Zagatala: Tak tohle je Ázerbájdžán (1. část)
Azerbajdžánci se dělí na dva typy lidí. Taxikáře, kteří si na vás chtějí co nejvíce namastit kapsu, a všechny ostatní, kteří by vám snesli modré z nebe jen kdyby se to dalo. Během třech týdnů v této zemi jsme si jídlo v krosně často tahali jen tak, abychom nevyšli z formy, a dobrotiví obyvatelé se nás při nejlepších úmyslech několikrát pokusili zničit svou pohostinností. Do kulturního neznáma jsme skočili rovnou po hlavě a první dny jsme jen sledovali jak se věci okolo nás dějí. Čajové dýchánky jako z Alenčiny říše divů, upovídaní domorodci a překrásná zákoutí byly skvělým uvítáním v zemi ohňů.
Přechod z Gruzie do Azerbajdžánu u Lagodekhi se v závislosti na straně hranice liší jako den a noc. Z gruzínské strany najdete obchůdek, férové taxikáře a směnárnu. Z azerské strany…. nic. Nebo skoro nic.
Taxikáři tu čekají jako hladoví supi a moc dobře ví, že do nejbližší civilizace je to dvanáct kilometrů vyprahlou skoropustinou a že jako nově příchozí turisti nemáme příliš přesnou představu o zdejších cenách benzínu. Takže jsme jim tenkrát vysolili zhruba trojnásobek normální taxy a ještě nám to nepřišlo až tak drahé. Hlavně, že jsme se dostali do města, i když před příštím jednáním jsme se už stihli lépe zorientovat.
Park v Zagatale
Pokud pomineme taxikáře, jsou Azerbajdžánci skoro nerealistickými ideály pohostinosti a přívětivosti. V této zemi platí, že pokud si s něčím nevíte rady, stačí se na chvíli zastavit. Nejpozději třetí člověk se vás ujme a pomůže vám ať se vám to líbí nebo ne.Takže při svačině v parku není problém mezí řečí přijít ke spoustě informací i fungl nové podrobné automapě zdarma.
Parádní vozítko
Turistická atrakce
Při průzkumu Zagataly jsme rychle pochopili, že turisti česko-polské těžké kategorie, zde nejsou příliš obvyklým jevem. Kam jsme se svými batohy hnuli, tam jsme ve tvářích domorodců vyvolávali údiv i úsměv a kdo nás nefotil přímo, ten si dělal selfie s našimi siluetami v pozadí.
Při pohledu na spěšně vytahované telefony cvakající jednu facebookovou hitovku za druhou jsme si připadali jak zvěř v zoo. Kolorit naprosté rarity, jíž jsme v malém příhraničním městečku představovali, dokreslovaly děti, které na nás z balkónu pokřikovaly „Hi, how are you?“ avšak při pokusu o rozvinutí konverzace se jen smály nebo poplašeně utekly.
Kluci v Zagatale
A co dál?
O blízkém zapovědniku jsme jen matně tušili, že existuje. Prima místo k průzkumu. Abychom nešli zcela nepřipraveni, pokusili jsme se vyzískat něco málo informací v místní turistické kanceláři. Toho dne však bylo zavřeno, proto jsme bezpečnou náruč městečka Zagatala opustili zcela naslepo. Nedostatek znalostí nám vynahrazovaly staré sovětské mapy a chuť k improvizaci.
Taxíky nás vyhodily na konci pro ně sjízdné cesty a dříve, než se zmatený turista stihne rozkoukat co dál, přišlo první ázerbájdžánské pozvání na čaj. Toho se výpravě dostalo od pána v klobouku, který si dřepl u cesty a pozoroval, jak zkoumáme zcela nezapadající billboard inzerující blízký vodopád.
Chvíli při tom brnkal na loutně podobný nástroj, načež nás družně oslovil. Že si u něj máme dát čaj, ať nabereme sil, a poté nám k onomu přírodnímu divu ukáže cestu. V tu chvíli nikdo netušil, že se pobyt pod jeho taktovkou protáhne na tři dny. Těch věcí, které nám chtěl ukázat, bylo totiž trochu víc.
Avar nedal svou loutnu z ruky
Po nějaké době pochodu nás zavedl k letnímu sídlu pozoruhodné postavičky dědy včelaře. Jeho vztah k našemu hostiteli jsme po delším zkoumání rozklíčovali jako vztah poddaného a jeho lenního pána. Děda si od Avara (přezdívka podle příslušnosti k místnímu etniku) pronajímal na léto kus jeho pozemků, na kterých měl včelíny a vedle nich přístřešek s postelí, stolem a kamny – tedy vše co potřeboval ke spokojenému životu.
Součástí pronájmu zjevně bylo i strpění různých výstřelků pana vedoucího. Zjevně jsme nebyli první ani poslední podivná skupinka, kterou si přivedl. Celé pochopení jejich složitých vztahů nám však chvíli trvalo.
Dědečkova letní vila
Následovalo naše seznámení se základy místní stolovací kultury. K ní se váží především hektolitry silného čaje a hromady sladkých laskomin i cukru samotného. Podle toho také vypadají zuby Ázerbájdžánců.
Místního obyvatele bezpečně poznáte podle zlatého úsměvu a děr tam, kde se zatím nedostávalo financí na zubaře. Běžně vám k tradičnímu nápoji naservírují mísu kostkového cukru, bonbónů a většinou jako přídavek také med nebo domácí marmeládu.
Dědoušek a Avar
Ta od dědouška byla pravděpodobně malinovo-medovo-ořechová a zdává se mi o ní dodnes, protože, babička promine, ze sladkostí jsem nikdy nic lepšího nejedl. Cukr si ze zásady v čaji nerozpouštějí, protože to dělají jen feťáci (i když se najdou výjimky), nýbrž si jej vloží do pusy a zapíjí. Čaj je černý a silný. Několik minut se vaří a nabírá se tak, že si do skleničky dáte jen trochu takto získaného koncetrátu, který si pak dle chuti doředíte horkou vodou.
Takže to bychom měli čajové obyčeje, ale co vodopád? „Ráno, až budete plní sil,“ říká jednoznačně náš hostitel a my mu spolu se soumrakem musíme dát za pravdu. Abychom se však k večeru nenudili, kdo chtěl, mohl si vyzkoušet nefalšovaného koně a povozit se pod Avarovým dozorem po blízkém okolí.
Kůň si dělal co chtěl
Druhého dne nás čekala snídaně i natěšený průvodce. Cestou, kterou bychom bez jeho asistence jen těžko hledali, jsme se vydali ke slibovanému vodopádu. V průběhu dopoledne zjišťuji, že vydržet tohoto pána poslouchat nebude jen tak.
Pusa se mu nezastaví, reálie zdejší krajiny míchá s historií i smyšlenkami a po pár hodinách si musím dát přestávku jinak by mi mozek vytekl ušima. Jeho ochota je každopádně bezmezná. Nemá problém přenést děvče přes hluboký brod nebo pomoci s prosekáváním cestičky. A hlavně vždycky rád a hlasitě sdělí nějakou novou informaci.
Když vezmu tak vezmu
Začíná nám vrtat hlavou, čím se vlastně živí, když si tu jen tak neplánovaně s námi může celý den vykračovat a další dílek do skládačky přidává strážce parku (rozumějte další děda v domku uprostřed lesů), kterému prý v zimě na koni vozí zásoby. Ranger je milý pán a opět působí jako někdo mezi Avarovým kamarádem a podřízeným, když se dozvídáme, že cestou zpátky u něj bude připraven čaj.
Úžasný vodopád v zapovědniku Zagatala
Cesta v doprovodu našeho hostitele byla sama o sobě zajímavá, ale její cíl stál rozhodně za vynaloženou námahu. Vodopád i přilehlý kaňonek tvoří nádherné místo, kde má smysl se vypravit a chvíli pobýt. Celý přírodní útvar uchvátí svou monumentálností i atmosférou. S radostí jsme se vyráchali a prošmejdili všechna dostupná zákoutí a se smutkem jsme se vydali na cestu zpět.
V „čajovně“ na zahradě u rangerova domu nás opravdu čekalo občerstvení a neodmyslitelná hora cukrů. Jak jsme tak seděli na staré posteli za stolem obloženým čajovým nádobím, připadal jsem si jako na odpoledním dýchánku v zemi za zrcadlem. Kolem nás bzučely včely a Avar vyprávěl další ze svých historek, ke kterým strážce sem tam něco přisadil.
Výjev jako z Alenky
Připij si na cestách z praktické nerezové placatky.
Objem 240 ml a několik variant vygravírovaného motivu.
Večerní hostina
Po důkladném průzkumu širého okolí přišel Avar s dalším návrhem: „Dejte každý pět manatů a večer si uděláme hostinu.“ Jelikož se nepovažujeme za vyžírky, rádi jsme přispěli, načež pan šéf i s posbíraným obnosem někam odcválal.
Když se za pár hodin vrátil, hrozně se omlouval, že nesehnal propriety na šašliky a tak bude jen ryba, kuře a brambory. Zato však v hojném množství a doplněné horou zeleninového salátu, který se dělá snad automaticky úplně ke všemu.
Zatímco zručně porcoval maso sekerou na nízkém špalku a rozpaloval ohniště, vyzvídal jak je to s vařením u nás ve Střední Evropě. Jestli ho necháváme většinou na ženách, jako je tomu u nich nebo se k plotně občas sníží i muži. Ono s genderovou korektností a spravedlností to ve zdejších končinách není žhavé a muži mají většinou hlavní slovo (a pracují na zdroji příjmu), zatímco se ženy starají o blaho domácího krbu.
Bez zajímavosti není ani fakt, že potkat na vesnici mladou holku je skoro nemožné. Všechny jsou poměrně úzkostlivě drženy doma a čekají na svého ženicha. Není divu, že jsou tu pak svatby značně populární záležitost, když do jisté míry znamenají vlastně vysvobození. Ve městě je možné narazit na nějaký svatební salón s hojností podobnou jako u nás na trafiku.
Vaření
Žádná dívčí společnost (kromě té, kterou jsme měli s sebou) nám večer bohužel nezpříjemnila, ale ono množství jídla a čaje se o postaraly o dostatek zábavy samy o sobě. Vše kromě zeleniny prošlo úpravou podle jednoduchého receptu. Žhavá pánev, hodně oleje a hodně soli. Z masa i brambor Avar nasmažil v podstatě chipsy a na nás bylo abychom v rámci výroby protijedu k tomuhle instantnímu infarktu zpracovali dostatek zeleniny do salátu.
Samozřejmě, že se již po několikáté toho dne podával čaj. Vodku, jak nám bylo s množstvím omluv objasněno, nám nalévat nemohl, protože nedávno začal Ramadán a byť i jen poskytnutí alkoholu v tomto období by byl hřích (natož jeho konzumace).
Díky Alláhovi za ty dary. Pravděpodobně jen díky tomuto měsíčnímu půstu, ke kterému každý muslim dle úrovně své víry přistupuje po svém, nás za ty tři týdny pobytu v Azerbajdžánu pohostinní obyvatelé neuchlastali k smrti.
Zapálenější věřící jako děda včelař v době Ramadánu opravdu od východu do západu slunce nic nejí a teoreticky by neměli ani pít. Většina populace však k půstu přistupuje benevolentněji a zříká se pouze alkoholu a podobných necnostní. Jako hosté jsme nebyli nijak omezování s výjimkou pití alkoholu a to ještě záleželo na konkrétním hostiteli.
Hostina
Je čas jít…
Hezky naložit
V zapadlém koutku světa jsme postupně pronikali do zvyků a obyčejů jak kulturních tak i náboženských (děda se opravdu poctivě pětkrát denně modlil) a zvykali si na pobyt v zemi s výrazně odlišnou kulturou a neuvěřitelně vstřícným přístupem k návštěvníkům.
Jediným nepohodlím, které jsme pociťovali byla ukecanost našeho hostitele. To, co se ze začátku jevilo jako milá komunikativnost a snaha podělit se s cizinci o znalosti okolí, se brzy změnilo v nebezpečí vymluvené díry do hlavy. Historky o tom jak Rusové křížili Yettiho s člověkem, aby získali vojáky schopné konkurovat Američanům, navíc naznačovaly krapátek bujnější fantazii vypravěče.
V průběhu druhého dne jsme také usoudili, že by bylo krajně nezdvořilé oxidovat zbytečně dlouho. Přišel čas nazítří zvednou kotvy a vypotit nabrané kalorie na horském hřebeni.
Protože v zapovědniku Zagatala už prý kromě vodopádu nic zajímavého není a cesty skrze hustý les nikam nevedou, chtěli jsme se vypravit na nedalekou horu Qudurdag poblíž hranic s Ruskem.
Avar nedal jinak, než že nám na rozloučenou ještě ukáže kudy do kopců. A tak nás doprovodil do malebné horské usedlosti na začátku hřebene, který se táhne až k hranicím. Ve vsi jsme vzbudili tradiční pozdvižení a také zde začal jeden z nejdivočejších treků mého života. Ale o tom příště…
Výprava na šutru
Fotogalerie
Praktické info
Informace o vízech a vstupu do země: http://zahorami.cz/2016/03/azerbajdzan-viza-a-povoleni-ke-vstupu-do-chranenych-pohranicnich-oblasti/
Nejlepší způsob jak se domluvit je stejně jako v celé kavkazské oblasti ruština. Nemusíte ji nutně umět, stačí znát pár základních slovíček, rozumět a být kreativní při vytváření nových slov. Za šest týdnů se na maršrutku dokážete zeptat pěkně plynule a z 90% spisovně. Ve městech je docela pravděpodobné, že narazíte i na někoho kdo umí anglicky.
Gruzínští taxikáři nabízejí z Lagodekhi k hranicím férovou cenu. Stačí se zeptat místních na obvyklou platbu – my platili tuším 5 lari za auto (cca 55 kč). Z druhé strany je to horší – pokud vezmeme v uvážení neskutečně levný benzín, tak si lze snadno dopočítat rozumnou cenu za 12 kilometrů cesty do Balakanu, který je nejbližším městem. Velmi pravděpodobně budete muset tvrdě smlouvat a velmi pravděpodobně vás stejně vezmou na hůl, protože moc jiných možností není. Navíc si zde na rozdíl třeba od Gruzie taxikáři nekonkurují, ale drží při sobe v jakémsi kartelu. Takže odmítnutí jednoho vydřiducha s tím, že u kolegy to bude levnější, většinou nevede ke kýženému výsledku.
V Balakanu lze bez problému nakoupit a vzít si autobus nebo taxík dále. Pokud byste chtěli jít v našich stopách, má smysl jet rovnou do Qabizdary, která je na půl cesty do Zagataly. Pokud se vám nechce najímat taxi je možné dojet autobusem do Katexu (čtěte Katech – X se čte jako CH) a zbytek dojít, i když to je ještě pořád kousek cesty.
V Zagatale (nebo Zaqatale – záleží na transkripci) je turistická informační kancelář, ale její užitečnost nemohu nijak soudit, protože byla v době naší návštěvy zavřená.
Cestu k vodopádu jsem zhruba vyznačil na mapě. Prosím berte v potaz že se jedná o rekonstrukci a pozice samotného vodopádu je přibližná, ale směr cesty by měl sedět a není jej jak minout. Jde se proti proudu řeky Katex (Katech). Začít se dá z kterékoliv strany, ale pokračovat je nutno po stoupající stezce nalevo. Doporučuji se na cestu i vyptat.
Co se pozvání na čaj týče, bývá to v Azerbajdžánu spíše oznámení než otázka a odmítá se poměrně těžko. Jedná se o běžnou záležitost a málokdy z něj vyváznete i hladoví. Stačí dodržovat běžné zásady slušného chování a bude se pravděpodobně jednat o velmi příjemnou záležitost. Na druhou stranu je dobré vědět kdy se vzdálit. My jsme na to nebyli moc připraveni, ale prý je pěkné nechat hostitelům malý dárek (něco z naší země atp.). Azerbajdžánci jsou nesmírně srdeční a pomohou s čím budou moci. Abyste nebyli zmatení, upozorňuji, že „řeka“ a „čaj“ se řeknou stejně – „čaj“.
Mapa: Klasikou jsou sovětské vojenské mapy, ale velmi užitečná pro pobyt v celé zemi se ukázala automapa Azerbajdžánu „Azərbaycanin avtomobil yollari“, kterou nám koupil pán v Balakanu. Je překvapivě podrobná a má v sobě i základní vrstevnice, takže v horách se podle ní sice přesně orientovat nedá, ale pro plánování nejbližších dní je neocenitelným pomocníkem. Mapu kupoval v obchodě, který byl něco mezi papírnictvím a smíšeným zbožím.
Směle piš do komentářů – pomůžeš mně i budoucím čtenářům. Vlákna komentářů lze také sledovat.