5 týdnů sama v Asii (1. část)

Sólo dovolená je skvělá. Můžete si ji totiž udělat zcela po svém: projet Kambodžu, aniž byste viděli Angkor Wat, strávit dva týdny v Thajsku a ani se nepřiblížit k pláži, zato si místo toho užívat pohodu ve městě, kde za 3 dny nepotkáte jediného bělocha. Zároveň si ale musíte sami poradit, když zabloudíte v džungli, rozbije se autobus nebo vám aerolinky zruší zpáteční letenku.

Během dovolené jsem si psala deník, tak se teď s vámi můžu podělit o ty nejlepší zážitky. Abyste se v karanténě měli čím rozptýlit nebo mohli začít přemýšlet, kam se vydáte, až to zase půjde.

Takhle pěkně fotí samospoušť, když máte zrovna štěstí.

Den první a druhý – z Vídně přes Peking do Hanoje

Svoji cestu jsem pracovně nazvala Výlet, který mám v piči (promiň, mami). Za prvé proto, že veškeré moje konkrétní plány skončily v momentě, kdy jsem v Hanoji vystoupila z letadla, a za druhé proto, že mi zhruba nad Moskvou přestal fungovat telefon a dosud se mi ho nepodařilo oživit. Takže si seženu papírovou mapu a budu improvizovat.

V letadle z Vídně do Pekingu vedle mě seděl nejhorší buran, jakého jsem kdy potkala. Loket měl strčený přes polovinu mého sedadla, neustále do mě valil debilní kecy a celou cestu konzumoval výhradně becherovku s džusem prokládanou pivem.

To vedlo k tomu, že si v jednu chvíli dokonce lehce ublinkl. Naštěstí ne na mě. Rozloučil se se mnou slovy: „Já jsem si tu cestu moc neužil, čekal jsem víc. Co ty?”

Batoh sbalený, knížky vybrány, pas platný, můžu vyrazit.

V Pekingu mě z neznámého důvodu nepustili do země, takže jsem strávila příjemných 19 hodin na letišti. To je důvod, proč už jsem přečetla první napakovanou knihu. Hodnotila bych ji na 4*, ale při čtení jsem se ošklivě řízla o papír, takže jen 3,5.

Mám s sebou tablet, který se ale na letišti nepřipojil k wifi. Protože jsem s offline režimem nepočítala, nemám v něm nic staženo a jediná aplikace, která funguje, jsou Poznámky. Zase to ale výrazně napomáhá mé produktivitě. 

Na pekingském letišti je přes 60 gatů, ale jen asi 16 stupňů a 3 Starbucksy. Z toho plyne, že mi byla permanentně zima a měla jsem hlad. Náladu jsem si zlepšovala tím, že jsem postupně všech svých 177 yuanů utratila za karamelové macchiato s pěkně hnusným sojovým mlékem. 

Tolik k romantickým představám o cestování do exotických destinací.

19hodinové čekání na vymrzlém letišti v Pekingu.

Den třetí – Hanoj

Pohybovat se městem bez navigace je zajímavě oldschoolové, pořád jsem koukala na cedule s názvy ulic a kontrolovala světové strany. Navíc mě bus z letiště vyhodil pár kilometrů od místa, které jsem očekávala, a hodinová procházka ranní hektickou Hanojí způsobila, že:

1. Jsem s láskou vzpomínala na zimu v Pekingu. 
2. Začala nesnášet lidi všeobecně a lidi na skútrech obzvlášť.

V osm ráno jsem došla na hostel se slovy: „Mám rezervaci na dnešní noc, ale dám vám cokoliv, když se už teď budu moct osprchovat a chvilku se prospat.“ Slečna si řekla o stovku a kromě sprchy a postele mi donesla i snídani. Zjistila jsem, že magická kombinace 3S (snídaně, sprcha, spánek) vyřeší téměř všechny problémy. 

Šla jsem s nefunkčním mobilem do pofidérně vypadajícího krámku, kde se ho 20 minut pokoušeli přeinstalovat a pak mi řekli, že odešla CPU. Umí to opravit, ale bude to stát 2 000 korun. Případně mi prodají ten samý telefon za 2 500 korun. Ráda bych se bez mobilu obešla, kdybych nepotřebovala navigaci do hor. Takže to vyhrál nový telefon.

Tímto vřele doporučuji Apple krámek na rohu ulic Phố Tôn Thất Thiệp a Điện Biên Phủ (ne, na mapě není). Majitelův bratr mluví anglicky a celý personál je úplně zlatý. 

Hanojská train street, kam se dostanete, jen když si jdete sednout do některého z podniků.

V Hanoji je zajímavá snad jen Train street – dlouhá úzká ulička, kterou vedou koleje. Napřed jsem si myslela, že je tu jen tak zapomněli. Pak jsem viděla jízdní řád jakéhosi Red Train, tak jsem usoudila, že tam jezdí nějaký mini vyhlídkový vláček.

K mému překvapení to byl klasický velký vlak, o kterém bych přísahala, že se do té ulice nemůže vejít. Vešel, což jen potvrdilo můj obecně špatný odhad na velikosti a vzdálenosti. 

Jídlo tu je mnohem rozmanitější než vietnamská kuchyně v Česku. Obligátní pho bo sice mají na každém rohu, ale jinak většinu věcí na jídelním lístku nebo na stolech ostatních strávníků ani nedokážu identifikovat.

Na trhu jsem viděla paní prodávat něco, co vypadalo jako kočičí ocásky. Bála jsem se zeptat, abych náhodou nezjistila, že mám pravdu. Zvlášť proto, že hned vedle byla na řetízku přivázaná zoufale mňoukající (zatím živá a ocasatá) kočka. 

Zároveň je místní jídlo mnohem jednodušší než české kombinace. Zpravidla mají jen maso s rýží nebo nudlemi a jedním druhem zelí, případně s houbami. Houby překládají jako fungus, což je sice botanicky správně, ale chuť k jídlu to moc nevzbuzuje. 

Vcelku malebné centrum Hanoje. Ruch všetečných skútrů na fotce ovšem vidět není.

Den čtvrtý až šestý – Sapa

Jela jsem do Sapy doufajíc, že tam bude méně stupňů a méně skútrů. Až tak málo stupňů jsem ale nečekala. Byla jsem zabalená do všeho, co mám, a zároveň všechno, co mám, bylo totálně provlhlé.

V hostelu jsem dostala mapku s tipy na výlety po okolních tradičních vesnicích. Důkladně jsem ji porovnala s Google mapami a Mapy.cz, abych trefila správnou cestičku, a vyrazila do vesnice Cat Cat.

Byla to zajímavá kartografická zkušenost, ale ukázalo se, že veskrze zbytečná, neboť po cestě byly každých 50 metrů šipky a houstnoucí dav všemožných prodejců dokládal, že jdu správně. 

Do vesnice se platí vstup a skutečně netuším, co je tradičního na prodeji selfie tyčí a placatek s nápisem СССР, ale krajina kolem byla moc pěkná.

Krásná příroda v okolí Sapy, stačí se držet mimo vyšlapané cesty.

Druhý den jsem se, již poučena, vydala po náhodné stezičce zaznačené na Mapách.cz a vedoucí odnikud nikam. Boží výhledy, pouze dva další turisti a přesně nula stánků a prodejců za celou cestu dokazují, že to byl dobrý nápad. Ani mi moc nevadilo, že jsem v jednu chvíli blbě odbočila, prošla se o 5 km dál a minula všechny vodopády, které jsem chtěla vidět.

Sapa mimo sezónu připomíná Brno v létě – je to tu celé rozkopané a skoro nikdo tu není. Okolí je jedno velké staveniště a pokud sem opravdu bude jezdit tolik turistů, na kolik se s novými hotely chystají, tak potěš koště.

Už teď je tu draho, jídlo stojí dvakrát víc než v Hanoji. Krajina je nádherná, ale věřím, že malebná rýžová políčka budou mít i jinde bez té otravné turistické infrastruktury. 

Centrum města Sapa vypadá na fotkách lépe než ve skutečnosti. Fakt.

Den sedmý – cesta ze Sapy do Hue

Nemile mě překvapily ceny vlaků. Z Hanoje do Saigonu stojí lehátko kolem 1 500 Kč. Takové prachy za takový kousek. Pak jsem na mapě zjistila, že je to přes 1 700 km, a už se mi to nezdálo tak drahé.

Navíc mi napsala kamarádka, že je též ve Vietnamu, a dala mi tipy na místa, o kterých jsem doteď neslyšela, ale odteď tam všude nutně potřebuju. Takže pojedu nejprve do Hue. Když si cestu napříč Vietnamem rozdělím na víc úseků, dají se většinou zvládnout přes den na sedačce, která vyjde ještě levněji.

Vlaky jsou moderní, s USB nabíječkami, čistými záchody a slečnou, co neustále nabízí občerstvení. Bohužel tu taky mají vysoce funkční klimatizaci. Pochopila jsem, proč je horní lůžko nejlevnější – není to proto, že si musíte zahrát na horolezce, ale že si musíte donést vlastní spacák nebo deku. 

Jinak je jízda vlakem super, přesně jak jsem si ji představovala. Prostě jen hodiny koukáte z okna na rýžová políčka. Vlaky jsou poloprázdné, což je jediné štěstí. Stránky vietnamských železnic nevzaly ani jednu z mých tří platebních karet, takže jsem musela pěkně postaru dojít na nádraží a koupit si lístek u pokladny.

Koleje vedou velkou část cesty podél pobřeží a vy se tak můžete kochat. Ovšem pouze přes sklo.

Chceš si přečíst víc?

Napsal jsem knížku plnou těch nejlepších cestopisů za sedm let toulání po světě. Bláznivé historky z netradičních destinací doplňují úvahy a tipy na nejrůznější cestovatelská témata od plánování přes průšvihy na cestách po masový turismus.

“Místa, kam se nechodí” tě pobaví, nadchnou a především inspirují k vlastním nečekaným objevům.
Koupit na eshopu

Den osmý – Hue a národní park Bach Ma

Ve městě Hue jsem se konečně dostala do dovolenkové nálady. Obrážím všechny možné podniky, ochutnávám, na co přijdu, a dokonce jsem si zaplatila výlet do národního parku Bach Ma. 

Nejsem příznivcem organizovaných turistických aktivit, ale tohle byla výborná investice. Sama bych se na podobná místa nedostala a rozhodně by mě nenapadlo, že se dá koupat  v horském jezírku o teplotě 17 stupňů nebo že se dá přelézt přes potok po laně.

Navíc je velice praktické jít do džungle s průvodcem, který:

• Vám nese kafe.
• Vás vezme do tunelu Vietcongu, kde potkáte stonožku skoro tak velkou jako vy.
• Poukazuje na různé zajímavosti o místní fauně a flóře, například že ve Vietnamu jsou půlmetrové žížaly.
• Radí, kdy se při přelézání skal držet pomocného lana, a na jaké hady, kteří vypadají jako pomocné lano, radši nesahat.
• Umí odstraňovat přisáté pijavice.

Jezírko v parku Bach Ma, které má asi 17 stupňů a přesto jsem se s chutí vykoupala.

Den devátý – poznatky o jídle na cestách

Při cestování do exotických destinací se obvykle řeší, co kde (ne)jíst a na co si dát pozor, aby vaše zažívání co nejméně utrpělo. Já jsem vždycky hřešila na to, že mám plechovou hubu a titanové trávicí ústrojí, takže sním prakticky cokoliv v jakémkoliv množství.

Za svůj stav vděčím především dětství strávenému na venkově, častým sdílením jídla (tudíž i slin a bakterií) s kolegy a přáteli a obecně nízkým nárokům na jakoukoliv hygienu. Takže všem doporučuji na příští firemní poradu donést jogurt a jednu lžičku.

K tomu vám ale dám jednu radu, která vám možná zachrání život: Když jdete do neznámé asijské restaurace a v menu je něco „marinated with chilli“, nedávejte si to. Opakuji: nedávejte si to. Dobré na tom je, že pokud jste předtím trpěli na ucpané dutiny kvůli klimatizaci, tak to přejde. Už totiž nebudete trpět ničím. 

Kamarádi mi předpovídali, že na cestách zažiju spoustu dobrodružství. Kromě toho protáhnutí dutin ale zatím největším dobrodružstvím bylo, když jsem si v bubble tea podniku objednala „Matcha tea red beans“.

Ukázalo se, že red beans jsou… červené fazole. Takové, které by příčetný člověk dal spíš do chilli con carne než do čaje. Šneci, co jsem pak měla k večeři, už byli vlastně dost normální. 

Blbě ten kelímek držím, ale dole jsou ty fazole trochu vidět.

Dneska jsem si dala degustační menu místních specialit. Spokojeně jsem si chroupala salát, když přišel číšník a zeptal se mě, jestli vím, jak se to jí. Ukázalo se, že moje odpověď „Začnu od prvního talířku a postupně se propracuju na konec?“ není správná.

Tohle jídlo má přesně daná pravidla, co se s čím jak míchá. Ráda se nechám poučit, ale když mi začal z ruky rvát závitky, že je mám sníst až na konec, to už mi trochu vadilo. 

A není pravda, že vietnamské jídlo, co se servíruje u nás, je jiné, aspoň ne v posledních letech. Ve Vietnamu je sice mnohem bohatší nabídka, ale jídla, která jsem vyzkoušela na obou místech, chutnají u nás dost dobře a podobně.

Nejvýraznější rozdíl vlastně vidím v tom, že když vám něco upadne, tady není dobrý nápad to zvedat, ofouknout a strčit do pusy se slovy: „Však jsem očkovaná.”

Nemůžu ani moc doporučovat, jaké jídlo kde určitě musíte vyzkoušet. Mně totiž zatím chutnalo všechno všude, snad s výjimkou Ostravy. 

Ve Vietnamu bych vůbec nevěřila článkům typu „Nejlepší pho bo tam a tam“, protože mezi všemi pho bo i jinými jídly, co jsem tu měla, vidím rozdíl jen v ceně. Dvakrát dražší neznamená dvakrát lepší, naopak se spíš vyplatí najíst u no name pofidérního pouličního stánku, kde sedí spousta místních, nemají menu a neumějí anglicky.

Degustační menu – do rýžového papíru zabalíte špízy vpravo, přidáte zeleninu a namáčíte do omáčky.

Den dvanáctý – Da Lat

Můžete hádat, kdo během 24 hodin:

• Navzdory setrvávání ve stínu si spálil ksicht do podoby vietnamské vlajky – celý rudý s hvězdičkami od slunečních brýlí uprostřed.
• Zapomněl si do nočního autobusu vzít masku na oči, takže celou cestu strávil zíráním do modro-červeného neonu. 
• Upadl do deprese proto, že ztratil rovnátka, aby je o den později našel zapadlé ve druhém batohu. 
• Polil se sladkým mléčným čajem, takže na něj po zbytek dne šel hmyz jako… no jako vosy na bonbon. 
• Naťapal ve svých apartních sandálkách 16 km, protože blbě odbočil. Už zase. 
• Sežral v korejské restauraci syrové kozí maso, protože ho nenapadlo, že je to systém ugriluj si sám a gril teprve dojde. 

Nápověda: Všechno to zvládl jeden člověk, jehož jméno začíná na M a končí na arkéta. Naštěstí mi v otravě jídlem zabránila servírka, která hbitě přiskočila, vytrhla mi talíř z ruky a ukázala, jak si mám jídlo správně připravit.

Nejkýčovitější místo ve Vietnamu – Valley of Love plné soch a skulptur se zamilovanou tematikou.

Den čtrnáctý – Can Tho

Koza není Lassie, takže se nevrací. Díky bohu, protože dnes mám poslední zážitkový den ve Vietnamu, tak jsem si ho rozhodla užít a ochutnat všechny zajímavé věci, které potkám. Bylo jich tolik, že budu trávit do zítřka.

• Nudle s hovězím a arašídy, které připomínaly bun bo nam bo
• Ledové kafe s kondenzovaným mlékem, u něhož jsem seděla tři hodiny a servírka mi celou dobu dolévala zelený čaj, který byl ve finále ještě lepší než to kafe
• Půl litru kokosové vody
• Litr šťávy z cukrové třtiny
• Smažená rýže s banánem a kokosovým mlékem
• Rýžová kaše s krevetami a jakýmisi malými rybičkami

A celé to stálo pouhých 76 korun. Kdybych věděla dřív, že město Can Tho je takový foodie ráj, vůbec bych se nezdržovala s nějakými chrámy na severu.

Pokračování příště…

Paní míří na večerní trh na řece.

Další doporučená četba

Pro cestu do Vietnamu či přilehlých států zcela určitě využijete:

• Tohoto praktického průvodce se všemi možnými tipy.
• Všeobecnější článek, jak se sbalit pro cestu do jihovýchodní Asie.
• Mapy.cz nebo jinou z výborných offline mapových aplikací na cesty.

A dlouhou chvíli můžete zahnat malým gastronomicko-cestovatelským kvízem, kde se objevují lahůdky pocházející z popisovaného regionu.