Sajany a horké prameny Shumak: Výlet do lázní v sibiřském stylu

Pohoří Sajany (resp jeho část nazvaná Tunkinské golce) představuje exemplární kus ruské divočiny. Západně od Bajkalu čeká na poutníka nerovný boj s nástrahami přírody od podmáčené tajgy, přes rozmary počasí až po hmyzí přátele. Na konci zkoušky však bude odměněn horkými prameny a kouzelnou atmosférou ruské pospolitosti. Drsná zkušenost je vykoupena geniem loci místa, které by nikde jinde nemohlo existovat. A když bude mít dost smůly, tak navíc zažije slušné drámo a proletí se vrtulníkem, tak jako my.

I mlha a lezavo mohou mít své vizuální kouzlo – ostatně v Sibiřských horách je to v létě dost častý stav :)

Sibiřské entrée

Jak vypadá Sibiř? Představte si pět miliónů bříz vedle sebe. A tímhle se jde skoro celý první den nástupu pod sedlo Shumak (česká výslovnost Šumak, rusky Шумак nebo Шумакский перевал), za nímž se ukrývají horké prameny léčící všechny neduhy světa. Kromě lesa lze sem tam narazit na nějaké to exotické zvířátko jako burunduk nebo kráva a zejména si připomenout, z jaké šťastné a bohaté země pocházíme. To ve chvíli, kdy si srovnáme naše luxusní batohy s improvizovanými zavazadly kolemjdoucích horských vůdců.

Na luxusní batohy místní často nemají…

Po březovém zástupu přichází velká změna. Poctivá modřínová tajga. Jejím plusem jsou díry v lesním porostu a tím pádem příležitostný výhled na podhorskou krajinu. Mínusem čím dál rozmáčenější terén, který zpestřuje postup sem tam nějakou tou bažinkou.

Typická Sibiř, pokud se probijete přes březový les. Tam začne modřínový a první výhledy na Sajany, resp. jejich část Tunkinské golce.

Na náladě nám nepřidaly zvěsti kolemjdoucích o, slušně řečeno, nehezké předpovědi počasí. Když už jsme se ale dotáhli nad hranici lesa, ani prognóza padajících žab nás nemohla přinutit otočit se zpátky. Navíc, jak jsme brzy zjistili, má se to s mráčky a z nich kapající vodou v Sajanech poněkud specificky.

Burunduk je docela roztomilé zvířátko

Staří horští vlci

Druhý večer na cestě si vedle nás rozbili tábor postarší gentlemani, kteří už od pohledu působili dojmem ostřílených pardálů. Jak brzy vyšlo najevo, tihle staří horští vlci mají v okolních kopcích našlapanou slušnou řádku kilometrů a to nejlepší, co se dá v jejich přítomnosti dělat, je snažit se rychle absorbovat co nejvíce zkušeností.

Tohle jsou naši první Sajanští učitelé

Mimo jiné nám ukazovali, co vše se dá v okolí utrhnout a sníst nebo vypít. Favoritem po cibulce do brkaše se stal silně aromatický keřík rusky nazývaný Sagandela. Z ní se dá buď uvařit skvělý čaj nebo si ji můžete jen tak hodit do flašky s vodou na průběžné pocucávání. Krom příjemné chuti totiž působí povzbudivě, což se s těžkými kilometry v nohách náramně hodí.

Až mnohem později jsme se dozvěděli, že omamně vonící rostlinka má svou stránku v červené knize ohrožených druhů a lehce se zastyděli. Naštěstí zrovna v Sajanech, kde tvořila souvislý porost vytvářející ve vzduchu atmosféru čajovny nebo cizokrajného chrámu, se nezdálo, že by jí pár kolemjdoucích výrazně ohrožovalo. Ale na dostupnějších místech to s jejím přežitím s ohledem na chuť i účinky nejspíše bude slabší.

Sagandela

Nestahuj kalhoty před malým brodem

Kamarádi Tom a Ivet, s kterými jsme utvořili sibiřské expediční družstvo jsou bezesporu skvělí lidé. Ale přece jen se v určitých okamžicích projevoval fakt, že s podobnými přechody začínají a své zkušenosti si teprve musí zasloužit.

Příkladem za všechny byl náš první brod. Zkušeným okem jsem neškodný potůček odhadl na tři rychlé skoky. Přátelé se však rozhodli, že si překročení v jejich očích divoké a nebezpečné řeky pořádně užijí. A také otestují oblíbený fígl s kondomy, do nichž je údajně záhodno zabalit elektroniku a další na vodu háklivé věci.

Připraveno k brodění

Marně jsem se snažil vysvětlit, že kromě přezutí do sandálů jsou velké přípravy zhola zbytečné neb než se nadějí, budou za pár vteřin v bezpečí na druhé straně. Rozhodnutí padlo a brodit se muselo ve velkém stylu.

Aspoň jsme mohli přinést vědě cenný poznatek. Při navlečení na objekt výrazně jiného, než ve výrobě plánovaného rozměru a tvaru, pánské ochrany rády praskají a jako pláštěnka jsou tudíž nevhodné. Doporučujeme raději uschovat domů pro korektní použití.

Vyletí ptáček…

Mrazík a další poutníci

Jak jsme se blížili k průsmyku Shumak, potkávali jsme čím dál více výprav mířících stejným směrem. Stejnojmenné horské termální lázně každoročně přitahují na místní poměry slušné zástupy domácích rekreantů.

Největší skupinu tvořili tzv. „ruští skauti“. Skupina cirka desíti dětí okolo třinácti až patnácti let s doprovodem vnesla do našeho slovníku další pojem. As sice „dělat věci/jít ruskou cestou“. Což v překladu znamená objektivně blběji a nebezpečněji.

Ruští „skauti“ před broděním potoka

S železnou pravidelností si totiž vybírali drsnější stezky a podle nás méně smysluplný způsob překonávání překážek. Kupříkladu před brodem. Místo toho, aby se zuli a říčku v rychlosti překročili v nejmělčím místě, rozhodli se, že ideální bude její překonání po perfektně nejistých pekelně kluzkých kamenech, které se v potoce navíc povalovaly pro jistý krok poněkud v hraniční vzdálenosti.

Jak jsme tak obouvali boty a sundávali zbytky kondomů z foťáku a peněženek, tipovali jsme si kolik mládežníků popadá do ledové vody. Nakonec si nedobrovolnou koupel zvolila přibližně třetina výpravy.

Že si šosy nenamočilo ještě více svěřenců měl na svědomí jeden z jejich vedoucích. Blonďatý mládenec, který si od nás vysloužil jméno Mrazík. Na první pohled působil jako typický mladý floutek, ale rychle nám došlo, že právě díky němu většina výpravy dojde svého cíle v nepoškozeném stavu. Mrazík neznal typické lidské slabosti jako bolest nebo chlad. Trpělivě stál téměř po kolena v šíleně studené vodě a pomáhal dětem na druhý břeh.  V té samé vodě, které stačilo pár vteřin, abych přestal cítit nohy.

Stačí jeden špatný krok a lázně se konají o něco dřív…

Další výraznou postavou z téže skupiny byla Matka. Očividně otrlá dáma, jež si kromě velkého báglu na zádech navíc nesla na hrudi zhruba roční dítě. Za mě osobně je přechod Sajan k horkým pramenům Shumak jedním z nejdrsnějších treků, které jsem absolvoval. Kombinace typického pošmourného počasí, rozrytého terénu a vysokého sedla dá zabrat i když kromě věcí nezbytných k přežití navíc nevláčíte svého potomka. Všechna čest té paní.

Pod přední pláštěnkou…

Tip z mého krámku

Ukaž, že tvé srdce tepe pro hory a dobrodružství.

Kvalitní tričko s mým nejoblíbenějším motivem. Pohodlná bavlněná verze na parádu nebo funkční na sport a turistiku.

Prohlédnout na eshopu

Drsná náruč Sibiře

Stoupání do sedla je podnikem přesně v onom duchu „Proč to sakra dělám?“. Člověk se pomalu plazí vzhůru, pochybuje o svém duševním zdraví a pak se najednou ocitne v dočasném cíli a s otevřenou papulí hledí na druhou stranu hor na jezera pod sebou a štíty nad… Zas to jednou stálo za to. Ačkoliv bych si příště odpustil poněkud pochybnou motivaci v podobě čtyřnohého psovitého individua zvoucího se Praida.

Stoupání k průsmyku Shumak

Fenka patřící k jisté rodině, jejíž příběh se s naším za pár dní znovu protne, byla neskutečně hyperaktivní stvoření, které mělo své fyzické limity někde ve stratosféře. Ono když jsem se s jazykem na goráčovce sunul posledních pár set metrů, nijak mi psychicky nepřidávalo, když kolem mě znovu a znovu probíhalo to samé zvíře, které danou trasu absolvovalo už aspoň třikrát, přičemž stále neprojevovalo žádné známky únavy.

Praida vyhlíží co je na druhé straně sedla

Někde za průsmykem nám konečně došlo, jak se to v Sajanech má s počasím. Opakující se vzor velel, že vždy půl dne bude obzvláště hnusně a s trochou štěstí se v druhé půli ukáže sluníčko, jež dodá zmoženému duchu vůli pobývat s radostí na světě. Jen jsme nikdy nevěděli, v jakém pořadí se výměna odehraje.

Sibiř je krásná, když je zrovna hezky. Sajany, Tunkinské golce.

Poslední den sestupu do lázní nám slušně zkomplikoval terén. Baj očko podle mapy měly přijít tři hodinky pohodového klesání. Reálně si naše výprava zakusila sedm hodin průstupu tankondromem po válečném cvičení.

Tankondrom cestou od průsmyku k lázním

Když se zrovna nešlo aktivním potokem, bylo věčně podmáčené lesní podloží na stezkách rozryto nohami pramenuchtivých poutníků, a tak bylo nutné neustále něco oblézat. Pro kousek normální pěšiny bych tu obětoval kus večeře. Na věčných mikrokrocích nahoru a dolů jsme místo decentního klesání absolvovali úhrnem pár set metrů převýšení.

Samozřejmě i pár brodů se po cestě našlo, ale kámošům naštěstí došly kondomy, tak se obešly bez větších cirátů.

Když spadne, bude to fajnová momentka…

Abych jen nepomlouval. Dokud nás svou laskavostí oblažovalo slunce, připadala nám zdejší příroda nádherná. Pestré lesy i luka, příjemné kopečky a obrovský vodopád brnkaly libými tóny na naše romantické duše.

Krásné údolí, které se časem změní v pěkný nářez. Sajany, Tunkinské golce.

Jenže na posledních několik hodin se z nebe spustil lezavý déšť, který nás po vykouknutí z lesa překvapil natolik, že po třiceti vteřinách jsem vyhodnotil hledání nepromokavé bundy jako zbytečnost a zapnul v hlavě autopilota. Ten vedl mé kroky, aniž by se musel sám sebe neustále ptát, kdy už tam budem. Bylo mu to jedno neb jediný smysl pohybu dávala jistota, že jednou skončí a až se tak stane přijde sucho, teplo, jídlo a horká koupel.

Když na chvíli přestalo pršet, dalo se i kochat.

Před posledním brodem jsem byl už tak psychicky a fyzicky nalomený, že jsem se vykašlal na přezouvání a nastoupil do řeky rovnou v pohorkách. Však cíl byl již na dohled a v něm se boty vysuší. Mimochodem špagátovou konstrukci, která poslední překážku zdánlivě jistila, jsme pochopitelně překřtili na „ruský most“.

Ruský most

Což o to, člověk si říká, jak je fajn, že tu aspoň něco natáhli, a tak se může přidržet, kdyby mu voda podsmekla nožku… dokud se nedoklepe na opačný břeh, aby se zblízka podíval na fištrón stavitelů. Řekněme, že zajištění druhého konce lana přes divokou řeku pomenší hromádkou kamenů, není zcela podle evropských bezpečnostních norem.

Geniální kotvení

Vítejte na Shumaku

Tak jsme zdárně překonali tři dny nástrah a mohli si pogratulovat: „Vítejte na Šumaku.“ V srdci hor, na soutoku řek Pravý a Levý Shumak, leží dobře ukryté komunitně utvářené radonové lázně. Genius loci emanující ze všeho kolem termálních pramenů je hustší než charisma Jamese Bonda.

Soutok říček Pravý a Levý Shumak

Ačkoliv zde funguje malá komerční turbáza, kde se dá za mírně hříšný peníz ubytovat se vším myslitelným komfortem, většina návštěvníků bydlí zadarmo ve svépomocí vybudovaných chatkách, jimž se říká zimovje.

Ranní pohled na naší chajdu

Každé ráno lázeňští hosté vyrážejí s nezbytným hrníčkem a podprdelníkem na ozdravné procedury čítající popíjení rozličných minerálních pramenů, načež svým tělesným neduhům dopřejí radonovou termální koupel. Blaze také na tělo i ducha působí vycházky po kouzelné horské přírodě a hlavně atmosféra Ruské pospolitosti, do které každý zapadne i kdyby nechtěl.

Komu se zají lázeňské pohodlí, může vyrazit vstříc drsné přírodě, která Shumak obklopuje a poprat se s nevypočítatelnými sedly okolních hřebenů nebo strávit pár chvil poblíž nádherných bezejmenných jezer a vodopádů.

Níže vše skrývá hustá modřínová tajga. Sajany, Tunkinské golce.

Kromě tělesných radostí se zde nezapomíná ani na duchovní rozměr existence. Celé místo je vyzdobeno soškami nejrůznějších duchů a bůžků, kterým se v případě potřeby skládají obětiny v podobě drobných předmětů nebo barevných pentlí.

Typická dřevěná soška strážící léčivé prameny

Mimo tato přírodní božstva má na Shumaku své zastoupení i buddhistický klan. Jelikož burjatský kraj je z velké části nakloněn právě tomuto náboženství, stojí v lázních také malý dacan. Tím nemyslím zlobivého chlapce, ale typickou svatyni.

Dacan na Shumaku – Burjatsko je buddhistický region.

Potřebujete-li trochu oblažit karmu, není nic lepšího, než se oddat očistnému a meditativnímu obřadu kora. Ten spočívá v mnoha a mnoha obchůzkách kolem svatého místa, čímž si velmi zjednodušeně dobíjíte baterky jakési pozitivní energie. Jako neznaboh se omlouvám za primitivní interpretaci, když tak hledejte na internetu.

Velkou atrakcí je pravidelný letecký den. K termálům nevede žádná sjízdná cesta a byť je zde teoretická možnost jet na koni, jedná se o zvířata s pochybnou péčí a předraženou cenovkou. Takže jediný rozumný alternativní způsob dopravy k vlastním nohám je vzduchem.

Krom zásob do zdejšího miniobchodu přilétají každý týden velikými helikoptérami i movitější návštěvníci. Mnoho lázeňských hostů pak volí jednu cestu pěšky a jednu letecky. Lístek za vyhlídkový let z Irkutsku se dá pořídit okolo lidových pěti tisíc korun.

Bacha, odlétáme…

Některé z vrtulníků vypadaly, že si je vypůjčili z války v Afghánistánu. Pozorovat jejich přistávací manévr nebo vzlet v úzkém údolí je výborná zábava, dokud vás neohodí osvěžující sprchou z řeky. Jak jsme se tak sušili na břehu, prohlásil Tom později často vzpomínanou větu:

„Do toho bych v životě dobrovolně nesednul.“

Tímhle bych fakt letět nechtěl

Lázeňské procedury

Příchod cizinců je v lázních Shumak stále vítaným zpestřením. I když lidí zde chodí dost, z 99% se jedná o Rusy a navíc pravidelné návštěvníky. Zahraniční rekreanty bychom spočítali na prstech jedné chromé ruky a ostatně, abychom viděli všechny pohromadě, stačilo se spolu nahnout nad jednu z tůněk.

Nutná výbava…

Ruská sounáležitost velí ujmout se nováčků a ukázat jim, jak to tady chodí. Tak jsme se velmi rychle ocitli v krásné dřevěné chajdě, kde pro nás vykouzlili poslední tři volná místa, a s družným průvodcem vyrazili na exkurzi po léčivých zázracích v okolí.

Naše ubytování

Minerálních pramenů lze kolem soutoku najít více než stovku. Všechny jsou očíslované a mnoho z nich také popsaných podle údajného účinku. Zdá se, že na Shumaku mají vodu, která lečí naprosto všechno od rakoviny, přes bolení zubů či choroby srdce až po opici.

Barevné pentle jsou určené dobrý duchům místa

Kromě zažehnání tělesných nedostatků vám správně zvolený minerální zdroj může přinést také rodinné štěstí nebo třeba navrátit mladost. Jedním z nejvíce opečovávaných a také nejděsivějších míst pak byl istočnik dodávající mužskou sílu. Okolí tohoto pramene je jedno ze zákoutí světa, kde jsem konsternovaně stál více než deset minut a objevoval stále nové a nové děsivé detaily v jeho výzdobě.

Je celkem jasné, který pramen patří k nejoblíbenějším

Řádně napojeni s pocitem, že nejbližších deset let nám nehrozí ani rýma, jsme se vydali ke konstrukci připomínající skleník, jež skrývá největší lokální poklad. Termální radonový pramen. Pro vlastence se hodí zmínit, že léčivou sílu radonové vody začali údajně poprvé využívat v Česku v Jáchymově. Pochopitelně pár let před tím, než na stejné místo začali být odesíláni k definitivní rekreaci političtí vězni.

Na koupel se stojí poctivá fronta. V závislosti na denní nebo noční době mezi 30 minutami a půl druhou hodinou. Bazének je malý a skupinky také. Jenže čekaní zde v údolí sevřeném horskými hřebeny strážícími jej před působením času a jiných lidských konstruktů nehraje roli. Nakonec jsme se i my naložili do příjemné teplé vody a užili si dvanáct minut termálního blaha.

Středobod Shumaku – radonová ternální koupel.

Čas v lázni měří malé přesýpací hodiny. Překročit jejich výměru není radno, neb voda je skutečně mírně radioaktivní a při nadměrném vystavení může způsobit více škody než užitku. Údajně není vhodné se do ní nořit nad úroveň srdce a při opakované koupeli (další den pochopitelně) bychom si čas uvnitř měli o pár minut zkrátit, k čemuž slouží druhé ještě menší přesýpačky.

Škoda, že část těchto informací jsme se dozvěděli až mnohem později. Se vzpomínkou na pravidelné každodenní slunění celých dvanáct minut včetně dovádivého potápění se výprava kolektivně rozhodla další smočení v radonu z preventivních důvodů vynechat. Po návštěvě Černobylu si říkám, že bych měl začít být opatrnější.

Poslední zásadní kúrou je bahenní terapie. Pohled na nehybné sochy oplácané pomalu zasychající hlínou je k nezaplacení.

Bahenní koupel je jednou z mnoha lázeňských procedur, které mají zajistit, že si na tomhle světě pobudete ještě dlouho

Na vší léčivé moci místních pokladů asi něco bude. V zimovji s námi bydlela také bábuška Tatiana. Sveřepá a milá paní, jež si každý rok naloží do torny zásobu špeku a sušeného chleba a vyrazí přes průsmyk do svých oblíbených lázní. Na můj dotaz, kolik je jí vlastně let, suše odvětila „Mnogo…“ Jak tak nad jejím nezlomnou životní energií přemýšlím, nevím zda ji připsat jen pramenům nebo spíše samotné cestě za nimi.

Tatiana a její muž

Vzhůru do neznáma a bacha na vosy

Důkladně zrekreováni jsme po dvou dnech seberozmazlování doznali, že přišel čas vyrazit do neznáma. Abyste porozuměli, jaký podnik nás čekal… Ti návštěvníci termálů, kteří neodletí vrtulníkem, chodí zpět stejnou cestou, jakou přišli. Onen třídenní trek je zdaleka nejschůdnější variantou, jak se na kýžené místo a také z něj dostat. Kromě něj vede do civilizace zhruba pětidenní pochod smrti v bažinách dolinami řek Shumak a Kitoj přes Arshanské sedlo.

Krásné zelené výhledy

Protože nerad chodím zpátky stejnou cestou, jako jsem přišel, podařilo se mi z hlubin internetu vydolovat další alternativu. Dvě vysoká sedla a totální nedostatek informací o podobě cesty byly její hlavní znaky. Na první pohled prima podnik. Všechno, co jsme měli k dispozici, tvořil krátký seznam průchozích bodů a dvě mapy, z kterých jsme se snažili vydedukovat jak a kudy se proplížíme divočinou.

Kudy kam?

Na začátku treku nás příjemně překvapila celkem vychozená pěšina. Přesto, že směr pereval Vetrennij prakticky nikdo nechodí, provoz stačí jakž takž na udržení schůdné cesty jen příležitostně mizící ve spleti křovisek nebo požírající nohy nebohých poutníků.

Ač jsme se nejvíce pochopitelně báli medvědů, připravily nám Sajany jiné nečekané horské nebezpečí. Ukolébán kolektivním sněním, co všechno sníme, až za čtyři dny dorazíme do civilizace, povedlo se mi rozkopnout umně ukryté vosí hnízdo. Než se holky vzpamatovaly, byla má maličkost dávno v bezpečí, což se však nedalo říct o kamarádech šlapajících za mnou.

„Kluciiii, a je lepší to projít pomalu a opatrně nebo raději rychle proběhnout?“ volala Ivetka již poučená Tomovým klením.

„No ideálně, kdybys je zkusila obej…“ ít už jsem nestihl doříct, protože k nám dolehlo zoufalé:

„Ááááá, tak já to asi vezmu rychle!“

Naštěstí nikdo nebyl alergický a tak vše vyřešila první pomoc v podobě zodacu a uklidňujících slov. Ironický úsměv na tváři nám o kus dál vyvolala zašlá horská cedule informující, jak si v tomto bohy i lidmi opuštěném kraji zavolat horskou záchrannou službu. Její stav dost jednoznačně zvěstoval, že HZS tu operovala naposledy za Sajuzu a v dnešních dnech si každý musí pomoci sám.

Tady HZS už nějakou dobu asi neoperuje…

Výjimečně krásný den korunovala dvojice jezer, jejichž jména neuvádí žádná mapa, ale přesto už navždy zůstanou vyrytá v naší paměti. Nejen estetickým dojmem, ale také dramatem, jež se na jejich březích odehrálo.

Bezejmenné jezero…

Přetržené plány

Sotva jsme zahájili výstup do sedla nad jezery, usadil se Tom na kamenech se zadumaným výrazem ve tváři, který nevěstil nic dobrého. Po několika minutách prázdného pohledu k výšinám nám kamarád oznámil, že jediný další kopec, který v Rusku zvládne, budou schody do letadla.

Když nemůžeš, tak se ohlédni

Z celé příhody jsem si odnesl užitečné ponaučení. Když se vám parťák na letišti mezi řečí svěří, že před pár týdny utrpěl menší zranění, ale už je v pohodě, nevěřte mu. Obzvláště pokud se jedná o psychopata ignorujícího bolest a utrpení do doby, než mu fakt něco upadne.

Obnovené zranění stehenního svalu vystavilo dalšímu postupu jednoznačnou stopku. Jenže co teď?

Stoupaní k perevalu Vetrnij

Návrat na zabydlený soutok byl prvním logickým krokem. Zpáteční klesání mým oblíbeným údolím říčky Perevalnaja vyšperkoval vytrvalý déšť, který se po netradičně dlouhém období slunce nutně musel přijít ukázat. Samotná sprcha by mi ani tak nevadila, ale promočená vegetace, kterou bylo nutné se sem tam prodírat (jenom cca polovinu cesty), nabízela pocity srovnatelné s nekonečnou láskou velkého uslintaného bernardýna.

Pro mě osobně asi nejikoničtější obrázek ze Sajan, který vystihuje jejich krásu i drsnou povahu

Jak se volá vrtulník

Zpět v bezpečí zimovje č. 22 bylo nutné specifikovat další postup. Stav nohy byl „použitelná bez většího zatížení“. Pokud Tom zrovna nepřelézal balvany, nefuněl do kopce nebo nenesl batoh s plným nákladem, ani nevypadal moc zraněně. Rychle jsme zahnali úvahy, jak mu vylepšit fazónu, aby vzbuzoval více lítosti, a přešli do konstruktivní přípravy evakuačního plánu.

Cesta zpátky přes sedlo Shumak se nám příliš nelíbila. Znamenala by extrémní zátěž pro zdravé členy expedice a utrpení pro pajdavého kámoše, kterému bychom museli co nejvíce odlehčit batoh. K tomu hnusné počasí, již známý odporně rozrytý terén… Umím si svou dovolenou vykreslit v růžovějších barvách.

Meteorologická vyhlídka

Po velkém zvažování jsme se smířili s plánem využít vrtulníku, který zde, jak už víme, létá za docela rozumnou cenu. Bohužel logika celého problému napovídala, že nám let žádná pojišťovna nezacáluje. Jak nám později potvrdila i česká ambasáda, záchrana by velmi pravděpodobně šla z našich kapes a byla by skoro určitě dražší než soukromý vyhlídkový let. O život nešlo a charakter zranění nebyl kritický. I kdybychom nakrásně chtěli postup nejprve konzultovat, s ČR se nebylo jak spojit. Mobilní pokrytí tyhle hory ve výbavě samozřejmě nemají.

Turbáza na Shumaku sice disponuje satelitním telefonem, jenže se z něj dá volat pouze do Ruska a několika dalších vybraných států, mezi nimiž Česko nefiguruje. Abychom to měli veselejší, kontakt na české velvyslanectví, jež by mohlo pomoci, se nejmenovanému členu výpravy vypařil při balení.

A jsme v…

Sbírku komplikací uzavíral fakt, že za soukromý let vrtulníkem se žádala platba zásadně předem. Pochopitelně, že potřebný ranec jsme u sebe v hotovosti neměli a peníze nebylo bez signálu jak převést. Tak jsme se do řešení rébusu museli pustit oklikou přes Polsko.

Abych celou peripetii zkrátil, náš košatý plán spočíval v kontaktování polské kamarádky, jež se měla spojit s Ivetčinou sestrou, po které se žádalo, aby nepodlehla dojmu, že za nás někdo žádá výkupné a poslala zhruba osmnáct tisíc na jistý účet v Rusku. A nepanikařila, protože jsme přece úplně v pohodě, máme co jíst, jsme v teple a bezpečí. Až na jednu nohu s limitovanou funkčností.

Skoro nic nám nechybělo…

Aby to byla ještě větší sranda, hovory satelitním telefonem jsou dost mastná záležitost. Když jsme dali dohromady zbývající drobáky, spočítali jsme si, že u sebe máme tak na necelou čtvrthodinku mezinárodního vykecávání. Zavolat na tento telefon zvenčí se nedalo.

Každému spojení proto předcházela důkladná příprava. Nejprve bylo nutno si do sešitku rozpracovat plán hovoru a rozhodovací graf. Na přemýšlení nebyl čas a tak se jelo podle předem nakresleného pavouka mapujícího všechny možné alternativy, které na druhé straně satelitu mohly nastat.

Všechny hovory jsme absolvovali se stopkami v ruce a končili špionským „za dvacet čtyři hodin se znovu ozveme“. Akční filmy hadra. A to jsme ještě netušili, jak zběsilou sérií událostí jsme dali do pohybu.

K satelitnímu telefonu jedině se stopkami

Kvůli omezenému spojení se totiž rychle utvořily dvě verze příběhu. Zatímco my si v mírně nejistotě užívali lázeňského pobytu, v Česku se naše alternativní já třásla zimou a hladem ztracená v Sibiřské divočině. Po Tomovi se dokonce rozběhlo jakési facebookové patrání, které vprostřed hor na dálné Rusi mělo podobný smysl jako zavolat na něj z okna.

I přes určitý komunikační šum, který v naší nevědomosti přivedl pár lidí do stresu (za což se hluboce omlouváme), zvládly všechny zúčastněné osoby svou roli s velkou grácií a po malém ověření z ambasády dostala česká spojka zelenou v odeslání financí a my se mohli těšit na přílet krásné červené privátní helikoptéry, kterou nám zařídila.

To není ona…

Sibiřské šamanky a další léčivé procedury

Mezi snováním evakuačních plánů a realizací satelitních hovorů nezbývalo, než si užívat jedinečné atmosféry a objevovat okolí. A hlavně se lépe seznámit s lázeňskou společností. Přiznejme si, že příběh třech blbečků, co chtěli letět vrtulníkem a neměli na něj, se v okolí stal poměrně populární. Takže nás kde kdo zvesela zdravil a ptal se, jak jsme na tom.

Především se v našem dřevěném apartmánu stihlo vystřídat osazenstvo a nově přibyvší dámy si nenechaly ujít příležitost k povyražení. Jakmile spatřily pajdajícího Toma, vzaly si ho nadšeně do parády: „A teď tě budeme léčit!“ Ihned si vysloužily přezdívku „Sibiřské šamanky“. Mezi aplikované medicíny patřila i zázračná mast s všeříkajícím názvem „Spasitel“.

Všeléčivá mast Spasitel

Postupně houstnoucí lehkou nudu čekání na záchranu narušila Praidina rodina. Sympaťáci, s kterými jsme se potkali v sedle cestou k pramenům, se rozhodli svěřit nám svou dcerku Mášu, která si při volejbale zrakvila kotník a pěší túra nazpět pro ni nepřipadala v úvahu. Objednaný vertolet byl čtyřmístný a tak jsme na možnost výrazně si zlevnit zpáteční letenku rádi kývli.

Dost se při léčení kamaráda bavily…

Kromě ozdravných pramenů a čajů z chráněných rostlin popíjejí místní také specialitu, jíž se říká „ruský gin“. Abyste pochopili jeho podstatu, je potřeba si uvědomit, že na deset dní v horách si s sebou rozumný člověk bere jen váhově efektivní proviant. A obyčejná 40% vodka není váhově efektivní. A tak si nosí 90% čistý lékařský líh, který následně ředí vodou. Zajídá se po rusku pěkně špekem a chutná tak, jak si asi umíte představit…

Na zdraví

Záchrana s nadhledem

Nejistotu, zda vše nakonec klapne nebo se potáhneme útrpně pěšky, rozsekl po několika dnech nečekaný návštěvník, který se ztěžka opřel o futra chatky a vykoktal:

„Za tři hodiny odlet.“

Doufám, že to není pilot, blesklo mi hlavou načež nastalo náročné období balení a převažování, zda nebudeme pro vrtulník příliš těžcí. Přece jen 320 kilo není ve čtyřech lidech a třech expedičních batozích velká rezerva.

Konečně poletíme

I přes náročnou dietu způsobenou především nutností šetřit jídlo pro blíže neurčený počet dní v horách a riziko pěšího návratu jsme se do váhového limitu vešli jen tak tak.  Ještě, že je Máša kost a kůže. Její batůžek se už bohužel nevešel a tak si aspoň nacpala kapsy, co to šlo. Následující dny připomínala kouzelníka, jen místo rukávu tahala králíky z kapes bundy. My složili oběť našim známým na Shumaku v podobě velké tašky nouzových dobrot a drobností, které s námi nemusely nutně letět.

Výhledy stály za tu trochu nervů…

Podruhé jsme se dojemně rozloučili se spolubydlícími a po všech peripetiích si mohli užít úžasných 20 minut v kokpitu privátní helikoptéry při přeletu divokých Sajan, které nám připravily krásné okamžiky i nepříjemné horké chvilky. Vidět tyto hory z letecké perspektivy je fantastický zážitek. Nevěda, zda mám fotit nebo jen tiše slintat nad vší nádherou, jsem se zatajeným dechem  z výšky pozoroval, co všechno nám díky nedokončenému přechodu uniklo. Nevadí, i tak to byl slušný úlet.

Sibiř z trochu jiné perspektivy

P.S.: Velké díky patří Maki Mašatové a Katie Vasylenko které nás vysekaly z patové situace. Další dík putuje na českou ambasádu, která dost urychlila komunikaci a veskrze se snažila pomoci, jak to jen šlo.

Fotogalerie

Praktické info

Určitě využijete článek s praktickými informacemi k Rusku.

Trasa, mapy, náročnost

Trasu treku k horkým pramenům Shumak (Šumak) jsem vyznačil na Mapy.cz. Jednotlivá možná tábořiště najdete vyznačená zde. První kemp je placený a je celkem zbytečné jej využít, protože hezká a pohodlná místa jsou jen kousek za ním.

Jako mapový zdroj jsme kombinovali OSM (mapy.cz, Locus) a staré ruské vojenské dílo. Značky existují na celém treku slovy dvě. Ale pěšina a směr jsou při klasické cestě vždy zřejmé.

Přechod Sajan (resp. jejich části nazvané Tunkinske Golce, rusky Тункинские гольцы) z Nilovky přes sedlo Shumak až ke stejnojmenným termálním lázním je poměrně náročná záležitost. Fakticky tedy dost záleží na počasí, jenže to zde bývá celkem bídné. Resp. chová se poměrně pravidelně, co se týče střídání hezkých a deštivých dní. Jen nelze moc počítat, že by sluníčko vydrželo více dní v kuse. I tak jde o podnik, který si můžete užít. Je však potřeba být připraven a vybaven. Cíl této cesty navíc rozhodně stojí za trochu utrpení :)

Naznačená trasa se obvykle chodí tři dny. Rychleji si myslím, že na těžko reálná není. My vyrazili první den ráno z kempu kousek za poslední vsí (Nilovka) a vystoupali nad hranici lesa. Druhý den jsme se přehoupli přes sedlo a třetí se už nocovalo v cíli.

Alternativní trasu od Shumaku (lázně) do Arshanu podél řek a poté přes Arshanské sedlo nedoporučuji. Všichni místní nás od ní zrazovali a z dostupných informací jedná o extrémně náročnou záležitost s hnusným terénem a bez satisfakce v podobě výhledů. Čekají tam akorát bažiny, komáři a les. Pokud jste masochisti, očekávejte cca pět dní pochodu.

Náš plán, jak se ze Shumaku dostat nazpět (do Arshanu) vedl zhruba po následující trase:

• Od termálů kousek dolů podél řeky
• odbočit a začít stoupat podél říčky Perevalnaja
• Sedlo Vetrennij (Ветренный)
• dolů podél řeky Levaja Biljuti a poté nahoru podél Biljuti
• Sedlo Bepkan (Бепкан) – ačkoliv cesta v mapě je značena přes vedlejší sedlo. Počítám, že na místě je potřeba vyhodnotit terén a situaci.
• Sestup podél řeky Barun Chandagaj a dále k Arshanu.

V mapě celá trasa skrz Sajany vyznačit nelze, neb cesta není zanesena bez přerušení. Ale podél většiny této trasy nějaká cesta je. Časovou náročnost odhaduji na 4-5 dní. K oněm krásným bezejmenným jezerům je to pár hodin. Určitě se, pokud vyrazíte hodně zavčasu dá dostat až za sedlo, ale je to fuška. Pokud si nevěříte, dá se na břehu jezera přespat a vyrazit do výšin ráno.

Jak to vypadá dále vám neřeknu, protože jsme ji neprošli, ale můžete mi napsat, pokud se k podobnému podniku odhodláte, co jste objevili :)

Jistá česká cestovka má itinerář tohoto přechodu se změnou na začátku trasy, kdy chodí přes sedloТринадцати (Trinadcati). Je to delší, vyšší ale technicky pravděpodobně jednodušší alternativa. Pereval Vetrennij je značen jako 1b a tudíž složitější sedlo k přelezu. Bohužel jsme se nestihli dostat až nahoru, takže vám opět nepovím, jak to s ním přesně je. Každopádně vás čeká zábavná navigační hra v trefování správné pěšiny, protože ta pak v kamení prakticky neexistuje. Přes Trinadcati zas nevede v OSM žádná značená pěšina.

Voda a zásoby

Vody je všude dostatek. Jen dokud se jde úvodním lesem, je fajn mít nějakou zásobu při sobě. Jakmile se vyleze nad les, jsou všude potůčky. Za sedlem je vody více než dosti. V mapě je vše krásně vidět.

Zásoby doporučuji nabrat v Irkutsku nebo jiném větším městě. Nilovaja Pustyň neboli Nilovka (Ниловка) sice disponuje jakýmsi maličkým magazínem a hlavně výborným bistrem, kde se dají ještě trochu nadehnat tukové zásoby, ale velký výběr není.

Pokud při návratu nebo jindy navštívíte městečko Arshan, vězte že je to celkem velká lázeňská obec s ubytováním, jídlem a vším potřebným.

Na Shumaku je malý obchůdek se zhruba trojnásobnými cenami a velmi omezeným sortimentem (suchary, sušenky, pár konzerv atp.). Berte ho jen jako nouzovku a raději si jídlo na celou dobu včetně dostatečné rezervy nabalte s sebou. Obchod má otevřeno asi hodinu denně a v den doplnění zásob se před ním dlouho před otvíračkou stojí velká fronta.

Doprava

Z prvního kempu jezdívá nákladní auto, které za pár set rublů může ušetřit kousek cesty. 

Co se týče dopravy na výchozí bod, z Irkutsku jezdí do Nilovky jednou nebo dvakrát denně autobus/maršrutka. V sezóně bývá vyprodaná i několik dní dopředu. Pohodlnou alternativou je v Rusku autostop, který je rychlý i ve více lidech. Většinou za něj nežádají peníze, ale je fajn se ujistit předem. Případně se dá vzít MHD jen na část cesty k odbočce do Arshanu (Aršan, Аршан), kam jezdí více spojů, a pak dostopovat.

Kontakt na společnost, která zajišťovala náš let od pramenů do Arshanu (komunikace v angličtině): info@aero-star.ru. Jednalo se malý čtyřmístný vrtulník s váhovým limitem 320 kg (lidi+batohy). Jeho cena byla nakonec okolo 18 000 Kč celkem. Kromě toho na Shumak létají i velké helikoptéry z Irkutsku. Cena za lístek je srovnatelná – 4-5 tisíc Kč za osobu. Kontakt nevím, ale věřím že vám poradí na uvedeném mailu.

Let se dá objednat i přímo na místě v turbáze. Je však nutné zaplatit předem (není tam signál!). Takže jedině hotovost. Navíc počítejte s tím, že vrtulníky létají jen jednou až dvakrát týdně a bývají plné. Takže se můžete i na více než týden zaseknout. Je to nouzové řešení, jinak doporučuji mít zajištěný odlet předem. Peníze se dají snadno převést z Česka.

Malá privátní helikoptéra letí podle objednávky, ale také se na ní může pár dní čekat kvůli vytížení nebo počasí.

Ubytování

Ubytovat se lze zadarmo v dřevěných chajdách (zimovje). Bývají však celkem plné, tak je potřeba se ptát, kde je místo a případně si den počkat, než se někdo odstěhuje. Chatek je kolem celého soutoku rozeseto několik desítek. Stan je možné rozložit na jakémkoliv vhodném místě. V turbáze se dá koupit dřevo do kamen. Celou dobu je celkem vlhko a v noci zima, takže si i místní čas od času na noc zatopí, aby se ohřáli a uschly jim věci.

Turbáza nabízí pochopitelně více luxusu, ale je docela drahá. Ceny jsem si bohužel nepoznačil.

Bezpečnostní doporučení

Jakmile se vzdálíte z civilizace, neexistuje mobilní signál. Buďte proto dobře zásobení a připravení si pomoci. Kolem pramenů je sice živo a nikdo vás tam umřít nenechá, ale všichni operují se svými omezenými zdroji, které si donesli.