V srdci Pamíru: Kde se plní přání

Vysokohorské štíty a odlehlá údolí Pamíru tvoří prazvláštní svět – tichý a téměř opuštěný až na občasné oázy lidských osad, jež svou zelení narušují stvořitelem zamýšlený řád horské pustiny. Mnohadenní putování od řeky Bartang přes téměř pětikilometrový průsmyk Shtik Lazar bylo fantastickou ochutnávkou krajiny, která se řídí pouze drsnými přírodními zákony sem tam zjemněnými nekonečnou lidskou dobrotou.

Kdo se chce naladit, nechť si přečte cestopis a pokochá se fotkami. Koho zajímají ryze praktické záležitosti, najde je na konci článku.

Jak se shání odvoz na Pamíru

„Fajn, tak teď koupím rundu zmrzliny já,“ zvedal jsem se k činu.

„Opovaž se, mladej! Další kolo je na mě,“ usadil mě postarší pán, který spolu s námi čekal v Rushonu, dokud se nenajde vhodný auťák mířící jeho směrem. A tak to šlo pořád. Kdokoliv se připojil k vyčkávací skupince na rohu místa, kterému pro nedostatek lepších výrazů říkám „autobusové nádraží“, na uvítanou pořídil všem jejím členům kornoutek točené smetanové zmrzliny. Sice byla po třech korunách, ale i tak mě štvalo, že šanci oplatit Pamířanům jejich pohostinnost si tady člověk musí vydupat minimálně pod pohrůžkou násilí.

„Autobusové nádraží“ v Rushonu

Nádraží představovalo prostranství pod příkrou skálou, kde parkovalo několik offroadových auťáků, dva náklaďáky a jedna otlučená maršrutka. Vybavení stanice tvořila jídelna nabízející typické středoasijské menu od lagmanu (nudle s masem a zeleninou) po manti (knedlíčky plněné masem) a zmiňovaná zmrzlinárna.

Systém dopravy po celém Tádžikistánu, autonomní oblast Pamíru (oficiálně Horského Badachšánu) nevyjímaje, tvoří z velké části sdílené taxíky. Chcete-li se někam dopravit, stačí se doptat, kde se řidiči shlukují, a najít toho pravého. Kromě „profíků“ poslouží v praxi libovolné auto, které míří kýženým směrem a má volná místa.

Cesta údolím řeky Bartang ze začátku vypadala jako zapeklitý oříšek. Přece jen sto třicet kilometrů dlouhá dolina s pár horskými vesnicemi podél nezpevněné silničky připomínající tankondrom není co se týče hustoty dopravy žádné terno. Pronájem soukromého džípu jsme ve dvou lidech platit nechtěli, a tak nezbývalo než čekat. Hodinu, dvě, tři… Nakonec se nás ujal šofér zmiňované maršrutky.

Tam se toho ještě vejde… Co na tom, že se vozítko rozpadalo i bez nákladu.

Kromě několika pasažérů dostal na starost také transport obrovských dílů z blíže neurčeného stroje. Nakládali jsme to v šesti chlapech a pěkně se přitom prohnuli. Rovněž dopravní prostředek pod tou tíhou povážlivě poklesl. Dumal jsem, kde asi tak zůstaneme viset. Vozítko se startovalo zlodějským škrtnutím drátů a vůbec různá drátěná vylepšení pro něj byla moc důležitá. Bez trochy kutilské improvizace by nedrželo několik sedaček, zadní dveře a tak.

Stačí škrtnout a jedeme.

Firuz a Sofia

Nakonec jsme k mému překvapení až na pár přestávek, které si vynutil vroucí chladič, úspěšně dorazili k průběžnému cíli ve vsi Siponj. Tam nás řidič předal do péče svému kamarádu Firuzovi. Novopečený ochránce přislíbil, že zjistí, jak bychom druhého dne mohli popojet dále. Do té doby jsme se stali hosty v jeho téměř dokončené novostavbě.

Domek si spolu se svou ženou Sofií staví za peníze, které vydělali v Rusku. Něco podobného tady v okolí udělalo mnoho lidí. Tádžikistán totiž v devadesátých letech prošel dlouhou a krutou občanskou válkou, která mimo jiné zdecimovala místní infrastrukturu a ekonomiku. Dvacet let poté jsou stále patrné následky konfliktu – především obrovská nezaměstnanost, která spoustu obyvatel vede k dočasné emigraci za účelem výdělku.

Firuz a jeho rodina.

Peníze posílané příbuznými ze zahraničí tvoří podstatnou finanční injekci, bez které by byl život v celé zemi ještě nuznější. Tádžikistán je pravděpodobně nejchudší země středoasijského regionu. Což je extrémně nelichotivá vizitka, protože si určitě umíte představit, že ani jeho okolí na tom není nijak růžově.

Firuz a Sofia se rozhodli s neradostnou budoucností aktivně poprat. Práce elektrikáře a číšnice v Moskvě jim vynesla dost, aby se vrátili do rodné vsi, začali se stavbou vysněného baráčku a aspoň chvíli nemuseli třít úplnou bídu s nouzí. Bohužel za toto přilepšení zaplatili neočekávanou daň v podobě částečné ztráty jednoho ze dvou dětí. Oba synové v době, kdy jejich rodiče vydělávali celé rodině na živobytí, bydleli u babičky. Jeden z nich se mámě i tátovi mezitím natolik odcizil, že se odmítal přestěhovat zpátky.

Divoký most přes řeku kousek za vsí.

Náš hostitel byl na své povolání elektrikáře extrémně hrdý. Ihned po uvedení do rodinné rezidence s námi obešel všechny zásuvky a zdůraznil, že veškerá elektrika v domě je dělaná podle evropských norem. Kromě této profesní exkurze nás společně s manželkou také provedli po okolí.

Siponj je stejně jako ostatní pamírské vesnice zelená oáza mezi skalnatými hřebeny a pustě působícími kopci. Soustava zavodňovacích kanálů dává život polím a meruňkovým sadům, které při pohledu z dálky působí v kontextu okolní krajiny až nepatřičně. Život v těchto ztracených koutech světa je všechno, jen ne jednoduchý.

Místní „posilovna“ v Siponj.

Třetí přání…

Nazítří brzy odpoledne zastavil před domem smluvený povoz. V duchu jsem se musel smát při vzpomínce na večerní konverzaci se spolucestovatelkou Bárou, jež nezapřela svou dobrodružnou povahu:

„Víš, mně by se hrozně líbilo, kdybychom se mohli svézt na jednom z těch náklaďáčků, co jsme viděli. Třeba na pytlích s moukou nebo tak.“

Hádejte, co pro nás přijelo. Jasně že vysněný náklaďák, který kromě mouky vezl navíc dřevěné fošny a vše, co bylo komu aktuálně potřeba. Auťák projížděl od časného rána všemi vesnicemi podél řeky a postupně doručoval zboží objednané z města. K tomu gratis popovezl příležitostně každého, kdo měl zrovna stejnou cestu.

Zásobovací náklaďák.

Tuhle telepatii jsem si nutně spojil s příhodou z předchozího dne, kdy cestou ve sdrátované maršrutce projevila Bára touhu občerstvit se nejoblíbenějším lokálním ovocem – meruňkami. Vždyť už je asi dvě hodiny nejedla… Přestože nám nikdo v autě nemohl rozumět (meruňka se rusky řekne abrikos – tudíž výrazně jinak než v naší mateřštině), za pár minut jsme už stáli v meruňkovém sadu a oknem nám kdosi sypal do klína šťavnatou svačinu.

Hezké bylo, že řidič automaticky nabíral kohokoliv, kdo měl zrovna cestu stejným směrem.

Marně jsem se kamarádku snažil přesvědčit, že do třetice by mohla chtít milion dolarů v drobných použitých bankovkách. Tohle přání zůstalo kouzelným údolím Bartang nevyslyšeno a žádná ztracená bedna s pokladem nás nikde nečekala.

„Co nám asi vezou?“ :)

Srdce velká jako hory samy

Veškeré zdejší bohatství se totiž skrývá výhradně v srdcích obyvatel. Po dechberoucí vyhlídkové jízdě na korbě zásobovacího auta jsme museli strávit noc v další vísce. Původně zamýšlených pětapadesát kilometrů cestou necestou se ukázalo být na jedno odpoledne jako příliš optimistický plán.

Sotva jsem z batohu odepnul stan a začal se vyptávat, kde budeme nejméně překážet, už u nás byla místní teta a posunky vysvětlovala, že kempovat můžeme jedině přes její mrtvolu. Místo toho jsme museli naklusat do příjemné, nádhernými koberci vyskládané světnice a přijmout fakt, že hosté jsou na Pamíru posvátnou záležitostí.

„A opovažte se mi tu nechat nějaké prachy!“ Tak zněla běžná úvodní věta. Kdokoliv, ať už putuje kamkoliv, se může spolehnout na pomoc svých sousedů z vedlejšího údolí. Svůj „dluh“ může splatit na libovolném jiném poutníkovi, který zavítá do jeho okolí. Systém stejně starý jako funkční a užitečný pro přežití na cestách drsnou horskou krajinou.

Kromě střechy nad hlavou jsme obdrželi chléb a meruňky na večeři a specialitu nazývanou „pamírský čaj“ s další porcí chleba k snídani. Pamírské thé si můžete velmi snadno připravit i doma. Stačí zalít libovolný černý čaj, mírně dosolit a vylepšit porcí másla.

Vesnice jsou na Pamíru zelenými oázami, které vytvářejí kontrast s okolní relativně pustou krajinou.

Tip z mého krámku

Poznej lépe své kamarády a zabavte se nejen na dlouhých cestách.

60 karet díky kterým ti nikdy nedojdou náměty na zajímavou konverzaci. Témata jsou spjata s cestováním a dobrodružstvím, ale hru / povídání si užijí i méně zcestovalí.

Prohlédnout na eshopu

Postav si svou cestu

Posledních pár kilometrů ke křižovatce, odkud jsme už chtěli pokračovat po svých, mírně zkomplikovaly dva kameny symbolizující závoru a nějaký zásadní problém za ní. Na vině byl zával, který zatarasil kus cesty vedoucí po říčním břehu. Běžná komplikace. Stačilo skočit kus zpátky do osady pro schopného cestáře, který opodál na strategickém místě parkoval svůj bagr.

Pamírská závora na cestě. Dva šutry značí problém.

Za jeho pomoci byla komunikace briskně obnovena a my mohli jet dále. Frajer měl zřejmě praxi z jara, kdy řeka vymaže velkou část lokální dopravní tepny a místní si ji jednoduše musejí vyrobit znovu.

Oprava cesty, kterou si vzala řeka Bartang.

Na odbočce k Bardaře, kde jsme seskočili z korby, nám řidič na rozloučenou nezapomněl zmínit unikum této vesnice známé po celém kraji. Prý tam mají nejhezčí holky. To jsem nemohl nijak objektivně posoudit, protože usměvavé Pamířanky se mi líbily všechny a všude.

Sympatická máma z hor.

Angličtina, kde ji nečekáš

Velmi podobně si Bardara vedla také ve srovnání přívětivosti k pocestným. Dávno před tím, než jsme se přiblížili, čekal na okraji dědiny postarší pán. Představil se jako místní doktor a bez okolků oznámil, že jsme k němu zváni na čaj. Tento akt nemyslel ani tak jako otázku, zda bychom se nechtěli připojit, ale spíše jako oznámení, že máme zajištěný program.

Místní felčar z Bardary.

Kromě něj jsme později nedokázali odmítnout ani sympatickou učitelku z lokální školy. Dáma, jež velmi zdařilou angličtinou poprosila o možnost procvičit si své jazykové dovednosti, mě upřímně zaskočila. Abych objasnil původ svého překvapení, těsně před Tádžikistánem jsem se měsíc toulal po Číně, kde je znalost jakékoliv cizí řeči velmi úsměvným předpokladem.

V celém regionu střední Asie stále převažuje coby mezinárodní jazyk ruština. Proto mi přišlo krajně nezvyklé, když mě na Pamíru najednou běžně žádali o lehký anglický small talk postarší gentlemani s posledními čtyřmi zuby či milá paní učitelka z dědinky ztracené uprostřed hor. Logicky jsem pátral po jejich motivaci rozšiřovat si komunikační potenciál.

Paní učitelka s níž jsme si moc příjemně popovídali.

Z odpovědí jsem pochopil, že místní si plně uvědomují mizerný stav země, ale v žádném případě nehodlají sedět s rukama v klíně. Neustále jsme potkávali lidi, kteří nerezignovali a hledali způsoby, jak sobě nebo aspoň svým dětem přichystat veselejší budoucnost.

Kromě ekonomické migrace vnímají jako všeobecný lék vzdělání a znalost angličtiny. Protože je to globální jazyk, díky němuž se domluví s pomalu přibývajícími turisty, kteří do země přinášejí kapitál, a také lépe porozumějí zahraničním informačním zdrojům. Na ty domácí se totiž kvůli cenzuře médií nedá spolehnout.

Ani na konci světa nesmí chybět satelitní televize ;) V Tádžikistánu rádi koukají na zahraniční programy.

Škola brodění

Po seznámení s životem vysokohorské učitelky a švadleny v jedné osobě jsme konečně mohli vyrazit vstříc očekávané túře. Stačilo odmítnout pět či šest dalších čajových pozvánek a skousnout několik výsostně zklamaných obličejů. Hosté, kteří se nezdrží na kus řeči nebo rovnou na celý den a noc, se v Tádžikistánu musejí emocionálně obrnit – jinak nedojdou dál než do sousední vesnice.

A to by byla škoda, protože strohá estetika pamírských hor patří k vrcholným zážitkům pro umělecky naladěnou duši. Na své si přijdou i drsňáci, kteří si ke kochačce rádi dopřejí trochu toho drastického utrpení. Pro začátek vás mohu seznámit s brody ledovcových řek, které nám zpestřovaly cestu alespoň jednou denně.

Kolem řek je na Pamíru živo. Ale zároveň představují náročnou překážku.

Překonávání mrazivých bystřin byla operace náročná hned z několika důvodů. Prvně – časování. Je více než záhodno nastoupit k překonání říčky (i sebe sama) dopoledne, kdy se korytem žene méně vody než později přes den, až se sluníčko opře do mateřských ledovců naplno.

Se stoupající hladinou souvisí druhá problematika – síla vodního toku. Pokud jste tuhle zábavičku nikdy nezkoušeli, poproste kamaráda, aby na vás vší silou vychrstl velké vědro plné vody. Pravděpodobně zjistíte, že i taková drobná sprška umí uštědřit solidní kopanec. My museli balancovat na kluzkých balvanech ověšeni veškerou výbavou včetně zrcadlovky a prát se přitom s tlakem mnoha a mnoha kýblů v každé vteřině. Hladina mírně nad kolena je už povětšinou hraniční výzva. Do vody nad pás se pouštějí jenom sebevrazi.

Brodění ledovcové řeky není žádný med.

Nu a třetí aspekt, který nás trápil, byl chlad. Při ponoření do koupele o teplotě nižších jednotek stupňů si mé nohy prošly během několika sekund všemi fázemi od šoku přes pichlavou bolest až po totální anestezii. Spoléhat se v kritických okamžicích na znecitlivělé dřevěné chůdy, že dokážou našlápnout další vhodný kámen a udržet mě na něm v neustávajícím boji s proudem i gravitací, bylo moc zajímavé cvičení důvěry.

Měli jsme štěstí, že při dvou nejhorších brodech se jako kouzelní dědečkové zjevili pastevci se zálibou v asistenci náhodným kolemjdoucím. Napoprvé jsem si hrál na hrdinu a jakoukoliv pomoc striktně odmítal. Jasně že se mi noha smekla metr a půl před druhým břehem přesně v nejhlubším místě, a kdyby borec „náhodou“ nestál kousek po proudu a pohotově mě neodchytil, tak jsem si výborně zaplaval. Včetně krosny a foťáku.

Dvoubarevná říčka. Přítok zprava je výrazně kalnější.

Božská zahrada

Až na tato drobná dramata charakterizoval naše putování Pamírem božský mír. A to to doslova…

Stará legenda praví, že kdysi dávno, když bůh stvořil svět, pozval si k sobě zástupce jednotlivých národů, kterými ho plánoval osídlit. Setkání svolal, aby jim přidělil jejich země. Protože Pamířani nikdy neměli příliš ostré lokte, stalo se, že jejich stařešina zůstal poslední na konci řady. Nu a když k němu bůh došel, tak se začal ošívat a drbat na hlavě, protože už mu žádná krajina nezbyla.

Když vůdci nakonec sdělil smutnou zprávu, ten se jen tiše rozplakal, že zklamal svůj lid. Jenže když pláče Pamířan, ani pánaboha to nenechá chladným. Tak se bůh na chvíli zamyslel, načež vzal muže kolem ramen, odvedl si ho stranou a povídá:

„Podívej se, tohle jsem pokazil já a tak bych měl svou chybu napravit. Schovávám si ještě jeden malý kus země, z něhož jsem zamýšlel udělat svou osobní zahradu. Abychom věci urovnali, ten kraj dám vám. Jmenuje se Pamír a bude se vám moc líbit.”

Typický obrázek Pamíru – vysokohorská pustina.

Vtipné je, že navlas stejná pohádka se vypráví o Gruzii. Nemůžu soudit, kdo od koho opisoval, ale legendě o božské zahradě se dá věřit v obou případech. Jen v případě Pamíru měl nejvyšší poněkud minimalistický (leč nikoliv špatný) vkus.

Ledové království

Jak jsme stoupali dál od divokých říčních brodů, narušovaly spořádaný klid jen příležitostně padající kameny, od jejichž zdrojů jsme se drželi co nejdál. A když jsme se dostali dost vysoko, nabídla nám příroda jednou za čas též katastrofické divadlo v podobě hroutících se kusů ledovců. Pokaždé šlo o monumentální podívanou s temnou zvukovou kulisou a mrazením v zádech při pomyšlení, že bychom náhodou stáli blíže.

Pohled na vysokohorský zaledněný masív. Čas od času se z něj odtrhne pořádný kus…

Pomyslným i doslovným vrcholem naší cesty se stal průsmyk Shtik Lazar ve výšce přes čtyři tisíce osm set metrů. Průchod rozvleklým sedlem připomínal snovou výpravu do ledového království. Zasněžené štíty zde drží čestnou stráž nad světem modravých lagun a černobílých abstraktních výjevů.

Shtik Lazar nebo také Bardara pass – 4796 m. n. m.

Kličkoval jsem mezi nimi a v hlavě mi dokolečka zněla melodie ústřední písně animovaného muzikálu Frozen (česky Ledové království). V určité fázi únavy už mozek nezvládá víc než imitaci zaseklé gramodesky…

Výšková nemoc

Naše snaha nezahučet do žádného z ledových jezírek ani se neskutálet po kluzkých odtávajících svazích byla nakonec úspěšná. Ale přes všechnu nádheru kolem také značně fyzicky vysilující, což nejspíše sehrálo svou roli ve šlamastyce, která si mě vyčíhla hned vzápětí.

Jako by tušilo, že nejhorší vypětí už je za námi, rozhodlo se moje tělo vybrat si dovolenou a zabalilo to zhruba sto metrů před plánovaným táborem. Z posledních sil jsem identifikoval vhodné místo a pomohl Báře rozložit stan, do nějž jsem se pro příštích 24 hodin bezvládně složil.

S krásným výhledem na jezera za průsmykem jsem se nejprve utěšoval, že trpím pouze lehkou nevolností způsobenou vzbouřenou konzervou rybiček ke snídani. Fakt, že téměř nedokážu vnímat, na co koukám, mi však podsouval dramatičtější teorii s názvem „výšková nemoc“.

Abstraktní umění ledu a sněhu.

Příznaky čím dál jasněji napovídaly, že se můj organismus odmítl přizpůsobit řidšímu vzduchu, jenž se stoupající nadmořskou výškou nabízí hladovým plicím méně a méně kyslíku. Veškerá prevence této nepříjemnosti včetně předcházející aklimatizace (dočasné adaptace na podmínky ve vysokých horách – zejména nižší obsah kyslíku ve vzduchu), pomalého výstupu a bonusového noclehu o několik set metrů níže, než ležel nejvyšší bod přechodu, mi byly k ničemu. Zkrátka pech – naštěstí zas ne tak velký.

Výšková nemoc má spoustu forem od zcela běžné bolesti hlavy a nadměrného pocitu vyčerpání po fatální stav končící otokem mozku i plic a vyvěšením parte. Já se na této škále pohyboval někde v zóně „i když je mi na chcípnutí, umírat určitě nebudu“.

Hele…. umřít s takovýmhle výhledem… vlastně proč ne?

Po jednom dni nejhorší příznaky odezněly a dal jsem se do kupy dostatečně pro následující sestup. Celá situace byla docela paradoxní. Právě sešup někam níže je jediným funkčním lékem na výškovku. Bohužel od bodu, kde jsme za Shtik Lazarem nocovali, začíná dolina, která klesá jen velmi, velmi pozvolně. Dostat se o potřebných pár set metrů níže by znamenalo celodenní pochod, kterého jsem však ve svém stavu nebyl schopen. Musel jsem čekat a doufat a naštěstí mi to vyšlo.

Dal bych si to klidně znovu

Když zpětně koukám na fotky z okolí jezera Zaroškul, kde jsem si takto „příjemně“ poležel, říkám si, zda bych se tam vypravil, i kdybych věděl, co přijde. A přemýšlím, jestli jsem moc velký magor, když si odpovídám, že určitě ano. Protože každá minuta prožitého utrpení byla jen malou daní za privilegium podniknout tuto fascinující návštěvu.

Jezero Zaroškul je jedno z nejkrásnějších, které jsem viděl.

K nejbližší vesnici a také cestě napojující se na slavnou Pamir Highway nás čekala ještě pořádná štreka rozvleklým údolím. Jednou či dvakrát denně jsme potkali skupinku horalů s naloženými oslíky, kteří si udělali dlouhý výlet k termálním pramenům, jež se kdesi v okolí skrývají. Nám se je jakýmsi řízením osudu ve spolupráci s nepříliš podrobnou mapou a vlastní neschopností podařilo minout.

Což byla pravděpodobně velká škoda, protože podle některých lázeňských výletníků jsem tipoval, že tentokrát by pověsti o zázračné léčivé moci mohly být vcelku pravdivé. Zejména frajer, který většinu již popisovaného treku odskákal na jedné noze a berlích, musel v koupelích načerpat energie, že by to stačilo na dva životy.

Neskutečný borec!

Poslední výraznou překážku v cestě k cíli představoval chybějící most. Dostat se přes jednu ze dvou velkých řek tvořících soutok na konci doliny bez využití tohoto skvělého vynálezu hraničilo s hazardem. Mít s sebou lano, asi bych si troufnul, ale hádáte správně, že takovou výbavu ani jeden z nás na hřbetě netáhnul.

S pohledem upřeným na mostík způsobně odložený bokem na druhém břehu jsem dlouho dumal, jak problém vyřešit, aniž bychom se vydali všanc divokému přírodnímu živlu. Tady už nešlo o to, nenamočit si šosy, ale neriskovat kejhák. Po detailním průzkumu okolí jsme naštěstí našli o pár set metrů vedle náhradní řešení.

Hups… něco tady chybí.

Nejprve jsem vůči veledílu pamírských inženýrů pociťoval skepsi, ale po zkušebním překonání lávky vybudované v architektonickém stylu pejska a kočičky vařících dort nezbylo než jim složit hold. Vše tvořilo spolehlivý celek zpevněný pořádnou porcí vůle. Zejména kus nápravy z jakéhosi povozu a mnoho metrů drátu, kterými byl improvizovaný mostek omotán, utvářely solidní a důvěryhodný dojem celé stavby.

Věnujte chvilku důkladnému průzkumu, co vše je součástí tohoto punkového mostu.

Na cestu potřebují vidět jen amatéři

Do závěrečných pětadvaceti kilometrů k pamírské dopravní tepně se ani mně, ani Báře zrovna nechtělo. Naštěstí kousek za soutokem u vesničky Bachor začíná sjízdná cesta a příležitostně se na ní vyskytne Lada Niva s pár volnými místy.

Náš řidič byl ten typ, který se s ničím příliš nemaže. Hloubku brodů testoval odborně na vlastní kůži, sem tam přerovnal pár kamenů na sjezdu ze břehu a všechny terénní překážky překonával na první dobrou. Včetně krávy, kterou jsme srazili jen proto, že ji neměl šanci vidět. Borec si zjevně nepotrpěl na hygienu čelního skla, což v kombinaci se zapadajícím sluncem zářícím přímo v úrovni očí vytvářelo neprůhledný závoj. Po cestě, kterou zná odmala, jel z větší části popaměti a to stádo tam předtím nebylo…

Stračena přežila tykačku s nárazníkem zcela bez úhony. Akorát pohoršeně zabučela a šla dál. Jen v další vísce, kde si kolem cesty bezstarostně hrály malé děti, jsem pociťoval drobnou nervozitu. S ubývajícími kilometry k vysokohorské „dálnici“ se k ní připojila i nostalgie. Kdo ví, kdy se do Pamíru dostanu příště?

Fotogalerie

Praktické info

Obecné praktické informace najdete v článku o cestování po Tádžikistánu.

Doprava

Vyráželi jsme z Khorogu (hlavního města Pamíru) přes Rushon, kde jsme odchytli řidiče, jenž měl cestu do Bartang Valley. Dozajista si v obou městech můžete pronajmout přiměřeně terénní auto jen pro sebe, ale pokud vás není víc, vyjde to odpovídajícím způsobem dráž, než když se složíte s místními. Dojet se dá určitě na odbočku k Bardaře (cca 90 km z Rushonu) a počítejte s tím, že to zabere klidně celý den (pro nás to byla dvě odpoledne a kousek s přestávkami).

Z cíle cesty v Bachoru lze opět buď domluvit vlastní odvoz nebo prostě počkejte, než něco pojede – pokud vysloveně nespěcháte. Zadarmo vás nejspíše na takovém stopu nikdo nevezme (v Tádžikistánu se za stop běžně platí – kór zde, kde je potřeba jezdit tereňáky, které dost žerou), ale opět se dostanete na lepší cenu.

Trasa, náročnost, mapy

Základní trasa nás vedla od soutoku řek Bartang a Bardara, přes stejnojmennou vesnici Bardara, dál podél řeky Bardara, přes průsmyk, který je v OSM mapách označen také jako Bardara pass (v jiné topo mapě Pamíru jako Shtik Lazar), k jezeru Zaroshkul, podél řeky Andaravaj až do vsi Bachor. Trasu najdete naklikanou do map zde. Vedl jsem ji přibližně, protože v mapách není souvislá pěšina, kterou by bylo možné naroutovat.

Trasa je poměrně dlouhá. Když odečtu dopravu auty, trval nám přechod necelý týden (s jedním dnem, kdy jsem ležel s výškovkou). Rozhodně plánujte s dostatečnou rezervou a počítejte s tím, že se pohybujete už ve vysokohorském prostředí a nebudete tak rychlí jako níže. Krom toho, dočasně pokazit se může cokoliv od počasí po lidi. Navíc se na čas zaseknete ve vesnicích na kus řeči :)

Určitě ve výškách nad 3 000 metrů postupujte opatrně a pomalu podle zásad dobré aklimatizace. Při přechodu přes průsmyk se budete delší dobu pohybovat nad 4 000 metrů a to už s některými může hezky zamávat, pokud si nedají pozor.

Počítejte s tím, že budete několik dní poměrně daleko od jakékoliv civilizace a zcela bez mobilního signálu. Nezapomeňte na dobře vybavenou lékárničku a základy první pomoci, kdyby cokoliv…

Většina trasy je k nalezení na OSM – a tím pádem v Mapy.cz nebo v Locus Maps (více o šikovných mapových aplikacích v tomto článku). Původně jsme výlet plánovali podle The Pamirs, ale měřítko 1:500 000 není při trekování úplně ideální, nicméně tato mapa byla dobrým přehledovým doplněním. Najdete v ní trasy a spoustu informací, které třeba na OSM nemusí být.

Zásoby a voda

Nakoupit jde v Khorogu relativně dobře. V horských vsích obchody nejsou. Když jsme se vrátili na Pamir Highway, tak „v městečcích u cesty“ se něco málo dalo sehnat, ale jak v kterém.

Vody je po cestě dostatek – skoro pořád se jde kolem řeky nebo potoka. Jen doporučuji nějaký filtr. Především kvůli kalu z ledovců, ale hodí se také, abyste nemuseli řešit, že zrovna nabíráte z říčky pod vsí a nemuseli čekat na vzdálenější přítok. Za vesnicemi už vás bude trápit jen ten kal.

Ubytování a stanování

Stanovat se dá prakticky kdekoliv, jen myslete na to, že ne každé místo je vhodné (zejména kvůli řece nebo padajícímu kamení).

V Khorogu je dostatek „gastilnic“, homestays, guest houses atp. Zkrátka příjemného ubytování, kterým podpoříte místní ekonomiku a nakouknete, jak se zde žije a bydlí.

V horských vsích se do stanu s největší pravděpodobností nedostanete, protože si vás někdo nastěhuje domů (nebo vám aspoň nabídne plac na ten stan). Nezapomínejte na zásady slušného chování, nabídněte pomoc s prací, hezky si popovídejte nebo se třeba přeptejte, zda se jim nehodí nějaké léky z vaší lékárničky (já po cestě rozdal dost paralenů, protože se místní specificky ptali na něco proti bolení hlavy).

Pokud půjde skutečně o pozvání a ne, že si někdo nově otevřel pamírský hostýlek, buďte s nabízením peněz opatrní – klidně to zkuste, ale zlehka ať neurazíte. Nejlepší je hned na začátku zjistit na čem jste. I kdyby šlo o placené ubytování, rozhodně se můžete těšit na příjemný zážitek.

Minimálně na čaj a na kus řeči se zastavíte vícekrát, než byste považovali za možné ;)