Ochutnávka Kyrgyzského Tian Shanu: Trek udolím Jeti oguz, přes sedlo Teleti a zpět do Karakolu
Pohoří Tian Shan patří k hlavním lákadlům pro návštěvníky Kyrgyzstánu. Velehorský pás se táhne napříč touto malou zemí a nabízí své divy jak ostříleným horolezcům, kteří se vydávají k jeho nejvyšším vrcholům, tak pestré paletě méně drsných dobrodruhů, jenž si vystačí s trekováním skrz nádherná údolí plná koní s proměnlivou květenou i počasím. Přechod přes sedlo Teleti je příjemnou ochutnávkou všeho, co tyto hory nabízí.
Nádhera Tian Shanu…
Cirkus bude
Vstup do údolí Jeti Oguz připomíná malý turistický cirkus. Protože krásy Tian Shanu touto cestou přijíždějí obdivovat nejen zahraniční turisté, ale především místní, můžete si kromě superlevného ubytování v jurtě dopřát také nějakou dobrotu z rukou ochotných domorodých žen a zejména fotku s orlem velkým jako žigulík. Pokud jste dostatečně otrlí a zásobení, tudíž nemáte o nic z toho zájem, stejně to ještě zkusí uhrát na city a pošlou za vámi aspoň malého klučíka s ptáčetem (velký orel by ho odnes), jestli jste si tu fotku přece jen nerozmysleli.
Pořádný macek
Za úvodním humbukem a několika přepravními kontejnery překřtěnými na obytné prostory se tyčí rudá skála ve tvaru puklého srdce. Údajně patří dívce, která zemřela žalem poté, co se o ní dva její nápadníci porvali a navzájem zabili. Jsou i horší způsoby, jak vstoupit do lokálních dějin …
Ta kombinace stavebních slohů…
Bohužel prvních cca 7 kilometrů údolím vede relativně sjízdná cesta, po které projíždí spousta dobrodružství-chtivých Kyrgyzů, aby si svůj šašlik dali až hlouběji v lůně přírody. Avšak jen tak fofrem minout všechny přírodní krásy by byl velký hřích, proto je potřeba každých 500 metrů zastavit a spáchat nějakou fotku s koněm. Nevěřil jsem, dokud jsem neviděl.
Selfie s koněm je důležité …
Jak si to kolem nás hasily maršrutky plné domácích rekreantů, trochu jsem zapochyboval o našem stylu. Batoh i nohy mi přišly najednou nějaké těžké. Naštěstí pouze do doby, než jsme v protisměru potkali načančané dámy v šatečkách a s kufry na kolečkách. Pohled na to, jak moc tyto turistky nezapadaly do okolního prostředí mě utvrdil v přesvědčení, že krosna a pohorky jsou skvělá věc.
WTF?
Klid a mír?
Na konci rekreační zóny nás čekalo ještě poslední překvapení. Jistá místní rodina byla tak fascinována naším „těžkým“ stylem, že nám prakticky bez ptaní do ruk vrazili dítě a začli se s námi fotit. Jako na svatbě – nejdříve skupinky a potom hromadně. Teprve, když byli na obrázku všichni se všemi a ve všech mobilech, mohli jsme si taky dopřát na nějakou dobu poslední netrekové jídlo a konečně se oddat klidu a míru vysokohorské přírody.
Rodinné setkání…
Bouřlivé vyhlídky
V horách, jako je Tian Shan, kde mají nejvyšší kopce okolo pěti kilometrů se nechodí hřebenové tůry, ale údolím podél řek. A v případě Jeti Oguz se jedná o pořádně dravý a hlavně hlučný tok. Bez špuntů v uších bych se nevyspal. Naštěstí pohled na okolní kopce, které připomínají vrcholné dílo talentovaného sochaře, přináší duševního klidu víc než dost a tak snadno převáží i vodní kravál.
Ticho jsme si moc dlouho neužili ani po odbočce na stoupání do sedla Teleti. Bouřlivou řeku jsme sice nechali hluboko pod sebou, ale neustále funění, jak nám v nadmořské výšce přes tři tisíce metrů snadno docházel kyslík, záhy doplnily nebeské hromy. Tmavý mrak si to naštěstí metelil pro nás neškodným směrem a tak jsme se mohli i nadále bez obav kochat pohledem na téměř nereálnou hradbu hor, která údolí uzavírá.
Kochačka při stoupání do sedla Teleti
Bohužel, sotva se jedna bouře ztratila za hřebeny, zezadu si nás našla druhá a nějakým podlým kouzlem se vepředu zjevila třetí. Ačkoliv je terén v poslední třetině před samotným sedlem moc hezký na koukání, pro nouzový bivak nedává příliš růžových vyhlídek. Zejména kotel, do kterého zjevně rády padají balvany z okolních skal, vypadal jako dobrá potenciální rakev.
Je na čase přidat …
Nezbylo než vzít batoh na ramena, pořádně se hecnout a stihnout to za sedlo dříve, než nás ta tmavomodrá kamarádka na nebi dožene. Dokázali jsme to s krásnou rezervou asi pěti minut. Jakmile jsme se na druhé straně pustili do chvatného klesání, začala v širokém okolí Teleti pořádná diskotéka. Všechno jsme nakonec ve zdraví přežili, jen na tu stavbu stanu až za deště a následné dřepění v napršených kalužích bych se příště vykašlal.
Tady stan raději ne
Bačové a táborníci
Počasí se dalšího dne rozhodlo pro stabilnější formu – tedy vytrvalý déšť, který může v těchto horách strašit mnoho dní v kuse. Na kochání se proměnlivou a pestrou květen tedy nezbývalo moc sil ani času a veškerou svou pozornost jsme raději věnovali přechodu nepříjemný kamenných polí a samotnému přežití. Bačové, kteří nás míjeli přepočítat svá koňská stáda si z nečasu pranic nedělali. S úsměvem a promoklou šusťákovkou stoupali do kopců, z kterých jsme my scházeli sice v goretexu ale slušně zhrzení.
Není vždycky posvícení…
Tábor u odbočky k jezeru Ala Kul byl spásným místem, kde nás pan vedoucí pustil do kuchyňského stanu, abychom se usušili a uvařili trochu kulturněji, než v tísnivém stanu. Být správce nějakého kyrgyzského tábořiště mi vůbec přišlo jako fajn nenáročná brigáda. Jazyky umět nemusíte, protože v horách stačí řeč rukou a peněz. Řidičák potřebujete akorát na koně, což má každé středoasijské dítě tak nějak automaticky a firemní benefity se tyčí všude okolo. Až jednou důchod zaklepe na dveře, posbírám pár starých stanů a koupím si jednosměrnou letenku …
Hajzlíky mají stylové…
A to je konec
Byť jsme plánovali přechod protáhnout kolem zmiňovaného Ala Kulu do ještě vzdálenější doliny, tak počasí a kvůli zdržení vyžádanému nevolností členů výpravy také tenčící se zásoby zavelely k ústupu. Sestup do městečka Karakol nám alespoň dopřál poslední dobrodružné zážitky tohoto treku. Původní cestu totiž vzala voda a kdo chtěl projít, musel pěkně šplhat po stráních a hledat improvizované cestičky mezi popadanými stromy.
Všude samé koně… mňam.
V Kyrgyzstánu je totiž máloco, jak očekáváte. Třeba slavný Karakol, brána do Tian Shanu, byl v mých představách to jediné celkem schopné městečko v zemi s infocentrem, možností sehnat mapu a vůbec tak trochu něčím, co člověk podvědomě tuší v místě, kde se křižují cesty mnoha dobrodruhů. Realita? Zajeďte si tam sami a uvidíte ;)
V těchhle horách je hezky i když zrovna lije, co naplat…
Dej si něco dobrého z krásného plecháčku s vtipnými hláškami.
Odolný hrnek o objemu 400 ml s legendárním motivem, který skvěle poslouží doma i na čundru. Nejoblíbenější dárek z mého obchodu.
Fotogalerie
Praktické info
Vyznačenou trasu najdete zde.
Doporučuji také pročíst obecné informace o Kyrgyzstánu, dopravu, ceny a tak.
Doprava
Nejlevněji vychází maršrutkou do některé z vesnic na hlavní cestě okolo Issyk kulu (to obrovské jezero) a potom taxíkem na začátek údolí. Z Karakolu jezdí na začátek národního parku MHD maršrutka. Vstup je označen na mapě + je to „cíl“ v mé trase.
Podle mě je lepší začínat v Jeti oguz a přecházet směr Karakol, protože z centrálního údolí můžete podniknout další výlety, pokud by se vám ještě nechtělo z hor. Dopravně to vyjde zhruba nastejno. Z obou stran zajíždí kus do údolí dost místních a za drobný poplatek nebo s trochou štěstí i zadarmo (autostop se ve střední Asii běžně platí) vás vezmou do civilizace a ušetří poslední kilometry sestupu (z obou stran okolo 6 km).
Voda a zásoby
Vody je v horách docela dost. V mapě jsou vyznačeny přítoky, které jsou bez problémů pitné. Kdybyste s sebou měli filtr, můžete pít celou dobu z hlavního toku. Jenom přes sedlo nějakou chvíli žádný zdroj není, proto bych se na posledním prameni přiměřeně zásobil.
Doporučuji mít své zásoby. Sice budete potkávat kempy, ty jsou však pro klienty místních cestovek a na nějaké extra služby bych nespoléhal i když v nouzi by vás umřít nenechali. Poslední možnost se civilizovaně najíst je asi 6 km za začátkem údolí Jeti Oguz, kde cesta přejde přes řeku a potkáte velké pastviny a několik jurt, kde vás mohou občerstvit nebo ubytovat.
Spaní
Jediný kemp, kde se platilo, byl v Karakolském údolí na rozcestí směrem na jezero Ala kul. Nevím už kolik přesně, ale bylo to pár korun. Na oplátku možnost se usušit, uvařit si v kuchyňském stanu atp. Ve špatném počasí, jsme to ocenili. Všude jinde se spí nadivoko, jak chcete a zadarmo.
Bohužel nemám tip na konkrétní hostel v Karakolu, protože jsme odjeli spát k jezeru, ale věřím, že v případě potřeby booking.com něco nabídne :)
Náročnost, aklimatizace na výšku atp.
Trek samotný není příliš náročný. Výzvou je především přechod přes průsmyk Teleti, který vás potrápí více než sedmi sty metry převýšení a vyvede do celkové výšky 3780 m. n. m. S tím se pojí aklimatizační potíže z nedostatku kyslíku. Pokud jste nějakou dobu před přechodem nestrávili v podobných výškách, budete se cítit hodně unavení, zadýchaní a může vás pobolívat hlava.
Doporučuji postupovat pomalu a v klidu. Už údolí ve výšce 3000 metrů nejspíše způsobí v menší míře zmiňované obtíže. Sestup na druhé straně je občas nepříjemný kvůli kamenným polím, ale nejedná se o nic tragického.
Doporučuji si na přechod vyhradit cca 4 dny. Záleží jak jste a tom fyzicky, jak moc spěcháte a jestli si pomůžete odvozem kousek do údolí. Velmi teoreticky by se dal celý trek zvládnout i za tři dny, ale jen v případě velké fyzické zdatnosti a dost velké ignorance krás okolí. Může vás naopak zdržet třeba zdraví nebo počasí a bude vám trvat pět dní.
Nepodceňujte počasí. Může se dramaticky rychle měnit a naopak pokud jednou začne vytrvale pršet, může to vydržet 14 dní. Nic moc, já vím :) Přesto jsme první půlku treku měli nádherně a stálo to za to.
Kam dál
Celá oblast nabízí nespočet možností jak se horalsky vyřádit. Stačí se ptát místních a nebo jen prozkoumat mapu, kde je vyznačeno docela dost cest včetně těch k ledovcům. Osobně doporučuji pokračovat v přechodu k jezeru Ala kul a návštěvu termálních pramenů okolo Teplokluchenky (Ak suu).
Směle piš do komentářů – pomůžeš mně i budoucím čtenářům. Vlákna komentářů lze také sledovat.