Jak se stát lepším cestovatelem (zahájení série)

Příležitostně jsem konfrontován s nařčením, že i já se podílím na ničení rájů. Píšu o zajímavých místech a svými tipy usnadňuji cestování dalším lidem. Jsem tím pádem součásti turistického průmyslu a musím přemýšlet o jeho dopadech. Optimisté současný boom dostupného cestování opěvují jako možná největší neoficiální univerzitu světa. Všichni, kdo nahlédli do jejich učeben, ví, že také patří k jeho nejdůslednějším likvidátorům. Najít balanc mezi právem vidět a poznávat ale také nezadupat všechno krásné do země, to je, oč tu kráčí.

Čelíme nadměrnému turismu

Přínosy teď na chvíli odložíme stranou a vrhneme do náruče problémům. Protože vše okolo cestování a turistického ruchu přináší obrovský kopec potíží. Díky neskutečným masám přesouvajícím se napříč světem, aby si tu či onde dopřály trochu rozptýlení, trpí životní prostředí i jeho obyvatelé.

V poslední době se hojně skloňovaným pojmem (ačkoliv angličtina žádné skloňování nemá) stává „overturism“. Česky se dá říct, že někde je těch návštěvníků už krapátek moc. Přírodní lokality jsou díky nájezdu bezprizorných turistů buď transformovány v enviromentálního mrzáka připomínajícího skládku po průchodu hurikánu nebo překryty univerzálním zázemím, které je spoutá pod diktátem pohodlí a dostupnosti pro duchem nepřítomné davy.

Protože chodit normálně po zemi není ono… Four Sister Mountains, Čína

Historické památky a oblíbené městské destinace na tom nejsou o moc lépe. Růst nájmů a upřednostňování zájmů návštěvníků před starousedlíky vylidnil už nejedno městské centrum. Benátčané (bývalí) by mohli vyprávět a soudě podle posledních zpráv z Prahy začíná střed naší metropole připomínat zákopovou válku.

Pražané nechtějí vyklidit pole bez boje, ale bijí se proti sdružené přesile památek a piva chtivých zástupů, spekulantů pronajímajících byty přes Airbnb nebo elektro-koloběžkových společností. Ti všichni razantně narušují životní prostor domácích.

Zákoutí městečka Kashgar na západě Číny. Jediný důvod, proč zde nebyly hordy zvědavých turistů je, že Kashgar leží pekelně daleko úplně odkudkoliv.

Cestovatelé jako lepší lidé?

Hodně cestovatelských blogů (často nezáměrně) šíří bohulibou myšlenku, že cestování z vás udělá lepšího člověka. Plného pokory a respektu k cizím kulturám, s rozhledem jak z balónu a znalostmi na úrovni doktorátu z antropologie. Na to, abych věřil něčemu podobnému, jsem asi ve světě potkal příliš mnoho podivných týpků a slečen, kteří byli výše popsané charakteristice vzdáleni jako středověká církev od pravdy o podobě vesmíru.

Ostatně si nic takového nemyslím ani o sobě. Statistická data k tomu nemám, ale nepochybuji, že mezi cestovateli se vyskytují extrémně inteligentní a uvědomělí lidé zhruba ve stejném poměru jako byste je našli ve zbytku populace.

Selfie s Leninem? Na co to děvče při tom myslelo? Největší Leninova hlava na světě, Ulan Ude, Rusko.

Z mé zkušenosti žádná transformace nefunguje jen tak zázračně sama od sebe. Abyste se něco naučili a viděli srovnání vzdálených krajů s našim koutem Evropy, je potřeba chtít, dívat se, ptát se, projevit zájem… Je pak otázkou, do jaké míry vzdělávacího a rozvojového potenciálu zahraničních cest využívá velká část turistů.

Ať už to jsou burani, jejichž jedinou starostí obvykle je, kde si ožerou hubu, slečinky, co se strachují, aby na selfíčku vypadaly dostatečně sexy, závodní horalé, jenž sbírají vrcholy a kilometry s vytrvalostí socialistických úderníků nebo jen „sluníčkáři“, kteří zavírají oči před čímkoliv negativním, co by mohlo ohrozit pozitivní vyznění celého výletu.

Atmosféru povrchnosti pak na všech známějších lokalitách korunují davy zcela otupělých zombie zírajících na krásy vůkol výhradně skrze malý displej telefonu. Mnohdy pro ně nejsou podstatná daná místa jako taková, ale jen jestli stihnou všechny položky na seznamu atrakcí, která někdo určil jako „must see“.

Jeden z hlavních důvodů, proč spousta lidí někam jede…

Já na to mám…

Z cestování se v posledních desetiletích letech stal další způsob, jak prokázat svůj společenský status. Dříve byl oheň na střeše, pokud si soused pořídil nové embéčko, dneska mu tiše závidíme potápění na Bali.

Stejně, jako zhýralá sídla boháčů ve stylu podnikatelského baroka zabírají prostor a mohou hyzdit krajinu, i cestování jen kvůli „dokázání že na to mám“ vyčerpává zdroje a nese s sebou řádku potíží. S tím podstatným rozdílem, že velkolepá vila či sbírkový kus umění stojí miliony. Letenka mnohdy od pár stovek do několika tisíc.

S obrovskou dostupností přichází také jakási „inflace“ cestovatelských zážitků. Jejich hodnota klesla na úroveň jedné fotky „na tom správném místě„. Případně fajfky na seznamu či smíšeného pocitu útěku před čímkoliv. Má to smysl?

Hlavně být na obrázku…

A jak asi dopadne jakákoliv činnost, ke které její vykonavatel nemá o trochu hlubší vztah? Ani podnikaní nemůžete dělat jen kvůli prachům a bez lásky k oboru či řemeslu, jinak se zblázníte. Jiným příkladem může být móda, kdy si náhodný miliardář koupí fotbalový klub coby přerostlou hračku (pračku na peníze, PR nástroj atp…). Až příliš často se stává, že se proti němu vzbouří fanoušci a leckdy i zaměstnanci.

Cestování pro zábavu, odpočinek a zapomnění na starosti všedních dní je podle mě zcela v pořádku a nemohu proti takovéto motivaci říci křivého slova, jinak bych sám sebe musel odsoudit coby pokrytce.

Nemyslím si, že je nutné brázdit svět kvůli páchání vyššího dobra nebo osvícení. Ale kupříkladu v momentě, kdy vidím, jak někdo jakoukoliv destinaci využívá jen coby zaměnitelnou kulisu k prezentaci svého dokonalého života, neumím se ubránit dojmu, že je něco špatně. Proč tu ten člověk je? Stála mu ta cesta za to? Jaký dojem po sobě zanechá? Co bude doma vyprávět?

Vyhlídka na noční Almaty z vrcholu Kok Tobe, Kazachstán.

Ignorování následků

Větší či menší ignorance k následkům svého chování tady asi byla v případě návštěvníků cizích krajů vždycky. Kdysi dávno měly objevné cesty svůj hlavní účel v hledání nových přírodních i lidských zdrojů, které bylo možno de facto vyrabovat. Tady si asi nemusíme na hrát na „dříve to bylo lepší“ ale ani „tohle se už dneska neděje“. Legislativa a uspořádání světa sice koloniální drancování aspoň trochu omezilo, ale ve výsledku se dneska provádí jen skrytějšími a rafinovanějšími způsoby.

Zůstaňme raději ve vodách rekreačních cest. V jejich případě mohu jen těžko posuzovat, jakou podobu měly dříve, ale zcela rozhodně jich bylo daleko méně. Odkazovaný graf uvádí celosvětově 25 miliónů mezinárodních turistů v roce 1950 oproti 1.4 miliardy v roce 2018. Přičemž ještě roku 2010 jich bylo o třetinu méně.

Vypořádat se s enormními počty návštěvníků, jaké každý rok obsadí nejoblíbenější destinace, by bylo náročné i za předpokladu, že by si tito byli perfektně vědomi důsledků své návštěvy a ochotně spolupracovali na kulturně i přírodně udržitelné formě turistiky. Což, jak jsem mohl mohl vidět na nespočtu míst a jak se stále častěji dočítám z médií, se až na mizivé procento výjimek neděje.

Nemluvím jen o v poslední době přece jen hojně omílaných hordách odpadků, týrání zvířat na atrakcích a devastaci přírodních rájů. Ač jsem rád, že této problematice se věnuje pozornost, existují další – méně viditelné – a ve výsledku možná s podobně likvidačním efektem.

„Povinná“ hromada odpadků na říčním břehu v Myanmaru. Za bordel si však v tomto případě mohou spíše místní. Zahraniční návštěvníci mají na svědomí zase jiné potíže…

Níže nastiňuji vykořisťování místní pracovní síly, pozornější cestovatel si mnohdy všimne, že v případě „autentických vesniček“ a jiných kulturních atrakcí mírně řečeno něco nehraje, sociální důsledky v případě oblíbených Evropských měst jsem zmínil výše…

Je toho opravdu hodně, co může jít šejdrem, a čím častěji jsem konfrontován s nehezkou realitou za oponou cestovního ruchu, tím smíšenější pocity mám i z vlastního konání. Kolikrát jsem nevědomky nebo z lenosti přispěl svou trochou do mlýna? Má smysl ještě vůbec někam jet?

Osobně doufám, že jsem se v posledních letech naučil nad svou návštěvou v cizí zemi lépe přemýšlet a vidím ji nejen jako nadšený dobrodruh, ale také z druhé strany coby domácí, kterému se do jeho světa vkrádá čím dál více vetřelců.

Přičemž nejde jen o vztah mé osoby toužící po zážitcích či rekreaci a lokálních obyvatel, kteří na jednu stranu chtějí svatý klid na život a na stranu druhou je i pro ně setkání s cizí kulturou a informacemi „z venčí“ svým způsobem vzrušující. Své slovo mají i jednotlivé vlády, pro které je turismus vítaným přínosem do státní pokladny či podnikatelé, pro něž představuje dav lačných zákazníků požehnání.

Každá strana má svůj zájem, které se svým způsobem doplňují, ale bez jejichž usměrnění se všichni v zasažených oblastech (já vím, že to zní jako bych mluvil o přírodní katastrofě, ale když se to vezme kolem dokola, tak důsledky nejsou zas tak odlišné) mají na co těšit. A světlé vyhlídky to zaručeně nejsou.

A zbudou nám jen oči pro pláč…

Tip z mého krámku

Připij si na cestách z praktické nerezové placatky.

Objem 240 ml a několik variant vygravírovaného motivu.

Prohlédnout na eshopu

Přínosy se jaksi zapomněly dostavit

Hodně lidí žije v domnění, že turistický ruch je pro vybranou destinaci i přes jisté peripetie pozitivní. Přináší pracovní místa, peníze, příležitosti… Tak tomu skutečně na začátku bývá. Prvních pár průkopníků dokáže oživit dosud zapadlou díru. Také musí někde bydlet a jíst.

Jenže po nich přijdou další, vyfotí se na Instagram, pak se někdo rozepíše v Lonely Planet a turistická smršť může začít. Na místo najednou proudí šílené davy lidí, kteří jej přetvářejí k nepoznání.

Dav v průchodu před Taj Mahalem, Agra, Indie.

Všichni, kdo dosud snili o turistické kachně snášející zlatá vejce, jsou náhle konfrontování se zjištěním, že zaměstnanci ve velkokapacitních službách obvykle dřou za minimální mzdu, peníze tečou na zahraniční konta vlastníků, přičemž o lokální ekonomiku se sotva otřou, a šanci využít příležitost mělo jen pár nejrychlejších dravců. Ostatní jen paběrkují na zbylých drobtech.

Pro zájemce je tato problematika podrobně popsána ve velmi zajímavé knize „Vitajte v raji od Jennie Dielemans„.

Přijde vám to jako příliš přímočaré? Přitom přesně tento scénář se v několika posledních desetiletích bez přestání odehrává na mnoha místech po celém světě. Měl jsem příležitost vidět snad všechna jeho postupná stádia. Na různých lokacích pochopitelně.

Všude, kde byli teprve na začátku, jim přeji, aby našli svou vlastní cestu a nikdy se nepropracovali do pozdějších fází zahrnujících faktickou enviromentální, ekonomickou i sociokulturní devastaci.

Obří staveniště hned před branou NP Zhangjiajie, Čína.

Co s tím?

Turistický ruch je obrovské propletené klubko zájmů a tužeb. Aby tohle klubko nestrhávalo ničivou lavinu, musí všichni zúčastnění přemýšlet nad důsledky svého konání, přičemž ty jsou kolikrát zahaleny v mlze. To jen tak navíc, aby se nenudili. Věřím, že není potřeba stavět barikády a zainteresované strany si navzájem mohou být prospěšné. Ale chce to spoustu snahy.

V úvodu jsem předestřel polemiku, jak do tohohle zašmodrchance zapadám já a potažmo mí kolegové – prostě lidé, kteří píší o cestování a popularizují tuto aktivitu jako takovou. Měl bych mít černé svědomí? Doufám, že ne.

Ve svých cestopisech obvykle popisuji výlety, jež nelze absolvovat s prstem v nose a v globálním kontextu nepatří mezi mainstream. Nesepisuji obšlehnutých top 10 pastí, které „určitě musíte navštívit“ abych ještě zahušťoval koncentraci nájezdníků na nejvyhlášenějších placech.

Naopak se snažím nabádat k různorodosti a vlastnímu objevování. A hlavně poté, co jsem za poslední roky byl opakovaně konfrontován s výše popisovanými průšvihy na živo, jsem se zařekl, že se budu ve svých textech více soustředit na vzdělávání.

Nemám žádnou páku na to ovlivnit vlády nebo lokální podnikatele kdesi v tramtárii… ale snad můžu inspirovat své čtenáře, k podobnému zadumání, k jakému jsem dospěl já sám.

I tenhle pán potřebuje vydělat… Kashgar, Čína.

Rozhodně nemám čistý štít a na spoustu věcí jsem musel přijít jednoduše tak, že jsem spáchal svou vlastní chybu. Nebo mi ji někdo otloukl o hlavu nebo jsem se zpětně pokáral při čtení knihy či článku.

Krom toho držet se zcela stoprocentně nepsaného „morálního kodexu“ podle mě ani není možné. Když už nic jiného tak proto, že mnohé jeho kousky jsou skryté v mlze nezamýšlených důsledků jednání. Taky jsme jen lidé, kteří ze své podstaty dělají chyby. Ale nic z toho mi nebrání snažit se o zlepšení.

Pojďme společně přemýšlet, jak být lepšími cestovateli.

Proto, abychom pomohli udržet krásná přírodní zákoutí, která nás tak okouzlila i pro další generace. Proto aby se i návštěvníci po nás setkali se stále stejně vstřícnými lidmi a ne znechucenými zahořklými dědici zdevastované země. Aby cestování zůstalo stále dostupným způsobem, jak se o našem světě dozvědět co nejvíc, a ne jen suchopárným vymetáním divadelních kulis bez nápadu.

Tímto článkem zahajuji osobní sérii textů na témata související s udržitelným cestováním, dobrými móresy a praktikami, které pomáhají krotit negativní důsledky naší vášně – nebo dokonce mohou lokálně pomoci v rozvoji. Můžete se těšit na články:

• Desatero zodpovědného cestovatele
• Kulturní inflace – co způsobily tour za autentickými kmeny a zážitky, obdiv k chudobě (poverty porn) atp.
• Přírodní památky a superpřístupnost
• Peníze na cestách a jejich rozumné utrácení
• Kterak nebýt za vyžírku, jak se chovat na návštěvě
• Přemýšlím, co ukazuji? Sociální sítě a křivá zrcadla reality
• Dá se opravdu cestovat když nemáš čas ani peníze?
• A další…

Více o problémech masového turismu a pár tipů pro přemýšlivé dobrodruhy, píšu i ve své knize. Ač je primárně zaměřená na pobavení čtenáře, snad spolu s mými texty na webu přispěje ke kultivaci turistického ruchu. Chcete se ke mně přidat? Pište své vlastní tipy a náměty do komentářů nebo klidně celý článek, který vám milerád publikuji, sdílejte, bavte se o následcích nevhodného chování turistů, přemýšlejte…

Děkuji za spolupráci ;)

Nastavme si zrcadlo… Výhled z lanovky v NP Zhangjiajie, Čína.