5 týdnů sama v Asii (2. část)

Pokračování asijského deníčku, ve kterém se přesuneme do Thajska a do Laosu. Pokud vám unikla první část z Vietnamu, přečtěte si ji tady.

Den patnáctý až sedmnáctý – Kambodža 

Původně jsem se chtěla na pár dní odklidit na pláže v okolí města Sihanoukville, ale jedna slečna, kterou sleduju na Facebooku, tam zrovna byla, a její reportáž o všudypřítomném bordelu a vlezlých žebrácích mě přiměla změnit plány. Kambodžou jen projedu, stavím se u chrámu Angkor Wat a mířím do Bangkoku za kamarády.

Kambodža už od hranic připomínala jedno velké staveniště, je tu oproti Vietnamu neúměrně draho, služby jsou horší a hlavní měnou je dolar. To jsem bohužel zjistila až poté, co jsem si z bankomatu vybrala kambodžské riely v hodnotě asi 4 000 korun. Kamkoliv jsem přišla, musela obsluha vytáhnout kalkulačku, aby mi dokázala říct, kolik že mám vlastně platit.

Dojela jsem do města Siem Reap, kde se nachází Angkor Wat. Tuk-tukář na autobusovém nádraží se zřejmě učil od pražských taxikářů, protože si za odvoz do centra řekl částku, která by mu vystačila na několik dní živobytí.

Několik článků na internetu a zkušenosti mých kamarádů způsobily, že se mi k chrámu úplně přestalo chtít. Platit tisícovku za vstup, vstávat v pět ráno, půjčovat si kolo a jet deset kilometrů někam, kde pro stovky turistů tu slavnou památku ani neuvidím… to ty prachy radši utratím v Thajsku za masáže.

Kambodza Phnom Penh

Troška zeleně uprostřed betonového a rozpáleného Phnom Penhu.

Chceš se vydat na trek, ale chybí ti zkušenosti?

Láká tě svobodné putování s batohem, horské vyhlídky a noci v přírodě, ale zatím sis netroufl(a) opravdu vyrazit? Váháš, co si na takový vícedenní přechod hor zabalit a jak jej vůbec naplánovat?

Právě pro tebe jsem připravil kurz Poprvé do hor.

Podívej se o čem kurz je a vyber si z dostupných termínů

Den osmnáctý – Z Kambodže do Thajska

Jsou chvíle, kdy hřejivou náruč matky EU a výhody Schengenského prostoru oceňuji ještě víc než jindy. Třeba když hodinu stojím venku na poledním slunci na kambodžsko-thajských hranicích.

Původně se mi sedm stovek za cestu autobusem ze Siem Reap do Bangkoku zdálo dost, ale v ceně je welcome snack v podobě ledové kávy a jakéhosi sladkého pečiva, oběd a hlavně průvodce, který nás provedl přes hranice, sehnal imigrační formuláře a postavil do té správné fronty. Ne že bych si neporadila sama, ale ušetřil nám spoustu času.

Rozdíl mezi Kambodžou a Thajskem byl patrný hned. Zatímco na kambodžské straně jsme většinou čekali venku a v místnosti s přepážkami fungovala jen polovina větráků, na thajské straně jsme byli celou dobu uvnitř a větráky jely všechny.

Kvalita silnic je v Thajsku o tolik lepší, že jsem údivem nad jejich šířkou a rovností povrchu asi až po deseti minutách zjistila, že se tu jezdí vlevo. Po příjezdu do Bangkoku mě značně zaskočilo, že tu mají semafory, ba co víc, řidiči respektují jejich barvy.

Po chodnících se dá chodit, aniž by se člověk co metr vyhýbal zaparkovaným skútrům a riskoval zvrtnutý kotník. A když začnete přemítat, co to tady tak smrdí, zjistíte, že jste to vy.

Thajsko Bangkok kanál lodě

Lodičky na kanálu v Bangkoku se k sobě musely tak přiblížit, aby si pánové předali vzkaz.

Den devatenáctý – Bangkok

Seděla jsem v klidu na snídani v centru Bangkoku, když v tom si ke mně přisedl Ind ve středních letech, ze kterého se vyklubal učitel kámasútry a kundaliní. Jmenuje se Gurusham a prý by mě rád učil, klidně zadarmo, že má peněz dost od bohatých klientů a rád předává radost jen tak. Na důkaz toho vytáhl z kapsy svazek peněz, údajně 10 000 dolarů. Věřila jsem mu. 

Má v Indii ášram a sirotčinec a říkal, že můžu kdykoliv přijet, učit se jeho energii nebo se věnovat dětem a učit je angličtinu. Když se mě ale začal ptát, jakých nejtvrdších trestů jsem schopná a jestli mě víc láká fyzické nebo duševní týrání, usoudila jsem, že je čas jít. 

Přikládám ilustrační fotku snídaně. Fotku Gurushama nemám, bála jsem se, že by mohl na oplátku chtít on moji. 

Thajsko Bangkok Pad Thai

Pad thai k snídani ve čtvrti Khaosan v centru Bangkoku,

Den dvacátý – z Bangkoku do Laosu

Bangkok se mi moc líbil, ale je tam horko a s ohledem na množství lákadel by se mi delší pobyt pěkně prodražil. Tak jsem vyrazila na sever do Laosu.

3. třída thajského denního rychlíku interiérem i rychlostí připomíná české lokálky a má tu výhodu, že v ní není klimatizace, tudíž je tam teplo, dají se otvírat okna a konečně můžu z vlaku fotit. Prvních osm hodin jízdy měnící se krajinou příjemně ubíhalo, ale poslední dvě už se mi zdály trochu monotónní.

Navíc se nám rozbilo cosi na vagónu. Železničář se to napřed pokoušel urazit krumpáčem a vzápětí připevnit zpátky drátem. Nevím, jak moc tato metoda fungovala, ale jeli jsme dál.

Jen pako jako já může dorazit do hraničního města Nong Khai po setmění, aniž by vědělo, jak se dostat do Laosu a pak do 20 km vzdáleného Vientiane, čím se v Laosu platí a jaký je kurz, případně mělo zařízené (nebo aspoň zjištěné) ubytování. 

Img 0896

Ve 3. třídě tu jezdí téměř výhradně místní. A ještě jich moc není.

Kromě mě jedinými cizinci v celém vlaku byli 3 mladí kluci. Upnula jsem se k nim jako své záchraně, rozpustila vlasy, nasadila svůdný úsměv a zeptala se, jestli náhodou nejedou do Laosu. Náhodou nejedou a ještě se na mě tvářili, jako bych právě přiletěla z Číny. Nezbývalo, než vyrazit na hranice na vlastní pěst.

Chytla jsem tuk-tuk, ale moji radost z ukecání ceny na 40 % původní částky brzy zkazilo to, že thajská hranice byla asi jen kilometr a půl daleko. To jsem taky mohla dojít. Aspoň jsem si užila vyhlídkovou jízdu vepředu u řidiče, protože vzadu nebylo místo.

Na laoské straně se ukázalo, že jsem konečně udělala něco dobře, protože díky evízu jsem přeskočila asi hodinovou frontu a přešla hranice během dvou minut. 

Za hranicemi jsem natrefila na Španělku Sandru, která zrovna smlouvala s tuk-tukářem svezení do Vientiane. Společně jsme ukecaly nižší cenu a ještě nás vzal až k hostelu. Ubytovala jsem se na stejném místě jako Sandra, jejími slovy je hostel sice dražší, stojí 6 dolarů za noc, ale na rozdíl od mnoha jiných si u tohoto žádný z předchozích hostů v recenzích nestěžoval na štěnice. 

Thajsko Jizda Vlakem

Na rozdíl od Vietnamu, tady se z jedoucího vlaku hezky fotí.

Spokojený čtenář?

Ať už patříš k náhodným návštěvníkům nebo věrným ctitelům, pokud mě toužíš podpořit v další tvorbě, existuje pár možností jak si oboustranně udělat radost.

Slušivé funkční triko

Den dvacátý první až dvacátý třetí – Vientiane

V Laosu zažívám nečekané pocity, například chlad. Mraky a vlahý větřík z téhle země dělají vskutku příjemné místo na zevlení. Hlavní město Vientiane je ospalá díra, kde jsou:

  • Čtyři chrámy, přičemž v prvním chtěli za vstup 25 korun, v druhém a třetím nic a ve čtvrtém by sice též chtěli 25, ale přišla jsem po zavíračce, tak jsem si prohlédla jen nádvoří. Zato zadarmo. A ty chrámy jsou mimochodem moc krásné. 
  • Skoro žádní turisté, většinou bílí důchodci nebo Číňani. Jednomu jsem vysvětlovala, že jsem „from the Czech Republic“. Chvíli nechápal, ale pak se šťastně rozzářil se slovy „Aaa, Czechoslovakia“.
    • My se tváříme skoro uraženě, že to lidi ani po 25 letech nevědí, ale já sama mám tendenci říkat třeba Barma, i když se ta země jmenuje Myanmar už roku 1989. Takže mě vlastně potěšilo, že o nás ten pán vůbec někdy slyšel. 
  • Desítky kavárno-pekáren ovlivněných francouzskou koloniální minulostí, kde ke kafi dostanete lepší croissant nebo bagetu než v Paříži. Bohužel ale kafe je stejně nic moc jako v té Paříži. V zemi, kde je káva jedním z hlavních vývozních artiklů, by ji snad mohli umět připravovat. 
Laos Vientiane café vanille

Café Vanille, jehož croissanty by nedělaly ostudu ani v Paříži.

Zahlédla jsem podnik s názvem Bakery by Boris, kam jsem prostě musela jít. Je to skoro tak absurdní název jako blízký Sputnik burger nebo Traditional Swedish pizza. Boris ale zřejmě emigroval z Ruska do Paříže ještě před bolševickou revolucí, protože jeho podnik je tak francouzský, že by se vyjímal i na Champs-Élysées. 

Skoro nikdo tu nemluví anglicky. Já na prstech ukazuju, kolik kusů čeho chci, a prodavači ukazují cenu. Lákavě vypadající pouliční stánky ani nemají menu v angličtině, takže chodím tam, kde mají obrázky nebo danou věc rovnou připravují na grilu před vámi. Zatím všechno dobré, jakkoliv jsem vždycky dostala něco jiného, než jsem očekávala, a vždycky to byla rýže.

Mimochodem, i když někde náhodou u jídel mají anglické názvy, moc to nepomůže, protože překlady jsou ve stylu Candle sauce with Carlsbad dumpling. Je to sice přesně, ale nevíte z toho nic. 

Koná se tu Lao food festival 2020. Ochutnala jsem jakési divné larvy, co měly strukturu i chuť fazolí, odmítla sníst grilovaný kuřecí pařát, pokecala s producentem fair trade kávy, dala rozhovor místním školákům kvůli jejich úkolu z angličtiny a dostala vzorek zubní pasty. Asi že jsem v zubech pořád měla ty larvy. 

Img 0929

Stavba uprostřed Vientiane inspirovaná pařížským vítězným obloukem.

Den dvacátý čtvrtý – Vang Vieng

Jela jsem do městečka Vang Vieng, protože jsem na internetu našla hezké obrázky okolní krajiny. Po příjezdu jsem bohužel zjistila, že je město hojně vyhledávané mladými batůžkáři kvůli divokým párty a dostupným drogám všeho druhu. 

To zřejmě vysvětluje, proč jsem večer na ulici potkala slečnu jen ve spodním prádle. Zadek měla v těch tangách docela pěkný, ale stejně si myslím, že by ho nemusela tak ukazovat.

Výhoda je, že párty mlaďoši pak nechodí na pěší túry, takže jsem na celodenním prolézání okolních jeskyní potkala všeho všudy 20 lidí. Na cestě k jeskyni vás zpravidla zkásnou o 25 Kč, ale jinak do jeskyní lezete na vlastní pěst a je na vás, kam až se odvážíte. Chodníčky ani lana nikde nejsou. 

Laos Vang Vieng jeskyně

Turistické jeskyně se poznají tak, že je v nich chodníček a osvětlení.

Do první jeskyně mě teda jeden místní klučina doprovodil. Nechápala jsem, proč jde se mnou, cesta byla dobře značená. Jeho služby jsem ale docenila ve chvíli, kdy jsme vlezli dovnitř, on řekl, ať si sundám batoh, a podal mi čelovku. Pak jsme lezli desítky metrů místy tak úzkými, že jsem byla ráda, že jsem ještě neobědvala. 

Další jeskyně už jsem měla jen pro sebe a kdybych si nezapomněla svoji čelovku v hostelu, tak bych si je užila ještě mnohem víc. Takhle jsem v jedné aspoň seděla v naprosté tmě a tichu a půl hodiny se pokoušela meditovat.

Bohužel se veškeré mé myšlenky točily kolem toho, co všechno tam po mně může lézt. Pak jsem rozsvítila mobil a dost si rozšířila znalosti entomologie. Fotku nemám, nikdo jsme na ni nečekali. 

Na závěr jsem si ještě vylezla na jednu vyhlídku. Ukázalo se ovšem, že avizovaných 500 metrů na ceduli nebylo dálkových, nýbrž výškových. Ne že by teda i průměrně inteligentního jedince nemělo napadnout, že vyhlídka zřejmě bude na kopci.

Prvních pár metrů jsem křepce vyběhla, posledních zhruba 470 se z posledních sil doplazila a pak si ještě užila adrenalin na bambusových lávkách, ale stálo to za to. 

Laos Vang Vieng vyhlídka

Pode mnou je desítky metrů hluboký sráz a drží mě velice pofidérní bambusové tyče.

Den dvacátý sedmý – Luang Prabang

Výlet do přírody mi asi přivodil menší úžeh, takže je mi už třetí den lehce blbě. Předevčírem jsem za celý den snědla jedny nudle, včera meloun k snídani a zeleninou polévku k obědu, dnes opět meloun a kafe.

Rozhodla jsem se, že si skoro po měsíci na cestě zasloužím trochu relax, a investovala do samostatného pokoje. Aspoň jsem mohla celé odpoledne pospávat a tiše trpět.

Luang Prabang dosud žije z francouzské koloniální minulosti a celé centrum vypadá, jako když Rachel v Přátelích zaneřádila Phoebin byt nábytkem z katalogu Moderní byt. Nejstarší dům ve městě pochází zhruba z roku 1870, což na Evropany dojem moc neudělá, ale Američané uznale pokyvují hlavou.

Laos Luang Prabang

Koloniální architektura v centru Luang Prabang. Vysedává se tu v těch kavárnách moc hezky.

Překvapivě často se mě tu lidé ptají, jaký dárek chci přivézt domů svým přátelům. Dotazem bohužel většinou směřují k tomu, že se mi vzápětí pokusí něco prodat. Nechci přiznávat, že největším dárkem bude, až se jim vrátím já, a že rozhodně nemám v plánu kupovat nic, co by se nedalo sníst.

V Luang Prabang je několik výborných kavárno-pražíren. V jedné jsem okukovala nabízenou zrnkovou kávu, načež mi sotva osmnáctiletý obsluhující klučina s hrdým výrazem řekl, že ji praží on. Přišlo mi fajn ho podpořit, tak jsem si koupila sáček středně pražené laoské kávy DaDa.

Už jsem ale nedomyslela to, že mě čekají další tři týdny na cestě a pokaždé, když otevřu batoh, se široko daleko rozvine aroma kávy podpořené extraktem ze špinavých ponožek.

Mekong Luang Prabang Laos

Západ slunce nad řekou Mekong v Luang Prabang. Vezměte si na jeho pozorování repelent.

Den dvacátý osmý – z Laosu zpět do Thajska

Dnes jsem konečně zažila cestování v asijském stylu, před kterým mě všichni varovali. Měla jsem koupenou jízdenku z Luang Prabang do thajského Nan. Ráno jsem došla na nádraží a slečna u okýnka povídá: „Today, bus is broken.“ Takže se nikam nejede, ale můžu jet jiným busem do hraničního města a tam si koupit jízdenku dál. Inu, co by ne. 

U náhradního mikrobusu se sešlo o tři lidi víc, než byla kapacita, o zavazadlech nemluvě. Řidič byl ale frajer, všechny nás dovnitř narval a s hodinovým zpožděním jsme vyrazili.

Seděla jsem vepředu vedle řidiče na bidýlku dimenzovaném pro průměrného Laosana, s koleny pod bradou, neboť pod sebou jsem měla batoh. Naštěstí vedle mě seděla jen asi 40kilová paní. V jeden důvěrný moment mi usnula na rameni a pak mi ke svačině nabídla rohlík. 

Z nádraží jsme zamířili k řece Mekong. Domnívala jsem se, že tam jedeme něco vyzvednout, že přece nemůžou chtít přeplout řeku na té směšné lodičce, co tam jezdí. Ukázalo se, že můžou. Byla jsem jediná z cestujících, kdo vypadal znepokojeně. A zároveň jediná, kdo měl celou cestu zapnutý pás a ani na okamžik neusnul.

Mekong Luang Prabang Laos

Na tento trajektík jsme najeli a kupodivu ve zdraví přepluli na druhou stranu.

Po čtyřech hodinách jsme dorazili do města Ngeun a všichni ostatní cestující se rozprchli. Naštěstí na nádraží jeden pán uměl anglicky a přeložil mi, že na hranice pojede tuk-tuk. Pak řekl, že jsem divná, že cestuju sama, a mám si najít nějaké kamarády. Popřál mi šťastnou cestu a odjel.

Po hodině čekání jsem se šla zeptat, kdy že pojede ten tuk-tuk. Ze slečnina gesta jsem pochopila, ať neotravuju, sednu si a počkám. Až přijede, tak tu bude. Čekání trvalo hodinu a půl, ale nakonec jsme jeli.

Na rozdíl od všech předchozích hranic tady nikdo nebyl. Nejdéle trvalo, než se úředník na laoské straně přesunul z přepážky Arrival k vedlejší přepážce Departure, protože u příjezdů nám výstupní razítko prostě dát nemůže. 

Na thajské straně mě tuk-tukář nasměroval na autobusovou zastávku. Lidi na ní uměli dohromady asi pět slov anglicky, ale vyrozuměla jsem, že bus do Nan jede ve čtyři a jízdenku si koupím vedle v obchodě.

K mému velkému překvapení ve čtyři hodiny opravdu přijel autobus, dovnitř nastoupilo tolik lidí, kolik bylo míst, řidič zkontroloval seznam pasažérů a týpek vedle mě si po mém vzoru zapnul pás. Tolik ke kulturním rozdílům mezi Laosem a Thajskem. 

Zde pokračujte k třetímu dílu.

Laos silnice

Tohle je jedna z nejlepších silnic, jakou v severním Laosu mají.

Další doporučená četba

Pro cestu do Thajska, Kambodži, Laosu či přilehlých států zcela určitě využijete:

Líbilo?

Pokud ti článek pomohl nebo tě pobavil, nebylo jeho psaní marná práce.
A jestli jsi se dočetl(a) až sem, možná dumáš, jak pro změnu pomoci mně v další tvorbě. Je to jednoduché jak facka:

Koukni, zda v e-shopu nemám něco, co tě nadchne

Přijď mě pozdravit na přednášku

Související články

Upozornění na nové komentáře
Nekomentuji, ale
0 Komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Copy link