Mapy a orientace: Vše, co jako turista potřebujete vědět

Tento článek vás provede úplnými základy orientace a napoví, co vše lze v mapách nalézt a jak s nimi pracovat v terénu. Na navigaci se podíváme realisticky s ohledem na současnost, kdy se často budete orientovat s mobilem a navigační aplikací. Nicméně projdeme si též dobré důvody, proč je potřeba naučit se principy práce s „klasickou“ mapou i buzolou, a ukážeme si jak na to.

Na konci najdete také pár nápadů, jak práci s mapami trénovat a tříbit si svůj orientační smysl.

Když dneska tohle vytáhnete na horách, budete pořádně retro-sexy.

Proč je potřeba umět pracovat s mapou

Na cestách jsem se už orientoval podle kde čeho. Ručně kreslené plánky, psané “návody”, ústní popisy… Jednou jsme se dokonce nechali zavést k vodě stádem koní. Ale prim obvykle hrála nějaká forma mapy. Dříve turistická mapa daného pohoří nebo papíry potištěné starými sovětskými vojenskými mapami, v poslední době pak digitální verze v jedné z mapových aplikací.

Pochopitelně jsme ne-jednou kvalitně zabloudili… tuhle nás to stálo dva dny prodírání roklemi, jindy jsme se klepali, jestli nás po ilegálním překročení hranice nevyhmátnou vojáci.

S tímhle mě íránský majitel hostelu poslal hledat odvoz :)

Přesto, že bloudění vnímám jako neoddělitelnou součást cestování a do jisté míry mě baví, často umí připravit pekelně svízelné chvíle. Někdy je to „jen“ hrozný opruz a někdy vysloveně pořádný pr***r. Abyste se ztráceli co nejméně nebo abyste vůbec dokázali naplánovat svou cestu, naprosto nezbytně musíte ovládat aspoň základní práci s mapami. A je jedno, jestli jsou v papírově nebo digitální formě – většina principů je stejná.

V tomto článku se pokusím přiblížit, co všechno to obnáší. Bohužel právě navigace a orientační smysl jsou něco, co se velmi špatně trénuje od stolu. Proto vám můžu dát nějaké základy a dobré tipy, ale praxi a smysl pro navigaci si musíte vypěstovat sami. O tu nejdůležitější radu se proto podělím hned na začátku:

Mazejte ven a trénujte s mapou v ruce ;)

Kudy dál? Zdroj obrázku: Maël BALLAND, pexels.com

Papírová mapa nebo aplikace?

Nebudu vám tady zpátečnicky kázat, že s mobilem jste houby dobdrodruzi. Navigační aplikace ve smartphonech nebo specializovaných GPS přístrojích se staly naprosto běžnou a neoddělitelnou součástí života na cestách. Usnadňují nám plánování, poskytují hromadu užitečných informací, které bychom v mapě museli buď ručně počítat nebo zjišťovat jinde, a zrychlují celý navigační proces.

Má tedy dneska vůbec význam učit se pracovat s papírovou mapou? Jak se to vezme… Často ani tak nezáleží, na čem máme mapu zobrazenou, ale je potřeba umět s ní zacházet a nenechávat všechny „úvahy“ na technice. Kromě toho jsou místa a případy, kdy je spolehnutí se výhradně na technologie velmi riskantním počinem. V praxi se tak podle mě moderní a “old school” přístup krásně doplňují.

Zároveň je potřeba si uvědomit, že papírová mapa může být klidně vytištěná z volně dostupných online zdrojů a naopak „oficiální“ topografické mapy jednotlivých oblastí (tedy vydané nějakou ověřenou autoritou) lze dneska už dost často koupit i v digitální podobě, ať už do Locusu nebo jiné aplikace. Často se navíc vyplatí podobné různé podklady kombinovat.

Výhody práce s papírovou mapou

Aneb proč jenom s mobilem budete uprostřed divočiny dost nahraní…

• Umožní vám větší přehled o okolí než malý displej telefonu a lépe se v ní plánuje trasa a alternativy. Ano, kdo máte doma velký monitor, rozhodně splní tyto požadavky, ale mám na mysli práci v terénu, kde 24’ palcové LCD nepotáhnete.
• Je těžší ji omylem zcela zničit a nedojdou jí baterky. Papírovou mapu (i kdyby jen vytištěnou z mapy.cz) nosím v batohu v posledních letech především jako zálohu, kdyby se naší elektronice něco stalo. Jistě, i mapa vám může zmoknout, pokud jste dostatečně nešikovní, ale po usušení ještě půjde použít. Což se nedá říct o většině utopených telefonů. Scénář, kdy jeden z dvojice trekařů svůj telefon nechtěně vykoupe při brodu nebo rozfláká o kámen, zatímco u druhého se ukáže, že mu blbne nabíjecí konektor a nebo zapomněl stáhnout offline mapy, je zcela reálný.
• V neposlední řadě, pokud se naučíte pracovat s běžnou „analogovou“ mapou, usnadní vám to i navigaci s mobilní aplikací. A to nejen ve chvílích, kdy náhodou mezi skalami nebudete mít GPS signál…

Nic vám nedá takový přehled o okolí jako dobrá velká mapa. Zdroj obrázku: cottonbro studio, pexels.com

Výhody digitální mapy a navigačních aplikací

Elektronické navigace samozřejmě mají oproti klasice také pár nesporných výhod. Mimo jiné:

• Podklady mohou být často aktuálnější než 10 let stará papírová mapa.
• Pokud máte připojení k internetu, můžete si při plánování zobrazit fotky podél trasy, které napoví, co čekat.
• S funkční GPS se vám bude lépe bloudit v mlze, kdy není vidět dál než na pár metrů, a jiných podobných případech.
• Celkově urychlí orientaci, plánování trasy a související činnosti – pokud s nimi umíte dobře pracovat.

Tip: Napsal jsem článek o nejlepších mapových appkách na cesty s tipy na jejich efektivní použití.

Prvky v mapě

Konec polemiky, pojďme do praxe. – co všechno v mapách najdete a jak s tím pracovat.

Ať už bude vaše mapa papírová nebo na displeji, ať už je z OSM nebo od vydavatelství, pro bezpečnou orientaci na horách potřebujete turistickou resp. topografickou mapu (to je důvod, proč jsou třeba Google Maps v terénu naprosto na nic). Prakticky každou takovou mapu pak tvoří následující prvky, s kterými byste se měli seznámit:

• měřítko
• mřížka
• orientace
• legenda
• označení (a popis) cest, objektů, krajinných prvků atp.
• označení ploch
• kóty a vrstevnice
• stínování (ne vždy, ale užitečné)
• značené trasy a další užitečné informace (v případě turistických map)

Doporučuji doma vyhrabat starou mapu nebo si aspoň otevřít mapy v prohlížeči a rovnou hledat, o čem píšu.

Nebo rovnou vyrazte ven na „trénink“ :) Zdroj obrázku: Markus Spiske, pexels.com

Měřítko a jak s ním počítat

Měřítko někdy najdete na okraji samotné mapy, někdy jako doprovodnou informaci bokem (třeba pod legendou). Udává, jak moc je mapové zobrazení oproti realitě zmenšené. Uvádí poměr kolik jeden centimetr na mapě představuje centimetrů ve skutečnosti. Pokud tedy najdete údaj 1:50 000, znamená to, že jeden naměřený centimetr v mapě je 50 tisíc centimetrů ve skutečnosti, což je 500 metrů neboli půl kilometru.

Z centimetrů na kilometry se snadno dostanete za použití rychlé myšlenkové finty, kdy si úplně napravo za posledním číslem představte desetinnou čárku a posuňte ji doleva o pět míst.

Uvedu příklad pro měřítko 1: 250 000, které je pro turistické mapy už málo detailní, ale pěkně se na něm dá ukázat zmíněný přepočet.

• Začínáme s “250 000, ” – údaj kolik cm v realitě je jeden cm na mapě.
• Po posunutí dostaneme “2,50 000” – tady je ale zbytečně moc nul za desetinnou čárkou, které můžeme vynechat
• Výsledek je po kosmetické úpravě 2,5 – hurá, máme údaj v km.

Turisticky použitelné mapy mívají typicky měřítko 1:25 000 (tedy jeden cm = 0,25 km) nebo 1:50 000. Ještě 1:100 000 je v nouzi použitelné, ale už se podle ní nejde moc dobře. Mnoho detailů zapadne, hodně rozhodnutí je ve výsledku naslepo, studánky a jiné malé (ale důležité) body se hledají hůře a terén vás častěji překvapí.

Měřítka s větší úrovní detailů zase na rozumné velikosti mapy nedokáží pokrýt přiměřeně zajímavou plochu a používají se pro jiné specializované účely. Například mapy pro závody v orientačním běhu, které se odehrávají na relativně omezeném území bývají 1:10 000 a člověka, který není zvyklý na takovou úroveň podrobnosti dokonce na začátku snadno zmatou.

Kromě číselného měřítka na mapě téměř vždy najdete i grafické měřítko. To je jednoduše pruh s vyznačenými údaji, kolik jeho různě dlouhé části představují kilometrů. Dá se použít pro rychlý odhad vzdálenosti – prsty si jednoduše odměříte úsek grafického měřítka a vyzkoušíte, kolikrát vám to v mapě vyjde.

Díky grafickému měřítku můžete odhadovat vzdálenosti snadněji a nepotřebujete hned pravítko nebo buzolu.

Mřížka

Drobná výjimka z tohoto výčtu, neboť v elektronických mapách se mřížka obvykle nepoužívá (ale někdy lze zobrazit). V těch papírových skoro vždy nějakou najdete.

Buď tvoří čtverce s hranou o určité délce (např. 1 cm) a slouží ke snadnějšímu odhadu vzdálenosti nebo vytváří souřadnicovou síť a každá její linie odpovídá na kraji uvedené zeměpisné šířce (severní/jižní, udává polohu mezi rovníkem a pólem) nebo délce (východní/západní, udává polohu na východ či na západ od Greenwichského poledníku).

Výjimečně jsem se setkal se zakreslením obou typů mřížky. Dnes se většinou používá jen souřadnicová síť pro snadnější použití v kombinaci s GPS přístroji.

Orientace

U naprosté většiny papírových turistických map se orientace (jaké světové straně odpovídá horní hrana mapy) neudává a automaticky se drží konvence, že sever je “nahoře”.

Výjimečně se může stát, že z nějakého popudu nebo na první pohled ne-úplně-zřejmého důvodu, je mapa orientována jinak a někde na ní je zakreslena směrová růžice naznačující, jaký je vztah mapy vůči světovým stranám. Je to ale velmi nepravděpodobné. Co si pamatuji, setkal jsem se s touto praxí jen jednou v životě na jakémsi místním plánu v Gruzii, kde jsme se právě díky přehlédnuté nestandardní orientaci vydali naprosto špatným směrem.

Legenda

Mít mapu je super, ale pokud nejste zběhlí v jejím čtení, budou pro vás všechny ty značky, čárečky či barvičky španělská vesnice. Proto by součástí každé mapy měla být i tzv. “legenda”, která je takovým slovníkem použitých grafických prvků a výkladem jejich popisků a uváděných hodnot. To znamená že v ní najdete nejen, co znamená který obrázek nebo vybarvení plochy ale i odstupňování vrstevnic nebo vysvětlení použitých zkratek.

Ukázka mapové legendy. Zdroj: Mapy.cz

Označení (a popis) cest, objektů, krajinných prvků atp.

Nyní se z „doprovodných informací“ přesouváme do mapy jako takové.  Většina mapových prvků naštěstí podléhá určitým konvencím, a tak nemusíte pokaždé znovu studovat legendu, abyste přišli na to, že čárkovaná linie značí nezpevněnou cestu, kde je železnice, že kostel je vyznačen typickým symbolem kolečka s křížkem, jak na mapě vypadá státní hranice, jaký je symbol pro studánku, atp.

Díky tomu byste na první pohled měli aspoň částečně tušit, jak oblast vypadá a co v ní lze najít.

Typická ukázka mapy oblíbené turistické destinace… Zdroj: Mapy.cz

Označení ploch

Opět nedílná součást map, která tentokrát odkazuje na popisy plošného charakteru. Typickou modrou barvou bývají označeny vodní plochy, zelené jsou lesy (nebo území s hustou vyšší vegetací) a místa bez barvy jsou holá resp. zatravněná.

Nepoužívají se jen barvy ale i symboly vytvářející texturu a označující další fenomény jako holé skály, mokřady, vinice, atp. Větší územní celky jako přírodní rezervace nebo administrativní členění se většinou zakreslují jen nějakou formou hrubší hraniční čáry.

Pozor na to, že uvedená barevná konvence se liší od toho, s čím se od mala setkáváme v zeměpisných atlasech, kde je zelená barva vyhrazená nížinám, zatímco hory jsou ve stupních hnědé. Pro určení výšky slouží na topografických mapách vrstevnice.

Další věc, která by vás mohla zmást, je skutečnost, že u nás oblíbené Mapy.cz používají pro zastavěné území béžovou barvu, ale často se v klasických topografických mapách setkáte s reprezentací budov v podobě černých či šedých obdélníků.

Obecně je dobré vždycky nad novou mapou aspoň kouknout na legendu a ujistit se, že chápete, co jednotlivé značky znamenají. Někdy se stane, že známé a podobné symboly mají na různých mapách různý význam v závislosti na kontextu a zvyklostech vydavatele mapy.

Díky barevným konvencím vidíte na první pohled, co je les, vodní plocha nebo zastavěná oblast. Pokud se mrknete na legendu, snadno objevíte i sad, vinici nebo mokřad. Zdroj: Mapy.cz

Topografická mapa může ovšem vypadat i takto. Ukázka z vojenské mapy z 80 let zobrazujících známé město Ohrid u stejnojmenného jezera v Severní Makedonii. Vyznali byste se v ní?

Kóty a vrstevnice

Kóta je jeden konkrétní bod v terénu s uvedenou nadmořskou výškou. Často se jedná o vrchol doplněný o jméno kopce. Bývá označena různě – černým trojúhelníkem, tečkou, křížkem… Z kontextu mapy snadno pochopíte, že jde právě o tento údaj nebo vám poradí legenda.

Vrstevnice je křivka, která na mapě spojuje body o stejné nadmořské výšce. Typicky jsou vrstevnice znázorněny různě tlustými hnědooranžovými liniemi. Tlustší čáry bývají použity pro “kulaté” výšky (např. po 50 metrech), které jsou u nich také napsány. Číslo je vždy napsáno tak, že spodní část má “z kopce” a vršek ukazuje ve směru stoupání, díky čemuž snadno určíte směřování svahu.

Na mapě většinou najdete i tenčí vrstevnicové linie odstupňované po pravidelných menších krocích. Výška mezi dvěma vrstevnicemi na mapě se nazývá ekvidistance a její hodnota je další důležitý údaj, který byste si měli ověřit v legendě.

Díky vrstevnicím a znalosti jejich rozestupu už od oka poznáte, jak vám který kopec po cestě dá do těla. Čím hustěji jsou vrstevnice u sebe, tím prudší svah. Naopak obrovské vzdálenosti mezi nimi značí rovinatý terén.

Jak fungují vrstevnice. Založeno na:  Barnes, John Bryson, Wikimedia.

Jen pozor na to, že vrstevnice – obzvláště na mapách s méně podrobným měřítkem – nemusí pokrývat všechna terénní specifika. A někdy se stává, že třeba v průměru nejde o mimořádně prudký kopec, ale v cestě stojí skalnaté schody, které v lepším případě vyžadují lehkou lezeckou průpravu a psychickou odolnost a v horším jsou prostě stopka (obzvláště pokud je potřebujete překonat s větším batohem).

Kromě vrstevnic proto bývají v mapách i různé značky označující skalnatý terén nebo kolmé stěny. Vizte ukázku o kousek níže.

Tip: Sepsal jsem pár zkušeností s tím, jak vypadají fakt prudké svahy a jak odhadovat, co by ještě mělo být možné vyjít bez lezeckých pomůcek a co už spíše ne.

Stínování

S odhadem celkového reliéfu krajiny hodně pomáhá také stínování, které je běžnou součástí moderních map. Mapy bez něj se hůře čtou a je těžší si představit, co je hřeben a co údolí (ale opět je to samozřejmě o zkušeném oku).

Drsný skalnatý ráz Fanských hor v Tádžikistánu – pohled od jezera Dushokha. Takhle vypadá krajina z mapy výše ve skutečnosti.

Značené trasy a další užitečné informace

Tohle už je bonus map určených speciálně k turistice (ne každá topografická mapa je automaticky turistickou).

Hodí se vědět, že k barevným čarám kopírujícím vytyčené turistické trasy nebo cyklostezky se občas uvádějí také např. časové údaje o délce přesunu mezi významnými body či informace a výstrahy s ohledem na typ a náročnost úseku. Díky tomu byste neměli omylem skončit na ferratě (pokud víte, jak vypadá její označení).

Pro jistotu dodávám, že “barevná” trasa v mapě neznamená automaticky, že nějaké značky budou existovat i v terénu. Mnohdy je lokální značení mizerné nebo neexistující a trek pouze někdo vymyslel nebo zaznamenal, ale neproznačil.

Značka na hřebeni Černé hory na Ukrajině.

Kompas, buzola a práce s nimi

Věřím, že jste už někdy nějaký kompas aspoň zahlédli, ale pro pořádek: je to zařízení k určování světových stran pomocí volně se otáčející magnetické střelky, jejíž označený (většinou červený) konec za normálních okolností ukazuje k severu. Buzola je kompas doplněný o pár užitečných propriet jako jsou otočný úhloměr k určování azimutu nebo průhledná destička s pravítkem pro odměření vzdálenosti, vodícími linkami atp.

Ať už jedno nebo druhé, jde o vybavení, jehož nejdůležitější funkcí je pomoci nám s orientací mapy a určení směru dalšího postupu. Popravdě řečeno, pokud si v průběhu túry udržujete trochu povědomí o tom, kudy jdete, dá se mapa často zorientovat i bez jejich pomoci jen díky výrazným bodům okolo. Ale rozhodně je jistější nebýt líný a buzolu čas od času pro jistotu vytáhnout, protože oblíbená hra “hádáme, kde jsme” už přivedla nejednu výpravu do… no někam jinam, než chtěla.

Kompas a buzola na mapě zorientované k severu. S buzolou je navigace přesnější, samotný kompas je skladnější.

Co je to azimut

Základním úkolem, který vás budou učit všechny příručky o navigaci, je určení a následné využití azimutu – tedy úhlu o který se odlišuje požadovaný směr vůči severu. Azimut se udává v úhlových stupních, kterých je kolem dokola 360. Číslo tedy určuje jak moc “se musíte otočit” abyste koukali tam, kam vám říká. Sever má azimut 0° (nebo 360°), východ 90°, jih je nepřekvapivě 180°, severozápad 315° (360 mínus 45) atp.

Následná přesná navigace podle azimutu je rozhodně užitečná, pokud jste lodní kapitán nebo polárník, ale přiznám se, že na horách – mimo několik outdoorových závodů nebo orientačních her, jichž jsem se zúčastnil – jsem konkrétní vyčíslený azimut asi nikdy nepotřeboval. Což neznamená, že by jeho pochopení bylo k ničemu – naopak! Porozumění, jak přenést směr z mapy do reality a zpět vám nesmírně pomůže. Jen obvykle není potřeba řešit plus mínus pár stupňů, protože horské prvky jako hřeben nebo údolí nepotřebují tak jemné rozlišení.

Může to znít složitě, ale je to hrozně jednoduché – jen si na začátku malinko potrápíte představivost, avšak trocha cvičení s mapou v terénu udělá divy. V podstatě pro chození po horách potřebujete s buzolou umět tři věci:

• Zorientovat mapu k severu, abyste se v ní lépe vyznali.
• Zjistit z mapy v jakém směru potřebujete jít.
• Přenést směr bodu z terénu na mapu.

Jak zorientovat mapu k severu, abyste se v ní lépe vyznali

Cílem je aby sever na mapě ukazoval k severu ve skutečnosti. Napravo na zorientované mapě pak bude i napravo od vás (když se na mapu budete dívat ze “správného” směru a ne třeba vzhůru nohama :) ).

Stačí položit buzolu na mapu (ideálně ke hraně nebo na mřížku) a otáčet s obojím, dokud horní hrana mapy neukazuje ve stejném směru jako červená část střelky. Buzola orientaci usnadňuje a zpřesňuje vodícími linkami na své průhledné konstrukci – pokud jste si je nejprve srovnali s mapovým severem.

Jak z mapy zjistit v jakém směru potřebujete jít (určování azimutu)

Samozřejmě nejprve potřebujete vědět, kde na mapě jste. Další postup je následující:

1) Přiložte buzolu hranou na spojnici vaší (předpokládané) lokace a cílového bodu tak, aby šipka na destičce ukazovala od vás k němu.

2) Následně otáčejte pohyblivou kompasovou částí buzoly tak, abyste si nulu na stupnici a případné “chlívečky” srovnali se severojižními čarami na mapové mřížce. Nula na kompasu musí ukazovat k severu na mapě. Střelka a kde je sever ve skutečnosti vás teď nemusí zajímat. Ryska u šipky vám řekne potřebný azimut.

3) Teď přišel čas otočit sebe. Buzolu nechte nastavenou jak je a otáčejte se vy, dokud se chlívečky a nula na stupnici kompasu nesrovnají se severní střelkou – takže teď už ukazují ke skutečnému severu. Jednak si takto srovnáte i mapu a hlavně šipka na destičce nyní ukazuje, kam míříte. Teoreticky stačí vyhlédnout si odpovídající orientační bod v dáli a vyrazit, ale v praxi bývá cesta méně přímočará.

Jak přenést směr (azimut) z terénu na mapu

Jde o to zaměřit si třeba vrcholek v dálce, pak jej najít na mapě a načrtnout pomyslnou linii mezi vámi a bodem. Což se dá využít pro: ověření, že jste opravdu tam, kde si myslíte, že jste; zjištění, co to vlastně vidíte; plánování cesty k onomu bodu.

Vystačíte si v podstatě s postupem výše, jen v opačném gardu:

• Nastavte si šipku na destičce buzoly k onomu bodu
• Natočte chlívečky kompasu k severní střelce
• Přeneste buzolu na mapu a aniž byste rozhodili její nastavení a přiložte ji podle kompasu opět v mapovém severojižním směru tak, aby okraj buzoly lícoval s vaším bodem zájmu.

Stejné principy vám poslouží i na táborové hře nebo outdoorovém závodě, pokud vám někdo zadá postup podle azimutu. Prostě si jej nastavíte na buzole a buď vyrazíte „za šipkou“ nebo se podíváte do mapy, kudy se půjde nejlépe.

A k čemu je to jako dobré?

Můžete se ošívat, že tohle všechno od zorientování mapy po určení kurzu za vás defacto udělá mobilní aplikace s GPSkou a budete mít pravdu. Mám k tomu ovšem dvě velká “ALE”.

Zaprvé, obecná dovednost přenášet rychle směry z mapy do reality a naopak vám pomůže celý proces orientace zvládat účinněji, spolehlivěji a víc “od oka”. Je to trochu jako procvičovat svaly, jen místo nich trénujete mozek. Přičemž v praxi většinou nepotřebujete přesná čísla, ale zároveň nechcete omylem vyrazit na opačnou stranu.

Druhým dobrým důvodem k zařazení výše uvedených postupů mezi své dovednosti je mnohokrát omílané riziko likvidace mobilu daleko od civilizace.

Kromě toho, osobně si automatickou orientaci mapy v aplikacích většinou vypínám. Ono je totiž užitečná pro cesty autem (nebo na kole), ale při pěší navigaci v terénu mi přijde strašlivě matoucí když mi mapa rotuje nezávisle na zařízení, na němž je zobrazena.

I na mobilu proto preferuji sever pevně nahoře – a vypomáhám si zapnutím ukazatele směru pohledu. Aplikace tak většinou přidávají k tečce označující mou polohu malou šipku, která říká, kam se z té polohy momentálně koukám (resp. horní hrana mého mobilu), ale nehýbe mi s mapou.

Na co si (někde) dát pozor: magnetická deklinace a vyvážení střelky

Sever na mapě bohužel není severem, ke kterému je přitahována magnetická střelka buzoly. Tzv. magnetický sever leží trochu jinde a ke všemu je to pěkně neposedný tulák, který pomalu průběžně mění svou polohu. Jak moc se odlišuje to, kam ukazuje střelka, od geografického severu, určuje tzv. magnetická deklinace. Ta se pochopitelně liší na různých místech Země, protože záleží na úhlu pozorovatele.

Pokud jste o ní nikdy neslyšeli, bude to tím, že v našich končinách je hodnota deklinace zanedbatelná v hodnotě nižších jednotek stupně – v době psaní tohoto článku byla v Brně cca +5°. Běžný turista takovou přesnost práce s mapou zdaleka nepotřebuje.

V kanadském Vancouveru ovšem měli na konci roku 2022 krásných +16° a v jižní Africe dokonce -25°. Taková odchylka natočení mapy od toho, co vidíte kolem sebe, už by vás na treku mohla snadno zmást. Proto je dobré vědět, že něco takového existuje. V mapách zemí, kterých se to týká, bývá deklinace dokonce uvedena v podobě nakloněné směrové růžice spolu s údaji o její hodnotě v roce vydání mapy, rokem publikace a odhadovanou roční změnou.

Pokud se magnetický sever odchyluje od geografického napravo (na východ), je deklinace v kladných číslech, pokud nalevo, je záporná. V případě kladné deklinace musíte tím pádem mapu potočit o daný počet stupňů doleva abyste kompenzovali odchylku.

Nm je magnetický sever a Ng ten geografický, na který je orientována mapa. Zdroj: Wikimedia.

Další věc, která vás v podstatě nezajímá v domácích podmínkách, ale mohla by vás překvapit v případě cesty například do Jižní Ameriky je tzv. vyvážení střelky kompasu.

Jde o to, že z fyzikálních důvodů běžný kompas či buzola určené pro použití na severní polokouli nebudou na té jižní fungovat moc dobře. Je proto potřeba si pro cesty k protinožcům pořídit buď kompas určený pro danou geografickou lokalitu a nebo přístroj s tzv. globální střelkou, který by měl bez potíží fungovat všude.

Chceš si přečíst víc?

Napsal jsem knížku plnou těch nejlepších cestopisů za sedm let toulání po světě. Bláznivé historky z netradičních destinací doplňují úvahy a tipy na nejrůznější cestovatelská témata od plánování přes průšvihy na cestách po masový turismus.

“Místa, kam se nechodí” tě pobaví, nadchnou a především inspirují k vlastním nečekaným objevům.
Koupit na eshopu

Práce s mapou v terénu

Ať už jdete podle papírové mapy nebo podle aplikace, pro úspěšnou navigaci skrze hory potřebujete zvládnout tyhle fáze:

• Najít se na mapě
• Určit směr kudy dále
• Odhadnout vzdálenost, převýšení, terén a ideální cestu
• Držet se vytyčené trasy

Dohledání kde na mapě jste

V tomto směru vám nesmírně pomůže průběžná kontrola mapy a důsledné udržování povědomí o vašem postupu. Pokud pořád tak nějak víte, kde jste byli naposled a kolik toho od té doby vaše skupina mohla ujít, hledá se poloha nekonečně líp díky jasnému vymezení pravděpodobné oblasti.

Prvním krokem k nalezení sebe sama je zorientování mapy, což už umíte. Alternativou pro tento úkon bez použití kompasu/buzoly je orientace mapy na základě několika známých výrazných bodů nebo linií kolem vás. Stačí si mapu nasměrovat tak, aby jejich zakreslení odpovídalo skutečnosti kolem.

Bližší určení polohy můžete opět provést “od oka” podle výrazných prvků v okolí. Pokud například stojíte na cestě na okraji lesa u jezírka, za nímž je vysoká skála, není potřeba být žádný Einstein abyste zjistili, kde je v mapě stejné místo. Na horách se můžete řídit podle výrazných vrcholů, soutoků, linií hřebenů a údolí, v dálce viditelných sídel, ojedinělých staveb, cest atp.

V praxi probíhají tyto dva úkony často simultánně, kdy líný horal, kterému se nechce tahat buzolu, v několika iteracích upřesňuje svůj odhad a doufá, že to tak nějak vyjde. Nejčastější chybou v tomto postupu hned po lenosti bývá špatné určení zmíněných orientačních bodů.

Pokud byste potřebovali svou polohu určit zcela přesně a bez nejmenších pochyb (a nemáte GPSku), pomůže vám reverzní aplikování kouzel s azimutem. Na to opět potřebujete minimálně dva známé a dobře viditelné body, které zvládnete spolehlivě identifikovat i v mapě.

Postupně pro oba určete azimut a na základě procesů popsaných v předchozí části o práci s buzolou si v mapě načrtněte čáry, které z oněch vzdálených bodů vybíhají pod naměřeným úhlem. Tam kde se vám čáry protnou, jste nejspíše i vy. Více bodů zpřesňuje lokalizaci. Opět musím dodat, že takovýto proces za normálních okolností nebývá potřeba, ale je docela zábavné a poučné si jej vyzkoušet.

Velmi často pak stačí vědět jen přibližný úsek, kde se nacházíte. Např. “někde mezi tímhle rozcestníkem, který jsme minuli a touhle křižovatkou, na které musíme jít doleva”. Není vždycky nutné znát svou polohu na metr přesně.

Naše vytištěná mapa, která nás provázela trekem na Ukrajině.

Určení směru kudy dále

Pokud víte, kde jste, a správně jste si přeložili směr z mapy do reality (buzolou nebo odhadem), tak znáte (přibližný) úhel, kam se dál vydat. Nic těžkého. Mnohem složitější než zvolit směr, je ovšem vybrat ideální cestu k cíli. Málokdy totiž půjdete tzv. “za šipkou” ale spíše si vyberete nějakou rozumnou cestičku nebo aspoň co nejschůdnější variantu postupu.

A ta zdaleka nebývá tak přímočará, abyste si vystačili jednou za půl dne s nově naměřeným azimutem a chůzí rovnou za nosem. Přejdeme tedy rovnou k dalšímu bodu…

Odhad vzdálenosti, převýšení, terénu a ideální cesty

V tomhle momentě se vám bude hodit nastudování článku o tom, jak takovou dobrodružnou výpravu nebo trek dobře naplánovat. Jen v terénu se už plán střetává s realitou a je potřeba činit průběžná rozhodnutí na mnohem detailnější úrovni. Už vás méně zajímá, kde budete za tři dny, ale více, co a kde vás čeká za tři hodiny.

Co se přesné vzdálenosti a převýšení týče, můžete je vcelku spolehlivě nechat na aplikacích. I když pozor na skutečnost, že v závislosti na konkrétních podkladových datech a způsobu výpočtu někdy neumí aplikace převýšení dopočítat stoprocentně spolehlivě a může se mezi různými programy lišit. Na podstatnější rozdíl ale narazíte až u delších vzdáleností (sto kilometrů a víc). Při kratších měřeních jej obvykle nemusíte řešit.

Ohledně výšky jsou velmi nespolehlivé někým pořízené GPX záznamy trasy, kde je spousta šumu (obzvláště pokud zařízení zaznamenávalo výšku jen na základě GPS a ne třeba tlakoměru). Cesta vypočítaná rovnou z map na tom bývá lépe. Pokud tedy používáte takovýto záznam (např. z databáze treků na internetu, jako je wikiloc), doporučuji nastavit při importu trasy aktualizaci výškových dat podle vaší aplikace.

Počítat přesné převýšení bez pomoci elektroniky je strašlivý opruz, protože je nutné věnovat pozornost jednotlivým “změnám směru” vrstevnic a sečíst každé stoupání a klesání zvlášť. Pro přechod jednoho sedla to není problém a pokud jste se na základce neflákali v hodinách matematiky, hravě zvládnete odečíst dvě čísla. Ale členitější 70 km trek už je zajímavá výzva i pro Rainmana a v těchto případech jsem za novodobé elektronické nástroje moc rád.

Zjistit z mapy “ručně” přesnou vzdálenost je o něco jednodušší, ale furt žádná hitparáda. Málokdy jde člověk po přímce, pokud není na procházce po německé dálnici. Zkušení táborníci proto radí použít nit nebo provázek, který naaranžujete na zvolenou pěšinu a následně přeměříte. Zkušený turista většinou vzdálenost odhaduje z odměřené přímky mezi dvěma body zájmu, podle mřížky či podle měřítka. V Mapy.cz nebo v Locusu stačí pro rychlý odhad jednoduše přiložit dva prsty a appka ukáže vzdušnou vzdálenost mezi nimi.

Většinou počítám, že jeden kilometr vzdušnou čarou znamená (velmi přibližně) 1,5 km, které musíme ujít. Jasně, že pro plán týdenního přechodu se takové zjednodušení absolutně nedá použít, ale na krátkých úsecích je výsledná chyba akceptovatelná. Navíc pořád platí, že přesné kilometry jsou na treku až druhořadá veličina a proto je většinou dost jedno, zda je vzdálenost 6,9 km nebo 7,7 km. Mnohem více jde o čas strávený na trase a její náročnost jako takovou.

Pokud byste někdy narazili na to, že potřebujete znát přesnější vzdálenost a převýšení na trase, kde není cesta, kterou byste mohli použít pro výpočet v mapové aplikaci, existuje snadné řešení. V Mapy.cz lze v prohlížeči použít nástroj “Měření vzdálenosti a plochy”. Pro “naklikanou” křivku dopočítají mapy i výškový profil a i tuto křivku lze uložit i sdílet (mobilní verze to zatím bohužel neumí).

Na chytrém telefonu můžete využít Locus Map a jejich nástroj pro plánování tras (bacha, není to samé co navigování) přepnutý pro jednotlivé úseky na režim označený tužkou a lomenou čárou. Velká síla Locusu je v tom, že umí v jedné trase pro zvolené úseky zkombinovat “routování” na existující cesty a naklikání vlastní křivky tam, kde třeba cesty chybí. Podobně funguje i online webový plánovač Locusu.

Směr a vyhodnocení, jak to bude k dalšímu průběžnému cíli daleko a vysoko je ale jen jedna část pravidelné hádanky “kudy dál?”. Nejfajnovější a nejdůležitější umění horalů je vnímání, co jim pospolu mapa, zkušenosti a zejména okolní terén říkají. Aneb pokud vás rozhodnutí zavede po skále kolmo dolů nebo do bažin, něco jste udělali špatně. Zároveň platí, že převýšení a schůdnost mají větší význam než vzdálenost. 15 km na alpské exponované hřebenovce není to samé co na Šumavě a snadno může jít o hodně extrémní celodenní podnik, s kterým bez tréninku budete mít velký problém.

Proto je potřeba neustále trénovat a porovnávat, co jste si na základě vrstevnic a dalších podkladů v mapě představovali a jaká byla realita. Tak si postupně vypracujete lepší terénní představivost. Vyhodnocení “ideální cesty” taky hodně záleží na tom, co chcete. Často se dá zvolit mezi kratší, efektivnější nebo třeba vycházkovou variantou.

Tip: Mrkněte se, jak se v některých mapách značí náročnost tras.

V „pořádných“ horách nejde ani tak o vzdálenost, jako o výškové metry a terén, které nás čekají

Jak se držet vytyčené trasy

Poslední důležitá dovednost je o tom, nesejít z určené cesty. V čemž vám pomůže zejména prevence v podobě dostatečně častého ověřování své pozice a nestydět se při pochybách překontrolovat své výpočty (nebo odhady). Osobně se při koukání do mapy snažím zapamatovat výrazné orientační body po cestě, abych věděl co zhruba budeme míjet (a kdy začít být nervózní, neb jsme onen bod nepotkali) nebo kde nás čeká odbočka.

Dosti užitečné je, pokud není celá navigace jen na jednom člověku, který se může zasnít, zakecat nebo zkrátka přehlédnout oddělující se pěšinu. Vždycky je lepší, když je hlídání cesty přiměřeně kolektivní práce.

Přičemž navigace a kontrola cesty není jen o hlídání mapy, ale především skutečného stavu věcí v realitě kolem vás. Jde také o hromadu malých, ale důležitých rozhodnutí, jestli “tady” nebo o kousek vedle. Může se to zdát jako prkotina, ale v opravdu divokém a náročném terénu bez zřetelné pěšiny může odchýlení už jen o pár (desítek) metrů z ideální trasy, které při porovnání s mapou nemáte šanci podchytit, znamenat velmi složitý návrat na správnou stezku. Typicky se to může stát někde na skalnatém exponovaném hřebeni nebo ve velmi prudkých kopcích.

Tento problém je ještě horší za špatné viditelnosti. S GPS sice teoreticky poznáte i malou odchylku, ale je otázka jestli si ji všimnete včas a taky jak přesně je trasa zanesená do map. “Bloudit” se tedy dá velmi dobře i s chytrým telefonem a digitální mapou.

A protože se často nikomu nechce otáčet a vracet se kus po vlastních stopách (od sta metrů po x kilometrů), horalé kolikrát raději absolvují krkolomné a někdy nebezpečné pokusy o “přestupy” na původní trajektorii. Nebo i poté, co jim dojde, že zabloudili do zjevně nesprávného a nepřátelského terénu, pokračují v čím dál náročnějším a riskantnějším postupu a doufají, že o kousek dál se to “nějak vystříbří a třeba zase napojí”.

Ani jedno pochopitelně nelze doporučit. V lepším případě se budete půl hodiny zoufale prodírat kosodřevinou jako já v rakouských Alpách, v tom horším zhučíte ze skály.

Ve skalnatém terénu je velmi snadné sejít na scestí.

Praktická cvičení, jak se naučit pracovat s mapou a zlepšit se v orientaci

Máte pocit, že vám byl do vínku dát spíše orientační ne-smysl než smysl? Mám pro vás dobrou zprávu: Všechno se dá naučit. Orientace podle mapy vyžaduje určitý typ prostorové představivosti, kterou lze dobře procvičovat. Vím o čem mluvím, protože jsem dříve taky zvládal zabloudit pomalu i cestou domů, ale všechno to toulání po odlehlých horách mě pořádně proškolilo.

Pro zvládnutí základů turistické navigace navíc zdaleka nepotřebujete slavných 10 000 hodin, spíše to stihnete za pár výletů. Není totiž potřeba být mistr, který bez zaváhání dovede k cíli polární výpravu. Stačí vědět, co lze v mapě najít, jak si ji srovnat s realitou a jak s tím naložit.

V podstatě kdykoliv a kdekoliv si můžete zkusit několik následujících cvičení, která vám pomůžou. Pořád ale platí, že nejlepším tréninkem je praxe: plánování výpravy a její vedení.

• Na příštím výletě si místo mobilu vezměte papírovou mapu a jděte jen podle ní (nebo si aspoň vypněte GPS). Zkoušejte poctivě sledovat, kde se zrovna nacházíte a kudy jdete.
• Záměrně se „ztraťte“. Dojděte někam, kde už nevíte přesně, kde jste, a pokuste se „najít“ v mapě jen podle bodů v okolí. Úroveň „ztracení se“ můžete postupně zvyšovat.
• Vyhlídněte si místo v terénu, najděte ho na mapě a zkuste vymyslet, kudy byste k němu šli. Stejnou trasu zkuste ze svého stanoviště přehlédnout i ve skutečnosti (pokud je vidět).
• Zkoušejte si v průběhu všedního dne uvědomovat, kde je jaká světová strana – jaká je orientace oken v kanceláři nebo u vás v obýváku, v jakém směru vede nějaká ulice, kde od vás je dominanta vašeho bydliště atp.
• Najděte si nějakou vám neznámou trasu ve svém okolí a podle mapy se snažte představit, jaká asi bude – kde bude stoupat či klesat a jak moc, jaký asi bude terén, jestli bude lesem nebo po loukách, jaká bude cesta atp.  Pak si ji projděte a porovnejte své představy se skutečností.
• Najděte ve svém okolí tréninková místa pro orientační běh – tzv. areály pevných kontrol, kde je vytyčená cvičná trasa a ke kterým se dají snadno sehnat mapy. Můžete si s kamarády udělat malý závod nebo si je proběhnout jen tak. Orienťácké mapy jsou sice výrazně jiné než turistické, ale potrápí vám mozek tím správným způsobem.

Pokud máte jakékoliv další nápady, jak se dá orientační smysl cvičit, podělte se v komentářích ;)

Přeji vám, abyste se co nejméně museli čímkoliv prodírat :)