Údolí Kok Kiya a jezero Kel Suu: Na návštěvě v kyrgyzském pohraničí

Jedním z míst, která jsou v Kyrgyzstánu „trochu z ruky“, je pohraniční oblast daleko na jihu za řekou Aksai, která spolu s velkou vzdáleností od obvyklých tras tvoří přirozenou bariéru. A jak už to tak bývá, i zde se mimo hromadnější zájem návštěvníků ukrývají perly v podobě pohádkových jezer, svérázných postav a kraje, kde překvapení jen čekají, aby nám zastoupila cestu.

Sem jsme se opravdu těšili…

Dobrý den, jak vám můžu pomoci?

„Dobrý den, jmenuji se Kubat. Jak vám můžu pomoci?“ blýsknul se nečekaně parádní angličtinou chlápek, který na nás trpělivě čekal na autobusovém nádraží v Narynu. Ne že bychom jej tam očekávali my, ale řidič naší maršrutky zjevně dal svému známému echo, že veze skupinku zahraničních hostí s potřebou dalšího odvozu.

Naryn pro nás byl jen přestupní stanicí, kde bylo nutné sehnat auto s náhonem na všechna čtyři kola a šoféra, který jakž takž zná specifika stokilometrové cesty k počátečnímu bodu našeho plánovaného treku.

Mistr Kubat měl jakožto majitel místní turistické agentury v rukávu obojí. A dokonce za slušnou cenu, takže jsme si okamžitě plácli.

Zdrželo nás pouze pečlivé vyjednávání konkrétního místa, kde nás jeho zaměstnanec vysadí. Nad mapou jsme se několikrát utvrdili, že se všechny tři strany (výprava, Kubat, rusky mluvící řidič) vzájemně chápeme a mohlo se jet.

Cesta do doliny řeky Ak-sai

Pohraničí

Dva vojenské checkpointy i všechny nástrahy krkolomné cesty jsme zvládli hladce. Čemuž pomohla i šikovně podstrčená krabička cigaret spolu s povolením ke vstupu do pohraniční zóny. Teprve s padajícím soumrakem a posledními kilometry k cíli v nás začala klíčit drobná nejistota, zda přece jen nedošlo k jisté dezinterpretaci našich požadavků.

Ale protože hádat za jízdy temnou nocí podle 50 let staré armádní mapy kde přesně jsme, bylo nad naše síly, odložili jsme tento problém na ráno. Nesmělé pokusy o diskuzi na toto téma s pánem za volantem vždy končily ujištěním, že nás přece pochopil a nemáme se bát.

Spokojená zvířena s horským panorámatem

Úsvit, správně zorientovaná mapa a jisté výrazné body v terénu okolo jej usvědčily z omylu o hodnotě cca 20 kilometrů. Těsně vedle, chtělo by se říct, kdyby to pro nás neznamenalo den náročného pochodu navíc. Naštěstí jen v případě, kdy bychom trvali na původním plánu. Protože správný dobrodruh se nebojí improvizace, byl velmi rychle vytyčen plán nový a výprava statečně vyrazila napříč planinou ohraničenou vzdálenými horskými hřebeny.

Planina na které jsme strávili noc

Mlčenliví hostitelé a národní specialita

Cestu jsme přerušili hned dvakrát. První, kdo nám kromě zvědavých koňských stád zpestřili cestu, byli asi desetiletá holčička se svým tátou, jež nás pozvali na čaj.

Zvenku malebně působící domeček stál šikovně ukrytý v terénní proláklině, do které znali cestu snad jen jeho majitelé. Ti svým hostům kromě čaje naservírovali také čerstvé vonící chlebové placky a hlavně kyrgyzský národní nápoj – kumyz. Což není nic složitějšího než kvašené kobylí mléko. Pro představu tahle dobrota chutná, jako byste smíchali normální kravské mléko s levným čůčem. Zvyknout se na to dá, ale slabší povahy si mohou misku kumyzu s klidem dosladit medem, aniž by se musely bát, že tím kohokoliv pohorší.

Program návštěvy též obohacovala paní domácí, která právě pekla chleba zjevně na pár dní dopředu a jejíž zručné žonglování s pánvičkami by ji hravě zajistilo angažmá u nejproslulejších artistů.

Šikovná pekařka

V jedné věci se tenhle pobyt v pasteveckém domku oproti průběhu jiných podobných čajových dýchánků, které jsem měl tu čest na východě absolvovat, výrazně lišil. Běžnou motivací hostitelů k nalákání cizinců do svého příbytku bývá zvědavost.

Chtějí si popovídat, občas procvičit jazyk a hlavně se něco dozvědět o naší zemi. Čím se u nás platí, jestli všichni mají práci, kolik máme doma dětí a tak podobně. Takže své návštěvníky obvykle zasypávají otázkami a testují limity jejich improvizované ruštiny, která je (ve své čistší podobě) univerzálním dorozumívacím prostředkem ve všech zemích bývalého SSSR.

Zvědavci

Tentokrát se milí pan a paní domácí pouze hezky usmívali a mlčeli. Otěže vzájemné komunikace tím pádem připadly naší výpravě, která na tuto roli nebyla nijak zvlášť připravená. Když jsme dali hlavy dohromady, vymysleli jsme sice několik pěkných dotazů, ale holé nerozvité odpovědi nedávaly moc prostoru k rozproudění živější diskuze. Ne že by se s námi nechtěli bavit. Zdálo se, že pouhé setkání a naše nejistota je pro ně dostatečným povyražením.

Hobití domeček…

Byznys s lidskou tváří

O půl dne později jsme objevili další specifickou motivaci k podobnému pozvání. Ač jsme se znovu zastavovat nechtěli, mávání několika Kyrgyzů před táborem bylo tak vehementní, že nešlo odolat pokušení zjistit, o co tady jde.

Po úvodních zdvořilostech nás usměvaví hostitelé zasvětili do sympatické kyrgyzské tradice obchodních jednání. Kšefty se podle všeho nejlépe probírají nad chlebem s marmeládou a nějakým tím tradičním nápojem k tomu.

Typický jurtový tábor

Obchodní stránka konverzace se točila okolo pronájmu koní a vyjížďky k jezeru Kel suu, kam jsme směřovali. Po rychlé týmové poradě však byla nabídka zamítnuta, protože jsme si zrovna putování k jezeru chtěli vychutnat hezky pomalu a pěšky. Nicméně lehký trénink nám přišel jako znamenitý nápad. Tak či tak jsme pozdější jízdní výlet stejně měli v plánu a kovbojské zkušenosti mužské poloviny výpravy by se daly stručně shrnout jako mizivé.

Obchodní jednání v kyrgyzském stylu

Na mého kamaráda Marka připadl nelehký úkol vysvětlit slečně zastupující koňáckou rodinu, že nám stačí jen se trochu povozit kolem jejich tábora. Což byl vážně oříšek, protože Kyrgyzka absolutně nechápala, proč odmítáme možnost dopravit se k jezeru na koňském hřbetu a raději se potáhneme po vlastních. Respektive tohle sebemrskačství by ještě zkousla, ale náhradní program v podobě courání po nedalekých kopečcích ji definitivně zmátl. Nakonec si v duchu poklepala na čelo a poslala malého bráchu odchytit jeden z volně se pasoucích dopravních prostředků.

Mladý pomocník při odchytu dopravního prostředku

Samotná projížďka proběhla hladce, ale po návratu nás čekala scéna, která rozbila mou celoživotní představu koní jakožto mírných a vyrovnaných tvorů. Jeden z těch, kteří neměli tu čest vyrazit s námi, se zjevně cítil zanedbán a žárlivě se pustil do svého využitějšího kamaráda. Kopyty, zuby, prostě vším, čím může kůň koňovi pocuchat hřívu.

K uklidňování znesvářené dvojice se seběhla celá rodina. Její členové se zdánlivě bez ohledu na riziko, že sami schytají nějaký ten kopanec do zubů, snažili účastníky bitky dostat od sebe. Po jistém úsilí se jim to dokonce povedlo. A já si od té doby dávám v koňské blízkosti ještě více bacha.

Koně se rvou… inu jako koně.

Tip z mého krámku

Dej si něco dobrého z krásného plecháčku s vtipnými hláškami.

Odolný hrnek o objemu 400 ml s legendárním motivem, který skvěle poslouží doma i na čundru. Nejoblíbenější dárek z mého obchodu.

Prohlédnout na eshopu

Dobrou chuť

Po celou dobu našeho jednání a jezdění starší členové rodiny zpracovávali čerstvě zabitou ovci. V době koňské bitky už byla stažena z kůže i vyvržena a v okolí jurty (tradiční nomádský stan, ve kterém středoasijští pastevci obvykle bydlí) se začínala linout vůně vařeného skopového.

Co asi bude dobrého?

Ač nejsem z těch, kteří by se sami zvali k někomu domů na oběd, nedokázal jsem ve své hlavě zabránit vzniku myšlenky, že by mohlo být zajímavé okoštovat, co dobrého tu kuchtí. Mému pokušení vzápětí učinil přítrž rodinný přítel doktor, který po půl hodince oprav konečně zprovoznil svůj benzínový hořák.

Ukázalo se, že jednou z tradičních lahůdek je také vařená ovčí hlava, kterou začal zkušeně odchlupovat. Do připraveného vroucího kotle zřejmě měly přijít i nožičky včetně kopýtek, které měl odložené hned vedle. Výhodou jeho verze úpravy podle mě je, že se kuchař nemusí nijak zvlášť zaobírat kořením, protože po ožehnutí benzínovým plamenem chytne maso specifickou pikantní příchuť, kterou už stejně nic nepřebije.

Flambovaná beraní hlava? Díky, radši kuskus…

Sice se nabízelo ještě chvíli vyčkat, zda nás čistě náhodou nepřizvou k hodovní tabuli, ale nikdo z výpravy se netvářil, že by měl hlad. Naopak všichni od této chvíle začali náramně pospíchat, protože cesta k cíli byla ještě dlouhá a… vlastně bylo jedno proč, stačilo, že budeme v době jídla za kopcem.

Pomalé putování

Pomalé změny

K cíli v údolí do široka se rozlévající řeky Kok Kiya nám chyběl zhruba den loudavé chůze, který jsme využili převážně ke kochání nečekaně pestrou krajinou. Většina návštěvníků tudy prosviští v džípu, kvůli čemuž přichází o pomalé proměny charakteru a uspořádání pahorků. Rovněž monumentální nástup zploštělé doliny si podle mě lze vychutnat jen v rychlosti do 3 kilometrů v hodině.

Typická zelená a skalnatá krajina vyšších poloh na jihu Kyrgyzstánu

Nedaleko zmiňované řeky žijí další dvě až tři rodiny, které v dnešní době pomalu mění zdroj své obživy. Pořád k nim naprosto neodmyslitelně patří stáda koní a jaků, ale kromě zvířeny do rodinného rozpočtu stále častěji přispívají i zahraniční návštěvníci.

Cestou k říčnímu údolí…

Těch zde naštěstí díky velké vzdálenosti od hlavního města, ne úplně pohodlné cestě a nutnosti vyřídit si pohraniční povolení nebylo v době našeho pobytu mnoho, ale přesto se už místním vyplatilo rozjíždět podnikání v turistickém ruchu. Kteréžto pro ně není nijak obtížné, protože jurty, v kterých nabízejí nocleh, tu postávaly vždycky a pár koní na vyjížďku se v Kyrgyzstánu také snadno najde.

Skály chránící údolí…

S příchodem byznysu se do údolí podle všeho vloudila také docela zvláštní nálada. Na jednu stranu si zdejší obyvatelé musí pomáhat, neboť život za hradbou kopců téměř devadesát kilometrů od nejbližší vesnice nebude žádné peříčko.

V Kyrgzstánu umí na koni jezdit všichni snad od tří let

Na stranu druhou se z pastevců na břehu Kok Kiya stali obchodní konkurenti. Když už sem nějaký ten zahraniční zvědavec zavítá, je jasné, že je potřeba svést boj o to, kdo jej ubytuje, povozí na koni a tak dále. Do těchto spletitých vztahů jsme nechtěně zapadli i my, ale o tom až za chvíli.

Majestátní koryto řeky Kok Kiya

Pohádkové jezero a legendy

Naše cesta nyní nekončila v hájemství místních turistických „agentur“ ale mířila o kousek dál ke břehům pohádkového jezera Kel suu. Nudná verze příběhu o jeho vzniku praví, že se objevilo v roce 1980 po přehrazení řeky sesuvem půdy. Mně osobně se víc líbí „legenda“, kterou nám vyprávěl jeden z lokálních průvodců.

Závěrečné stoupání k jezeru

Novodobá pohádka vysvětluje podobu této podlouhlé vodní plochy sevřené v klínu nesmlouvavě působících skal jako důsledek bitvy dvou dávných obrů. Ti se prý servali o vzácný zdroj vody, který zde nalezli. Vítěz pak z těla poraženého vystavěl hradby na obranu svého panství. Nutno uznat, že tato historie – byť vycucaná z prstu – se k magické atmosféře nad zelenomodrou vodní hladinou hodí mnohem lépe.

Jezero Kel-suu – jako z pohádek…

Ochranářský obr musel být hodně naštvaný, když mu téměř všechna voda poprvé zmizela a zanechala po sobě jen bahnivou louži. Což je úkaz, který tu čas od času nastane. My měli štěstí a mohli jsme si Kel suu vychutnat v plné kráse. Jen lodička nebyla k dispozici, protože ji v době, kdy bylo vody podstatně méně, prý zapomněli odvázat.

Noční obloha nad jezerem Kel-suu

Kdo nebo co je tady vlastně atrakce?

Většinu času je v okolí jezera fantastický klid, který dává prostor hloubavému návštěvníkovi k tichému posedávání na skalách a zamyšlení, co jen bude dělat se svým životem, až se vrátí z Kyrgyzstánu. Příležitostně sem ale samozřejmě dorazí hlučnější banda, jako byla jistá skupina nadšených Tchajwanců.

Neoficiální národní zvíře Kyrgyzstánu – svišť. Byli všude…

Kolona terénních aut velmi razantně narušila mé rozjímání, nebo lépe řečeno jemu předcházející spánek, dalšího dne po ránu. Ihned po výstupu ze svých vozů zmerčilo jejich osazenstvo spolucestovatele Marka, kterak si chystá snídani. Čech míchající v ešusu nad plynovým vařičem instantní těstoviny (ranní pokrm šampiónů) pro ně byl tak zajímavý úkaz, že v tu ránu zapomněli na přírodní scenérie a s odjištěnými foťáky se nacpali kuchtíkovi až do rendlíku.

Rochnící se jaci jsou úžasně roztomilí

Vzrušenou dokumentaci kamarádova žvance jsem narušil až já se svou vlastní zrcadlovkou. Takový frmol kolem jednoho kuřete na paprice jsem si nemohl nechat ujít. Bohužel, než jsem stihl cokoliv cvaknout, zanechali tchajvanští nájezdníci svého útoku a způsobně se seřadili kolem zcela flegmatického kuchaře.

Markův přístup k celé nekomfortní situaci byl obdivuhodný. Ani na vteřinu nepustil ešus z ruky a z procesu vaření volně přešel k urychlené konzumaci. Asi se bál, že by chtěli i ochutnat…

Tchajwanská návštěva

Průvodce

Krom zvědavých turistů jsme se blíže skamarádili také s oním klučinou, který má na svědomí legendu o vzniku Kel suu. Říkejme mu třeba „Koňák“, protože jeho pravé jméno se mi nepodařilo udržet v hlavě. Naše cesty se již podruhé zkřížily přímo ve stínu skal chránících kouzelnou vodní nádrž, kam na koních dovedl své dvě klientky.

Koňák a jeho klientky na výletě

V rámci zasloužené pauzy dostal chuť na balené cigárko, ale zjistil, že s sebou nemá potřebné papírky. Zkusil tedy štěstí u nás. K jeho smůle nikdo z výpravy nebyl aktivním kuřákem, ale zběžný průzkum vytáhl na světlo staré noviny zapomenuté v jedné z krosen. S nimi si bohatě vystačil.

Jakmile bylo naše přátelství definitivně stvrzeno, přišel čas dojednat obchod. Mládence jsme jednomyslně zvolili coby hlavního zprostředkovatele plánované jednodenní vyjížďky. Kšeft byl uzavřen zcela bez problému, stačilo jen dalšího dne sejít zpátky do údolí a ohlásit se v jeho táboře.

Pastevec trénující své děti divoké jízdě v sedle

Nepovedená návštěva

Právě cestou ke Koňákově jurtě jsme dostali další cennou lekci. Jak bude obchodní setkání s místními příjemnou záležitostí, do značné míry určují sociální dovednosti té či oné rodiny. Při průchodu kolem jednoho z mála zděných stavení, si nás jeho obyvatelé briskně zatáhli dovnitř. Než jsme se stihli vzpamatovat, na stole se kouřilo z misek plných nudlí ve výrazném beraním vývaru.

Příbytky v údolí

Za lehkým oparem na nás – tentokrát bez náznaku úsměvu – zíraly dvě dámy, z nichž jedna neuměla rusky ani slovo a druhá gavarila tak na naší nevalné úrovni. Ne že by jinak byly moc ukecané. Po deseti minutách tichého upejpavého srkaní a obav, jestli neskončíme v příští polévce, z nich vypadla první strohá věta:

„Nechcete se ubytovat v jurtě?“

Protože nás venku čekal vlastní stan, bylo odpovědí jen omluvné a odmítavé zavrtění hlavou. V tu chvíli znatelně ochladla už dříve ne zrovna vroucí atmosféra v místnosti. Po dalších dlouhých minutách to hostitelky zkusily znovu. Podobně stručně:

„A nechcete si od nás pronajmout koně?“

Nyní nastal čas přiznat, že tuhle kratochvíli už máme dohodnutou u souseda a pakovat se ven.

Tohle nebylo na oknech, ale v ledové jeskyni nedaleko Kel-suu

Začátečníci v sedle

Podobné slovní obraty nemám příliš v lásce, ale vyjížďka na koních je v Kyrgyzstánu skoro povinná aktivita, bez které vám uniká důležitý kousek samotné podstaty této země. Pozorování světa skrz ušiska mého povozu a příjemný pocit, že zrovna nemusím šlapat sám, se skvěle doplňovaly s okolní zelenou krajinou plnou skal, kopců a… a to je vlastně všechno. Věřte mi, že víc nebylo třeba.

Možná jen aby pan vedoucí pochopil, když jsem mu říkal něco ve smyslu: „Já s kamarádem jsme fakt začátečníci. Prosíme o nějaké hodně klidné koníky. Tady holky rajtují odmalička, těm můžete podsunout co chcete.“

Naší hrdí oři

Co kyrgyzský čert nechtěl, v hlavě průvodce, jenž se o naši vyjížďku staral, se tahle informace nějak pokřížila a tak mi přistavil bestii, která se splašila ještě při pokusu na ní nasednout. Naštěstí mě stihli včas sundat a vzpurný oř byl předán do péče zkušenější kolegyni.

Dalším neopomenutelným rizikem je nezvyk jezdce. Pobyt v sedle má svá fyzická specifika, díky kterým není radno napoprvé zkoušet víc než půldenní výlet. I tak jsem po dvou hodinách jízdy ke kaňonu rychle zjistil, že mám pekelně ztuhlé nohy pěkně do O a kdesi cestou jsem pozbyl dovednost normálně chodit. Po třech krocích od sesednutí jsem šel k zemi jak Newtonovo jablko, protože kolena se odmítala podřídit pokynům z velitelství.

Domek Koňákova kolegy průvodce, který nás na výletě měl na starosti

Novodobý nomádský životní styl

Musím říct, že životní styl Koňáka mě fascinoval. V průběhu dvou dní, kdy jsme kempovali poblíž jeho letního sídla a pouze vyráželi na krátké výlety ať už koňmo nebo pěšky, byl dostatek času si popovídat a zjistit, jak se tady v údolí žije.

Pohled od řeky Kok-Kiya

Od podzimu do jara chlápek bydlí v Biškeku a prodává auta. Na léto se stěhuje do pohraničí, kde rozestaví pár jurt, jež pak pronajímá turistům a stará se o jejich blaho i zábavu. Nejlepší na tom je, že jako koňští průvodci pro něj pracují kamarádi z okolí a tak sám může většinu dne prospat, pokud zrovna není frmol.

Možná to zní idylicky, ale věřím, že takový způsob obživy není cestou k pohodlně vydělaným milionům. Krom toho je spánek jednou z mála aktivit, která se po dvou měsících na stejném a důkladně odříznutém místě neomrzí.

Jurty a maringotka našeho hostitele a koňovládce s epickým horským panoramatem v pozadí

Závěrečné pohledy

My jsme se za téměř týdenní pobyt v okolí nudit nestihli. Stále bylo co objevovat. Především nám zvědavost nedala, abychom se nevydali po stopách původně plánovaného úvodního treku, který jsme museli vynechat vinou nedokonalé navigace.

Nad kaňonem začínala rozsáhlá pláň

Pěšina podél břehu Kok Kiya nás vyvedla na horní hranu kaňonu, do kterého se dříve širokánská řeka nějak dokáže vměstnat a skrz nějž se prodírá dalších pár kilometrů. Jednu ze skalek vysoko nad hladinou jsem překřtil na „nejkrásnější vyhlídku Kyrgyzstánu“.

Pohled na jih

Na tomto místě jsme strávili snad hodinu a jen se fascinovaně točili jako korouhvičky v proměnlivém větru. Každá světová strana nabízela odlišný vizuální dojem. Je libo vzdálený horský hřeben, široké říční údolí, náhorní plošinu posetou balvany nebo klikatého hada vodního toku? Všechno je tu k mání…

A na sever do kaňonu řeky Kok-Kiya

Poslední svítání a domluvený řidič ohlásili odjezd nedbaje na fakt, že se nám ani trochu nechce. Sestra kámoše Koňáka vycítila kolektivní smutek a tak na rozloučenou prostřela mezi stanem a jurtou skromnou snídani.

S ještě z vedlejší vyhlídky někam jinam…

Prý si naší skupinku českých exotů oblíbila a přemýšlela, čím by nám udělala radost. Vzpomněla si, že většina ubytovaných klientů si přeje snídat venku. Že to sice moc nechápe, ale tipla si, že by i nás piknik pod širým nebem mohl obveselit.

Ranní piknik

Což odhadla velmi správně. Na oplátku jsme ji objasnili podstatu záhadného přání všech cizinců fascinovaných špičatými scenériemi vůkol. Snídani s takovými výhledy si u nás v Beskydech zkrátka nemáme jak dopřát.

Snídaňové panoráma…

Fotogalerie

Praktické info

Obecné informace pro cestování do Kyrgyzstánu najdete v tomto článku.

Doprava

Z Biškeku do Narynu jezdí spousta maršrutek. Stačí ráno přijít na správné autobusové nádraží a psychicky se připravit na osmihodinovou štreku. Z Narynu je potřeba si pronajmou auto s pohonem na všechna čtyři kola a řidičem, který ví, co dělá. Cesta je dlouhá a špatná. Osobně doporučuji Kubat Tour. Buď se na ně zeptejte nebo se informujte přímo v jejich hostelu. Naše cena za jednu cestu byla 6 000 somů za celé auto, ale nejeli jsme až do „cíle“ na březích Kok Kiya. Můj odhad za celou trasu je 8 000 somů.

Rovnou se domluvte, kdy se pro vás zastaví na cestu zpět. Oblast je bez signálu a čekat, jestli náhodou někdo s volným místem pojede kolem, může být dost zdlouhavé.

Povolení

Ke vstupu do pohraniční oblasti (tzv. pagranzony) potřebujete speciální povolení. Informace, jak si jej opatřit, najdete zde. V současné době se nejedná o větší překážku.

Trasa, mapa a další možnosti výletů

Orientace od křižovatky v údolí řeky Ak-sai není nijak těžká. Stačí sledovat vyježděnou cestu a následně trefit správná údolí, která vás dovedou nejprve k obydlím u Kok-kiya a posléze k jezeru. Na mapách jsem přibližně vyznačil zde – jen si nejsem jistý, kterou variantou po rozvětvení cest jsme konkrétně šli. Putování zabere necelé dva dny hodně volným tempem. Dalo by se asi zvládnout i za den, kdybyste měli lehčí batohy a moc se nezastavovali.

Terén je až na jedno přelézání podél říčky snadný. Jediný problém může neaklimatizovaným jedincům dělat výška – budete se pohybovat nad 3000 m n.m., což znamená že se docela snadno zadýcháte, případně vás bude pobolívat hlava.

Alternativou je krásná cesta nad říčním kaňonem, kterou jsme měli původně v plánu. Stačí trochu prozkoumat mapu a vybrat si z nabízejících se možností.

Kromě samotného jezera Kel-suu se můžete v okolí podívat na spoustu dalších náhodných míst. Vystoupat nad kaňon, do kterého se vlévá řeka Kok-kiya nebo si „vyběhnout“ na libovolný kopeček či zabloudit kam vás nohy ponesou. Buď se rozhlédněte nebo poptejte místních průvodců a obyvatel.

Doporučuji také absolvovat zmíněný výlet na koni. Cena byla v přepočtu asi 300 Kč / os za půl dne včetně koní a průvodce pro 4 lidi.

Zásoby

Teoreticky by vám v údolí něco uvařili, ale s ohledem na náročnost dopravy zásob je jistější mít jídlo na celou dobu pobytu s sebou. Nakoupit se dá snadno v Narynu.

Voda

Dá se pít přímo z jezera Kel suu bez potíží. V údolí místní berou vodu z řeky, což bez filtrace či desinfekce nedoporučuji.

Ubytování, stanování

Stan si můžete postavit prakticky kde chcete. V blízkosti „osady“ doporučuji přeptat se, zda tam konkrétně můžete. Takto jsme se nijak nebáli o věci a vesele vyráželi na jednodenní výlety po okolí. Resp. část batohů jsme si po domluvě schovali v jurtě u Koňáka.

Ubytovat se dá i v jurtách a nejspíše vám to bude několikrát nabídnuto. Cenu může být potřeba usmlouvat. Nejlevnější nabídku na spaní v jurtě jsme v Kyrgyzstánu měli za 200 som / os. Nejdrzejší pak zněla 700 som / os, což mi už přišlo silně přestřelené.