Jak se nezbláznit v karanténě

Svět, jak jsme jej znali ještě před měsícem, se (dost možná nenávratně) změnil jen proto, že Čína přešla na nový státní byznys model. Místo nasmlouvané pandy rozeslala do světových metropolí pandemii a teď rýžuje na prodeji zdravotnického materiálu. Z čistě pragmatického hlediska taková úprava hospodářství dává smysl. Pandy se množí zoufale pomalu, zato brebera poeticky pojmenovaná po zářivé sluneční koróně až nepříjemně rychle.

EDIT podzim 2020: Tento článek jsem poslal do éteru na jaře krátce poté, co u nás byla vyhlášena preventivní celostátní karanténa. Od té doby se (ne)událo mnohé… Některé zmínky a odkazy v článku mohou vyznít zastarale, ale jeho samotná podstata zůstává bohužel stále aktuální. Zejména závěr bych ani dnes nenapsal jinak.

Jdu do Tesca, chceš něco vzít?

Chvíle k zamyšlení

Díky vy-víte-jakému-viru teď můžeme sedět doma a dopřávat si dlouho odkládané volno. V celostátní karanténě zejména všem, kdo ze dne na den přišli o práci, zbývá spousta času na sebe, své bližní a hluboké úvahy. Třeba kde do háje vezmou za tři měsíce na zaplacení nájmu.

I já děkuji za tuto praktickou zkoušku z finanční gramotnosti a příležitost investovat své dlouholeté úspory do základních životních potřeb místo toho, abych je nedejbože promrhal třeba na dovolenou.

V dobré víře, že všechna ustanovená opatření mají podstatný význam v boji s titěrným nepřítelem a udržení lidstva (nebo aspoň naší země) v chodu, nezbývá, než si hačnout na zadek a obrnit se kromě trpělivosti také štítem z černého humoru. Ten totiž přežije i bez roušek, plicních ventilátorů a tiskových konferencí.

Fakt díky, velký vůdče…

Co to s námi provedlo

Proměna venkovního světa i našich každodenních návyků byla rychlá a brutální. Jindy živé brněnské ulice a prostředky hromadné dopravy teď v době největší špičky působí opuštěným dojmem severokorejských bulvárů. Ti, kdo se odváží ven do zamořeného prostředí, vypadají v šálách a brýlích jako profesionální hráči pokeru. Ačkoliv z bezpečí svých domovů snad dobrovolně vycházejí už jen vyslovení hazardéři.

Ovšem i největší hrdinové se na ulici štítivě míjejí v doporučované desetimetrové vzdálenosti, protože zdravá paranoia si našla cestu i do jejich nitra. Jen se přiznejte… málokdo v poslední době neusedá do emhádéčka s myšlenkou: „Tak kdo z vás, přátelé?”

Již tak nedostatečným úsměvům a otevřenému mezilidskému kontaktu ve veřejném prostoru přihrál koronavirus do cesty definitivního kata. K němu se připojily zcela nové úrovně obsedantně kompulzivních poruch. Kdo nepodléhá posedlosti v drhnutí rukou tak dlouho, dokud mu na nich zbývá sotva kousek kůže, ať hodí kamenem. A jde si pracky umýt znovu.

Další závislostí zralou pro psychologa na telefonu je posedlost sledováním online reportáží a výhrůžně stoupajících křivek. Prvních několik dní jsem měl vážný problém odpoutat se od zpravodajských webů a novodobých Nostradamů, pokoušejících se z dostupných dat vyvěštit jak hluboko do toho hnoje, co se na nás řítí, zabřednem.

Je politováníhodným paradoxem, že v době obrovské popularizace digitálních detoxů a osvěty stran škodlivosti trávení příliš mnoho času s obrazovkami stojíme před Sofiinou volbou vystačit si jen s vlastní hlavou nebo se svěřit do láskyplné péče internetu a televize.

Jistě – stále jsou tu knihy, deskové hry, naše rodina a zmiňované JÁ, které si bezesporu zaslouží trochu té sebereflexe a přemítání. Ale buďme realisté. S nimi dneska vyjde málokdo, kdo si uvykl na neustálou přítomnost příjemně vyrušujícího digitálního šumu.

Snaha zapomenout a umlčet chod myšlenek přívalem informací je však zcela pochopitelná. Kavárníci, umělci a vůbec všichni podnikatelé, jejichž živobytí je založeno na možnosti bezrizikového setkání alespoň dvou osob v libovolném veřejném prostoru, ti všichni si vybírají buben, na který brzy přijdou. Nemůžete se nám divit, když se snažíme trochu rozptýlit existenciální nejistotu. Třeba psaním cynických traktátů…

Jediné firmy, které podle všeho dneska prosperují, jsou donášky potravin, eshopy se šicími stroji, herní průmysl a pornoservery. Ačkoli i erotický průmysl prý spěje k těžkým časům.

Možná by se k nim dali zařadit i producenti rýže, mouky a těstovin. Mimochodem, je poměrně zajímavé, že v obchodech krom těchto komodit nedocházelo nic jiného, tudíž logicky vyvstává otázka, s čím je jejich nákupčí plánují požívat. Hádám, že se brzy objeví populární pasta-risotariánská dieta.

Vyvážená strava

Hledejme pozitiva, i když je to těžké

Ale nechci být za škarohlída… na internetu psali, že máme na nastalé situaci hledat pozitiva. Když se dobře podívám (i pod postel), vskutku jich nacházím hned několik.

Prvním je rozvoj digitalizace úřadů, práce na dálku a všeobecné počítačové gramotnosti. Stručně řečeno se nakupovat/úřadovat/řídit online naučí i ti, kdo ještě si ještě před třemi týdny mysleli, že internet je novodobé sprosté slovo popisující blíže neurčené intimní partie.

Za druhé – zeměkoule si prý oddechne. Své by o tom mohli říci mnozí Číňané, kteří v době masivního stop-stavu celé země a jejího průmyslu pravděpodobně poprvé v životě zahlédli modré nebe. Pravověrní environmentalisté teď zajisté posílají děkovné dopisy adresované zemím, co dobrovolně ulevují planetě skromnou obětí několika procent své populace.

Osobně jsem v tomto ohledu na pochybách, protože jak smysluplná nouzová opatření, tak obyčejná paranoia si vyžádají používaní obřích hromad jednorázových obalů, kapesníků a dalšího materiálu, který naší planetě v konečném důsledku moc neprospěje. Ale uvidíme…

Nu a především prý lidé dostali příležitost se doma mezi sebou lépe poznat. Kde kdo s lehkou nadsázkou špekuluje, že nám zas po letech pořádně stoupne porodnost. Ačkoliv cynik ve mně se obává, že jediná demografická metrika, která se dočká výraznějšího nárůstu, bude rozvodovost.

Co si budem povídat. Přinutit lidi, jejichž soužití bylo po celá léta šťastně založeno na tom, že se doma moc nepotkávali, aby spolu najednou trávili celé dny neřkuli týdny – to je odvážný sociální experiment.

Vždyť těžké časy zažijí i funkční vztahy a rodiny. Kdo už teď pracujete z domu a celkově moc (a správně) nevycházíte, nejspíš taky řešíte, o čem si sakra s bližními povídat, když se podněty zredukovaly na depresivní zprávy o počtu nakažených, mrtvých a oživlých ve stadiu zombie. Překvapivě se toho doma zas tak moc neděje, dokud si někdo nenaměří horečku.

Nejhorším nepřítelem se po letech nadbytku zábavy stává nuda. Schválně jsem si to změřil a v posledních třech dnech jsme s mou milou 72 % společného času vedli hovory na téma jídla. Detailně jsme plánovali, co bude na snídani, oběd či večeři, rozebírali jednotlivé recepty, zevrubně probrali, z které strany začneme odlamovat čokoládu… zkrátka jsem byl schopen plkat o čemkoliv, jen abych nemusel tupě zírat do zdi (což dělám po zbytek času).

Samozřejmě si z toho dělám trochu (hodně) srandu. Tak jedinečnou příležitost se navzájem poznat nám život přihraje do cesty jen jednou za čas. Ovšem mám-li být upřímný, zastávám názor, že po deseti dnech neoficiálního domácího vězení se o sobě samých, svých blízkých i světě všeobecně obvykle dozvíme mnohem, ale mnohem více, než jsme kdy chtěli.

Takže trénink psychické odolnosti se dá taky připsat na nedlouhý seznam pozitiv koronavirových omezení.

Trocha šílenství nemůže uškodit

Neklesejme na těle ani na duchu

Zůstanu-li u tématu nicnedělání, za nejhorší trest považuji nemožnost normálně sportovat. O výletech nemluvě…

Ke sportu mám skvělý vztah – ale k jeho zábavnějším formám. Kupříkladu abych se rozběhl, potřebuju mít za čím. Za míčkem na squashi, frisbee na tréninku nebo aspoň hezkou holkou jen tak… ale běhat čistě kvůli samotnému běhu mi vždy přišlo zoufale nudné. Ovšem jen do doby, kdy při zavřených hřištích a nemožnosti kolektivního sportu jedinou aktivní alternativu představuje nácvik akrobatických skoků do postele.

A tak přišel na psa mráz a nezbylo mi než naklusat do blízkého lesa. Bohužel se brzy ukázalo, že stejný nápad jsem neměl sám, a proběhnutí hvozdem je málem nebezpečnější než oblíznout držadlo v tramvaji. Protože se u mě už stihla rozvinout zdravá karanténní sociální fobie, plánuji teď své výlety po okolí zásadně na velmi netradiční hodiny. A přes den chodím na procházku maximálně do sklepa a zpět – ještě že máme tak velký barák.

Zhuntovat si tělesnou schránku lze i jinak, než totální absencí pohybu. Na Facebooku se poslední dobou kromě oslavných songů o šití roušek objevují i fotky tekutých zásob. Domácí hospoda je jasná volba v časech, kdy ty opravdové musely zavřít, ale chce to znát míru. V hromadném podlehnutí alkoholismu nám snad zabrání lékařsky ověřený fakt, že chlast není ani trochu dobrý na imunitu. A tu teď potřebujeme víc, než pohádkové království sůl.

Samozřejmě že i já si pečlivě schraňuji provokativní lahvinku italského červeného na oslavu konce celostátní karantény. A to moravské pravidelně nalévám při různých „speciálních“ příležitostech. Třeba přímých přenosech tiskových konferencí, protože poslouchat našeho mocipána AB za střízliva chce víc kuráže, než mi bylo sudičkami přiděleno.

Ale nepřeháním to. Nehledě na exhibici nekoordinované marnosti, která nám vládla v prvních dnech po importu Covid ročník 2019, naštěstí vidím ve zpravodajském éteru i světlá místa. Díky nim mé žíly namísto ethanolu plní optimismus.

Přípitek u vinohradu si zjevně hned tak nedopřeju…

Tip z mého krámku

Připij si na cestách z praktické nerezové placatky.

Objem 240 ml a několik variant vygravírovaného motivu.

Prohlédnout na eshopu

V každém z nás je kousek hrdiny

Před nějakou dobou jsem zcela náhodně narazil na web jistého anglického učitele, který se rozhodl objet svět na kole v lehce úchylném kostýmu supercyklisty. Super Cycling Man má ke své podivné eskapádě krásnou myšlenku. Kdekoliv projíždí, pořádá přednášky na školách a šíří motto „We can all be heroes“. Kdokoliv z nás má v sobě kousek hrdiny a může nějak pomoci. A nepotřebuje na to ani žádnou extravagantní superschopnost.

„Superpower“ zcela postačující v dnešní době jsou solidarita a dovednost improvizace. A obojího vidím okolo sebe přehršel. Ať už to jsou amatérské švadleny a krejčí, kteří ze svých domovů vytvořili manufaktury chrlící ochranné roušky pro potřebné, nebo třeba firmy, které dávají své kapacity zdarma k výrobě čehokoliv, co je zrovna potřeba.

Je vidět, že se v České republice najde dostatek schopných lidí, kteří dokáží během několika dní klidně zbastlit návrh snadno vyrobitelného plicního ventilátoru. Kreativita a rychlost, se kterou přicházejí třeba IT firmy a lidé sdružení okolo iniciativy Covid19cz, mi přijdou neuvěřitelné. Mimochodem, právě díky nim vznikla informační linka 1212, zprovoznila se technologie trasování pohybu nakažených atp.

Dalším parádním podnikem je nápad mých kamarádů z Gepard Express a VlakFest, kteří přišli s Nákup babičce – neziskovým podnikem, kdy dobrovolníci rozvážejí nákupy seniorům po vesnicích okolo Brna.

Pochopitelně ani univerzity nezůstávají pozadu. Nabízejí kapacitu svých laboratoří nebo rovnou organizují dobrovolníky z řad vlastních studentů, tak jako to dělá má alma mater Masarykova univerzita.

Kapitolou samou pro sebe jsou doktoři, záchranáři a další zdravotnický personál. Všichni, kdo ordinují a pomáhají pacientům i bez chybějících ochranných pomůcek. Pro představu, do čeho dennodenně jdou, je to jako kdybyste vyrazili přes minové pole vstříc nepřátelským kulometům jen v lehkých šortkách a vyzbrojeni mírovým poselstvím napsaným na kousku toaleťáku.

Ne že by naše zdravotnictví i v klidných dobách trpělo přebytkem personálu. A co teprve, až nám tyhle statečné muže a ženy (statečné už jen proto, že se dobrovolně rozhodli vystudovat a provozovat medicínu) skolí čínská chřipka?

Tím by můj výčet příkladů rozhodně končit neměl, ale z kapacitních důvodů končí. Rozhodně sem patří další a další „hrdinové“. Firmy, organizace i jednotlivci, kteří se mohli zavřít doma a čekat, až se to přežene nebo se užírat vlastním svízelným osudem. Ale neudělali to a teď někde po nocích tisknou na 3D tiskárnách překvapivé vychytávky nebo ve volném čase organizují oběd pro neznámou starou paní nebo… doplňte si, co chcete.

Důležité je vidět světlo na konci tunelu. Nebo si ho aspoň představovat. Nebo vzít baterku a posvítit někomu, kdo jej ztratil…

Klidně se zblázněme, ale…

Jestli jste dočetli až sem, nejspíše jste se nenechali odradit cynickým úvodem a zasloužíte něco pěkného ke konci. Pokud však očekáváte tradiční internetový amatérský soubor „pěti rad, jak si nenechat přeskočit v bedně“ asi vás zklamu. Po dvou týdnech sociální izolace a existenciální nejistoty jsem došel k závěru, že je naprosto v pohodě se zbláznit. Kdy už jindy sakra?

Takže jděte do toho, nebojte se odsuzujících pohledů vašich bližních. Vyblbněte se (zde je pár nápadů), klidně si zařvěte na balkóně jako já (pardon, sousedé), nechte se prostoupit úlevou šílenství… ale hlavně nepropadejte zoufalství.

Svět se změní a nebude to pro nás jednoduchá transformace. Asi si všichni pěkně hrábnem na dno duševních sil a projdeme si pěknou škálou pocitů od „lva v kleci“ po „co jsem komu udělal“. Ale na konci pandemie se život zas rozběhne a ozubená kola ekonomiky hezky roztočí. Nelze stále stoupat k výšinám. Čas od času musí přijít i pád, abychom se mohli znovu podívat nahoru, k vrcholku hory, kterou chceme v nejbližší době zdolat, a představovat si, jak zábavná to bude cesta.

Držím nám všem palce.

Nahoru a dolů… jinak už to nebude.