Ešusy, vařiče, paliva a zapalovače: Stručný průvodce outdoorovým vařením

Jedna věc je naučit se jíst na horách jako člověk tak, abych měl vše potřebné pro sportovní výkony, a umět si efektivně uvařit i s relativně omezenými surovinami dobrou baštu, na kterou se večer budu těšit. Druhá věc je, v čem to ukuchtit. Pokud si nevíte rady, jaký vařič nebo ešus si vybrat a jaké jsou výhody a nevýhody jednotlivých typů, čtěte dál.

Příprava večeře bývá na treku velmi radostnou částí dne. Ne vždy je ale k dispozici parádní ohniště a hromada dřeva a tak si palivo i nějaký typ hořáku musíme obvykle nosit s sebou.

Výběr ešusu, zejména podle materiálu z něhož je vyroben

Nějaký ešus, neboli polní nádoba na vaření, se vám dost možná válí někde doma, ale pokud si jej budete teprve pořizovat, bude vás podobně jako u jiného vybavení zajímat váha, cena a odolnost. Základní rozlišení ešusů určuje materiál, z něhož jsou vyrobeny: Nerez, hliník, hliník s povrchovou úpravou a titan.

Co se objemu týče, tak pro dva lidi potřebujete hrnec kolem 1,1-1,2 litru (nejobvyklejší velikost), aby se dost najedli a aby se jim vařilo pohodlně. Pro tři cestovatele se hodí ešus s objemem cca 1,7 l.

V nabídce obchodů nejspíše uvidíte různé sady – dvojdílné ale i větší. Přiznám se, že dříve jsem buržoázně tahal oba díly svého ešusu, protože mi přišlo fajn mít jeden na čaj a jeden na dlabanec. Nemluvě o tom, že mít dvě nádoby často usnadní vaření. Ale řekněme, že jsem dost zlenivěl a zmoudřel, takže si už vystačím jen s jedním hrncem.

Pro rychlejší vaření zejména na plynovém nebo lihovém vařiči se můžete poohlédnout po hrnci s tepelným výměníkem (takové to žebrování dole), který citelně zvyšuje účinnost. Ale takový ešus bude o něco dražší, těžší a objemnější. Při použití na otevřeném ohni vám navíc saze mohou zanést výměník, který se bude špatně čistit.

Konkrétní výhody a nevýhody různých materiálů jsou následující:

Nerez

Zde budu stručný: Bytelné nerezové hrnce, které se hodí spíše jako vražedná zbraň než lehká záležitost do batohu, určitě po horách tahat nechcete.

Hliník

Levnou klasikou jsou nejobyčejnější a nejlevnější hliníkové ešusy, které se u nás prodávají snad už sto let a nejspíše máte ve skříni nějaký po rodičích. Pokud nemáte peněz na rozhazování, je to dobrá a prakticky nesmrtelná volba, které je jedno, čím se v kastrolu rýpete a na čem si vaříte.

Někdy se může zdát, že jsou strašlivě těžké, ale tyhle ešusy se dost často prodávají jako dvoudílné sady (resp. třídílné – menší hrnec, větší hrnec a poklice) a váhá bývá uváděna za celou sadu. Takže pokud si vezmete jen „jeden“ díl (doporučuji ten větší plus poklici), ve výsledku oproti různým odlehčeným variantám není rozdíl v hmotnosti tak zásadní.

Pokud jste se někdy doslechli, že se hliník z nádobí v malém množství uvolňuje kvůli reakci s kyselými potravinami, tak tím není potřeba se extra trápit. V přírodě nejspíše nebudete 365 dní v roce vařit kysané zelí, aby pro vás byla potenciální dávka zdravotně nějak významná.

Můj starý, věky očouzený ešus po tátovi se mnou prošel pořádný kus světa, než jsem jej nahradil titanovým.

Hliník s povrchovou úpravou

O něco málo dražší alternativou je hliníkové nádobí s relativně odolnou povrchovou úpravou – tzv. eloxováním, které by potenciálnímu uvolňování mělo bránit (minimálně, než jej poškrábete, k čemuž ale časem stejně dojde).

Mimo to existuje spousta ešusů s různými fajnovými „nepřilnavými“ povrchy, které však hodně trpí na snadné poškrábání a za mě osobně se s ohledem na vysokou pořizovací cenu moc nevyplatí.

Proti poškrábání se sice dá bojovat používáním plastových lžiček, paranoidní obezřetností a osvětou hraničící se šikanou u svých spolucestovatelů, ale většinou se stejně najde něco, co do citlivého povrchu vryp udělá. Nehledě na to, že v terénu se zaprasený ešus výborně myje pískem nebo jemným štěrkem.

Titan

Pokud chcete minimální váhu, velkou odolnost a nevadí vám pustit peněžence krutě žilou, mrkněte se po titanovém outdoorovém nádobí.

Vaření na titanu má určitá specifika vycházející z toho, že tento materiál vede teplo hůře než hliník, ale za to je pevnější. Titanové ešusy tak mají velmi tenké stěny i dno, skrz které projde teplo velmi rychle, ale zato se hůře rozvádí dále. Ve výsledku je tedy poměrně snadné v takovém hrnečku něco připálit, pokud si nedáte pozor.

Někdy se dočtete, že se titanový hrnec hodí jen na vaření vody a seriózní gastronomii s ním provozovat nelze, ale tomu nevěřte. Specifikům se dá s trochou praxe snadno přizpůsobit, jen je potřeba své jídlo důkladněji hlídat, míchat atp.

Největší překážkou tak pro většinu lidí zůstává vysoká pořizovací cena a pokud chcete odlehčovat batoh, určitě je efektivnější začít jinde, než u ešusu.

Můj lehoučký titanový ešus. Je to fajn věc, ale ze začátku se při výběru vybavení vyplatí investovat spíše jinde.

Chceš si přečíst víc?

Napsal jsem knížku plnou těch nejlepších cestopisů za sedm let toulání po světě. Bláznivé historky z netradičních destinací doplňují úvahy a tipy na nejrůznější cestovatelská témata od plánování přes průšvihy na cestách po masový turismus.

“Místa, kam se nechodí” tě pobaví, nadchnou a především inspirují k vlastním nečekaným objevům.
Koupit na eshopu

Výběr vařiče podle paliva

Rozhodnutí jaký vařič – resp. na jaké palivo – zvolit, záleží od vašeho vkusu, podmínek, do kterých se chystáte a vaší finanční situaci. Nejtypičtější řešení jsou:

Plyn

Plynový vařič je asi nejběžnější a velmi pohodlná a skladná varianta. Mezi jeho výhody patří dobrý výkon, regulovatelnost průtoku plynu a tedy i plamene a téměř bezúdržbový provoz. Navíc funguje i ve velkých nadmořských výškách (limitem je ovšem okolní teplota). S trochou opatrnosti se s ním dá vařit i v dostatečně prostorném stanu.

Mírnou nevýhodou je cena plynových kartuší (která ale není tak strašná) a v některých méně turisticky provařených částech světa jejich potenciální nedostupnost. Kartuše bohužel nelze převážet v letadle, takže je potřeba dohledat, kde je koupíte na místě a zda to vůbec půjde (i když většinou už ano).

Myslete na to, že existuje více způsobů uchycení vařiče na kartuši a nechcete si omylem koupit jinou bombu, než na co máte hořák. Nejběžnější jsou šroubovací s univerzálním závitem 7/16, který používá většina výrobců, ale existují také ventilové (svůj vlastní systém má třeba Campingaz) nebo narážecí.

Na plyn existují také moderní výkonné systémy spojující hořák i speciální nádobí (právě s tepelným výměníkem), které jsou udělané především tak, aby co nejrychleji přivedly vodu k varu za použití minimálního množství paliva. Jenže, pokud si rád vařím více ze základních surovin a pouze nezalévám instantní kašičky horkou vodou, je mi taková hračka platná jak mrtvému zimník (mají totiž jediný stupeň, a sice „raketový motor“). Známý je v této kategorii např. Jetboil. Sice už přišli také s verzí, která umí pomalejší vaření, ale je šíleně drahá…

U plyňáků si musíte dávat pozor při teplotách pod nulou, kdy výkon plynového vařiče povážlivě klesá nebo přestává fungovat docela. Je to proto, že část běžně používané plynové směsi se v nízkých teplotách odpařuje hůře nebo vůbec. To se dá částečně řešit nákupem bomby se speciální směsí do mrazu (i v tomto případě ale fungují jen do cca -15°C) a částečně několika vychytávkami:

• Za nízkých teplot vám pomůže, když dokážete plynovou bombu rozehřát v teple pod bundou nebo ve spacáku.
• Při samotném vaření v zimě určitě není dobré postavit kartuši rovnou do sněhu, ale raději na něco, co ji odizoluje od mrazivého povrchu.
• Efektivitu zlepší také postup, kdy nejprve rozehřejete trochu vody, tu nalijete do vhodné nádobky nebo víčka od ešusu a do toho teprve postavíte kartuši a začnete vařit. Voda dokáže udržet teplotu bomby nad nulou – jen je jí občas potřeba vyměnit, aby nezamrzla.

Podrobněji vaření v zimě a složení paliv popisují na blogu Hudy.

Při úsporném používání za běžných letních podmínek vydrží velká 450g kartuše dle mé zkušenosti pro dva lidi i 10 dní. To zahrnuje pravidelné společné večeře, snídaně a sem tam čaj. V případě, že musíte roztápět sníh, je větší zima, nezvládáte vařit efektivně nebo si navíc často dopřáváte čaj či kafe, spotřeba plynu samozřejmě roste. Záleží zkrátka na okolních podmínkách, vašem stylu vaření a „rozmazlenosti“. Při delším přechodu je proto lepší mít nějakou malou kartuši do foroty (nebo jít rovnou se dvěma středně velkými) nebo, kde to jde, čas od času uvařit na ohni a šetřit palivo.

Co se přesnějšího měření spotřeby týče, celkem podrobně to rozebírá legendární český výrobce plynových vařičů VAR. Ačkoliv i na jejich webu nakonec konstatují: „Veškeré údaje o spotřebě jsou buďto přísně technicky specifické, ale pro praktickou informaci těžko použitelné – nebo zcela vágní a zavádějící. Jediné spolehlivé vodítko jsou poznatky z praxe.“

Klasické gastronomické zátiší s plynovým vařičem.

Benzín

Benzínové vařiče jsou volba jistoty, co se týče paliva – benzínovou pumpu mají všude. Pokud si koupíte nějaký univerzální, který umí kromě benzínu spalovat i líh a další hořlaviny, pravděpodobně nenarazíte na problém s jejich doplněním. Účinnost s benzínem je vynikající, navíc jej netrápí mráz.

Horší je to s regulovatelností, která je u běžných modelů téměř nemožná nebo alespoň minimální. Kvalitní benzínový vařič je navíc docela drahá záležitost. Z uváděných možností se u něj kvůli složitější konstrukci také nejčastěji setkáte s nějakou poruchou (typickými potížisty bývá tryska, některé těsnění nebo tlaková pumpička). S benzíňákem rozhodně zapomeňte na vaření ve stanu, protože při zapalování z něj šlehají plameny a výpary taky nejsou nic zdravého.

Výhodou, která vám pomůže odlehčit batoh, je, že palivo si na kratší výpravy můžete snadno odměřit přesně podle potřeby, takže není nutné např. tahat celou plynovou kartuši, když zrovna nemáte nějakou načatou, u které se stejně blbě poznává, kolik toho uvnitř ještě je.

Tekutý líh

Největšími výhodami liháče jsou minimální rozměry, váha (v řádech gramů u domácí výroby nebo desítek gramů u bytelnějších značkových) a snadná dostupnost lihu, který koupíte skoro kdekoliv. Také u něj platí možnost odměření paliva podle plánované spotřeby na treku. Co se týče velkých nadmořských výšek, mám jej úspěšně ověřený ve 4 200 m.n.m., ale už bylo dost náročné jej zapálit.

Bohužel lihový vařič vůbec nelze regulovat a dříve než vyhoří palivo se špatně zhasíná (některé modely to ale umí). Oproti plynovým nebo benzínovým vařičům vám také bude vaření trvat déle, protože mají nižší výhřevnost. Proto není vhodný do velké zimy, i když líh, stejně jako benzín, hoří i v nízkých teplotách.

Podomácku vyrobené liháče z plechovky lze teoreticky při neopatrném zacházení omylem poškodit, ale jinak se nemají jak pokazit. Vaření ve stanu jsem netestoval, ale při vhodně zvolené podložce by podobně jako u plynových nemělo být za dodržení patřičných bezpečnostních opatření nemožné. Snad jen, že liháč nelze tak snadno instantně zhasnout jako plynový.

K lihovému vařiči je fajn kvůli praktičnosti a lepší účinnosti mít něco, co poslouží jako stabilnější podstavec pod ešus, který jej také mírně nadzvedne nad plamen a také něco, co poslouží jako závětří. Což je trocha váhy navíc, pokud se nespolehnete na improvizaci v terénu (např. najít vhodné kameny).

Co se paliva týče, u nás se dá snadno sehnat čistý technický líh. Ve střední Asii jsem topil lékařským určeným původně k desinfekci (pohled paní v lékárně, když přede mě skládala deset 100 ml lahviček čistého alkoholu byl k nezaplacení). Dobře funguje vše v koncentraci nad 90 % a bez přidaných látek. O něco méně koncentrovaný alkohol by v teorii měl hořet taky, ale v praxi jsem se 70% měl problém a v podstatě nefungoval – navíc v něm byly přidané nějaké barevné srandy, které mi krásně zaprasily celý vařič. Pozor na místa, kde funguje prohibice a ethanol v jakékoliv formě může být těžké až nemožné sehnat.

Osobně jsem s (koupeným) liháčem prošel treky v Číně a Tádžikistánu, kam jsem jej nesl především kvůli obavám o dostupnost paliva a fungoval mi velmi dobře – a to jsem si rozhodně vyvařoval víc a líp, než jen horkou vodu na zalití instantních šmakulád.

Malý, lehký, jednoduchý lihový vařič i se stojánkem.

Vaření na ohni

Tam, kde to jde, je super vařit na ohni. Stačí dva větší kameny jako pícka a máte nejlevnější a nejefektivnější vařič. Bohužel od určitých výšek dřevo neseženete a v některých zemích či obdobích je kvůli riziku požáru rozdělávání ohně přísně zakázáno. Vždycky zvažte, jestli po vaší večeři náhodou nezůstane jen popel a dým.

Vařit lze samozřejmě přímo na přizpůsobeném ohništi nebo prostě mezi dvěma kameny, ale můžete si i vyrobit nebo sehnat tzv. dřívkáč – dřívkový vařič, pod kterým se topí malými kousky dřeva. Ten může sloužit také jako stojan a závětří k lihovému vařiči, ale už pak nejde moc o ultralight řešení.

Čím to „škrtnout“? Zapalovač, sirky nebo škrtadlo?

Zapalovač je nejpohodlnější řešení, ale má svá rizika. Asi si umíte dát pozor na to, abyste jej nerozbili, ale náhoda je blbec. Kromě toho se nehodí do vyšších hor. Spousta zapalovačů totiž přestává zhruba od výšky 3 000-3 500 m. n. m. fungovat. Je to jak který, někteří lidé vám budou tvrdit, že zrovna tahle značka byla „okolo 4 000 v pohodě“. Ale je otázka, jak by jim fungovala ještě o něco výš nebo jiný kus nebo za trochu jiných podmínek. Nízká teplota je také problém (ze stejného důvodu jako u vařičů – palivo se hůře odpařuje), ale ten se dá řešit tím, že si zapalovač na chvíli rozehřejete u těla.

Sirky jsou asi nejvíce náchylný zdroj plamene. Především proto, že i přes velkou opatrnost můžou navlhnout.

K zapalování vařiče se nejlépe hodí klasické škrtadlo/křesadlo. Nezvlhne, neporouchá se, není závislé na nadmořské výšce. Stačí se naučit, jak s ním pracovat – správný postup je relativně pomalý tah s přiměřeným tlakem „ostřejší“ stranou kovového plíšku po škrtací tyčince (ta obsahuje hořčík nebo jinou slitinu, která snadno produkuje jiskry). Většina lidí to intuitivně dělá blbě a snaží se „křesat“ rychlými škrty bez patřičného přítlaku. Instruktážní video zde (o vařič není potřeba škrtadlo zapírat, zvládnete to i bez opření).

Kvůli možnosti rozdělání ohně (nebo jen kvůli pohodlí) se ovšem může hodit mít s sebou kromě škrtadla také zapalovač nebo sirky. Survivalisti doporučují do KPZ i čajovou svíčku, která vytvoří stálejší zdroj ohně pro snadnější podpálení i mokrého základu.

Silně nedoporučuji vařiče s různými zabudovanými zapalovači (piezo), resp. výhradně na ně spoléhat. Opravdu nechcete, aby se vám tohle uprostřed týdenního pochodu porouchalo a vy jste plní sebevědomí alespoň neměli náhradní zdroj jiskry.

Škrtadlo je především užitečná věc, ale takovéhle hezké může přidávat i na stylu :) Zdroj: Pexels, Osman Sran

Tip z mého krámku

Dej na odiv, že se ti nejlépe spí pod oblohou posetou tisícem hvězd.

Kvalitní a pohodlné bavlněné tričko s motivem hor a hvězdné oblohy. Verze s mottem jak v pánském tak dámském provedení.

Prohlédnout na eshopu

Závětří na vařič

Na zvážení je přibalit si nějaké skladné a lehké závětří pro vařič, pokud hrozí, že budete vařit na holé pláni bez kamenů či jiné alternativy k odstínění silného větru. Ve větru totiž citelně klesá efektivita všech udělátek bez ohledu na konkrétní palivo, i když lihové vařiče jsou na toto obzvláště háklivé. Většinou sice není extra závětří potřeba, protože nějaké šutry se skoro vždycky najdou, případně vítr odstíníte věcmi nebo vlastním tělem, ale někdy může být pohodlnější a praktičtější mít nějaké s sebou.

Jako… takhle to jde taky, ale tahat takováhle minikamínka bych v báglu fakt nechtěl :) Zdroj: Pexels, Alexey Chudin