O odvaze a strachu. Jsou cestovatelé stateční nebo se jen bojíme zůstat doma?

Zjišťuji, že k podivínům jako já se váže jeden zajímavý mýtus. Čas od času se mi lidé s lehkým obdivem svěřují, jak by neměli odvahu se do té či oné země vydat. Nebo se bojí cestovat sami. Některým zase strach nedovolí vypravit se na tak dlouho mimo domov. Mou odpovědí je konstatování, že na tom, co dělám, není nic statečného. Já bych se prostě bál zůstat doma.

Pokud v tuto chvíli čekáte tupě motivační článeček, jak je cestování super a rozšíří nám všem obzory, budete zklamání. Obzory pobyt za hranicemi bezpečné, čisté a spořádané střední Evropy skutečně rozšiřuje, ale a) většinou trochu jinak a drsněji, než si po přečtení motivačních citátů představujeme; b) o tom dnes psát nechci. V následujícím textu se budu věnovat různým podobám strachu a obav, jak je vnímám ve spojitosti se svým životem na cestách i doma.

Naprosto neškodný pavouček na hostelu… Thajsko.

Kolik odvahy je potřeba k cestování v 21. století?

Hned na úvod je fajn zamyslet se, co dnes musí překonat průměrný cestovatel, aby se někam vydal. Žijeme v době, kdy k cestě do zahraničí není nutné zdolávat žádné reálné překážky. A tím nemyslím zrovna ostnaté dráty v Šumavských lesích. Většinu míst, jejichž fotky obíhají blogosférou, lze s trochou nadsázky navštívit jen s náhradním tričkem a peněženkou.

Žádný speciální kumšt není třeba. Ve světě, kde jsou informace a podrobné itineráře dostupné všem, kdo zvládli základy psaní na klávesnici a udrží myš či smartphone, kde existují služby jako booking.com a kde lístky do těch nejbizarnějších dopravních prostředků seženu online…

V takovém světě existuje pouze dilema, kolik chci zaplatit za ušetřený čas a námahu. Pokud nečtu o zjevně extrémním podniku, jako je dojet tuktukem z Bangoku až do Evropy, většinou už v cestopisech nenarážím na nic, co by normální smrtelník nemohl nebo nechtěl dělat.

Kdo nejste Za horami poprvé, asi tušíte, že místa z předních stránek vyhledávání na google images nejsou zrovna můj styl. Jenže já si věci rád záměrně komplikuji a mé výpravy se málokdy dají charakterizovat, jako výlety pro střední proud.

Pro začátek se proto smiřme s konstatováním, že k tomu vůbec někam vyrazit dnes stačí jen trocha odhodlání a schopností. Kolik, to už je závislé na míře pohodlí, které si chceme dopřát a solventnosti naší bankovní karty. Odvahu v tom nějak nevidím.

Jeskyně v severním Thajsku.

Místa, která nejsou pro každého

Zvládli jsme základní krok. První dovolená v Jugoslávii proběhla nad očekávání dobře, ale teď chceme dál, výše, extrémněji… K výpravě do horských údolí, o kterých naposledy napsal neznámý zbloudilec před deseti lety, už to chce nebýt úplná bačkora.

Aspoň u mě však platí, že jak sbírám zkušenosti, postupně se přestávám bát. A odvaha je přece o překonávání strachu. Deset let v horách východu mě vybavilo slušnou zásobou poznatků, díky kterým si troufám do náročnějších a punkovějších podniků. Nebojím se. Dokonce jsem se dostal do bodu, kdy mě obyčejné mnohokrát popsané přechody tak nějak přestávají bavit. I když často vedou pro těch nejkrásnějších místech planety, mívám tendence je aspoň trochu zdobrodružnit, jako jsme to provedli ve Fanských horách.

Odvaha může spočívat v záměrném skoku přes tuto komfortní mez, již si každý tlačíme před sebou. Cením si proto statečných dívek, které v minulosti měly tu smůlu, že mi kývly na společnou dovolenou a bez postupné Balkánské přípravy nastoupily rovnou mezi nehostinné štíty Kavkazu či Střední Asie a naplno si užily veškeré pochybné radosti, jež nám přinesly.

Cesta do neznáma. Sajany, Rusko

Potom určitě existuje hranice, za kterou se nejde nebát. A je to dobře, protože kontrolovaný strach nám umožňuje přežít tam, kde se jeho absence podepisuje pod články v černé kronice. Za mě osobně za takovou dělicí čárou leží místa, kde je úroveň neznáma mnohonásobně větší, než jsem dosud zvyklý, nebo kde se pohybuji na hraně svých schopností.

Proto obdivuji všechny dobrodruhy z dávných časů, kteří se plavili, aniž by pořádně tušili kam. Nebo se vydali k libovolnému pólu přesto, že návrat domů byl spíše příjemným bonusem než plánovanou jistotou.

Stejně tak do mého seznamu hrdinů patří horolezci – průkopníci. Ne takoví, kdo se na nejvyšší vrcholy planety nechávají vytáhnout najatými zástupy průvodců a nosičů. Ale ti, jenž bloudí, aby našli schůdnou cestu. Ať už se jim nakonec zjeví nebo ne.

Pamírský průsmyk Shtik Lazar, 4800 m. n. m.

Jednoduchý život

Vnitřní pohnutky pro sebešílenější podnik mohou být různé. Někdo se chce proslavit, být někde první, jiný nevydrží bez své dávky adrenalinu, mě třeba baví objevovat.

Společnou motivací pro všechny mé výpravy, která souvisí s obavami, je však touha po jednoduchém životě. Než si začnete klepat na hlavu, kde při srovnání sedacího záchodu s funkčním splachováním a vyleštěným prkénkem oproti ufuněnému balancování v lesním svahu vidím jednoduchost, vzpomeňte si, co vše vám naskáče v hlavě do třiceti minut po probuzení doma v pracovní den.

Život na cestách vnímám jako extrémně jednoduchý, protože v čím větší divočině jsem, tím základnější a de facto snáze řešitelnější překážky si žádají mou pozornost. V odlehlých horách mě zajímá, pouze kde budu ten večer spát, co budu jíst a jak najdu vodu. Nic jiného.

Ve zbytečně složitém světě sociálních vztahů a stresu z imaginárních problémů, z nichž polovinu jsem si ve své paranoii uložil sám a druhou půlku na mě převalili jiní, je přemýšlení o takto základních věcech neskutečnou úlevou. Svou naléhavostí a přímočarostí jsou skutečně existenciální otázky příjemnou změnou po nekonečném „to do listu“, který mi bobtná na stole nezávisle na rychlosti, s jakou jej seškrtávám.

Civilizace může být pěkně hektická. Chengdu, Čína.

Uvědomuji si, že se právě neskutečně rouhám. Že mnoho lidí včetně mě dost tvrdě pracovalo na tom, aby pro mne tyto problémy byly jen zvrácenou formou relaxace a nikoliv skutečným rozcestníkem mezi přežitím a vybělenou kostrou pod skálou. Civilizace je krásná věc. Je super mít mnoho jejich výdobytků s sebou v batohu. Ale pokrytecky přiznávám, že z ní čas od času potřebuju vypadnout.

Abych to nevztahoval jen na cesty do hor, tato úvaha se dá celkem slušně zobecnit pro jakýkoliv výlet mimo náš všední život. Mimo čistě přírodní prostředí se člověk, pravda, musí zaobírat i otázkou zábavy nebo poněkud komplikovanějšího výběru stravy – možností na čínské ulici je o trochu víc, než po deseti dnech v trekovém batohu. Ale stále se nám dostává velkého zjednodušení oproti normálnímu životu. Protože simultánně se zaplacením jídla mi hlavou neprobíhá milion dalších myšlenek. Neřeším, co budu muset ještě vyřídit, až dojím. Jsem jen zvědavý, jak mi dnes bude chutnat.

Jeden z největších „aha momentů“ mé loňské půlroční cesty nazývám „výpadek sítě“. Pod tím si prosím nepředstavujte vzácný moment, kdy klekl Facebook. Myslím tím období po zhruba dvou měsících, kdy jsem si uvědomil, jak mám najednou v hlavě čisto a prázdno. Nevím, jestli vás to někdy napadlo, ale tam někde vzadu náš mozek podvědomě neustále přepočítává, kam v naší síti známých, kamarádů, kolegů a pochybných lásek patříme. Aspoň moje podvědomí nezávisle na osobní vůli neustále sjíždí propočty, kdo co chce či může chtít, co po kom potřebuju já, kde, s kým, jak, proč… A najednou mě nic z toho vůbec nemuselo trápit. Všechny uzly této sítě byly mimo dosah a stroj se zastavil. Úžasný pocit.

Pro tohle všechno za mě není odvážné někam vyrazit, ale naopak zůstat doma. Doma musím řešit veškeré komplikace, které dospělá existence skládá před můj práh aktivněji, než kandidát na hrdinu socialistické práce. Život na cestě je svým zvláštním způsobem děsně jednoduchý.

Kochej se a neřeš, Pamír, Tádžikistán.

Respekt dělníkům kapitalismu

Četli jste sérii reportáží „Hrdinové kapitalistické práce“? Já ji považuji za povinnou moderní četbu. Autorka v ní popisuje opravdu statečné lidi. Mě děsí i pouhá představa, že bych se s takovým nasazením pustil do degustačního menu, jaké si naložila novinářka Saša Uhlová.

Přitom není nutné dělat hned neskutečně mizernou (ale nutnou a užitečnou) práci. Taková příležitost, stát se průměrným kolečkem v korporátním orloji, mi zvedá vlasy hrůzou na hlavě s podobnou efektivitou. Děs, že bych jednou skončil s maximálně pěti týdny dovolené a povinností někde vysedávat jen proto, abych splnil nastavené normy, se nedá popsat.

Někdo má štěstí a schopnosti k tomu, aby si mohl vybírat. Mnozí bohužel ne, ale právě proto mají můj respekt, že to nevzdávají. Příkladů, jak by dopadli v případě totální rezignace, vidíme celkem dost v blízkosti hlavních nádraží.

Mnoho lidí si dokonce dobrovolně vybírá křížovou cestu, jako své poslání. Třeba být učitelem chce koule, i když je školství jinak značně feminizovaný obor.

Klaním se proto všem, kdo vykonávají všechny obory potřebné pro chod naší společnosti. Cestovatelští publicisté a nejspíše obecně pochybné umělecké existence jako já se bojíme žít obyčejný život. Jenže někdo ho žít musí, jinak to tady nebude fungovat. Pokud však mám formulovat naší roli, pak je to motivace k tomu, aby každý život měl i své neobyčejné stránky.

Malý prodejce betelu – čtvrté nejrozšířenější drogy na světě. Myanmar.

Tip z mého krámku

Dej na odiv, že se ti nejlépe spí pod oblohou posetou tisícem hvězd.

Kvalitní a pohodlné bavlněné tričko s motivem hor a hvězdné oblohy. Verze s mottem jak v pánském tak dámském provedení.

Prohlédnout na eshopu

Je na čase si přiznat…

Každý máme vlohy k něčemu jinému. Většinou nakonec děláme to, k čemu nás dovedly naše vlastní schopnosti nebo aktuální příležitosti. A také obavy, které slouží jako zátarasy formující další cestu.

K překonávání bloků z obav potřebuji motivaci a odhodlání. To v případě, že za nimi vidím cíl, kterého chci dosáhnout. Odvahu uplatňuji, pokud je onen cíl ukrytý daleko v mlze, ale buď je pro mě v danou chvíli důležitější samotná cesta a nebo věřím, že to jednou na dohled té neurčité mety určitě dotáhnu. Ať už je, sakra, jakákoliv.

Je normální mít strach z něčeho co neznám. Například z rozhovorů s kamarády vím, jak běžný pocit je strach z neurčita pro čerstvé absolventy na rozhraní mezi školním a pracovním životem. Já se s ním popral po svém. Našel jsem si své cíle v mlze a stále objevuji nové. Ale už se nebojím. Vyrazit do neznáma je pro mě docela normální.

Na druhou stranu neznám mnoho, co by se blížilo společensky uznávané koncepci „spořádaného života“. Děsí mě všední záležitosti, jež jsou pro jiného běžnou součástí dne. Skutečná odvaha je dle mého soudu nutná třeba k tomu být dobrým rodičem dvou dětí. Rodičem, který po sobě chce zanechat prima následovníky.

Nebo k tomu, připustit si, že od něčeho utíkám.

Abych nebyl špatně pochopen. Útěk ze života ve fázi hlubokého neštěstí, kdy do hlavy leze jeden démon za druhým, je podle mě jednou z nejhorších motivací k cestování. Strašáci jsou skladní a svezou se všude. Proto si dávám záležet na tom, abych byl sám se sebou v pohodě. Nevěřím tomu, že by cesta kamkoliv dokázala někoho zázračně duševně obrodit. Vždycky spíše jen zintenzivnila mou osobnost a dala mi nad vším obrovský nadhled.

Ale přesto si musím férově přiznat, že i já zdrhám.

Mé cestování nemá nic společného s odvahou. Do pochybných končin se pouštím naopak ze strachu, že bych se zbláznil, kdybych nemohl.

Údolí řeky Perevalnaja, Sajany, Rusko – Sibiř.