Proč se nikdy nestanu opravdovým travelblogerem

Každý druhý šáša se smartphonem posílající do éteru rutinní selfíčka s rozmáznutou exotikou v pozadí si dneska říká travelbloger. Pokud ke své fotogalerii navíc sesmolí článek s několika affiliate odkazy na letenky či ubytování, už má nakročeno mezi vyšší sortu – tzv. travel influencers. Neřadím se ani k jednomu z těchto internetových gangů a následující důvody mě mezi ně hned tak nepustí.

Nesnáším selfie (a pózovací fotky bez obsahu)

Nemá to nic společného s vrozenou skromností nebo hůře publikovatelným ksichtem, ale raději bych si useknul pracku v zápěstí, než z vlastní vůle spáchal selfie. Fotografie dýchající atmosférou místa motivující k jeho živému prozkoumání mně přijde tak nějak hodnotnější než veřejná masáž ega. Žel bohu jak se zdá, je náročné umění selfíček a nicneříkajících póz jednou z nejdůležitějších dovedností správného internetového činitele.

V poslední době je čím dál těžší objevit cestovní fotoalbum bez sbírky stále stejných obličejů, přes které je téměř nemožné identifikovat jakýkoliv další obsah v pozadí. Osobně se snažím fotit spíše dokumentárně a zachytit „jaké to někde bylo“ než abych světu ukazoval, „jak jsem se tam poflakoval s kámoši“.

Konec konců, ať si každý fotí co chce. Ale až si v osmdesáti budu při prohlížení fotek slintat do holoprojektoru, radši se zasním nad místy, která jsme navštívili a zavzpomínám na lidi, jež jsme potkali, namísto listování galerií vlastního ztraceného mládí.

Proč se nikdy nestanu opravdovým travelblogerem S nadhledem

Osel na oslu... Občas mi někdo vezme foťák a použije jej proti mé vůli proti mě

Chci cestovat pro radost svou a psát pro zábavu ostatních

Když jsme tohle léto odlétali do Kyrgystánu, napadlo mě co budu dělat, když se nám nic zajímavého nestane. Co o té zemi napíšu nebo řeknu na přednášce? Následně jsem musel sám sebe vnitřně profackovat za kacířské myšlenky. Jestli budu takhle uvažovat, bude moje příští letenka před brány pekelné – oddělení duševního vyhoření. Jedu přece na dovolenou, za zážitky. A pokud se nám nic zajímavého nepřihodí, asi jsem směr výletu vybral blbě. Díkybohu Kyrgystán mezi nudné nebo nezajímavé státy nepatří, ale to nic nemění na faktu, že pouhý náznak stresu z toho, že potřebuji publikovatelný materiál, mě vyděsil.

Je fajn objevovat svět a teprve jestli narazím na něco zábavného nebo užitečného, předat to dále. Až se u mě na webu objeví na sílu psané články typu „x nesmyslů, které všichni dělají v téhle profláklé díře“, laskavě mě upozorněte kopancem.

Nemyslím si, že je výhra přestěhovat se do jihovýchodní Asie

Psaní se jeden musí věnovat naplno, aby neživořil o hladu. Snížení nákladů a zároveň dostatečný přísun exotického prostředí je lákavou kombinací pro všechny, kteří to dneska se svým travelblogem myslí vážně. Ale nemyslíte, že už je toho Thajska všude kolem nějak moc?

Takhle mediálně pokrytý kus světa se snad už nedá považovat za exotiku. Chtěl bych si přečíst blog frajera, který se na rok přestěhuje do Běloruska nebo si udělá zbroják, kurz sebeobrany a napíše jak si potykal s gangy střední Ameriky.

Navíc věřím tomu, že rutina si vás najde všude, pokud se zastavíte na dostatečně dlouhou dobu a je jedno, jestli zrovna zkoušíte prorazit díru do bohatého západu nebo se zašíváte za pár korun na den v hamace pod asijským sluncem. Na chvíli je změna vždycky fajn, ale po delší době člověk chtě-nechtě zapadne do daných kolejí a ani si nemusí všimnout, kdy si je vyjezdil. Čest všem výjimkám, které se dokážou nezastavit a neustrnout.

Jsem hrozně staromódní

Denně ke své práci a bohužel i koníčkům využívám kdejakou moderní serepetičku nebo výstřelek doby internetové, ale to neznamená, že bych se jimi nějak opájel. Kdykoliv je to možné, snažím se online svět potěšit svou absencí. Chci zapomenout kam jsem zahodil mobil a užívat si reality, jakkoliv pošmourná se občas může zdát. Nerad bych, coby profesionální produkt sítě, skončil každodenním vymýšlením optimalizovaných postů pro facebook a pravidelně prožíval panickou hrůzu, že mě zrovna nenapadá ten správný tweet.

Aby tenhle web neskončil na smetišti dějin dříve, než stihnu spíchnout dojemnou děkovačku k nějakému obskurnímu výročí, samozřejmě se musím kalným vodám sociální propagace a marketingu sem tam oddat. Avšak otázku přelétavého zájmu čtenářů a vlastní nezávislosti na připojení k čemukoliv mám naštěstí vnitřně vyřešenou.

Proč se nikdy nestanu opravdovým travelblogerem S nadhledem

Mám rád staré věci, ale měly by být ještě funkční. Dům v údolí řeky Kok Kyia, Kyrgyzstán

Jsem realista

Budu v té průzračné záplavě štěstí a sebepoznání, která se valí z cestovatelských stránek, nejspíše působit jako morous, ale opravdu nevěřím, že cestování je instantním lékem na všechny vnitřní bolístky. Objevování světa je bez diskuze skvělá věc. Pomůže vám získat nadhled, uniknete z reality a dobijete si baterky. V jiných krajích poznáte krásy a krásky, které vás přimějí mít rádi život. Možná získáte čas k vnitřnímu sebezpytu, který byste si mezi všemi těmi přesčasy, povinnostmi a prokrastinací jen těžko vyšetřili. Ale… Sám o sobě nikoho žádný výlet nespasí i kdyby byl ke hranicím Nirvány. Jestli se doma cítíte smutní bez zjevného důvodu, nečekejte, že vás výlet do hor trvale vyléčí. Pokud si chováte své vnitřní démony a chybí vám reflexe, většinou si je potáhnete i na cesty a odnesou to akorát lidé, kteří se vypravili s vámi.

Sluníčkové řeči o tom, jak je cestování světem receptem na změnu života a vnitřní vyrovnanost, jsou krásná nablýskaná reklama, která se dříve či později krutě utká s realitou. I sebelepší skupinu po jisté době přepadne ponorka, každý světoběžník si jednou za čas zasteskne po maminčiných buchtách a problémy si vás najdou doma na rohu ulice stejně jako v džungli na druhém konci světa. Tím více, pokud to jsou problémy, které si nesete s sebou v hlavě. A co je nejhorší, jednou se většina z nás musí vrátit. Možná ne tam, kde vyrůstala ale někam ano. Jestli nemáte pozitivní náhled na svět v sobě, dlouho vám to cestovatelské slunce v duši nevydrží.

A dále?

Jak vidíte, s tímhle přístupem se úspěšný travelblog s výraznou osobní značkou a nekonečně pozitivním poselstvím dá vybudovat jen stěží. Jestli vám vrtá hlavou, co se teda-jako-sakra-vlastně na tomhle svém vymezeném kousku internetu snažím říct, máme podobné myšlenky.

Za horami.cz je pro mě drobným žurnalistickým experimentem, kde osobní názory a značný kus personalizace mají svůj prostor. Jako nejpodstatnější ale vnímám zahodit na internetu tolik zbožňovaný egocentrismus, abych popsal navštívená místa a země tak, jak jsem je poznal a jakou stopu ve mně zanechaly. Nikoliv naopak.

Proč se nikdy nestanu opravdovým travelblogerem S nadhledem

Jurty v údolí řeky Kok Kyia, Kyrgyzstán

Podělte se, doporučte
Související články
Dva komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *