Krátká exkurze do hájemství Čtyř sester

Poslechni si cestopis jako podcast

Four Sisters Mountains patří k tomu nejhezčímu, co může Čína milovníkovi pořádných kopců nabídnout. Fotogenické hory však trpí klasickým přístupem Číňanů k turismu, který má návštěvníky stát především hodně peněz a co nejméně námahy.

Pokud člověk neumí čínsky, je v této zemi odkázán na pantomimu a pomoc moderních technologií. Ty, jakkoliv vyspělé, projevují své nedostatky v neočekávaných chvílích. Už jste se někdy zkusili pohádat přes google translator? Nemá to tu šťávu. Člověk se nemůže ani pořádně nas… Obzvlášť, když je pán za pultem opravdu milý, několikrát se omlouvá, že stupidní regulace nevymyslel, ale bohužel je musí dodržovat a objektivně vzato za váš aktuálně posraný život doopravdy nemůže. Ale o co jde:

Na návštěvu v hájemství Čtyř sester (anglicky Four Sisters Mountains, čínsky se mě raději neptejte) jsem se od začátku těšil jak děcko na tříkolku. Další průzkum temných zákoutí internetu navíc odhalil možnost relativně bezpečného 4 denního treku do sousedního údolí, z kterého bych mohl zdárně pokračovat na své cestě ke Kyrgyzské hranici. Přechod rájem fotografů a vysokánské sedlo ke zdolání vyhnaly mé vzrušení k nepříčetnosti.

Fakt jsem se těšil…

Bez průvodce ani ránu

Čerstvě nabalen zásobami na pět dní (v polovině případů jsem jen hádal, co jsem si to u tety v krámku vlastně koupil) jsem se ocitl u brány do parku. O několik zmatených výrazů a pět minut později už jsem od jejího strážce četl krkolomný mobilní překlad z čínštiny, že pokud bych v údolí chtěl strávit byť jen jednu jedinou noc, musím si najmout průvodce. Z důvodu bezpečnosti jsou prý bez doprovodu povolené jen jednodenní výlety.

Tam někde je krásná hora

Že mě vašnosta nepustí přes naplánované sedlo, bych ještě se skřípěním zubů pochopil. Objektivně vzato, drápat se kamsi k výšinám osamocen není stoprocentně zdravý nápad. Ale k čemu je mi dobrý guide při kempování v údolí, kterým se toulají zmalované Číňanky v teniskách?!

Snad aby mě trochu utěšil, nabídl mi pán ze správy parku, že si můžu postavit stan rovnou před budovou, které velel. Dvěma pohledy jsem zhodnotil neutěšený asfaltový terén parkoviště i pesimisticky vyhlížející oblohu a vydal se hledat guesthouse.

Tohle fakt ne…

Vesnice pro turisty

Rilong, který se pomalu transformuje na další tuctové turistické centrum, není dávno žádná romantická horská vesnička. Kdo tady nestaví aspoň pětipatrový hotel, nejde s dobou. Pastva jaků už je passé. Aspoň bylo z čeho vybírat a mimo sezónu se cena za soukromý pokoj dala usmlouvat na rozumnou mez.

Jdeme s dobou

Zdejší obyvatelé mají vtipný obchodnický zvyk. Když moc smlouváte, ale občas i když se jen zajímáte o cenu, protože se nechcete nechat natáhnout, tak vás po uzavření obchodu začnou dost drsně odhánět.

Teta kuchařka mi vrazila misku knedlíčkové polévky do ruky a za vytrvalého „huš huš“ se zdálo, že mě s ní posílá ne na stoličku před krámem ale spíš na druhou stranu dědiny nebo rovnou k čertu.

Tahle paní byla teda milá po celou dobu. A skvěle vařila, samozřejmě.

Ještě drsnější byl děda, u něhož jsem nakupoval sušené ovoce. Pán chtěl trochu moc, ale narazil na proškoleného turistu. Poté, co jsem cenu usmlouval na polovinu, láteřil tak, až se zdálo, že mu už v životě nemám chodit na oči. Druhý den se na mě už z dálky smál a nezdálo se, že by cokoliv mohlo narušit naše vroucí přátelství.

Aby toho kamarádství nebylo málo, jiný pán poflakující se dennodenně poblíž vstupu do parku si se mnou při odchodu na výlet a rovněž po návratu nikdy neopomněl potřást rukou. Čína zřejmě nemá jen negativa. Jen se tu lítá z extrému do extrému.

Pozorovat, jak si panímáma v zástěře svépomocí buduje obrovský hotel je k nezaplacení

Čínský horský styl

Druhý den jsem zaplatil klasické čínské výpalné za to, že se můžu projít po jejich všudypřítomných dřevěných lávkách a vydal se na průzkum údolí Changping, jehož konec mi zůstal tak hrubě zapovězen. Déšť padající z nízko se plazících mraků nijak nevylepšoval mou pochmurnou náladu a stále živé zklamání.

Ještě víc než lijavec mi pomalu začínala vadit konstantní nepříjemná bolest hlavy na níž se podepsal rychlý výjezd autobusem z Chengdu ležícího bezmála o tři tisíce výškových metrů níže. Holt takovýhle výškový skok dá do těla i trénovanějším horolezcům.

A bacha na hlavu!

Statečně jsem odignoroval vodní příděl i akutní nedostatek červených krvinek a pokračoval. Hned, jak se dalo, jsem také uhnul z vybudované pěšiny. Bahýnko a rozházené kameny na druhé straně řeky mi přišly pro pohyb v horách jako důstojnější terén než umělá dřevěná lávka stavěná pro nejfajnovější paničky.

Les jak z pohádky

Abych se coby mokrá a vyplašená slepice neotočil o jeden netradičně vyhlížející lesík dále, mi bránila především osobní vůle. Chtěl jsem mít z Four Sisters Mountains aspoň to málo, co mi zdejší pošahaná pravidla dovolí. Díky svému přesvědčení, se mi přes zmíněné nesnáze, dařilo udržovat solidní pochodové tempo. A také proto, že kdybych se na delší chvíli zastavil, musel bych se neodbytně zamyslet, co to k čertu provádím.

Má vůle nezůstala bez odměny. Údolí i na relativně malém úseku nabízí slušně proměnlivou krajinu, která mi vynahrazovala fádně vytrvalý příliv shůry. Navíc měla za onoho typicky podzimního počasí svůj romantický půvab. Nehledě na detail, že kalendář ukazoval červen.

Kromě toho jsem pochopil, proč se zdejší vláda tak bojí, že by jim turisti bez doprovodu mohli v horách umřít. Číňané v určitých ohledech nemají moc soudnosti a v momentě, kdy jim skončí dřevěné chodníčky, vrhají se do hůře schůdného terénu zoufale nepřipraveni a bez smyslu pro realitu. Z pestrých ukázek obutí a oblečení zela nevhodného k výletům dál než do nákupního centra – a to jen pokud si libujete ve zbytečném riskování – jsem měl coby outdoorová osoba pár nocí neklidné spaní.

Bez komentáře

Při návratu jsem též měl tu čest zahlédnout několik početných oficiálních výprav. S ohledem na dosavadní zkušenosti s čínskou turistickou mentalitou bych se raději připojil k pražskému výjezdnímu školení baníkovských chacharů. Přišlo by mi to bezpečnější a poklidnější.

Večer mě ve sprše přepadly trudnomyslné nápady. Mlhavé vzpomínky na chladný upršený den v horách kontrastovaly s původní prozářenou ideou dlouhého treku. Vyhřátý a zkulturněný jsem dumal nad tím, jestli to takhle není lepší. Jestli mám ve svém věku zapotřebí se někde táhnout za deště s těžkým báglem a klepat kosu ve stanu, když se můžu jen tak zlehka proběhnout a před nepohodlím se schovat u libovolné podnikavé bábinky ve vesnici.

Hned vzápětí jsem se vnitřně profackoval zleva – zprava. Vždyť už za pár dní mě čeká Tádžikistán a s ním konečně pořádné výšlapy, na které je potřeba se fyzicky i psychicky zocelit. Fanské hory, Pamír a další perly, o kterých zatím nemám tušení… Ta nejhezčí místa jsou před světem schovaná a musím si je zasloužit. Takže hurá trénovat!

Vypadá to sice romanticky, ale když vám celý den kape na hlavu…

Bez peněz na hory nelez

Protože aklimatizace na Tádžické velehory nepřijde sama od sebe, pro následující výlet se startem v údolí Haizi gou jsem si stanovil jasný cíl. Ke zdolání čtyřkilometrové výškové hranice však bylo nutné zvládnout osm set metrů stoupání po svých, vysolit nových 60 juanů a duševně se porvat s jedněmi turnikety.

Tady je něco sakra zle

Mé přesvědčení, že cesta do hor by neměla připomínat vstup na hokejový stadion, mi jen tak někdo nevymluví. Zábavný byl požadavek paní vybírající vstupné, abych jí nadiktoval adresu hotelu, kde bydlím. Přeložené vysvětlení „v bezejmenném domku u náhodné babičky v Rilongu“ ji plně neuspokojilo. Po příslibu poslání SMS, jakmile se večer vrátím z hor a tím pádem potvrzení, že jsem v nich nezůstal, se však uklidnila a já mohl pokračovat.

Čuměl jsem jak yak

Musím se přiznat, že všudypřítomné kasírování mi už lezlo na nervy a protentokrát jsem se vstupnímu poplatku pokusil vyhnout. Normálně by mě něco takového ani nenapadlo, kdybych věděl, že mé peníze půjdou třeba na ochranu přírody vůkol a ne mnohem pravděpodobněji na její faktickou destrukci a podporu totalitního režimu.

Soudě dle vyšlapané pěšiny vedoucí od klasického dřevěného chodníku prudce vzhůru kus za vstupní bránu jsem nebyl jediný s podobně hříšnou myšlenkou. Ještě že mě skupina průvodců vesele mastících karty hned na další křižovatce ochotně nasměrovala zpět ke kasírovacímu okýnku. Jinak by mě určitě tížilo svědomí.

Relaxační návrší

Tip z mého krámku

Dej si něco dobrého z krásného plecháčku s vtipnými hláškami.

Odolný hrnek o objemu 400 ml s legendárním motivem, který skvěle poslouží doma i na čundru. Nejoblíbenější dárek z mého obchodu.

Prohlédnout na eshopu

Den pro zlepšení nálady

Velehorské sestřičky se rozhodly si se mnou zahrát zábavnou hru na cestovatelské porno. Ale tak z 19. století, kdy odhalení kotníčku nebo nedejbože kolínka mohlo citlivějším jedincům přinést pár týdnů nespavosti. I když se počasí oproti včerejšku značně zlepšilo, mraky schovávaly jejich přednosti lépe, než nejprovokativnější plesová róba. Jen tu a tam mi některá z hor nade mnou naznačila, co bych mohl vidět, kdybych toho byl hoden. A byla to krása.

No tak se ukaž, holka … Jeden z velmi vzácných odhalenějších výhledů.

Abych opustil poetické metafory – tenhle výlet jsem si nakonec zatraceně užil. Na chvíli jsem dokonce zapomněl být naštvaný na pitomé regule a turnikety před vstupem. Povznesené náladu krom vykukujících vrcholků přiživovali také koně, jaci a jeden roztomile chlupatý jezevec. Chudák se mě ponejprv dost polekal, ale po půl hodině stopovací hry jsme se skamarádili a dokonce se nechal ukecat k malému pózování.

„Máš recht, kámo.”

Suma sumárum: Čína se ke své přírodě podle mě sice chová příšerně macešsky, ale i přes všechny úlety, které zde cestovatele provází na každém kroku, je to krásná zem. Pochopitelně z pohledu návštěvníka, který se nemusí příliš obávat technologické diktatury komunistického režimu. V horách je vždycky tak snadné zapomenout na realitu…

Krása …

Fotogalerie

Praktické info

Doprava

Z Chengdu (hlavní město provincie Sichuan) jezdi do Rilongu (日隆镇) spoj z autobusové stanice Chadianzi (stejnojmenná zastávka metra). V roce 2017 jel v 9:00 a v pravé poledne. Ve všední dny také 7:30, ale tento čas je extrémně natěsno, pokud byste chtěli přijet metrem a neplatit taxík. Podzemka začíná jezdit nezvykle pozdě (první spoje okolo sedmé hodiny).

Bus jede cca 4 hodiny a stojí 95 CNY.

V Číně se skvěle stopuje. Avšak je nutné se ujistit, že vám zastavil samaritán a ne šofér sdíleného taxíku, jako se to stalo mně. Naštěstí stál podobně jako autobus –  100 CNY, takže jsem minimálně neprodělal.

V případě, že chcete rychle a hladce pokračovat do Songpanu nebo Lanzhou a plánujete využít hromadnou dopravu, je vhodnější se vrátit celou cestu zpět až do Chengdu a koupit si spoj z něj.

Aklimatizace

Pro plánování výletů je vhodné počítat s faktem, že ve velmi krátké době díky autobusu překonáte obrovské převýšení. Chengdu leží ve výšce 500 metrů nad mořem, zatímco Rilong si hoví na kótě 3 200 m. n. m. Autobus k Lama temple vás pak popoveze ještě o 400 metrů výš. Tahle výška je zatím naštěstí spíše nepříjemná než nebezpečná, ale pro cca první dva dny počítejte s nečekanou únavou, mírnou bolestí hlavy a dalšími projevy nedostatku kyslíku. To vše samozřejmě platí, pokud jste se dosud nestihli aklimatizovat. Kdybyste ke Čtyřem sestrám zavítali těsně po dvoutýdenní exkurzi do Tibetu, rozdíl v kondici nepocítíte.

Ubytování

V Rilongu je nespočet guesthousů provozovaných místními. Ti mluví pouze Tibetsky nebo Čínsky, takže se připravte na zábavnou pantomimu nebo si natrénujte čínské číslovky. Mně se podařilo ubytování usmlouvat na 70 CNY za dvoulůžkový pokoj (ale pro jednu osobu).

Další informace o této oblasti má velmi pěkně popsané Kristin z Be My Travel Muse.