Přechod Velké Fatry: Další krásná slovenská hřebenovka

Velká Fatra patří do zlatého fondu slovenských pohoří, která našim východním bratřím nepokrytě závidím. Hory dost vysoké na to, aby se člověk dostal stabilně nad hranici lesa a strávil putováním v tomto pásmu delší dobu, v Čechách téměř nevedeme. Kvalitní kochačka je díky této vlastnosti zaručena, pot a dřina pochopitelně také…

Koch…

Kromě Velké Fatry bych si od Slováků moc rád domů půjčil i nedaleké Nízké Tatry a nepohrdnul bych ani Malou Fatrou. Tato pohoří pro mě osobně tvoří jakousi svatou trojici nejzajímavějších slovenských hřebenovek.Díky nim máme na dosah ruky ochutnávku vyšších kopců, výborné tréninkové a stmelovací prostředí pro náročnější akce třeba někde na Balkáně a nebo jednoduše místo, kde se dá snadno a rychle nabrat trocha nadhledu nad všedním životem.

Vysoké Tatry jsou svým charakterem už krapet jinde, nehledě na diametrálně odlišnou hustotu turistického ruchu :) Ale klidně by nám je bratia mohli pustit taky.

Hřeben Velké Fatry s atypicky „placatým“ kopcem Ploská v pozadí.

Co psát do cestopisu z hezkého výletu?

Zjistil jsem, že ze spousty výletů se vlastně nedá napsat rozumný cestopis, který by příčetného člověka bavil. Co říct o výpravě v geograficky i kulturně blízké civilizované zemi, kde se nic moc ultimátně nepo***lo, nezasáhl nás hurikán ani jsme nezažili nějaké obzvláště výživné setkání s místním exotem?

Ne že by výlet samotný nebyl pěkný a neužil jsem si ho – naopak! Ale zkrátka někdy člověk nechce furt dokola opakovat klišé o rozhledech, stoupací dřině nebo odpočinku mysli od běhacího kolečka všedních povinností. Proto se omezím jen na pár postřehů a hlavně fotky k navnadění. Nu a jestli na Velkou Fatru plánujete vyrazit, největší užitek vám přinesou přehledné praktické informace v druhé části článku.

Pohled na jeden z bočních hřebenů.

Bez sněhu to jde lépe

Bezprostředně po úvodním stoupání jsem zažíval malé déjà vu. V listopadu předchozího roku jsme zde totiž s jedním ze 4 členů výpravy společně zápasili ze zimními živly. Tenkrát nás zradila skutečnost, že v poměrně krátkém období mezi naší poslední kontrolou množství sněhové pokrývky a realizací výstupu stihlo masivně nasněžit.

Zimní fotku inkriminovaného úseku z výstupu na Krížnou nemám. Byl jsem příliš zaneprázdněn bojem s živly.

Krátce po opuštění lesa – po marném boji s čerstvými závějemi a ještě čerstvější vánicí – jsme to raději zabalili. Sněžnice v naší výbavě chyběly a otravovat místní záchranáře kvůli potenciálním dvěma omrzlým mrtvolám se nám taky nechtělo. S ohledem na určité národností pnutí na slovenských horách by případné sebevražedné sklony dvou Čechů beztak nechutně rozmázli v médiích.

Za veskrze příjemného červnového počasí se ze stoupání na Krížnou stala naopak úplná idylka. Musím říct, že rychlost pohybu větší než deset metrů za minutu byla příjemná změna.

Pohled zpět k Majerově skále. V listopadu jsme zde bojovali s půlmetrem čerstvých závějí.

Náladová výkonnost a psí ponaučení

Čert aby se v těch kamarádech vyznal. První den Vojta (který celý podnik pojal jako trénink na nějaký šílený výstup v Alpách), už na hranici lesa skuhral, že je to moc vysoko a dál se mu nechce. Druhý den neexistovalo, abychom nějaký vrchol obešli.

Přesto, že se jednoznačně určilo „trasu vybere pes“, stejně byla zvířecí (rozumnější) volba chodníku kolem kopce nakonec ignorována a výškové metry se musely nasbírat stůj co stůj.

Přiznám se, že jak stárnu, umenšuje se má potřeba dosahovat vrcholů a o slovo se hlásí přirozená lidská lenost. Ještě že mám hyperaktivní kamarády, kteří dávají přednost fyzickému utrpení před… asi před čímkoliv.

Takový sval je potřeba vytrénovat…

Když už jsem zmínil psa, sluší se jej představit. Mezi náhodnými kolemjdoucími byla nejoblíbenějším členem smečky černá borderkolii-bodobná pouliční směs jménem Mefisto. Nejprve jsem bratrovi přídavný motor o síle čtyř téměř neúnavných psích tlap trochu záviděl.

Ovšem ono takový psí společník do hor má i své nevýhody. Nesení zásob navíc a neustálé hlídání, co ta černá koule ve výcviku zrovna vyvádí a kde se snaží sežrat náhodný exkrement, jsou jen příklady.

Jak jsem byl svými psy milujícími společníky důkladně poučen: Mít psa je koníček na plný úvazek bez možnosti vypnout jeho potřeby a cvičení jako tamagoči. Myslete na to, pokud byste náhodou po nějakém toužili…

Ale táhne to pěkně…

Drogy jsou špatné…

Perfektní cit pro nevhodné načasování projevila blíže neurčená brebera, která na mě někde po cestě na Slovensko skočila a zařídila, že jsem většinu výletu absolvoval v mírném transu. Už v nástupu jsem nebyl ve své kůži. Večer to pak byla kůže, ve kterém jsem nechtěl být ani trochu, protože k ní patřila nepříjemná bolest hlavy, kuřecí slabost a rýma připomínající islandský vodopád.

Salaš pod sedlem Chýžky.

V tuto chvíli jsem uvítal dobrou vybavenost lékárničky doktora Vojty. Na dotaz, zda ve svém batůžku nemá nějaký kvalitní oblbovák, který by mi umožnil přežít noc, vytáhl mně neznámý prášek. Prý něco jako ibalgin. Protože mám pár dalších podobných kamarádů, raději jsem se nepídil po podrobnostech a se slepou důvěrou pilulku zobnul.

Protože účinkovala aniž bych při tom halucinoval o růžových slonech, dopřál jsem si stejný doping i ráno a nejspíše jen díky němu jsem zvládl výškové výkyvy hřebene bez omdlení. Když jsme se ovšem na Smrekovici rozhodovali, jestli toho dne budeme ještě nocovat na horách pod Šiprúněm a nebo to doběhnem až do cíle, nijak jsem pro těch deset kilometrů navíc nehoroval.

Jednak se mi podobné „přebíhání“, kdy se ani nestíhám rozhlídnout okolo, malinko příčí, jednak pomalu vyprchal účinek doktorových drog.

Nakonec se mí parťáci z různých pragmatických důvodů rozhodli dojít celou štreku o den dříve. Výhodou bylo, že druhého dne ráno už jsme mohli vynechat sestup a stihli jsme splav nedalekého Hronu.

Nevýhodou byla výzva mé aktuální kondici. Asi půl kilometru jsem ty dva psí nadšence zkusil dohánět, ale nakonec zvítězila tělesná slabost a zdravý rozum a dal jsem si mírný sestup rovnou do doliny.

Opět jsem tak z Velké Fatry sestupoval dříve, než jsem měl v plánu a navíc jsem vynechal historickou vesničku Vlkolínec, na kterou jsem se moc těšil. Ovšem s ohledem na to, že při čekání na odvoz jsem vnímal okolní svět jen tak z povinnosti, nijak zásadně svého rozhodnutí nelituji. Slovensko je za rohem, a tuhle lahůdku si určitě někdy střihnu znovu.

Tip z mého krámku

Dej si něco dobrého z krásného plecháčku.

Odolný hrnek o objemu 400 ml s jedinečným horským motivem, který skvěle poslouží doma i na čundru.

Prohlédnout na eshopu

Fotogalerie

Praktické info

Mapa

V dnešní době dostatečně poslouží mapy.cz. Zde jsem pro vás udělal složku s nejdůležitějšími místy a dvěma návrhy tras. V textu níže se na uvedené body často odkazuji. Nezapomeňte si před výletem body uložit k sobě a stáhnout offline mapu, protože signál na slovenských horách není zdaleka všude.

Doprava

Za mě je ideální využít vlak do Ružomberka a potom přejet autobusem, který údolím do Banské Bystrice jezdí relativně dobře. Z Prahy je super noční spoj Euronight Slovakia, ve kterém se zvládnete i rozumně vyspat. Z východních částí republiky se dá vyjet i přiměřeně ráno a přitom do večera s přehledem vyšlápnout na hřeben.

Zpět jede v podvečer pendolino Košičan. Mezinárodní jízdenky se vyplatí kupovat ve větším předstihu.

Pokud vám nevadí přes pět hodin v autobuse, dá se dojet i z Brna do Banské Bystrice, ale vlak je podle mě pohodlnější.

Pokud pojedete autem, je nejlepší někde zaparkovat a pro dopravu na start nebo k návratu využít autobus. Okružní trasy se na Fatře vymýšlí špatně. Lepší je jít směrem na sever – díky větší frekvenci autobusů kolem Ružomberka pro návrat (pokud vaše cesta vede přes něj).

Parkování v Bielem Potoku je problém – v celé dědině jsou tak dvě použitelná parkovací místa. Více prostoru je na Starých Horách, v Banské Bystrici nebo v Ružomberku.

Osamělý strom na začátku hřebene za Majerovou skálou.

Trasy, náročnost, délka, nástupy a sestupy

Úsek na hlavním hřebeni mezi Krížnou a Smrekovicou je asi právem nejfrekventovanější částí pohoří. Kolem něj se nabízí spousta možností jak si výlet postavit s různými místy nástupu, sestupu a délkou. Osobně se mi nejvíce líbí dvě trasy:

• O něco kratší mezi Starými Horami a Bielým Potokem. 41 km, 2 600 metrů nahoru a stejně tak dolů.
  • Výhodou je, že mezi nástupním a sestupním bodem jezdí několik přímých autobusů na trase Ružomberok – Banská Bystrica. Na Bielý Potok je frekvence spojů ještě větší, protože zde zajíždí MHD. Navíc je po cestě krásná vesnička Vlkolínec, která je zapsána v UNESCO.
• Delší verze z Harmance až do Ružomberku. 51 km, cca 2 800 metrů nahoru a dolů.
  • Doprava je trochu větší opruz, protože mezi těmito body je delší cesta s přestupy. Ale zato si užijete delší výlet s krásným hřebenem Malé Krížné.

Můžete se jimi jen inspirovat a naplánovat si přechod po svém. Dalších tras vedoucích k hřebeni, které lze využít i jako záchranu v případě potíží, je podél celého hlavního hřebene dostatek. Jen už třeba nejsou tak zajímavé.

Oba navržené přechody se dají zvládnout za dva až tři dny. Záleží jestli člověk vyrazí ráno nebo po poledni, co všechno s sebou tahá a taky kolik toho za den chce/zvládne ujít. Náročnost si zde díky dostatku legálních míst k přespání a stále dosti funkčních zdrojů vody můžete poměrně dobře určit sami svým tempem.

Rozložení do tří dnů mi přijde rozumnější i s ohledem na možnosti dopravy, kdy první a poslední den jsou kratší. My tu kratší trasu měli původně jít od čtvrtečního odpoledne do sobotního dopoledne. De facto jsme ji nakonec zkrátili dokonce na den a půl, ale těch skoro 30 km druhý den už bylo drsných i pro zdravé kamarády.

Myslím si, že drápat se takovou dálku, aby se člověk jen prohnal po vrcholcích, neměl čas se zastavit a rozhlédnout a užít si pár klidných nocí na horách, je škoda. Nehledě na to, že vám nemusí zrovna tolik přát počasí nebo může nastat jiná potíž. Plánujte tedy s rezervou a ohledem na fyzické kapacity všech členů výpravy.

Jídlo

Kromě vlastních zásob vám kalorie potřebné pro výkon poskytne trochu fancy horský hotel Granit na Smrekovici (menu ve všední den se cenově dalo, jídelní lístek jsem si bohužel neprohlédnul) a Chata pod Borišovom. Ta je ovšem mírně z cesty, pokud se na ni nechystáte spát. Určitě je tedy fajn si na vícedenní podnik vzít dostatek vlastního horského jídla.

Osobně jsem to pojal tak, že jsem nebral nic na vaření, dal si teplé jídlo před startem v nížině, menu na Smrekovici a jinak do sebe tlačil sýry, sušené maso a oříšky.

Voda

Sucho není sranda a je poznat i na středoevropských studánkách. V létě 2022 byla na Velké Fatře spousta pramenů vyschlých a nepoužitelných. Ve své mapě jsem vyznačil ty, u nichž mám ověřenou funkčnost a naopak i takové, které při naší návštěvě netekly. U zbytku jsem osobně nebyl, proto nechám odhad na vás (pomůžou i fotky z map.cz).

Počítejte s tím, že se vám vodní zásoby pronesou a po cestě rozhodně není voda na každém rohu. Obecně se dají spolehlivé zdroje vody očekávat u míst k přespání, ale jak jsme se poučili tak taky ne všude. I když funkční alternativa naštěstí nebývá zas tak daleko.

Kromě toho si vodu můžete nabrat na horském hotelu Granit a na chatě pod Borišovom.

Budu moc rád, pokud mi po vašem výletu pošlete studánkový update. Díky!

Pramen pod horou Ploská.

Místa na přespání, útulny

Velká Fatra je národní park, který sice nemá tak absurdně přísná pravidla jako TANAP, ale stále je záhodno vzít tuto skutečnost na vědomí. Ani ne tak kvůli riziku postihu, jako spíše kvůli vlastní karmě a nějaké úctě k přírodě.

Návštěvní řád přesně stanovuje, kde je na Fatře možno stanovat a bivakovat. Paradoxně některá z míst nelze na mapě podle názvu vyhledat nebo uvedená salaš již neexistuje, proto přidávám vlastní komentář a místa jsem pro vás označil ve výše zmíněné mapě. Pro přespání lze využít některou z četných bud a salaší nebo si na daných místech postavit vlastní přístřešek.

• U památníku Slovenského národního povstání při Kráľovej studni – Bez problému. V mapě najdete poblíž hned dvě boudy.
• Pod Suchým vrchem – Jasné místo. Dvě funkční boudy.
• V sedle Kýšky (Chyžky) – Opět bez problému, nedaleko je jedna salaš v trochu horším stavu. Na půdě se nejspíše nikdo nevyspí, ale v dolním patře jsou minimálně 4 komfortní místa na palandě a další lidi se vejdou na zem. Nebyla zde funkční voda a museli jsme se vracet nabrat pod Suchý vrch.
• Smrekovica – v okruhu 50 metrov od salaša na Močidle – Tahle salaš už neexistuje, ale lokalita je poměrně zjevná. V mapě najdete hotel Smrekovica (když jsme kolem procházeli, nebyl nikde nikdo…). U něj je sympatický krytý přístřešek a kromě toho jsem vyznačil i místo, kde kdysi stála salaš. Navíc je hranice NP doslova pár metrů. Bohužel zde nebyla funkční voda.
• Šiprúň – v okruhu 50 metrov od salaša na Prednom – Další již bývalá salaš. V mapě najdete její místo a ještě jednu nedalekou boudu, jejíž stav ovšem nemám ověřený.
• Lokalita Rakytový Grúň medzi Vyšnou Lipovou a Kľakom – Podle prvního názvu tohle místo v mapách nenajdete, ale dvě hory okolo jej určují dostatečně.

V oblasti najdete i spoustu dalších objektů, které mohou sloužit jako potenciální střecha nad hlavou. Dají se najít a ověřit podle informací na boudy.info a nebo fotek na mapy.cz. Pokud je poslední fotka 10 let stará, raději s přístřeším moc nepočítejte. Boudy můžou být zejména v létě o víkendu plné, takže tak či tak byste si měli vzít pro jistotu nějaké vlastní bydlení aspoň v podobě tarpu nebo celty.

Placené chaty

Alternativy pro ty, kdo jdou raději co nejvíc nalehko, ale nevadí jim platit.

Chata pod Borišovom, kterou navštívíte za cenu přiměřené odbočky z hlavního hřebene. Cena je 20 EUR za spaní ve vlastním spacáku a 25 EUR bez něj. Navíc vás na chatě nakrmí a napojí. Kontakt najdete na webu. Dle dostupných informací u této chaty není povoleno nocovat venku.

Horská útulňa Limba pod Rakytovom nabízí přespání ve vlastním spacáku za dobrovolně-doporučený příspěvek 5 EUR. O útulnu se stará chatař vždy má navařenou polívku (i vegan verzi), raňajky, pivo i čaj. Vedle útulny je vydatný pramen vody. Pro přespání je doporučená rezervace přes sms nebo facebook.

Bohužel třetí možnost ubytování, horský hotel Granit Smrekovica, je už cenově o pár sociálních tříd jinde… Ale vodu nám doplnili ochotně a oběd (denní menu) taky nebyl v úplně špatném poměru horská cena/výkon.

Mapa NP Velká Fatra s vyznačenými místy pro bivak a stanování

Počasí a kdy vyrazit na Velkou Fatru

Podnebí se zde nijak zásadně neliší od dalších podobných slovenských pohoří. Tzn.:

• Minimálně do začátku května lze nahoře očekávat sníh.
• Přes léto je sice na horách tepleji, ale také nejvíce prší (nejdeštivější je červen).
• Zejména v létě si dávejte velký pozor na bouřky a pečlivě sledujte předpověď počasí.
• Nejstabilnější počasí a výrazně méně dešťových srážek je v září a říjnu.

Můžete mrknout na historická data na geotsy nebo meteoblue.

Medvědi?

Jsou tam a je dobré vzít tuto skutečnost v potaz. Bát se nemusíte, stačí mít respekt, chovat se odpovídajícím způsobem a správně si v noci zabezpečit zásoby, pokud nespíte na uzavřené útulně. Pokud nevíte, jak na to, poradí vám třeba tento článek.

Další možnosti zábavy

Pokud se chcete v okolí zdržet o něco déle, můžete si dopřát splav řeky Hron. Na řece je několik půjčoven lodí a raftů, které ovšem o víkendu v sezóně mohou být snadno kompletně vyrezervované. Myslete na to tedy předem.

Rovněž doporučuji prostudovat aktuální informace ke sjízdnosti na raft.cz. My jsme tam byli za hraničního stavu vody a zážitek byl spíše slabší. Když to poteče a nebudete drhnout lodí o dno řeky, čeká vás větší zábava.

No a kdybyste neměli dost, můžete pokračovat Nízkými Tatrami, které jsou hned naproti…