Jak si užít (a přežít) náročné horské přechody s diabetem

Hory a příroda jsou tu pro každého, kdo podlehne jejich kouzlu – diabetiky nevyjímaje. Možná si ale lámete hlavu, jak bezpečně zvládnout vícedenní náročné akce, které dokážou zamávat i se zdravým člověkem. V tomhle článku najdete jak spoustu užitečných tipů, tak zhodnocení pro a proti některých konkrétních kusů výbavy. Text je užitečný i pokud cukrovkou netrpíte, ale chtěli byste se o ní něco dozvědět – třeba právě proto, že váš parťák na výpravu diabetik je.

Článek pro vás napsal kamarád Hynek, který má v diagnóze kromě diabetu také nadšení pro sporty, lásku k horám a sympaťáctví až za roh.

Pokud jste diabetik, s klidným srdcem můžete přeskočit vysvětlující část a přejít rovnou k polemice o perech a pumpách.  Chcete-li se jako laik dozvědět něco navíc, bude se vám hodit i úvodní vysvětlení, co si pod tímto onemocněním představit.

Upozorňujeme, že zde uvedené rady a tipy se primárně vztahují k lidem s diabetem prvního typu a vycházejí z jejich specifických potřeb a fungování.

A teď už dávám slovo Hynkovi…

Autor článku pózující u hraničního kamene v Kosovu.

Jmenuju se Hynek a jsem diabetik…

Vždycky, když tohle před někým zmíním, snese se na mě vlna lítosti. Když k tomu dodám, že mám navíc intoleranci na lepek, spousta lidí si klepe na čelo, že jsem si ještě nešel hodit provaz. Proto to radši nikde nezmiňuji. Nicméně to vidím trochu jinak. Skoro každý máme něco, co náš život svým způsobem omezuje. Ale když se s tím naučíme pracovat, můžeme i přes zdánlivou nepřízeň osudu dělat věci, které nás baví.

Mě baví chodit vícedenní treky po horách a lézt na vysoké kopce. Věřte nebo ne, jde to i s diabetem. Chce to sice trochu praxe a víc uvědomění, ale jde to. Věřím, že vás můj článek inspiruje, abyste se nevzdávali věcí, které máte rádi, a že kolegové diabetici zde najdou spoustu užitečných tipů, jak se bezpečně pustit do horské turistiky nebo jiného náročnějšího sportu.

I s diabetem se dají objevovat divoká pohoří, ale je potřeba si spoustu věcí hlídat ještě víc než doma. Přechod pohoří Fagaraš, Rumunsko.

Co je to diabetes

Věřím, že se najdou čtenáři, kterým přijde vhod krátké jednoduché shrnutí. Diabetes mellitus –  česky lidově taky “cukrovka” – je autoimunitní onemocnění, které se projevuje úplnou neschopností či sníženou schopností těla produkovat hormon inzulín. Ten má za úkol redukovat množství cukru v krvi a hlavně zvyšuje jeho využití v buňkách. Bez inzulínu buňky “hladoví” i kdyby se zrovna koupaly v Coca Cole.

Diabetes se zpravidla rozlišuje na několik typů:

• U prvního typu diabetu (což je i můj případ) tělo napadá a zcela zlikviduje vlastní buňky (konkrétně Langerhansovy ostrůvky na slinivce břišní), které produkují inzulín. Lidé s tímto typem jsou následně doživotně nuceni aplikovat si inzulín pomocí inzulínových per nebo inzulinové pumpy. 
• Druhý typ diabetu je způsoben zejména špatným životním stylem, který vede k tomu, že tělo postupně začne být vůči inzulínu rezistentní. Lehčí případy se léčí podpůrnými prášky na snížení rezistence a dietou. V horších případech je opět potřeba dopichovat si inzulín pomocí per. S ohledem na jinou podstatu onemocnění není tento článek primárně určen lidem s druhým typem.
• Další a zvláštní typ je těhotenský diabetes, který rovněž není předmětem tohoto článku.

Slovníček pojmů

Pár výrazů pro nediabetiky, díky kterým se vám bude text číst a chápat lépe:

• Glykémie = koncentrace glukózy (cukru) v krvi
• Hypoglykémie = nízká hladina cukru v krvi
• Hyperglykémie = vysoká hladina cukru v krvi
• Glukometr = přístroj na měření glykémie z krve
• Glukagon = zde používáno ve smyslu jednorázové injekce aplikované v případě akutní hypoglykémie
• Bolus = dávka rychlého inzulínu, která je aplikována před jídlem nebo při zvýšené glykémii v krvi
• Bazál = dávka pomalého inzulínu, který má za úkol držet glykémii ve správných hodnotách bez vnějšího zásahu (sport, jídlo,…) 

Český název cukrovka mi přijde krajně nešťastný. Často se setkávám s názorem, že když mám cukrovku, tak přece nesmím jíst cukr, popř. sacharidy. To je ovšem strašný nesmysl, který hodně vychází z toho, co lidé slyšeli o druhém typu cukrovky. V jeho případě je opravdu potřeba omezit zejména rychlé cukry, protože si s nimi již celoživotně poškozené tělo nedokáže správně poradit.

U nás “jedniček” jde jen o to, že jako diabetici si musíme svůj příjem sacharidů hlídat a adekvátně na něj reagovat dávkou inzulínu aplikovanou perem nebo pumpou. Naopak, při šlapaní do kopce nebo jiné namáhavé aktivitě si “sladkého” užijeme kolikrát až až. Problém s regulací hladiny cukru v krvi se u nás totiž projevuje v obou směrech – bez odpovídajícího přístupu ho snadno v krvi můžeme mít moc i málo. A obojí je špatně.

Hypoglykémie vs. hyperglykémie

Dva důležité pojmy, okolo kterých se všechno točí, jsou hypoglykémie (hypo) a hyperglykémie (hyper) – oba odkazují na nestandardní hladinu cukru v krvi. 

• “Hypo” je stav, kdy je glykémie na nízké úrovni a tělu musíme rychle dodat energii v podobě sacharidů. 
• Naopak “hyper” znamená zvýšenou glykémii, kterou je potřeba zredukovat patřičnou dávkou inzulínu. 

Oba stavy jsou rizikové, ale hypoglykémie (nedostatek cukru) paradoxně ohrožuje nás diabetiky mnohem akutněji. Vážný nedostatek cukru v krvi může vést až ke kómatu a poruše mozku. Proto je správný postup první pomoci, pokud pečujete o diabetika v bezvědomí, podání sacharidů. Bohužel má spousta lidí, kteří o diabetu moc neví, pocit, že by bezvědomý stav u cukrovkáře měli řešit dávkou inzulínu – což by ale s největší pravděpodobností byla fatální chyba.

Jde o to, že jako laik od sebe stavy těžké hypo- a hyperglykémie nijak snadno neodlišíte a člověku s “hyper” problémem cukr v dané situaci zas o tolik více neublíží, zato při “hypu” mu nejspíše zachrání život. Pokud byste naopak aplikovali inzulín nemocnému v hypoglykémii, tak mu zásadně přitížíte a jeho stav zhoršíte! Nikdy proto neaplikujte diabetikovi v bezvědomí inzulín. 

Hyperglykémie vzniká většinou pomalu a bezvědomý stav nastává až v opravdu pokročilé fázi, takže diabetik by měl být schopný si inzulín v případě potřeby aplikovat sám.

Tohle všechno jsem samozřejmě hrozně zjednodušil, protože jednak by problematika cukrovky vydala klidně na celou knihu a jednak píšu článek větší měrou pro poučené kolegy se stejným onemocněním než pro úplné laiky. Pokud o diabetu chcete zjistit něco víc, zkuste např. následující weby:

• MTE.cz
• mujdiabetes.cz
• mojemedicina.cz
• International Diabetes Federation

A teď už pojďme konečně na zásadní otázky diabetiků-horalů.

Budou tam mít pivo? Zimní přechod Krkonoš – Výhled na Martinovu boudu.

Pero nebo pumpa?

Toť nás diabetiků věčné dilema a nekonečné dohady, který způsob kompenzace je lepší. Někdo nedá dopustit na svoje pera a pumpu by si na tělo nikdy nevzal. Zastánci pumpy zase kvitují, jak je s ní život pohodlnější.

Obojí má svoje výhody a nevýhody, a platí to samé jako v běžném životě: To co funguje a vyhovuje jednomu, druhému rozhodně nemusí. Jako dlouholetý uživatel pumpy nabízím svůj pohled, po němž následuje shrnutí použití pera od mého kamaráda Mirka.

Použití, výhody a nevýhody inzulinové pumpy

Pro ty, kdo jí nikdy neviděli: Inzulínová pumpa je malá mašinka velikosti přiblizně krabičky od cigaret s hadičkou, na jejímž konci je kanyla (dutá jehla z kovu nebo teflonu), která se zavádí do těla na delší dobu. Díky ní se nemusím píchat inzulínovým perem (pomůcka s jehlou pro podkožní aplikaci inzulinu) při každém jídle kvůli nutnosti regulace hladiny cukru v krvi. Takhle jen při každém jídle na pumpě naklikám, kolik inzulínu je potřeba a ten do mě “nateče” hadičkou přes kanylu. Jednou za 2-3 dny pak vyměním kanylu na jiné místo.

Pro mě osobně bylo v mých 15 letech při přechodu z per na pumpu opravdu stěžejní, že jsem si mohl přestat píchat injekci 4x denně. Zároveň se můj režim mohl hodně rozvolnit, protože dříve jsem na perech neměl ideální inzulín a musel jsem jíst vždy jen v určité hodiny a jen určitou porci. Každý den stejný režim, ať se dělo cokoli. Nemohl jsem si třeba přispat, protože jsem musel do 8 ráno snídat; když jsem byl nemocný a bylo mi zle, stejně jsem do sebe musel něco cpát; a tak podobně… S jinými inzulíny to sice jde dělat i jinak, ale to jsem v té době nevěděl a doktor mi to nikdy nenavrhl. 

Každopádně s pumpou se dá lépe manipulovat s denním režimem. Při nemoci si snadněji přidám bazální inzulín, při sportu jej zase snížím i třeba jen na 30 minut. Zároveň je pumpa diskrétnější a pokud ji nosíte přímo na těle, nikdo nemusí vědět, že ji máte. Bolus („nárazovou“ dávku inzulinu před jídlem) jsem se naučil aplikovat i po slepu přes triko. Navíc si ho pumpa pamatuje, takže když si člověk není jistý, jestli se píchl, jen se podívá na pumpu a hned ví. 

Ve spojení se senzory dokáže pumpa dokonce částečně reagovat na změnu glykémie a snížit/zvýšit bazální inzulín sama. Neumí to dokonale, ale třeba v noci, kdy je riziko vážné hypoglykemie největší, dokáže krásně pohlídat. 

Zimní přechod na sněžnicích v Bosně. Nikde nikdo… Mimochodem napravo je Mirko, který níže v tomto textu přispěl obhajobou inzulínových per.

Na druhou stranu, pořád u sebe nosím krabičku s hadičkou. Jakože fakt pořád, 24/7! Sundat si ji můžu jen na sprchu, koupání, intenzivní sporty, atd. Jinak jsem pořád připojen, což je někdy fakt otravné. Naučit se s pumpou spát mi trvalo několik let. Pořád jsem hledal nejlepší způsob až jsem zjistil, že nejsnadnější řešení je prostě jí plácnout vedle mě a spát s ní “na volno”. Ani to ale není ideální, protože se občas zamotám a když vedle mě spí někdo další, tak se někdy zamotá i ten… 

Zní to vtipně, ale pokud nemáte pumpu pověšenou třeba na podprsence nebo na speciálním pásku na břiše, tak si NIKDY, ale fakt nikdy pořádně nezastrčíte tričko do kalhot, protože vám vždycky bude někde čouhat hadička a u pasu viset krabička.

To, co se ze začátku tvářilo jako výhoda – tedy že se nemusím píchat několikrát denně, ale jen jednou za 2-3 dny – se může snadno stát nevýhodou. Jsou dny, kdy je přepíchnout si kanylu opravdu za trest, protože člověk nemůže na těle najít jediné vhodné a zahojené místo. Nejde ani tak o to, že by kanyla byla tlustší nebo delší (pokud, tak jen nepatrně), ale je to zkrátka cizí objekt tři dny zabodnutý do jednoho místa na těle, které na něj nějak reaguje – boulí, zarudnutím atp. 

Při cestování je navíc k pumpě potřeba mnohem více serepetiček: nové kanyly, zásobníky na inzulín, náhradní baterky, záložní pera a další. 

A asi největší nevýhodou tohohle všeho je, že člověk svěřuje svůj život do rukou mašinky, která se může kdykoli porouchat. V civilizaci je její případný výpadek celkem v pohodě, většina firem je schopná vám novou pumpu dovézt do pár hodin. V horách a v cizině už porucha může být opravdu nepříjemná. 

Inzulínová pumpa, náhradní kanyly, rezervní zásobník, senzor a dezinfekční polštářky – kompletní výbava „pumpaře“ na 10 dní.

Použití, výhody a nevýhody inzulinového pera

Tuto část napsal kamarád a dlouholetý zastánce per, Mirko: 

Už od momentu, kdy jsem byl v roce 2011 diagnostikován, setrvávám na perech. I přes leckteré přednosti pumpy mi pera dávají mnohem větší svobodu. Nová inzulinová pera jsou svou rychlostí i flexibilitou už na úrovni pump, byť u nich přetrvává nevýhoda v podobě nutnosti injektovat do podkoží hned několikrát denně. 

Bývám často tázán, kolikrát denně se vlastně píchám. Hodně to záleží – Jistotou je před spaním dlouhý celodenní inzulin (už zmiňovaný tzv. bazál), jehož úkolem je vyrovnávat hladinu glukózy po celý den. K němu se přidávají krátké inzuliny (tzv. bolus) ke každému jídlu. Někdy to může být tedy jen 4x denně, pokud jím pouze snídani, oběd a večeři, ale spíše to bude 6-7x denně. Zaprvé s ohledem na různé svačinky, a zadruhé ne vždy člověk odhadne dávku inzulinu přesně a musí následně ještě dopichovat menší dávku.

I tak se ale není čeho bát. Jehla v inzulinovém peru je jen 0,25mm tenká a 4-6mm dlouhá, a při dodržování intervalu její výměny vpich prakticky necítíte a ani na pokožce nezanechává stopy po vpichu. Maximálně se jednou za čas udělá menší modřina, která nebolí. Už jsem si i zvykl na zvídavé pohledy na veřejnosti, když si potřebuju píchnout, a nijak se tím nezabývám. Osvěta pokročila a mnoho lidí ví, o co jde. 

Druhou stranou mince je, že s perem je člověk na vše sám – vpíchnuté dávky musí mít na paměti a nikdo za něj automaticky nedopíchne či nepřeruší přísun inzulinu. Nutnost nemuset mít nic (kromě malého senzoru) trvale na sobě mi to však vynahrazuje.

Bazálové a Bolusové pero, náhradní jehly a senzor. Opět desetidenní zásoba.

Tip z mého krámku

Dej si něco dobrého z krásného plecháčku s vtipnými hláškami.

Odolný hrnek o objemu 400 ml s legendárním motivem, který skvěle poslouží doma i na čundru. Nejoblíbenější dárek z mého obchodu.

Prohlédnout na eshopu

Vybavení diabetika na horách

Jak už jsem říkal, sto lidí, sto chutí, a proto je dobře, že doba už pokročila a máme i tuhle volbu: jestli pero nebo pumpu. U mě je základem moje inzulinová pumpa Tandem, skrz kterou si píchám do těla inzulín a reguluji tak hladinu cukru v krvi. Tím však výběr vybavení nekončí, tak pojďme na to, co dalšího s sebou tahám v krosně a hlavně jak se chovat nejen při náročnější aktivitě, ale i dlouho po ní. 

Senzory

Právě ohledně kontroly glykemie nastal v posledních třech letech v léčbě diabetu velký pokrok. Pojišťovny totiž začaly pacientům proplácet senzory, díky kterým je možné snadno sledovat glykémii každých pět minut. Přičemž z jejich výhod můžou těžit uživatelé pumpy i per. 

Předtím bylo nutné se pro každou hodnotu píchnout do prstu a změřit se skrz glukometr. Takto člověk dostal za den třeba 4 údaje. Se senzorem vidím celkový denní graf namísto čtyř osamocených bodů, které nemají velkou výpovědní hodnotu. 

Jak vypadá výstup ze senzorů můžete vidět na přiloženém grafu, který představuje reálně jeden z mých dnů, konkrétně 27. únor 2023. Schválně jsem vybral den, který nevypadá moc slavně, abych mohl demonstrovat, v čem senzory opravdu hodně pomáhají. 

Výstup ze senzorů v podobě grafu celodenní úrovně glykémie

Bez nich bych měl k dispozici pouze čtyři hodnoty zvýrazněné pomocí šipek. Trošku vyšší snídaně, trošku vyšší oběd a pak celkem v pohodě odpoledne a před spaním. Už bych ale nevěděl, že jsem asi krapet netrefil inzulín k večeři a glykémie mi vyletěla až ke 20, což už je sakra hodně. Tím pádem bych tenhle problém neřešil až do rána, než bych se zase změřil před snídaní. Takhle jsem díky senzoru mohl tuhle situaci řešit už po chvilce a někdy kolem 2 ranní už byla moje glykémie zase v pohodě. 

Nevýhodou senzorů je jejich občasná nespolehlivost a zpožděné informace (přibližně o 10 minut oproti glykémii přímo z krve). S tím je potřeba počítat. Základní pravidlo je, že člověk by měl hlavně poslouchat svoje tělo a reagovat primárně na něj, senzor je jen doplněk, který všechno dost ulehčuje. 

Krásné meditační místo na Královské cestě – Kungsleden ve Švédsku. Tady se na své tělo můžete opravdu naladit!

Mějte dostatek náhradních zásob a pár dalších vychytávek

Vždycky, když někam vyrážím, beru s sebou dostatečnou zásobu všeho potřebného: náhradních kanyl, senzorů a inzulínu. Člověk nikdy neví, co se stane a zákon schválnosti je neúprosný. Takže na 7 denní přechod nosím všechny tyhle věci tak, aby mi vydržely třeba na 20 dní. 

Inzulín je dobré skladovat v chladu. Na to se mi nejlépe osvědčilo FRIGO pouzdro. K aktivaci je potřeba pouze studená voda a ta je dostupná skoro všude (pokud neletíte zrovna do Ománu). Není potřeba mít po ruce mrazák jako v případě jiných podobných pouzder. 

Co naopak nenosím, je glukagon (pro nediabetiky: správně souprava pro nouzové podání glukagonu, který se používá jako první pomoc v případě vážné hypoglykemie). Po zkušenosti, kdy pro aplikaci člověku v hypoglykemickém šoku bylo zapotřebí 3 lidí, protože se vzpíral a kopal všude kolem sebe, jsem uznal, že mi s tím stejně nikdo nebude v případě nouze schopný pomoci. Nově se ale začal vyrábět glukagon do nosu, zatím ho nevlastním, protože si za to říkají nekřesťanské peníze, ale přemýšlím o něm, protože se někdy může hodit. 

Pořád s sebou nosím starý dobrý glukometr, který měří glykémii přímo z krve. Člověk nikdy neví, kdy senzory vypovědí službu. V zásobě mám vždycky i pár jednorázových stříkaček ze stejného důvodu – pumpa i senzory jsou “jen” přístroj. Better safe than sorry. 

Na dlouhodobé zahraniční cesty se dá většinou půjčit i náhradní pumpa do rezervy. Většina firem je v tomhle dost ochotná a pumpu navíc zapůjčí.

Senzor – poznávací znamení diabetika.

Jak reagovat na zvýšenou aktivitu

Každé tělo funguje samozřejmě jinak, takže je těžké přijít s univerzální metodou, která účinkuje stoprocentně všem a všude. Ale věřím, že vám mé zkušenosti mohou i tak pomoci.

Reagujte včas na náročné výšlapy i sestupy

Co se mě týče, tak v závislosti na náročnosti terénu při chůzi do kopce klidně odpojuji pumpu z těla a průběžně dozobávám, co je zrovna po ruce. Snažím se přitom počítat dopředu: Když mám na kilometru vyšlapat 200m výškových, je mi jasné, že budu nějaké cukry potřebovat. Proto se klidně už od začátku výšlapu dokrmuji třeba oříšky nebo jinými pomalejšími sacharidy a v případě strmého poklesu glykémie sáhnu i po něčem rychlejším, třeba Snickers nebo gumídkách.

Naopak, když došlapu na vrchol, musím hned zase pumpu nasadit a dost často i nějaký inzulín připíchnout. Nejednou se mi stalo, že jsem po zpomalení tepu při sestupu na druhou stranu vrcholu “letěl” s cukrem do výšin. Je potřeba průběžně kontrolovat a adekvátně reagovat. Na to je právě zmiňovaný senzor k nezaplacení. 

Mám na sobě vypozorováno, že při sestupech málokdy potřebuji nějaké dokrmování, i když vlastně furt šlapu. Naopak, do kopců jsem jako popelnice beze dna. 

Zimní přechod Krkonoš.

Počítejte s dlouhodobým “dojezdem”

Při náročnějších aktivitách, a nemusí to být jen přechody hor, je potřeba počítat s tím, že tělo se s fyzickou aktivitou vypořádává ještě dlouho poté, co jsme se zastavili.  Což je pro diabetiky obzvlášť významný faktor, protože se tím zvyšuje riziko hypoglykémie v noci, kdy je těžké si uvědomit pokles cukru a patřičně reagovat. 

Nejhorší to u mě bývá vždycky první noc, kterou kolikrát spíš probdím než prospím. Senzor na mě křičí co půl hodiny a ne a ne ho umlčet. Další noci si moje tělo asi už nějak zvykne a je to mnohem lepší. 

Důležité je dát si vydatnou večeři s dostatečným počtem pomalejších sacharidů, které se budou postupně uvolňovat po delší dobu. Zároveň není od věci trochu snížit dávku inzulínu (bazál i bolusy) – rozhodně ho bude potřeba méně než doma v běžných podmínkách po klidném dni. A to se týká veškerých dávek, i těch přes den. 

Ač je to neintuitivní, rozhodně se necpěte hned po večerním zastavení nebo příchodu do plánovaného tábořiště. Naopak je lepší nějaký čas počkat, až se tělo uklidní a potom se najíst. Tělo si tak energii z jídla lépe uloží na další den.  V opačném případě ho okamžitě překonvertuje na energii, protože má pocit, že to bude ještě potřeba, a vaše glykémie poletí někam do výšek Himaláje.

Letní přechod německých Alp kousek od Garmisch-Partenkirchen. Takovýhle kopec ovšem dokáže s úrovní glykémie pořádně zamávat.

Jídlo pro diabetiky v zápřahu

Zabalit si dostatečný počet kalorií a energie je kolikrát nadlidský úkol i pro normálního smrtelníka. U diabetika to platí stonásobně. Zatímco první jmenovaný bude o hladu, ale s největší pravděpodobností to zvládne, diabetik, který si špatně spočítal svůj energetický příjem, někde na cestě v divočině bez sacharidů zkolabuje a do pár minut už mu nebude pomoci. Na tohle je fakt potřeba dávat si pozor. 

Důležité je naučit se kombinovat pomalé a rychlé sacharidy. Pomalými myslím takové, které se rozkládají v těle postupně. Typicky je obsahují potraviny se škroby (např. rýže nebo sušená bramborová kaše), ořechy, pečivo, atd. 

Rychlé cukry naopak působí téměř okamžitě. Pro mě je to takový nastřelovák, když už jde do tuhého – tedy když na sobě začínám pociťovat nastupující hypoglykemii. Hodně se mi osvědčily energetické gely, které jsou pro mě na horách poslední záchrana. Neváží téměř nic a je v nich sacharidů podobně jako ve 200ml džusu, který piju ve stejné situaci doma. Další dobré nakopávače jsou čokoláda, gumoví medvídci (nebo jiné potvory), Piknik/Pikao, ovocné kapsičky, všemožné tyčinky, sušené ovoce, atd. 

Celkové potřebné množství jídla je samozřejmě hrozně individuální. Osobně mám tendenci nosit raději víc zásob. Když mi zbydou, je to stokrát lepší, než pokud se dostanu do situace, kdy budu bez jídla a bez “nakopávačů”. 

Samozřejmě se dá docpávat i vším, co najdem po cestě.

Na každý den pochodu nosím přibližně dva gely coby poslední záchranu (většinou jeden s rychlým nástupem a jeden, který se rozkládá 3h) a alespoň 5 tyčinek, od oříškových, až po flapjacky a Snickers. K tomu alespoň jedno balení čokolády a velké balení gumídků na 3 dny. Zároveň mívám v batohu slušnou zásobu ořechů a sušeného ovoce, které buď přidávám do ranní ovesné kaše nebo zobu jen tak za chůze. Skvělé je za stejným účelem taky arašídové máslo v tubě.

V poslední době se mi kromě výše uvedeného dost osvědčily iontové nápoje v prášku. V jedné lahvi pak nosím namíchaný nápoj, zatímco ve druhé čistou vodu a piju z nich podle aktuální potřeby. Ionťák má výhodu, že s  každým hltem do sebe dostanu trochu sacharidů a nemusím do sebe furt něco tlačit. 

K tomuhle všemu samozřejmě nosím i plnohodnotná jídla. Typické denní menu může vypadat následovně:

• Snídaně v podobě ovesné kaše s ořechy a sušeným ovocem
• Na oběd chleba s “něčím” 
• K večeři, která je na horách hlavní jídlo dne, si vařím teplé  jídlo sestavené např. z červené čočky, sušených rajčat, tofu a všemožného koření. Lahůdka! A ke všemu ještě hodně výživná. 

Ohledně specifických jídel se můžete inspirovat třeba v Kubově článku o horském jídelníčku. V běžných denních chodech není velký rozdíl. Hlavní pro mě je nosit dost snacků, kterými se můžu celý den v případě potřeby dokrmovat. 

Červená čočka – poctivá horská večeře.

Na co si na horách jako diabetik dávat pozor

Vždycky ostatním ve skupině oznamte, jaká máte zdravotní specifika (nejen diabetes). Poučte je, co dělat, pokud se vám něco stane, jaká je správná reakce a jak vám mohou efektivně pomoc. Není nic horšího než když se jim složíte uprostřed cesty a oni budou jen překvapením koukat, co blbnete… nebo vám pak v panice píchnou inzulín a ještě vám přihorší.

Počítejte s tím, že obecně se diabetikům hůř hojí rány, oděrky, puchýře atd. Doporučuji nepodcenit pořádné trekové ponožky (nejlépe z merino vlny) a kvalitní obuv. Já sám chodím nejradši v barefoot botech nebo běžeckých Altrách s rozšířenou špičkou a puchýř jsem neviděl už hodně dlouho. Zároveň s sebou nosím krém na nohy a každý večer poctivě mažu. 

Kubova poznámka: Výběr vhodných bot hodně záleží na podmínkách konkrétního treku a jak moc nalehko nebo natěžko si můžete dovolit jít. Více o tom, jak se rozhodnout pro ideální boty na hory najdete v tomto článku.

Co si ohlídat jako diabetikův parťák

Pokud jste v roli diabetikova spolucestovatele, ujistěte se, že váš dia kámoš má s sebou dost jídla. Znám případy, kdy to někteří dost podcenili a pak museli ujídat od zdravějších jedinců, jinak by do další zastávky nepřežili. Osobně to považuji za velkou  nezodpovědnost dotyčného, ale stává se to. Bohužel…

Sice se opakuji už potřetí, ale nikdy, opravdu nikdy, nepíchejte diabetikovi v bezvědomí inzulín. V tu chvíli má nejspíš hypoglykemický šok a potřebuje cukry, nikoli inzulín. Tím byste mu hodně přihoršili. Pokud to jde, zavolejte záchrannou službu a mezitím mu zkuste pomoci. V případě, že vás před výletem poučil, měli byste vědět, co dělat. Pokud ne, snažte se do něho dostat nějaké cukry. Energetický gel za spodní ret nebo jiná podobná sladká tekutina je obvykle dobrý způsob. Ovšem dávejte pozor na případné vdechnutí! 

Jestli má u sebe glukagon, můžete mu zkusit píchnout i ten. Pomáhá ze všeho nejlíp, ale aplikace jehlou do vzpírajícího se člověka není úplně snadná záležitost.

Daleko od civilizace už jakýkoliv vážnější problém opravdu není sranda. Kungsleden – Královská švédská cesta.

Všechno si vyzkoušejte a hlavně se z toho nepo***

Na závěr bych chtěl znovu zdůraznit, že výše popsané jsou převážně mé zkušenosti. Každý člověk je jiný a to, co funguje mně, vůbec nemusí fungovat vám. Ale věřím, že jste si našli alespoň pár střípků, které se vám budou hodit. Případně, pokud nejste diabetici, že jste lépe pochopili, jak na horách fungují vaši kamarádi s tímto omezením.

Rozhodně doporučuji si všechno nejdřív vyzkoušet na kratších výletech a až pak se pustit do delších přechodů (ale to je obecné pravidlo). Vyhnete se tak spoustě problémům a chybám, které by se vám na delší trase mohly stát osudnými.

Zároveň se nevzdávejte předem. Každý ve svém životě máme “něco”, i když to třeba u jiných lidí není na první pohled tolik vidět. Důležité je, naučit se s “tím” žít a přijmout věci, jak jsou. 

Já jsem se třeba smířil se skutečností, že holt musím myslet na nějaké věci navíc a v batohu mít pár speciálních kousků vybavení. Za mě je to to nejmenší a omezovat se nenechám. Protože jinak bych musel sedět doma a to je přece nuda!

Autor: Hynek Bačík

Přechod kosovsko-makedonských hranic, planina Šar.