, že dobrodružství je jen stav mysli. Nemusím jezdit na druhý konec světa ani skákat base jump, abych si jej přivodil. Možná se stačí vydat z práce domů náhodnou oklikou nebo večer místo do hospody vytáhnout kamarády na vyhlídku za městem a společně přenocovat po širákem.

Tendence sklouznout k rutině a hlas vlastní lenosti jsou silné mršky, ale když znám své nepřátele, mohu s nimi účinněji zápolit.

divka ve spacaku rano na orzhledne s vyhlidkou na mesto brno

Dobré ráno. Takhle jsme vstávali při microadventure na rozhledně Ostrá horka kousek za Brnem.

Problémy, které mě baví

Výše popsané jsou drobnosti, jejichž cílem je oživit a zpestřit můj „všední“ život. Přitom samotné koření není všemocné. Podobně jako při vaření nelze nijak přebít nekvalitní vstupní suroviny a naopak, když kuchtíte z dobrých věcí, stačí už jen malá špetka ke stvoření lahůdky. Čím dál víc si uvědomuji, že nejlepším, co pro své bytí můžu udělat, je, aby mě bavilo samo o sobě.

Včetně zmíněných nudných nebo problematických úkonů.

I přes příležitostně bulvární tón pana spisovatele považuji za jednu z nejpřínosnějších knih, které byste mohli věnovat mladému (i starému) člověku, dílo Marka Mansona „Důmyslné umění, jak mít všechno u pr**le“. Zajímavých myšlenek, ježto na jejich stránkách najdete, je povícero, ale zde bych chtěl vyzvednout chytré nakládání s problémy.

Důležité je pochopení, že v reálném životě máme všichni nějaké problémy a že pocit štěstí přichází z jejich řešení. Ne vyhýbání se jim. Vtip spokojeného života podle autora zmíněné knihy pak spočívá v dovednosti vybrat si problémy, které mě baví řešit nebo které mě posouvají v tom, co chci dělat. Nehledě na jejich komplikovanost. Doslova říká, že bych si měl „vybrat své utrpení“.

Obvyklý omyl mnoha lidí je v tomto směru přílišné upnutí na výsledek. Vidí cíl, ke kterému směřují, ale už ne trnitou cestu. Přitom pokud nenajdou způsob, jak si užít krvavé prodírání houštinou, pravděpodobně svého cíle nikdy nedojdou. Autor uvádí mně blízký příklad s podnikáním. Nezávislost a vlastní byznys jsou super věc, ale pokud nepřijdete svým specifickým způsobem na chuť věčné nejistotě, zástupu vlastních omylů a spoustě času věnované nápadům, které ve výsledku nevydělaly ani korunu, asi budete trpět víc, než je nutné, a rádi se rychle vrátíte do spárů korporátu.

Televize V Listi

Někdy skončíme opravdu neočekávaně…

Krom pochopení skutečné podstaty okřídleného úsloví „i cesta může být cíl“ – neboli že jde o průběžný proces a ne vysněný zámek na jeho konci, je tu pak otázka volby.

Pokaždé, když se věnuji čemukoliv rutinnějšímu nebo subjektivně obtížnému, přemýšlím nad třemi věcmi:

  1. Co mi celý proces může dát, co se můžu naučit.
  2. Hledám motivaci, proč je tento úkon důležitý a jakým způsobem mě posouvá k jiným záležitostem, které si naopak užívám. Někdy ji nenacházím a v tom případě je na zvážení, zda se na to nevykašlat.
  3. Pokud se na danou záležitost úplně vykašlat nemůžu, dumám, jak ji automatizovat nebo outsourcovat.

Z hlediska kvality života vnímám jako nejdůležitější první dva body, zatímco poslední už spadá do kategorie efektivity, kde záleží na dostupných zdrojích a znalostech. Když to však pojmu jako celek, pochopil jsem, že problémů a nepříjemných úkolů se nezbavím. Ale můžu si vybírat, které mi za to stojí. Buď mě jejich řešení vysloveně baví (hledání vhodného konceptu knihy, studium podkladů pro nový článek, příprava tréninku pro můj tým atp.) nebo je přijímám jako nutné se zřetelem na nastoupenou cestu a cíl, k němuž směřuje. Zároveň mě nesmí ubíjet svou samotnou podstatou. Osobně v tomto směru stále váhám při práci se sociálními sítěmi. Nejsou oborem, ve kterém bych se vyžíval, ale pro zbytek mé práce je jejich ovládnutí nezbytné.

V neposlední řadě je tu otázka nadhledu. Při kritičtějším uvážení, se „důležitá“ témata pochopitelně rapidně redukují. Bohužel všichni jsme jen lidi a tak je k podobnému „prozření“ běžně potřeba časový odstup nebo společný hlas dobrých přátel.

Pochopitelně se celá tato pasáž nevztahuje jen na práci, ale prakticky na vše od vztahů po volnočasové aktivity. Pro lepší pochopení Mansonových myšlenek a další postřehy opravdu doporučuji přečíst jeho knihu. Nemohu říci, že bych zcela souhlasil se vším, co pan autor napsal a sem tam mi vadil i jeho styl, ale ve výsledku si z ní lze několik velmi přínosných zamyšlení odnést.

Tunel

Na konci tunelu bývá světlo nebo taky vlak…

Život je obyčejná zapomenutelná středa

K ústřední myšlence tohoto článku – nehledat výjimečné dny, ale umět si užít i ty „obyčejné“ – mě přivedl Tim Urban, autor stránky Wait But Why (Počkej, ale proč). Ve svých článcích Tim rozebírá cokoliv jej zrovna zaujalo na lidské společnosti – od prokrastinace po umělou inteligenci. Mnoho je však věnováno psychologii a tématům, které se úzce dotýkají životní spokojenosti.

Z jeho traktátů jsem si odnesl především dvě věci.

Život není první den dovolené v nové zemi, ani vzrušující chvíle, kdy jsme postoupili do vyšší ligy nebo sbalili úžasnou holku. Život je dvacátý šestý den po návratu z cesty, obyčejný kondiční trénink uprostřed týdne a večeře č. 2478 s tou paní, kterou jsme si nakonec vzali. Důležitý je jak pohled na celek, který může vykreslovat barvitý obrázek našeho žití a úspěchů, tak na jednotlivé dny, které jsou spíše jako pixely v digitální reprezentaci tohoto obrazu. Při detailním průzkumu nám budou připadat jednobarevné a fádní. Ale jsou to právě ony, které pociťujeme nejintenzivněji. Jen si musíme uvědomit, že soustředěním se zcela na tu velkou vysněnou malbu, riskujeme, že přijdeme o zážitek z jediného jejího kousku, který máme na dosah. Malinké tečky nazvané „dnešek“.

Vysoke Tatry V Mracich

A takovéhle dnešky stojí za to…

V jiném svém článku vykresluje Tim lidský život po malinko delších úsecích – týdnech. Přitom rozebírá, jak je v obecné rovině využít k tomu, abychom se v širším kontextu cítili co nejspokojenější. Podle něj bychom každý týden svého života měli z části věnovat činnostem, které si užíváme a máme je rádi a z části „investovat“ do svého štěstí v budoucnu a také štěstí ostatních lidí. Pokud to s obojím přeženeme do té míry, že zapomínáme na druhou část „úkolu“, nebudeme se ve výsledku cítit moc dobře.

Zjevný příklad je oddávání se hédonickým radovánkám bez ohledu na budoucnost, která si nás dříve či později najde a zeptá se, kde máme schované rezervy. Z opačného soudku pak určitě znáte někoho posedlého budováním kariéry a přípravou na světlejší zítřky, které tak nějak nepřicházejí, neboť dotyčný zapomněl, že každé zítra se dříve či později promění v dnešek. Podobně složité to mají lidé přespříliš oddaní pomoci ostatním a oplývající sebezničující touhou napravit všechny nespravedlnosti světa.

Všechno je o hledání rovnováhy. Pokud šetřím na velkolepou dovolenou superextrémním stylem, kdy mi po většinu mého roku nezbývají prostředky na rozumné trávení volného času (nebo dokonce žádný volný čas nemám), pak jsem 365 dní svého života zredukoval na pouhý zlomek. A je otázkou, zda si jej dokáži po tom všem vůbec užít – jestli už jsem nezapomněl, jak na to.

Život je z větší části tvořen zcela obyčejnými zapomenutelnými dny a je jen na mě, jak je k sobě složím do smysluplného celku, co si z každého z nich odnesu do budoucnosti a hlavně jak je ohodnotím večer před usnutím.

 

Neboj se, stejně umřeš

Na první dojem solidně morbidní úvaha, kterou kromě výše zmíněné knihy, jak mít všechno u pr**le, najdete napříč tvorbou Jiřího Charváta. Jirka je bývalý copywriter, který dvakrát vyhrál mistrovství ČR ve Slam Poetry a poslední dobou se živí mimo jiné psaním a stand up výstupy, kterým se všichni smějí jen do chvíle, než jim dojde, že to, co právě slyšeli, nebyl fór ale brutální pravda.

Ústřední myšlenka jeho díla tvrdí, že život je lunapark, kde každý zažívá jen to, co si ve své hlavě vytvoří. Při tvorbě svého světa navíc můžeme být celkem odvážní, protože

  1. Všichni ostatní hrají úplně stejné divadlo a ve skutečnosti nikdo nemá šajnu, co tu dělá. Není důvod se podceňovat nebo mít za šaška. Není potřeba se bát chyb a zkoušení nových věcí, protože jistota je pouhý klam a bez pokusů a přešlapů se nikam neposuneme.
  2. Z tohohle kola půjdem všichni jednou ven a nic víc, než to, co v něm zažíváme právě teď, nikdy mít nebudem. Tak proč se stresovat?

Uznávám, že sem tam jeho vyjadřování zní lehce ezotericky, ale dost přístupnou formou podává svůj světonázor v knize Eskejp, u které jsem se smál nahlas i v šalině.

silueta divky hledici u krize na hvezdnou oblohu

A kdy to bude? To je ve hvězdách…

Mým druhým nejoblíbenějším Charvátovým dílem je slam/báseň 25 000 dní. Její závěr zní:

život má 25 tisíc dní
když se vyjádří číslem
a možná je to morbidní
ale je dobrý na to myslet

už teď jsi mrtvej

tak nač ten strach?
nač to drama?
stejně to říděj seshora

když víš, že zaklepeš bačkorama
tak přestaneš být bačkora

a jestli není život věčný
potom
pozdravuj
na konečný

zasměj se do kanyl
ať si EKG hvízdá

zašeptej nesouvisle:

„tý jo
kde jsem to byl?!

to byla jízda

to bych nevymyslel“

Čas od času zkrátka není na škodu si připomenout, že úzkost, stres nebo strach nejsou pocity, kterými si chci ukrajovat z omezeného přídělu pobytu na tomto světě. A tak nezbývá než dílem zapracovat na své vlastní hlavě, která umí být sama sobě nepříjemným protivníkem, a dílem na jejich objektivních příčinách, pokud existují. Mám jen jeden pokus, a chci jej strávit nejkvalitněji a nejzajímavěji, jak jen je to možné. Protože později už to bude všechno úplně jedno…

Pořád je co objevovat

I když tenhle článek operuje na hranicích seberozvojového tématu, nejsem samozvaný životní kouč, kterých (český) internet vyrábí padesát sedm denně. Pouze jsem nastínil odkazy na tvorbu jiných lidí, kterou považuji za inspirativní.

Jak asi tušíte, je plně na vás, co si z ní odnesete. Cizí recepty na štěstí většinou moc nefungují a každý si musí najít ten svůj originální mix, kterým se dokope k činům. Avšak pro zpestření si dovolím přihodit ještě jeden osobní postřeh.

Kromě všeho výše zmíněného si myslím, že je podstatná vytrvalá touha učit se, bloudit a objevovat. Tisíce kilometru od domova nebo třeba hned za rohem – to je úplně jedno.

silueta dvou lidi Na stare hradebni Zdi

Každý z nás má před sebou blíže neurčený počet dní, z nichž každý představuje příležitost prožít cosi nečekaného a zajímavého nebo naopak známého a milého. Chce ji to jen chytit za pačesy a vytřískat z ní, co se dá. I kdyby to byla úplná maličkost.

Život je totiž jen úplně obyčejná zapomenutelná středa, která se bude opakovat tak dlouho, dokud to naše orgány nezabalí nebo ji neukončí nepozornost na přechodu. Tak ať stojí za to.

Spokojený čtenář?

Ať už patříš k náhodným návštěvníkům nebo věrným ctitelům, pokud mě toužíš podpořit v další tvorbě, existuje pár možností jak si oboustranně udělat radost. Také můžeš přijít na některou z mých přednášek.

Související články

Komentáře

  Upozornění na nové komentáře  
Nekomentuji, ale
Copy link