Jak poznat náročnost (nejen) alpských turistických tras a co jednotlivé obtížnosti znamenají

Jak náročná asi bude ta či ona stezka? V mnoha zemích mají svůj systém značení, podle kterého se dá zhruba orientovat. V článku se podíváme především na Alpy, ale na nějaké podobné rozdělení narazíte i jinde ve světě.  Zejména pokud používáte např. Mapy.cz nebo Locus, kde se náročnosti tras (pokud je někdo zaznačil) také ukazují.

S čím se můžete setkat

Z pochopitelných důvodů klasické „značky“ v Česku nějaké širší rozdělení obtížnosti nevyužijí, ale v “opravdových horách”, jde o extrémně užitečnou informaci. V Evropě se setkáme zejména s tzv. Swiss Alpine Club (SAC) klasifikací nebo s podobným systémem rakouského Alpenvereinu (ÖAV, Rakouský alpský spolek).

Na základě dělení zmíněných dvou spolků se snaží označovat stezky i celosvětově nejvýznamnější zdroj volně dostupných digitálních map OpenStreetMap, odkud je v různé podobě přebírají aplikace, které s OSM pracují (mimo jiné i Mapy.cz nebo Locus). Díky tomu byste, až budete příště plánovat lehkou alpskou procházku v mobilu, neměli skončit připlácnutí a vyklepaní na skále.

Kromě zemí s „oficiálním“ hodnocením obtížnosti ale v mapách na podobně značené stezky občas narazíte i jinde. Jde o to, jak mapující dobrovolník zanesl trasu do OSM (a jak ji případně někdo po něm upravil). V těchto případech je potřeba data z OSM brát s rezervou, ale je super, že v tomto směru vyvíjejí iniciativu a hodnocení náročnosti nabízejí.

Příklad, jak různé stezky na mapě vypadají najdete třeba v oblasti kolem sedla Sustenjoch a jezera Göscheneralpsee. 

Čárkovaná trasa je ještě v pohodě, tečková už může být hodně extrémní. Zdroj: Mapy.cz

Klasifikace tras v Alpách – přehledná tabulka

Následující tabulka vychází z dostupných zdrojů (a vlastní zkušenosti), které se švýcarské resp. rakouské klasifikaci obtížnosti věnují. Krom povědomí, jak stezky značí naší sousedé vám dá představu, jak moc se i „oficiální“ horská trasa může lišit ve své schůdnosti.

Zdaleka totiž neplatí, že co je vytyčená „značka“, co půjde projít s prstem v nose. A to se nebavíme o ferratách, které samozřejmě vyžadují zcela jiný přístup a jistící vybavení – byť ty nejnáročnější trasy si s nimi nezadají. Ferraty mimochodem na mapě poznáte podle typického symbolu žebříčku.

Podotýkám, že níže uvedené hodnocení tras pochopitelně vychází z “ideálního stavu” za dobrého počasí, viditelnosti, suchého terénu, “schůdných” sněhových podmínek, atp.

Pár důležitých poznámek

K zobrazení: Mapy.cz zatím mírně zjednodušují do třech stupňů obtížnosti (v zásadě stejně jako samotné SAC značení). Všech šest kategorií zobrazují například OpenAndroMaps s renderovacím tématem Elevate v aplikaci Locus map (jak konkrétně to vypadá si můžete přečíst v mapovém klíči Elevate). Kdo je používáte, schválně si oblast najděte v aplikaci výše odkazovanou oblast – uvidíte doslova plejádu obtížností.

Značení v terénu: V praxi pro nejtěžší obtížnosti nemusí ani v Alpách existovat – pokud máte na to se na cestu vypravit, nejspíše nepotřebujete vodit za ručičku :)

Pro pohyb mimo Alpy: To, že trasa na mapě „není čárkovaně či tečkovaně“ automaticky neznamená, že nebude psycho. Jde o to, jestli má daná země vůbec nějaký systém klasifikace a/nebo o to, jak dotyčný mapař stezku zanesl do OpenStreetMap a jak se trefil. Spíše to vnímám tak, pokud vidím tečkovanou stezku, měl bych se připravit na to, že si nejspíše zalezu nebo mě čeká hodně exponovaný a nepříjemný terén nebo jiná radost popsaná v tabulce výše nebo všechno dohromady :)

Jak to celé vypadá v terénu na rozcestnících najdete na webu Děvčete z hor.

Alpská stezka kterou jsme slézali z vrcholu Brunnkogel (1708 m). V mapách je označena jako T4 SAC (a osobně bych kvůli dvěma lezeckým pasážím řekl že na hraně T5; připomínám ovšem, že Rakušané oficiálně nemají tak podrobnou klasifikaci). Pro člověka se základními lezeckými dovednostmi, který se už s podobnými úseky někdy setkal, sice pořád náročná a maximální opatrnosti hodná, ale v zásadě docela zábavná cesta. Kamarádi, kteří něco podobného lezli prvně, ovšem měli oprávněný respekt a bylo potřeba si navzájem pomoci k bezpečnému sestupu.

Co je a co není schůdné s batohem

Možná se v duchu ptáte, kde leží hranice “schůdnosti” pro případ trekování s větším báglem. Osobně bych ji pomyslně nakreslil někde těsně před T4, ale vzal bych si na to tlustou pastelku. S těžší bagáží vám už T3 (což je ale ve vyšších horách normálka) dá pořádně zabrat.

Vyšší obtížnosti cest jsou náročné a potenciálně nebezpečné i úplně nalehko. I když pochopitelně každá štreka je jiná, záleží na reálném množství obtížných pasáží, aktuálním počasí i na kondici a zkušenostech horala.

Nejednou se nám stalo, že jsme si v horách kdesi na východě prostě museli poradit a navzájem si pomoci nenadálý drsnější úsek nějak bezpečně(!) překonat. Otáčet jsme se kvůli neschůdnosti terénu na dlouhém treku naštěstí nikdy nemuseli (na jednodenním výletě ano). Ale rozhodně jsme na to několikrát byli mentálně připraveni a také padlo pár rozhodnutí včas zvolit pravděpodobně průchodnější variantu.

Závěrečný tip: Pokud jste orientační začátečníci, mohl by se vám hodit také článek, jak se naučit pracovat s mapou.

Stoupání k Větrnému sedlu v horách na Sibiři. Celý výstup je v čím dál strmějším svahu po šutrech a suti. Dle mého odhadu krásná T3 – kdyby ji někdy někdo vyznačil a obtěžoval se s klasifikací.