Velebit: Přechod zapomenuté krásky Chorvatska
Dovolená v Jugoslávii, to je přece sen… Katka Schrimpelová se nám rozhodla přiblížit skrytý poklad Chorvatska – přechod pohoří Velebit. Více než sto kilometrový pás hor, táhnoucí se kolem chorvatského pobřeží kousek nad Zadarem, dává tušit, že tahle země má víc než zmrzlinu a moře.
Zajímavé skály na Dabarski kukovi
Jak už naznačuje název Velebit, toto pohoří Chorvaté milují a má pro ně punc národních hor. Na turisty, chorvatské nebo zahraniční, v něm ale paradoxně moc nenarazíte.
Protože jsme nemohli dohodnout lepší termín, vydali jsem se na cestu jen těsně po sezóně – první týden v září – přesto jsme však v horách nepotkali skoro nikoho. V podstatě jen pár zbloudilých dovolenkářů v okolí chaty Zavižan a občas obvykle německy mluvící turisty s rychlou chůzí a výbavou na delší pochod.
„Zalidněnost“ Velebitu dokládá i naše neúspěšná snaha zjistit kdy pojede autobus na začátek trasy v sedle Oltari kousek od městečka Senj. Z nevěřícně koukajících zaměstnanců místního turistického informačního centra jsme nakonec dostali odpověď: „Autobus tam jezdí asi tak jednou za týden, ale nevíme kdy.“
Pás Velebit tyčící se na obzoru
Problematický nástup na stezku
Komplikace nastaly už na cestě. U benzínky na chorvatské dálnici jsme si zabouchli klíčky v autě. Pochopitelně společně se všemi mobily a další výbavou – venku nám zůstala jen jedna peněženka. Pohled na moře a ubytování v kempu Ujča jsme si tak odložili o tři hodiny.
Zapeklitým problémem se ukázalo také, jak nastoupit na stezku. Původní variantou byl celodenní výšlap po turistické trase ze Senj nebo po silnici z obce Sveti Juraj a dostat se do 1000 m n. m. do sedla Oltari a pak dalších 500 výškových metrů k chatě Zavižan. Měli jsme však velké plány a nechtěli ztrácet den cestou nahoru. Navíc nás moc nelákala vyhlídka této cesty v parném chorvatském letním dni, protože příjemných 15 – 20 stupňů bylo až nahoře. Jenže, jak už jsem zmínila, autobus jsme nesehnali.
Pohled z Aniča kuk
Než jsme stihli začít stopovat, situace se vyřešila sama. Nejistá předpověď hrozící bouřemi a silný vítr proudící z kopců skrz náš kemp nás přiměly přehodnotit plány. Představa pochodu v typickém větru Bóra, který vane z hor a může dosahovat i více než 200 km/h nás příliš netěšila.
Zvláštní byl za těchto okolností pohled na sousedy v kempu, kteří těsně před večerní bouří chytali samorozkládací stany, jež měli naivně připevněné maximálně polovinou kolíků a žádnou šňůrou. Ani mně se neusínalo zrovna nejlépe při detailním pohledu na strop našeho nového stanu, do kterého jsem díky větru málem narážela nosem. Jen jsem čekala, kdy ti vedle uletí… a my taky.
S ohledem na počasí jsme ráno po demokratickém hlasování vyměnili první vícedenní pochod za jednodenní výlety do hor.
Dabarski kukovi
Zapeklitost chorvatštiny
Další složitostí byla rezervace chat, protože jsme chtěli jít více méně na lehko – bez stanu. Hned v naší první plánované chatě Zavižan nám řekli, že už mají plno.
Mnohem zajímavější byl však pokus rezervovat chatu Ravni Dabar, na kterou byl pouze telefonní kontakt. Záporná odpověď po otázce „Govorite li engleski?“ by leckoho odradila. Ale za použití chorvatských frází ala Google Translator jsem chatu, doufejme, zarezervovala na dané datum, čas a počet osob.
Ještě větší problém byl po změně plánů rezervaci zrušit. Pro komunikaci jsem byla opět zvolena já (díky mým nejrozsáhlejším znalostem chorvatského jazyka). Nejistě jsem vytočila číslo a po obvyklé otázce, zda mluví anglicky, jsem se pokusila pomocí téměř jediného slova „otkazati“ zrušit rezervaci. Celý telefonát skončil tím, že se milý chorvatský dědeček zasmál se svým kamarádem a zavěsil mi.
Chata Zavižan v Severním Velebitu
Vzápětí jsem jistila, že jsem volala na špatné číslo na jinou chatu. Druhý hovor však neprobíhal o moc lépe. Několikrát jsem zopakovala „otkazati rezervaciju,“ „ponedjeljak“ a moje jméno a víc už jsem nezmohla. Do teď doufám, že tam na nás majitel chaty nečekal. Chorvatština asi nebude tak podobná češtině jak se zdá v přímořských letoviscích.
Když jsme u toho, možná jste si už všimli, že chorvatština nemá tvrdé y (i když se tak měkké i vyslovuje). Baví mě si z různých jazyků zapamatovat nějaká zajímavá slovíčka. Třeba to, že se na všech chorvatských nápojích setkáte s poněkud vulgárním nápisem „piće.“ Pro mě ale nikdy nezapomenutelným bude výraz pro buráky – „kikiriki.“
Kohoutí svačina
NP Sjeverni Velebit – okolí chaty Zavižan
Nakonec jsme se do hor vezli jako masňáci autem. Prudkým kopcem, zákrutami po malé silničce a hlavně okolo skládky odpadu nad obcí Sveti Juraj. Nikdy předtím mě nenapadlo, co Chorvati dělají s odpadky – maskování mezi kamením to jistí.
Nevěděli jsme, jestli bude možné dojet až k chatě Zavižan, protože dle informací tu bývá někdy zavřená závora. Že se závora nekoná, nás ujistil stopující mladík z Německa, který spěchal ke svému autu odstavenému u chaty. Taky expert, protože si v bouráku, co stopnul před námi, zapomněl mobil.
Vůbec se nedivím, že byla severní část Velebitu vyhlášena národním parkem a památkou UNESCO. Jedná se oblast s mnoha přírodními zajímavostmi a různými typy krajiny na relativně malé ploše.
Výhled od chaty Zavižan
Už u chaty Zavižan je to několik vrcholků s výhledem na moře. Z nich jsme si nemohli nechat ujít Vučjak hned za chatou a Balinovac s mírně lezeckým výstupem po bílém vápenci.
Na celém pohoří je jasně patrný krasový typ krajiny, jenž dokládají časté škrapy a závrty v mnohem větším rozsahu než známe z ČR. Krasové jevy mají na svědomí i obrovský závrt hned pod Balinovacem s volně přístupnou botanickou zahradou, což je vlastně stezka okolo závrtu s cedulkami u rozmanitých druhů horských rostlin.
Zajímavé jsou v okolí Zavižanu bukové lesy, ve kterých jsou všechny stromy nad zemí ohnuty vlivem posouvající se sněhové pokrývky v zimních měsících.
Vrchol Balinovac a stejnojmenný závrt
Za zmínku stojí i mírně zapomenutá jeskyně Vukušić snježnica. Jak už název napovídá, jedná se o ledovou jeskyni s velkou hromadou sněhu hned u vstupu. Led se v jeskyni drží celoročně díky tomu, že se nachází na dně závrtu, kde je obvykle mnohem nižší teplota než v okolí.
Jeskyně je volně přístupná, takže pokud jste dostatečně odvážní, nezapomeňte si s sebou vzít čelovku. Příliš daleko se ale nedostanete. Větší dóm končí namrzlým šikmým sešupem někam do temnot, kam bych se bez lana opravdu nerada vydala.
Ledová výzdoba v jeskyni Vukušić snježnica
Od jeskyně jsme se vydali dál po Premužičově stezce. Jedná se o stezku o délce asi 50 km táhnoucí se skrz značnou část pohoří. Trasa na tomto úseku vede poměrně snadným terénem, téměř po vrstevnici (spíše z kopce) a v místech svahů a skal je dobře podepřena četnými kamennými zídkami. Na to, že byla vybudována ve 30. letech minulého století, je velmi dobře zachovalá. I díky tomu, že se stále aktivně udržuje.
Premužičova stezka skrz bukové lesy
Chtěli jsme po stezce dojít až k Rossijevě kolibě, ale nakonec jsme to otočili už dřív kvůli zhoršujícímu se počasí. Následující dny nám však počasí přálo a nebýt úvodního strašáku, klidně jsme se mohli pustit do vícedenního přechodu.
Světlou stránkou pouze jednodenních výletů bylo využívání všech výhod, které Chorvatsko nabízí. Ráno piknik na oblázkové pláži u moře, přes den příjemné klima hor, maliny, borůvky a večer koupání v moři, vínko a nájezdy na obsypané fíkovníky.
Naše auto z tohoto režimu mělo výrazně menší radost. Po cestě zpátky k moři jsme pravidelně přehřívali brzdy naší „Hnáno Třemi Poníky“ Fabie na plyn, která na tohle určitě nebyla stavěná. Patnáct set výškových metrů nahoru a dolů každý den pro ni nebylo jen tak, ale naštěstí nás v žádné zákrutě nezradila.
Věřím, že i pro ni byl pohled na slunce zapadající nad mořem a vyhlídka dalšího dne v horách dostatečnou útěchou za ty sedřené brzdové destičky.
Premužičova stezka
Alančič, hadi, koliba…
Druhý den bylo v plánu navštívit část parku z druhé strany – po Premužičově stezce opačným směrem od chaty Alan. Po počátečním stoupání lesem se klasicky otevřely výhledy na moře a travnaté vrcholky. Jedním z nich je i vrch Alančič, který si zasloužil speciální odbočku. Jedná se o příjemnou cestu lukami na oblý vrchol ozdobený četnými kamennými mohylami.
Cesta na vrchol Alančič
Krajina je tu odlišná od severnější části. Tentokrát návštěvníka čekají otevřené travnaté planiny s (opět) četnými závrty. Okolo cesty najdete taky mnohé lesní plody. Jen se mějte na pozoru před hady.
My jsme naštěstí při našich toulkách Velebitem nějakého plaza viděli pouze dvakrát, a to před námi utíkali tak rychle, že jsme je sotva stihli vyfotit. Jednu nádhernou zmiji, která se vyhřívala hned vedle cesty, jsme objevili právě pod Alančičem. Po našem vyrušení se líně odplazila do bezpečí, ale na stejném fleku jsme ji našli i po cestě zpět. Asi oblíbené místečko.
Vyhřívající se zmije
Po návratu zpět na stezku nás už neodkladně vábil cíl naší cesty – Rožanski kukovi, vápencové vrcholky tvořící skalní město. Jeho začátek nás přivítal prudším stoupáním a vrcholkem Crikvena. Jedná se o oblou vápencovou skálu, na kterou se dá s trochou odvahy vyšplhat. Odměnou je krásný rozhled na okolní skalnaté vrcholky.
Dál už cesta vede skalisky, okolo vápencových vrcholů střídaných s prudkými hlubokými závrty, na jejichž dno nelze ani dohlédnout. Zde se nachází také údajně nejhlubší propast na světě Lukina jama s hloubkou 1392 m. Do skalního města o pár desítek metrů níže se dá sejít několika cestami.
Nám krátící se čas nakonec nedopřál vyzkoušet ani jednu z nich. Spěchali jsme k vytoužené Rossijevě kolibě (nebo také Rossijevo skloniště). Krásná kamenná útulna, která byla postavena v roce 1929 a nedávno nově zrekonstruována a vybavena. Stolek s lavicemi a horní patro na přespání vypadaly opravdu luxusně.
Rossijeva koliba na úpatí kopce
Uchovej své vzpomínky ve stylovém deníku s dřevěnými deskami.
Zápisník je formátu A5 a na titulní straně má vygravírovánu mapu světa. Varianty s heslem v českém nebo anglickém znění.
Dabarski kukovi
Po přesunu do městečka Karlobag zvítězil odpočinek. Šnorchlování, sběr bylinek (tymiánu a bobkového listu je tu opravdu hodně), testovaní údajně jedlých květů opuncií a útok na obchod s čerstvými rybami na gril. Bohužel měl otevřeno jen jednou týdně – včera. Očividně i všechny další obchody s potravinami měly otevřeno pro změnu brzy ráno, tak jsme museli vzít za vděk jedinými rybami z místního supermarketu – mraženými šprotky. Takhle roztomile je nazval náš Polský soused – další slovíčko do mého slovníku zajímavých cizích slov.
Odpočati (my i Fabie) jsme následujícího dne vyjeli téměř do středu Velebitů do sedla Oštarije. Naším cílem byla řada skalisek Dabarski kukovi, kousek bokem od Premužičovy stezky. Hned po výjezdu do hor nás přivítal tunel Oštarijská vrata s monumentem Kubus (socha ve tvaru kostky) a výhledem na moře a blízké ostrovy. Jinak z Premužiovy stezky výhledy na moře příliš nejsou, pouze z některých přilehlých vrcholů.
Dabarski kukovi z vrchu Kiza
Ačkoliv jsem moc netušila, jak bude cesta přes vrcholky Dabarski kukovi vypadat a měla jsem mírné obavy, jak bude schůdná, nakonec předčila naše očekávání. Na to, jak krásné je to místo, jsme za celý den nepotkali vůbec nikoho. Jedná se o pás téměř svisle postavených špičatých bloků vápence, které trčí z krajiny jako hřbet obřího draka. Bohužel někdy předchozí večer jsem si omylem přepnula nastavení foťáku na mnohem menší rozlišení a zjistila jsem to až po návratu domů.
Cestička vede úbočím skal a šplhá na všechny hlavní vrcholky v tomhle pásu. Mezi vrcholky cesta připomíná spíš krkolomné prodírání se houštím a zdolávání prudkých svahů. Přímá cesta po hřebeni nevede, protože by vybízela k doslova horolezeckým výkonům.
Během dne jsme prošli všechny vrcholky (Žuti kuk, Vranji kuk, Široki kuk) a došli až na poslední vrchol Butinovača. Jedná se o poněkud obtížnější trasu, i když stojí za to. Natěžko už by to bylo horší, ale taky by to šlo zvládnout. Je tu i hodně cestiček, kterými dá sejít zpět na Premužičovu stezku a přechod skal si zkrátit. My jsme se po ní pohodlně vraceli k autu.
Pohled z Aniča kuk na kaňon Velika Paklenica
NP Paklenica
Paklenica je ráj horolezců, turistů a především místo kde se natáčel Vinnetou.
Do parku jsme přišli hlavním vstupem přes kaňon Velika Paklenica, který je nejvíce turisticky využívaný, tudíž je zde obvykle třeba proplétat se mezi davy. Nemůžou chybět ani stánky se suvenýry a informační centrum, které je ve stylu ala Hvězdná brána postaveno přímo ve skále, takže se v něm aspoň trochu zchladíte.
Vedou odtud ale cesty na všechny okolní vrcholky a naštěstí jsou vzdálenost od vstupu a nadmořská výška nepřímo úměrné počtu turistů v sandálech a bez lahve s vodou. Za hřích by určitě stály nejvzdálenější vrcholky tyčící se na pozadí, v okolí nejvyššího vrcholu Paklenice Vaganski vrh.
My jsme však chtěli zvolit pohodovější trasu, abychom si trochu odfrkli. A taky proto, že se hned první den, ještě v severním Velebitu, ozval můj vaz na koleni, díky němuž vypadám při sestupu z kopce jako malomocná.
Ústí kaňonu Velika Paklenica
Ani tento výlet nebyl tak idylický, jak jsme si představovali. Hned na začátku jsme se oddělili od našich kamarádů (asi vliv ponorkové nemoci) a vydali se na průzkum jen ve dvou. Na mapě mě zaujal vrchol Aniča kuk – 712 m n.m. To bude pohodový výšlap, řekla jsem si. Výhodou přímořských oblastí je to, že nemusíte složitě počítat převýšení, když vyrážíte od moře.
Jedná se o vskutku impozantní kopec s kolmou stěnou o výšce zhruba 400 m obsypanou horolezeckými trasami na jedné straně a mírnějším svahem na straně druhé. Ten sice vypadá z dálky přívětivě, ale..
Poté co jsme značnou část výškových metrů vystoupali prudkou cik cak cestičkou, čekal nás závěrečný výstup v terénu, z něhož se nakonec vyklubalo škrapové pole. Tisíce břitů nabroušených skal, na kterých při špatném kroku budete mít rozkrok až pod bradou. Očividně Chorvati bezpečnost až tolik neřeší. Ale když jsme se vyškrábali až sem, tak to přece nevzdáme. Přesto že jsme tentokrát vyrazili jen v botaskách.
Asi po 20 metrech jsme zjistili, že vůbec nejsme na značené cestě. Zpátky už se nám nechtělo a dalo se tudy poměrně dobře šplhat vzhůru, tak jsme pokračovali dál. Můj odborný odhad a studium mapy mi říkaly, že cesta bude víc vpravo. Takže jsem nás stále vedla nahoru a vpravo až do chvíle, kdy jsme zjistili, že jsme se ocitli právě nad tou 400 m vysokou skalní stěnou. S úlekem jsme tedy změnili směr prudce doleva, dokud jsme konečně ve zdraví nevylezli až na vrchol. Stálo to za to, vždycky budu na tuhle skálu vzpomínat.
Cesta přes škrapy na vrchol Aniča kuk
Po pokochání a nutném focení jsme zjistili, že cesta dolů je sice značená docela dobře, ale její terén vypadá naprosto stejně, jako cesta, po které jsme šli nahoru. Jediný rozdíl byly červené značky a mírně ošmatlané stupy a chyty.
Po náročném návratu k pěšině mě začalo bolet i druhé koleno a metrový had plazící se přes cestu mě už vůbec nerozhodil. Za tmy jsme došli do kempu a já věděla, že první seznámení s Velebitem už na nějakou dobu stačí. I když po dalších dvou dnech na písečné pláži v Ninu, konečně dobré pizze a čerstvých rybách na grilu z rybí tržnice v Zadaru už zbyly jen ty pěkné vzpomínky na skalnaté vrcholky.
Pro náš navždy nezapomenutelný Aniča kuk
Fotogalerie
Praktické info
Severní polovinou Velebit prochází Premužičova stezka, která začíná v NP Sjeverni Velebit u chaty Zavižan a vede dále přes Střední Velebit až do sedla Oštarie. Po dalších stezkách je možné pokračovat dále, dalších zhruba 50 km, až do NP Paklenica v jižní části pohoří. Informace o stezce zde.
Túry ve Velebitech jsou velmi podrobně popsány v knize Ivo Petr: Slovinské a chorvatské hory, Mirago, 2007.
Mapy – Sjeverni Velebit 1:30 000 (Smand), Srednji Velebit 1:30 000 (Smand), Nacionalni park Paklenica 1:20 000 (Smand). Trasa je dobře značená i na Mapy.cz.
Náročnost, jednodenní výlety, vícedenní přechody
Velebit je téměř zapomenuté místo na dosah od přímořských letovisek, kde si každý může najít svoje. Vhodné pro každého, kdo má rád klid a přírodu. Premužičova stezka je dobře schůdná a dobře značená s malým převýšením (víceméně z kopce z 1500 m n. m. do 1000 m n. m.), takže je vhodná i pro začátečníky.
Dají se zde naplánovat jak jednodenní výlety, tak 2-4 denní túra. Takže pokud si chcete užít pohodovou dovolenou, nebo si alespoň odpočinout od válení u moře a věčného chorvatského horka, tak jsou Velebity ideální možnost. Extrémnější povahy pak mohou prozkoumávat okolní odbočky a vrcholky, z nichž některé by nejspíš v Rakousku byly vybaveny jištěním na ferraty. Případně pokračovat pohořím dál a projít ho celé (dalších 50 km).
Spaní
Možností přespání je ve Velebitech několik. Po trase Premužičovy stezky je několik chat – Oltari, Zavižan, Alan a v případě návštěvy Dabarski kukovi se hodí i chata Ravni Dabar. V chatách je obvykle možnost vlastního vaření a cisterna s vodou (i když voda nemusí být pitná). Na některých chatách je možné objednání jídla předem (Zavižan a Alan). Některé z nich lze jednoduše rezervovat emailem v angličtině, některé pouze telefonicky.
Zvlášť chatu Zavižan je ale dobré rezervovat v dostatečném předstihu nebo nezačínat cestu o víkendu, aby neměla obsazeno. Po trase v celých Velebitech je také několik útulen nabízejících přespání zdarma (např. Rossijeva koliba, Ogradenica, Skropovac). Obvykle jsou vybaveny nutnou cisternou na vodu. V celém Velebitu i na území národních parků je povoleno stanovat v okolí chat.
Informace o chatách a útulnách zde.
V Paklenici jsme se ubytovali v kempu Jaz na úplném konci obce, který je hodně levný a poklidný oproti tomu v centru. Jedná se v podstatě o oplocenou louku a sociálky.
Vhodné vybavení
Jedná se o běžnou túru s nepříliš náročným terénem (záleží na zvolené trase). Do vyšších nadmořských výšek je dobré mít i oblečení pro chladnější počasí. Dlouhé kalhoty jsou výhodné zejména jako ochrana proti trnitému křoví (spíše v nižších oblastech při nástupu na stezku), nebo proti hadům.
Jídlo, voda
S vodou to ve Velebitech není příliš nadějné, protože, jako je obvyklé pro kras, většina se ihned vsákne a odteče podzemím. Žádné vodní toky tu nejsou a téměř ani žádné prameny. U chat a útulen jsou však obvykle volně přístupné cisterny na dešťovou vodu, kterou je však dobré přefiltrovat nebo desinfikovat.
Obdobně nepříznivé je to i s doplňováním jídla v průběhu cesty. Na placených chatách se dá obvykle sehnat něco k snědku (i když je lepší domluvit se předem). Na stezce se nachází pouze vesnice Baške Oštarije, kde by nejspíš bylo možné jídlo dokoupit.
Doprava
Cesta autem je nejpohodlnější, ale musíte vyřešit cestu zpět k autu. Ideální je zaparkovat v Senj, nebo Sveti Juraj a vrátit se pro auto autobusem, které po pobřeží jezdí několikrát denně (v Senj zastavují i dálkové autobusy).
Pokud se nechcete vázat na auto, tak by bylo ideální svézt se s někým, kdo jede na dovolenou k moři a vyhodí vás rovnou v horách, nebo by taky šlo využít autobus nějaké cestovky, či stop. Ostatní veřejná doprava po Chorvatsku příliš není a vlak v těchto místech nevede k pobřeží.
Plán na jednotlivé dny
Plán na vícedenní túru (původní plán a další varianty):
- den – svézt se do sedla Oltari (cca 1000 m n. m.), 3 h chůze k chatě Zavižan (1 500 m n. m.), prohlídka okolních vrcholků (Vučjak, Balinovac, Veliki Zavižan), ledové jeskyně a botanické zahrady.
Další možností jak se dostat do sedla Oltari je cesta pěšky ze Sveti Juraj (6 h), nebo ze Senj (10 h), kde jsou ale nižší části cesty špatně značené, případně ze sedla Vratnik nad Senj (7 h).
Přespání na chatě Zavižan nebo v útulně Rossijeva koliba (další 3 h). Přespání u Zavižanu má výhodu více času na okolní zajímavosti, u Rossijevy koliby zase více času na skalní bludiště Rožanski kukovi a okolní vrcholy. Případně úplně bez odboček projít Premužičovou stezkou za jeden den až k chatě Alan (přechod Oltari – Zavižan – Alan 9–10 h).
- den – Rožanski kukovi, případně náročnější výstup na vrchol Vratarski kuk. Dále po Premužičově stezce, možný výstup na vrcholy Crikvena, Kračajev kuk, Seravski vrch, Alanič.
Přespání u chaty Alan. Možný výstup vyhlídku u chaty, vrcholy Buljma a Zečjak. (Rossijeva koliba – Alan bez odboček 3 h)
- den – z tohoto místa lze sejít zpět k moři, nebo pokračovat dál přes Střední Velebit (Alan – Ravni Dabar 10–11 h). Po cestě možný výstup na nejvyšší vrchol Středního Velebitu s panoramatickým výhledem Šatorina (2–3 h).
Přespání na chatě Ravni Dabar, nebo útulny pod Šatorinou (Ogradenica a Skropovac). K chatě Ravni Dabar je možné odbočit z Premužičovy stezky už dřív a jít přes vrcholky Budakovo brdo a Bačić kuk.
- den – volitelná cesta přes Dabarski kukovi, nebo i vrchol Ljubičko Brdo (cca 7 h). Případně přímo po Premužičově stezce do sedla Oštarije (4 h). Odtud po silnici (nejlépe stopem) zpět k moři do Karlobagu.
Je také možné pokračovat několik dalších dní pohořím až do NP Paklenica, nebo i na nejvyšší vrchol Velebit Vaganski vrh. Tady ale člověk musí spoléhat na občasné cisterny s vodou vlastní zásoby jídla.
Za návštěvu stojí také vrchol Bojin kuk ve skalním městě Bojinac, na který je možné odbočit ze stezky v horách, nebo přímo z pobřeží. Je také možné vyjet autem na parkoviště blíže vrcholu a cestu si tím zkrátit. Cesta z parkoviště k vrcholu však prý není úplně dobře značená a pro výstup na vrchol je lepší mít s sebou ferratový set (z parkoviště k vrcholu vedou dvě cesty – 2 a 3 h; ferrata na vrchol cca 20 min).
Placené vstupy, kolik stojí chaty
Při vstupu do NP Sjeverni Velebit je nutné zaplatit poplatek – symbolických 45 HRK na 3 dny, tj. asi 150 Kč, což za tuhle památku UNESCO téměř bez lidí určitě stojí.
Vstup do NP Paklenica je také zpoplatněný – 60 HRK na jeden den, 120 HRK na tři dny v hlavní sezóně červen až září.
Ceny chat – chata Zavižan 120 HRK za osobu na noc, 20-25 HRK snídaně, 25-35 HRK večeře; chata Alan 90 HRK za osobu na noc, 40 HRK večeře.
My jsme tuhle cestu šli na začátku září. V letních měsících se teplota v horách pohybuje obvykle mezi 10 a 20 °C. V nižších nadmořských výškách (do 1000 m n. m.) ale počítejte s vyššími teplotami a sluncem (např. v NP Paklenica). Jako obvykle, počasí v horách je nevyzpytatelné a může vás překvapit bouře. Někteří turisté navštěvují Velebity i v zimě, mimo sezónu ale není možnost spoléhat se na ubytování v chatách.
Na co si ještě dát pozor
I chorvatské hory mají některá svá specifika. Tady jsou nejdůležitější z nich:
Nenocovat v závrtech – sice se může zdát, že v prohlubni bude méně foukat, ale teplota je tu klidně i o 10 stupňů nižší než v okolí.
Hadi – obecně v Chorvatsku i v horách se vyskytuje několik druhů zmijí, jako je např. zmije růžkatá a obecná. Jejich kousnutí však obvykle neznamená smrt (nebezpečné je hlavně při alergické reakci). My jsme při našich cestách viděli hada pouze dvakrát, a to před námi utíkali tak rychle, že jsme je sotva stihli vyfotit. Takže si spíše dávejte pozor, abyste je nepřekvapili. Můžete se s nimi setkat při lezení po kamenech (takže pozor kam dáváte ruce) i ve větvích. Pokud máte obavy, vždy je lepší mít dlouhé kalhoty a uzavřenou obuv.
Zaminovaná území – na značených stezkách se nemusíte ničeho obávat. Většina území je už odminovaná. Riziková území se nacházejí jen v odlehlých oblastech (např. odlehlé části NP Paklenica), jsou obvykle označena výstražnými cedulemi a jsou vyznačena na turistických mapách. V odlehlých místech se vyplatí držet prošlapané stezky. Zaminovaná území jsou častější v pohraničních pohořích Chorvatska.
Autor: Katka Schrimpelová
Směle piš do komentářů – pomůžeš mně i budoucím čtenářům. Vlákna komentářů lze také sledovat.