5 týdnů sama v Asii (3. část)

Třetí část deníku z asijské dovolené, která se celá odehrává v Thajsku a jejíž hlavní náplní je poflakování a snaha ignorovat šířící se koronavirus. Pokud vám unikly předchozí části, první díl najdete tady a druhý tady.

Den dvacátý devátý – Nan

Před dvěma týdny se ze mě ve Vietnamu neplánovaně stal částečný digitální nomád. V praxi to znamená, že se válím v teple, popíjím kokosovou vodu a ledové mléčné čaje, chodím na obědy za 30 korun a vydělávám v eurech.

Situace kolem koronaviru začíná být čím dál zajílemavější, až jsem si včera říkala, že by bylo husté, kdyby mi aerolinky zrušily zpáteční let, neboť je přes Peking. Tak dneska se mi moje přání splnilo. Let zrušen, mám kontaktovat hotlinku nebo zajít na pobočku a “najít vhodné řešení”.

Strávila jsem celé dopoledne voláním na všechna čísla, která jsem našla. Fungovala dvě – na jednom byla krátká automatická zpráva v čínštině, té jsem nerozuměla. Na druhém byla zpráva v angličtině, která mi oznámila, ať laskavě zavolám v pracovní době. Už ale neřekli, v jakém časovém pásmu.

Co už, užiju si cool pocit z toho, že jsem digitální nomád s jednosměrnou letenkou. Moje hyper organizovaná, plánovací a control freak mysl přesně něco takového potřebuje. A novou letenku vyřeším, až za pár dní dorazím do Chiang Mai, Air China tam má na letišti pobočku.

Thajský čaj a nejdražší cheesecake, který jsem kdy měla. Zastesklo se mi po domovu.

Den třicátý – stále Nan

Od chvíle, kdy jsem opustila Luang Prabang, jsem potkala jen jednoho bělocha, a ten měl ještě za manželku Asiatku. Jsem tu tak neobvyklým úkazem, že se na mě všichni usmívají, zdraví a chtějí si povídat. Ovšem výhradně thajsky. 

Párkrát se mi stalo, že mi na ulici někdo jen tak zastavil a ptal se, jestli nepotřebuju někam svézt. Nevím, jak se thajsky řekne: „Nejedete náhodou k tomu zlatému chrámu vpravo v lese?“, takže s díky odmítám.

Dobrodružstvím se tu stává i snaha sehnat něco k jídlu, protože všechny nápisy jsou thajsky a u většiny domů nepoznáte, jestli je to jen rodinný domek nebo i něco prodávají, případně co vůbec.

Relativně spolehlivým poznávacím znamením se mi staly stoly – když jsou víc než dva a na každém je chilli omáčka, je to pravděpodobně restaurace. Když je jen jeden stůl, je to něčí obývák. Ale aspoň jsem viděla kus thajské verze Superstar nebo nějaké podobné talentové soutěže. 

Angličtinu už jsem vzdala a mluvím normálně česky. Moje návštěva restaurace u milé tety tak vypadala následovně:

• Já (ukazuju na stůl): Dobrý den, máte otevřeno? Můžu dostat něco k jídlu?
• Teta: [Něco thajsky.]
• Já (ukazuju na hrnce): To je jedno, prostě co máte.
• Teta (začne nabírat rýži): [Něco thajsky.]
• Já: Rýže je super, dvě naběračky stačí, děkuju.
• Teta: [Něco thajsky.]
• Já: Teď jsem vám ale už vůbec nerozuměla.
• Teta (ukazuje rajče): [Něco thajsky.]
• Já: Jasně, rajče mi tam klidně přihoďte.
• Teta: [Něco thajsky.]
• Já: Děkuju, počkám.

Po 5 minutách přinesla výbornou smaženou rýži se zeleninou a masem. Naštěstí použila jen přiměřené množství chilli, takže jsem narozdíl od předchozího dne ani moc nebrečela. 

Když si zadáte město Nan do Googlu, vyjede vám jen tato fotka. To mě mělo varovat, že ve městě jinak vůbec nic není.

Den třicátý první – z Nan do Chiang Rai

Vyrazila jsem z Nan do Phayao. Stále žádný běloch na obzoru. Když jsem došla na adresu hostelu, našla jsem jen zavřená vrata a na nich jakousi ceduli thajsky.

Protože poslední zjištěný bus do Chiang Rai, mé další destinace, dávno odjel, rozhodla jsem se pro procházku městem s tím, že pak zjistím, jestli ještě něco někam pojede. Byla jsem připravena i na variantu nocování pod širákem u tamějšího jezera. Aspoň bych poprvé za celou cestu viděla východ slunce. 

Jezero je jediná zajímavá věc ve městě a i tak bylo dost zklamáním. Na fotkách vypadá značně lépe. Ne na mých teda, proti polednímu slunci se fotit fakt nedalo. 

Na autobusovém nádraží jsem obešla všechny přepážky, že bych ráda do Chiang Rai. Jedna paní se zeptala: „Now?“ No kdyby to šlo ještě dneska, bylo by to super. Prodala mi lístek a nasměrovala k autobusu, který právě přijel. Měla jsem pěkné štěstí, protože měl 15 minut zpoždění. Jinak by mě čekal ten širák. 

Chiang Rai je už opět turistická civilizace. Pozná se to podle toho, že je tu spousta bělochů a téměř všude mají vyprodané roušky. 

Přesně tímhle autobusem jsem nejela. Ale ten náš nebyl zdaleka tak fotogenický.

Den třicátý třetí – Chiang Rai

Během cesty jsem vypozorovala značné rozdíly mezi jednotlivými typy cestovatelů. Obecně nejvychillovanější jsou sólo cestovatelé. Jednak si jedou podle sebe a jednak musí být v pohodě a vyrovnaní sami se sebou, protože si musí v případě potřeby se vším poradit, nikdo za ně nic nevyřeší a své průšvihy na nikoho nesvedou. Já mám na sólo cestovatelích nejradši, že nedělají bordel na hostelu. 

Druhou mojí oblíbenou skupinou jsou důchodci. Už nikam nespěchají, v klidu si užívají, jsou milí a dobře se s nimi povídá. Jedna Britka, co jsem potkala v Kambodži, se s manželem v létě chystá do Česka, tam na jih, jak jsou ty zámky, zapomněla název. Ne Český Krumlov, je to pod Brnem… Když jsem řekla, že jsem z Brna, odvětila, že tam byli před dvěma lety a moc se jim tam líbilo. 

Naopak nemám ráda partičky dvacátníků. Jsou zpravidla hluční a bezohlední, chovají se, jak kdyby tu byli sami, a nejživější diskuzi na pokoji rozjíždějí po půlnoci. 

Jak vyfotit jedno z nejturističtějších míst bez turistů? Počkejte na konec otevírací doby.

Pokud už jsem potkala někoho naštvaného, protivného nebo rozhádaného, byl to vždycky mladý pár. Z toho plyne, že nejméně do 40 byste neměli jezdit na dovolenou se svou drahou polovičkou, protože bez ní si to statisticky užijete lépe. 

Moji teorii o sólo cestovatelích dneska u snídaně na hostelu částečně potvrdil Rus Vladimir. Prý pořád vypadám šťastně, kdykoliv mě vidí. Jak to dělám? Pokusila jsem se mu slušně opsat, že klíčem k úspěchu je mít tak trochu v pí… Na to smutně odvětil, že to není vůbec snadné. Není no, pracuju na tom už třicet let. 

Thajských krajinek není nikdy dost.

Tip z mého krámku

Dej si něco dobrého z krásného plecháčku.

Odolný hrnek o objemu 400 ml s jedinečným horským motivem, který skvěle poslouží doma i na čundru.

Prohlédnout na eshopu

Den třicátý pátý – z Chiang Rai do Chiang Mai

Konečně jsem došla na pobočku Air China na letišti v Chiang Mai, abych vyřešila náhradní letenku domů.

Protože jsem neměla klasickou zpáteční, ale multicity letenku, kterou zrušily tři týdny předem, a já jsem chtěla náhradní let z Bangkoku místo původního Singapuru, bála jsem se, že by s tím mohly mít problém. Připravila jsem si proto pádné argumenty:

• Od racionálního konstatování, že když mě dostaly sem, ať mě dostanou i zpátky.
• Přes nasazení roušky a hraní na city, že se bojím a chci domů. 
• Po ultimátní výhrůžku, že mám mezi kamarády spoustu známých travel bloggerů a ti tuhle story pěkně rozmáznou na všech sociálních sítích. 

Veškeré argumenty se ukázaly zbytečnými, neboť pobočka byla zrušená a na dveřích papír, jestli něco potřebujeme, máme laskavě zavolat na jedno ze tří uvedených čísel. Laskavě jsem zavolala na všechny tři, přičemž první dvě neexistovala a na třetím to nikdo nebral.

Když si v nějaké situaci nevím rady, představím si, co by udělala Xena. Myslím, že by jeden z těch svých kruhů prohodila těmi dveřmi. A pak by se vykašlala na nekomunikující aerolinky a koupila si letenku sama. Přesně to jsem udělala.

Tu koupi letenky, ne vysklení dveří. Ne že bych nechtěla, ale jediná část mého majetku, co se podobala Xeniným kruhům, byla plastové víčko od krabičky na svačinu, a to by nemělo ten efekt. 

Hlavu nahoru, nohy ze dveří, ono to nějak dopadne.

Problém je, že jednosměrná letenka z Asie do Evropy na poslední chvíli stojí kolem 25 tisíc. Pokud teda nechcete letět se třemi přestupy nebo s Aeroflotem. Jediný akceptovatelný spoj z Bangkoku do Vídně letěl za 36 hodin. Koupila jsem si letenku a pak na webu thajských železnic zjistila, že všechny vlaky jsou až do zítra vyprodané.

Naštěstí z předchozí jízdy vím, že ve 3. třídě se na místenky až tak nehraje, prostě si sednete, kam se vejdete. Sedla jsem do taxíku a jela na nádraží, kde jsem paní u přepážky vysvětlila, že fakt spěchám do Bangkoku, beru i 3. třídu a klidně budu na zemi.

Prodala mi lístek na vlak, který jel za hodinu, v přepočtu za 200 korun. To bylo o 50 korun méně, než kolik mě předtím stál taxík. 

Šťastně jsem sedla do vlaku, načež jsem zjistila, že jízda potrvá 15 hodin. K tomu jsme měli hodinu zpoždění. Nevím, jestli jste někdy strávili 16 hodin přes noc ve 3. třídě thajského rychlíku, ale je to zážitek, po kterém se rozbrečíte úlevou a vděčností pokaždé, když uvidíte vlak Českých drah. 

Opětovné příjemné focení z vlaku jedoucího thajskou krajinou.

Den třicátý šestý – zpátky v Bangkoku

Zjistila jsem, že rouška je překvapivě praktická a multifunkční věc. Poslouží vám:

• Abyste zapadli mezi místní. Konečně si připadám jako pravý Asiat.
• Abyste při jízdě na kole nevdechli ani nespolkli žádný nežádoucí hmyz. 
• Když si zapomenete krabičku na rovnátka, abyste si je do ní při jídle zabalili.
• Když po jídle potřebujete vyšťourat ze zubů zbytky zelí, za rouškou to není až tak nevhodné.
• Při jízdě vlakem díky ní máte špinavou jen půlku obličeje.
• Když chcete jít v tom vlaku večer spát, jen roušku posunete nahoru a máte masku na oči. Na fotce vidíte upgradovanou verzi zvanou panda.

Když jsme u těch zvířátek, dnes jsem v hostelové koupelně potkala švába. Svého prvního za celou cestu, takže jsme se skamarádili, říkám mu Řehoř a chodím si s ním povídat. 

Celkově to tu nebylo s živočichy tak hrozné, jak jsem čekala. Většinou jsem potkávala jen psy nebo krávy a na procházkách luky a poli jsme se občas navzájem vyděsily s nějakou ještěrkou.

Akorát v jeskyních bylo na můj vkus až moc velké množství až moc velkého hmyzu. A první večer v Hanoji mi po noze přeběhla krysa, ale to byla moje chyba, vlezla jsem jí do rajónu. 

Nutná výbava do vlaku i na hostel, aby vás skutečně vůbec nic nerušilo.

Den třicátý sedmý – z Bangkoku do Vídně

Druhý pokus osobně se spojit s Air China jsem podnikla v Bangkoku na letišti. Pobočka má ovšem otevírací dobu od 9 do 17 hodin, což je zrovna na letišti fakt praktické. Tudíž poslední možností zůstala Vídeň. Tam je pobočka velice prakticky nikoliv na letišti, ale v centru města. A podle toho, jak vypadala, tam s návštěvníky moc nepočítají.

Týpek řekl, že je mi schopný zablokovat novou letenku na jiný termín. Napřed jsem v duchu opět zalitovala, že nemám ty Xeniny kruhy, a pak jsem polopaticky vysvětlila, že už letenku nepotřebuju, neboť jsem se právě vrátila. Ale hodilo by se mi, kdyby mi chtěli vrátit aspoň nějaké peníze. 

Prý mám požádat přes online formulář. Potřetí jsem zalitovala absence kruhů. Přesně to jsem udělala. Měli se ozvat do šesti dnů, já už čekám osm. Pán odvětil, že s ohledem na situaci v Číně se mám připravit spíš na šest set dní. Ale pak mi ten formulář vyplnil ještě jednou a prý bych měla dostat půlku ceny letenky zpátky. 

Pointou celého letenkového martýria není, že máte vytrvat, abyste dosáhli svého. Pointou je, že věci občas nejdou podle plánu. Občas se vám dokonce dovolená o dva týdny zkrátí a o 10 000 Kč prodraží. Důležité ale je, naučit se z podobných věcí nepo… A být jako Xena. 

Mohlo být hůř. Mohli si mě v tom Thajsku nechat. I když to by vlastně nebylo hůř.

Další doporučená četba

Pro cestu do Thajska či přilehlých států zcela určitě využijete:

• Tohoto praktického průvodce se všemi možnými tipy na cestování po Thajsku.
• Nápady co se dá dělat zajímavého v Bangkoku.
• Všeobecnější článek, jak se sbalit pro cestu do jihovýchodní Asie.
• Mapy.cz nebo jinou z výborných offline mapových aplikací na cesty.
• První nebo druhý díl Markétina deníčku – abyste se na cestě nenudili.
• Malé varování, abyste v Thajsku přece jen nezůstali.