Přechod Nízkých Tater s pusou umazanou od borůvek

Lidé hřebenovku Nízkých Tater často popisují jako jednu z nejkrásnějších túr střední Evropy. Po jejím absolvování mohu jen souhlasit a s jazykem na vestě dodat, že jde také o slušný nářez pro kondici. Zkrátka něco za něco. Devadesát kiláků do dálky a dohromady deset hore-dole výměnou za unikátní rozhledy a příjemně unavené večery na útulnách. Bez trošky utrpení, by ta horská turistika nestála za nic, že?

Pokud hledáte podrobné praktické informace, můžete rovnou přejít na danou sekci. Nebo se nejprve pokochejte a nalaďte cestopisem ;)

Krása od prvního dne přechodu.

Ostrý start

Nízké Tatry začaly decimovat počet členů naší výpravy ještě před tím, než se kdokoliv z nás jen přiblížil ke slovenským hranicím. První kamarád se před výletem, který lze převýšením údajně přirovnat ke dvěma výstupům ze základního tábora na vrchol Everestu za sebou, raději zašil v práci. Oficiálně teda nedostal volno, ale kdo ví jak to bylo…

Druhou odpadlici první den pochodu dohnaly nedoléčené zdravotní potíže a pro jistotu to zabalila do nížiny. Zůstali jsme proto jen dva. Ospalý čehůn a slovenský přízrak v sukni s úsměvem kočky šklíby a fyzičkou jak šinkansen.

Kousek nad hranicí lesa.

Noční cesta z Brna do Donoval proložená decentním zdřímnutím na podlaze ružomberského nádraží mi na připravenosti zdolávat vrcholy dvakrát nepřidala. Ale hory mi moc nedaly na výběr: „Chceš na hřeben? Tak to bude do kopce a krapet bolet.”

Vrchol Prašivá, Nízké Tatry.

Vivat útulnám

Začátek přechodu v Donovalech mě dokonale probral. Když jsem se porozhlédl po kýči prorostlém lyžařskými středisky a obrovitými hotely, rychle jsem došel k závěru, že kdekoliv jinde mi nebude tak cukat oko.

Na svazích Nízkých Tater se potkávají dva zcela rozdílné světy. Na jedné straně narazíte na masivně turistické oblasti jako zmiňované zimní centrum s podivným mezinárodním názvem Donovalley nebo oblíbené okolí hory Chopok, kam vede dokonce lanovka, a hordy turistů jej berou útokem v létě jako v zimě.

Kamenná stezka v přes den zalidněnější části

Druhou stranu mince tvoří decentní útulny a provizorní bivaky, kde vládne příjemná pospolitá atmosféra. Právě útulny a jejich správci dávají této hřebenovce osobitý charakter.

V národním parku se oficiálně nesmí spát – ať už se stanem nebo bez – mimo vyhrazená místa. Což má za následek pravidelné setkávání s dalšími horaly, seznámení s povětšinou velmi milými chataři a příjemné večery na široko daleko osamocených chajdách obvykle vybudovaných na zatraceně hezkém místě.

Atmosférické ráno na útulně pod Chabencom (Ďurková).

Tyhle „checkpointy“ zároveň stojí za celkem brutální fyzickou náročností celé trasy. Mimo větší útulny je sice k dispozici několik dalších nouzových bivaků, ale jejich rozmístění není úplně ideální. Kdo se nechce pravidelně zasekávat v půlce dne, tomu nezbývá než natáhnout krok a dojít až k další chajdě. Pro představu, hned první den to znamená 27 kilometrů plus pekelné převýšení jako bonus. S batohem a tak…

To bude ještě štreka…

Ľudí ako smetí

Druhého rána nás z ležení na půdě útulny Ďurková asertivně vypoklonkoval až chatař, který ji chtěl zamést a poklidit před dalším návalem nocležníků. Klučina nás velmi milosrdně nechal přispat výrazně déle, než je mezi všemi ostatními horaly zvykem, jak jsme pochopili z najednou pusté chaty.

Dolinka, kde se skrývá útulna Ďurková.

Protože všechen lid vyrazil dávno před námi, měli jsme krásy nízkotatranského hřebene první část dne téměř coby soukromé představení.

On ten hřeben sice vypadá poměrně rovně, ale stejně si člověk mákne.

Horský egoismus nám vydržel jen, než jsme se dostali do radia lehké procházky okolo Chopku. Další oblíbené středisko, lanovka a pompézní zázemí lákají davy, které by jinak o kopce příliš nezavadily. Odtud až na nejvyšší vrchol Nízkých Tater – Ďumbier – vede zpevněná stezka a jedná se pravděpodobně o nejnavštěvovanější úsek těchto hor.

Svačinka na Ďumbieru – nejvyšším kopci Nízkých tater.

O deset kilometrů dále, za sedlem Čertovica přitom narazíte na člověčinu relativně vzácně. Ne že by tudy nikdo nechodil – to o takto oblíbené tůře ani nelze tvrdit, ale oproti davu z Chopku je další úsek trasy liduprázdná divočina.

A tím myslím fakt divočina. Tato část je mnohem zalesněnější a dávný vichr na stromech napáchal své. Dneska už je však stezka bez problému průchozí.

Horský smysl pro humor

Nástěnka na Štefánikově chatě nás zasvětila do historie zdejších chatařů a zejména nosičů. Na toto místo jsou většina materiálu a potraviny, z nichž se zde vaří, stále dopravovány hezky ekologicky. Tzn. na hřbetech odhodlaných bláznů, o nichž Pavol Barabáš natočil velmi zajímavý dokument (ten sice pojednává o vysokotatranských nosičích, ale to je detail :) ).

Prkno slávy vrchních chatařů a nosičů na Štefánikově chatě.

Před síní slávy vyvedené na fošně v předsálí mi málem upadla čelist, když jsem viděl číslo vedle současného pana šéfa. 181 334 kilogramů, které zatím v úhrnu dotáhl na vlastním hřbetě kamsi k výšinám, by mi přišlo moc i na koně. Respekt…

Wi-fi heslo na chatě M. R. Štefánika pod Ďumbierom.

Prohlížení nejrůznějších tabulek je na útulnách vůbec dobrá zábava. Správci mají ten správný smysl pro humor a nebojí se si zdravě utahovat i ze samotných návštěvníků. Heslo na neexistující wi-fi na „Štefáničce“ nebo sekce „často kladených otázek“ na Ďurkové jsou toho skvělými příklady.

F.A.Q. – Frequently Asked Questions neboli Často kladené otázky na útulně Ďurková. Autorem fotky je Martina Žižlavská.

Tip z mého krámku

Připij si na cestách z praktické nerezové placatky.

Objem 240 ml a několik variant vygravírovaného motivu.

Prohlédnout na eshopu

Mlsej ať máš z čeho přežít

Třetího dne mi pravda do smíchu příliš nebylo. Nohy si ještě živě pamatovaly sadu, kterou dostaly včera i předevčírem a do bůh ví jakých výkonů se jim moc nechtělo. Bylo potřeba začít tělo uplácet.

Ostrý hřebínek vedoucí z Ďumbieru.

Turbopalivo mělo dvě hlavní složky. První jsem doplnil na Čertovici v podobě brynzových pirohů se slaninkou. Druhá ingredience rostla všude okolo. Srpnové slunce vybarvilo lesní maliny a celé lány borůvek, nad kterými jsme se pravidelně zasekávali.

Neustále zastavování se záhy ukázalo problematické, neb ukájení mlsných hub nás stálo drahocenný čas a cesta měla být tuze dlouhá. Proto jsme si vyvinuli zcela unikátní schopnost otrhávání přírodních dobrot za rychlé chůze. Chce to trochu cviku, ale věřte mi že ovládnutí tohoto prastarého umění vaše jazýčky ocení.

Dobrou chuť, borůvek je tu co hrdlo ráčí.

Pravdou je, že třetí den jsme původně plánovali jako odpočinkový. Kilometráž od Štefáničky k Ramži je na úrovni lehké půldenní procházky a kam se hnát než do hrobu, že jo? Jenže Nízké Tatry mají své libůstky a poněkud nestálé počasí je jednou z nich. Předpověď v blíže neurčené budoucnosti slibovala nálož deště s bouřkovými efekty, proto jsme se rozhodli ubrat z plánu jeden den a krapet zrychlit.

Útulna Ramža je sice minimalistická, ale moc pěkná.

Kolem lákavě vyhlížející chajdy s nápisem Ramža jsme se jen mihli a pokračovali k sedlu Priehyba, kam naše dvojice dorazila v lehce zuboženém stavu chvíli před soumrakem. K mému osobnímu zklamání právě zde stojí nejchatrnější přístřešek ze všech, co jich v horách okolo je. Půlhodinka nabírání sil a zvažování všech pro a proti přinesla jednoznačnou úvahu: Pokud v noci zaprší, tenhle sráz se ráno zapíše ke zkušenostem, kterým bychom se v životě raději vyhnuli.

Druhá část hřebene mezi Čertovicou a Kráĺovou hoľou je o něco nižší a zarostlejší, ale pořád moc pěkná.

Nezbývalo než povypínat nepotřebné vyšší mozkové funkce, zapnout vůli a vydat se na úprk k mnohem solidnější útulně Andrejcová. Z onoho večera mám překvapivě jasné vzpomínky, přihlédnu-li ke skutečnosti, že únava mi v zorném poli generovala mlhu jak na devadesátkovém disco.

Takový pěkný balvan…

Moc dobře si pamatuji vysmátou parťačku v kopci nade mnou (nechápu na čem fičela), modravé siluety hor vůkol, hlasy ilegálních sběračů borůvek kdesi z lesa a několik halasných písní, jimiž jsme medvědům v okolí oznamovali, že tady není vůbec nic k jídlu.

Večerní výhled na hory… tyhle modré křivky bych mohl pozorovat donekonečna.

Když jsme už za noci doklopýtali do cíle, přišla mi podlaha, kam nás pro nedostatek lepšího místa složili, jako královské lože. Odměnou za drsnou štreku nám bylo jednak uznalé přikývnutí jednoho z místních nosičů, který tak ocenil náš nadprůměrný fyzický výkon, a hlavně atmosférické ráno s výhledem na Tatry – tentokrát Vysoké.

Útulna Andrejcová a její chataři patří k tomu nejlepšímu, co můžete v Nízkých Tatrách potkat.

Mračna na závěr

Zrychlení se vyplatilo. Čtvrtý den bylo hnusně jen malinko, dny poté by už žádné vysokohorské turistice vysloveně nepřály.

Pohled zpět…

Výsostně spokojen jsem byl i jako fotograf, protože chytnout hned dva ikonické obrázky během několika hodin se jen tak nepoštěstí. Prvním je ranní útulna Andrejcová výše, druhým pak odhalené vrcholky Vysokých Tater vyčnívající z bělostného moře oblak pod nimi. Jak už to tak bývá, fotka vznikla zcela náhodou, když mě vprostřed cesty přepadla potřeba a hledal jsem ideální místo, kde složit náklad. Stejný plac byl rovněž perfektní z krajinářského hlediska.

Ranní výhled na Vysoké Tatry.

Čímž se příděl rozhledů vyčerpal a nadvládu nad okolím převzala mlha a studený vítr. Jediný způsob jak před nimi zdrhnout spočíval v rychlém dosažení posledního kopce přechodu – Kráľovej Holi – a taktický ústup do nížiny, která se tvářila, jako kdyby s tím, co se děje o pár set metrů výš, neměla vůbec nic společného.

Vysílač na Kráľovej hoľi a mrak, kterému jsme se moc nelíbili.

Fotogalerie

Praktické info

Mapa a trasa

Pod tímto odkazem na složku v Mapy.cz najdete mou kompletní trasu hřebenovky včetně vyznačených bodů, kde se dá dobrat voda, kde se dá přespat a najíst. Podrobnější info je níže. Stačí být přihlášen pod svým účtem na Mapy.cz a kliknout na „uložit“. Samotnou mapu si můžete stáhnout offline do telefonu a skrze účet synchronizovat všechny vyznačené body a trasu.

Na konci (v našem směru Donovaly – Telgárt) je na mapě vyznačená varianta s návštěvou Kráľovy skály, kterou v případě únavy nebo hnusného počasí můžete směle vynechat a pokračovat po červené.

Velmi podrobný popis celého přechodu, etap mezi vhodnými místy k přespání a náročnosti jednotlivých úseků najdete na stránce nizketatry.sk. Jen informace ohledně chat atp. nejsou vždy stoprocentně aktuální, ale pro představu více než dostatečné. Najdete tam i orientační ceny ubytování a další užitečné informace.

Náročnost a varianty podle počtu dní

Zastávám názor, že horská turistika není závod. Mně osobně se nejvíce líbí pětidenní varianta i s tím, že si člověk třetího dne dopřeje dlouhý odpolední šábes na Ramži, která je oproti ostatním hlavním útulnám relativně blízko předchozím noclehům, a rovněž čtvrtý den je poměrně mírný vůči horalově tělu.

Uvedený plán si samozřejmě můžete otočit pro start z Telgártu, ale nám co se týče spojů více vyhovoval začátek v Donovalech. Navíc v tomto směru je na začátku pozvolnější stoupání.

• START: Donovaly, případně přespání pod Kečkou (info níže).
• Docela náročný den
• 1. noc: Útulňa pod Chabencom (Ďurková)
• Fest náročný den
• 2. noc: Chata M.R. Štefánika nebo Čertovica
• Odpočinkový den
• 3. noc: Ramža
• V pohodě den
• 4. noc: Andrejcová
• Přiměřeně náročný den a sestup
• 5. noc: návrat domů nebo noc v Telgártu

Nicméně spousta lidí dává přednost zkrácení na čtyři dny. Toho lze dosáhnout ideálně protažením druhého dne až na Čertovicu s tím, že další den to na Andrejcovou už není tak daleko. Ale furt je to celkově dost sada.

Tak či tak má přechod NT úhrnem 90 kilometrů a při tom si dáte pět nahoru a pět zase hezky dolů. V závislosti na tom, jak moc nalehko / natěžko půjdete, osciluje náročnost mezi „fuj, to byla ale dřina“ a „oh, bože, au“. Podotýkám, že v tomto případě jde o dřinu, která přináší kýžený výsledek, a opravdu jde o jednu z nejkrásnějších hřebenovek v Česko-Slovensku.

Kdo se necítí na takovou nálož, může si přechod rozdělit nebo zkrátit v sedle Čertovica, kam jezdí autobus.

Spaní, útulny, chaty

Nízké Tatry jsou národním parkem (Národný park Nízke Tatry – NAPANT). Z toho mimo jiné vyplývá, že přespávat se oficiálně smí jen na vyhrazených tábořištích. Ta jsou buď v okolí chat a útulen nebo v podobě nouzových přístřešků po cestě mezi nimi.

Pokud vás nezasekne špatné počasí, smíte na každém tábořišti setrvat jen jednu noc. Pokud není uvedeno jinak, v okolí daných míst si můžete i postavit stan.

Pro podrobnější info o konkrétním místě si rozklikněte odkazy. Informace zde uvedené byly aktualizovány pro rok 2020. Vezmu je postupně v našem směru od Donoval:

Salaš pod Kečkou – Nová útulna vzniklá z přebudované salaše. V jejím okolí se nesmí tábořit, ale můžete využít přespání vevnitř (zdarma). Přes léto o víkendech zde seženete i malé občerstvení. Jde o ideální místo, kde můžete přespat po denní cestě do Donoval a odtud vyrazit na túru. Nebo vyčkat na spoj domů, pokud jdete opačným směrem. Pramen je nedaleko.

Útulna Hiadeľské sedlo (nouzová) – poměrně komfortní bouda. Bez správce, přespání zdarma. Voda nedaleko.

Útulna pod Chabencom (Ďurková) – Skvělá chata vedená horskou službou. Placené ubytování (7 EUR) na matracích, možnost koupení teplé večeře i vydatné snídaně, čaje, limonády atp.. K dispozici velký plac na stany a vydatný pramen vody.

Kamenná chata pod Chopkom (Kamienka) – veliká turistická chata s ubytováním. Dá se tu koupit poměrně drahé jídlo a navíc tu jsou obrovské davy lidí, díky kterým si slušně počkáte. V dosahu není běžně dostupná voda – ta se nedá načepovat ani na chatě. My nabírali na záchodech v patře u výstupní stanice lanovky. Běžně se zde NEstanuje.

Chata gen. M.R.Štefánika (Štefánička) – Velká chata na krásném místě. Skvělé vaří. Ubytování přímo na chatě je poměrně drahé (cena od 23 EUR na matraci v noclehárně, pokud jste členem některých horských organizací pak za stejnou cenu dostanete postel), ale máte v něm sprchu… Stanování nově (od 2020) není možné. Prý se dá domluvit nocleh v jakémsi přístěnku/kůlně za asi 8 EUR. Je zde možné nabrat vodu i když nejste ubytováni.

Čertovica nabízí více možností. Ekonomickou variantou je domek horské služby s noclehem za 10 EUR. Zadarmo se dá přespat na plácku před ním nebo za motorestem. Voda se dá dobrat třeba v restauraci na záchodě. Vaří zde dva objekty, stačí si vybrat.

Útulna Ramža – Sympatická bouda bez jakéhokoliv servisu, zato s ohništěm a nedalekým pramenem vody. Spaní zadarmo.

Turistický přístřešek Priehyba– Pouze jednoduchá stříška. Sice se pod ní pár lidí vejde, ale stačí trochu větru a deště ze strany a jste nahraní. Jako kempovací místo však moc pěkné. Nedaleko je pramen.

Útulna Andrejcová – Tuhle krásnou chajdu dává znovu do fazóny skupinka nadšenců, kteří se v létě také starají o to, aby měl poutník co do žaludku. Pořídíte zde teplou večeři i snídani nebo pivko a limču (studené). Voda je kousíček od útulny. Od léta 2020 je spaní uvnitř útulny zpoplatněno 5 eury a musíte jej rezervovat předem (telefon v odkazu). Vlastní stan je stále pochopitelně zdarma.

Nouzová místnost na Kráľovej Hoľi – Opravdu jen útočiště ve stavu nouze. Malá místnost ve vchodu do budovy u vysílače. Prameny jsou v mapě v kopci kus cesty dolů. Těžko říct, jak je to tu se stanováním, ale v případě, že myslíte na stan už asi lze sejít dolů mimo hranice národního parku.

Jakmile opustíte hranice NAPANTu, není problém složit hlavu někde po širákem nad Telgártem. Nebo můžete využít super turistickou ubytovnu Pod Kráľovou hoľou. Doporučuji rezervovat ubytování předem, protože v sezóně bývá plná. Asi pro to využijte kontakty uvedené na stránce, protože na booking.com se pokus o rezervaci choval nějak prapodivně. Restauraci v Telgártu také najdete snadno u hlavní cesty.

Především komerční chaty (Kamienka, Štefánička, ubytovna v Telgártu) a některé další ubytování (domek horské služby na Čertovici, nově útulna Andrejcová) se dají zarezervovat předem. Útulny to berou „jak kdo přijde”. Proto je lepší vyrazit spíše dříve ráno a mít své místo jisté včasným příchodem. Na druhou stranu dobrých lidí se vejde a snaha chatařů je taková, aby dovnitř nacpali všechny zájemce i když je to třeba někde na zem.

Tak nějak to vypadá na půdě útulny Andrejcová.

Jídlo a zásoby

V průběhu tůry se dají na některých místech dokoupit jen drobné mňamky. Obvykle tam, kde také vaří a kde si můžete pořídit plnohodnotné teplé jídlo, polívku atp. Vše je uvedeno u seznamu chat a útulen výše. Výběr menu mimo velké komerční chaty je pochopitelně limitován.

V sedle Čertovica žádný obchod není. Provozní zásoby v množství podle plánovaného utrácení za jídla na útulnách je tedy potřeba mít v batohu předem na celou túru.

V Donovalech jsem podle internetu objevil jakési základní potraviny. V Telgártu byl celkem sympatický obchod, jaký lze očekávat na větší vsi.

Voda

Voda se dá dobírat u všech míst zmíněných výše plus pár pramenů označených v mapě přechodu. Obecně to není žádná sláva a vody na hřebeni není mnoho, takže se trochu pronese.

V létě se může stát, že je některý z pramenů po cestě vyschlý nebo málo vydatný. Raději počítejte s horší variantou a mějte aspoň malou rezervu. Voda u útulen by měla být v pohodě vždy.

Medvědí pramen nedaleko útulny Ďurková.

Rozhodnutí jak moc „na těžko“ se sbalit

Přechod Nízkých Tater se dá jít ve dvou zcela rozdílných režimech, případně je nějak rozumně nakombinovat.

Díky přítomnosti spravovaných útulen a turistických chat lze v podstatě každou noc spát pod střechou a mít možnost dát si teplou večeři, případně oběd a dokonce i snídani. Obzvláště, pokud se rozhodnete pro 4 denní variantu. Pak můžete jít relativně dost na lehko. Tzn. bez stanu a s výrazně menším množstvím zásob. Taková varianta vás však přijde minimálně někde mezi 70-100 EUR (4 noclehy, 3x snídaně a večeře, nějaký ten nákup v Telgártu, limča atp.).

Pokud chcete spořit, tak ve stanu se dá přespat všude zadarmo. Můžete si vzít vařič a veškeré zásoby. Daní za poctivý horalský styl je podstatně těžší batoh, což při velké porci kilometrů a převýšení není žádná sláva.

S menším batohem se ty kopečky zdolávají lépe…

Osobně doporučuji variantu s přespáváním na útulnách s vlastními zásobami na dvě jídla denně (plus svačinky), s tím že večeři nebo oběd si dáte na chatách. Dá se tak vyhnout nutnosti tahat stan, vaření a část jídla. I když někomu vyhovuje si vařič vzít a ráno si třeba udělat ovesné vločky, což je při délce přechodu a dostupnosti vody také váhově efektivní řešení.

Určitě si vezměte karimatku a spacák. a) Může vás doběhnout špatné počasí a nemusíte dojít do plánovaného denního cíle. b) Na matracích může být plno a jediné volné místo bude na zemi. c) Nemusí být žádné matrace k dispozici (Ramža, nouzové útulny atp.).

Také bych nepodcenil nouzovou zásobu jídla, kdyby cokoliv. Třeba na Andrejcové nejsou správci nonstop, může se stát, že kvůli počasí/problému nedorazíte na hlavní útulnu atp.

TIP: Přečtěte si, jak se sbalit co nejvíce nalehko i bez drahého ultralight vybavení.

Úvodní počasí nevypadalo moc přesvědčivě, ale vylepšilo se.

Počasí, bouřky, kdy vyrazit

Budem se teď bavit o běžném „letním“ přechodu. Pro něj jsou nejlepšími měsíci pravděpodobně srpen, září a říjen. S tím, že v srpnu je o něco větší riziko bouřek a v září už může být trochu kosa, ale zato s azurem a stabilnějším počasím. Nádherný je prý říjen a babí léto s povšechně čistou a krásnou oblohou. I když může ve vyšších polohách lehce nasněžit.

V červnu a červenci vydatně prší, jiné měsíce riskujete sníh, vánici a další zimní radosti. Moc pěkně je počasí rozepsáno po jednotlivých měsících na treking.cz.

Bouřky ve vysokohorském prostředí opravdu nepodceňujte a bedlivě sledujte předpověď počasí, zda se toho či ono dne vůbec vyplatí vyrazit, případně jestli není nutné popoběhnout.

V zimě a na sněhu?

Pokud byste si chtěli vychutnat zimní zasněženou romantiku, našel jsem pro vás velmi dobrý popis zimního přechodu včetně instrukcí co si přibalit nebo na co si dát pozor na treking.cz a natreku.cz. Počítejte s tím, že bez sněžnic nebo skialpů to v hlubokém sněhu opravdu nejde.