Přechod národního parku Rondane: Kde si hrají trollí děti
Když se řekne „přechod přes nejvyšší kopec nejstaršího národního parku v Norsku“, zní to samo o sobě skvěle. Proto tentokrát nebudu nic dodávat a rovnou se pusťme do samotného cestopisu.
Výlet napříč Rondanem se v obou směrech dá rozdělit na dvě části. První je zcela pohodová procházka pod Rondslottet (někdy psán jako Rondeslottet, výška 2 178 m) a druhá brutální výstup k výšinám. Nečekaný dodatek mi pak připravil ještě brutálnější sestup. Zasloužená kochačka je stejně ta nejlepší, ale popořádku …
Tak to je on… na něj se budu muset vydrápat.
Jak nestopovat po Norsku
Ráno, ještě v Lillehammeru, nezačalo nejúspěšněji. Prvně se bedlivě sledovaná předpověď počasí změnila z lehkého odpoledního deštíku na kalamitní průtrž. V druhém sledu jsem po hodině a půl postávání u dálničního přivaděče kapituloval a jako zpráskaný pes se odplížil k autobusu.
V zdrcující zpětně vazbě od kamarádky jsem se mimo jiné dozvěděl, že autostop funguje výrazně lépe, pokud je členem nízkonákladové jednotky mladá krásná žena. Tak abych si s sebou do Skandinávie příště vzal nějakou návnadu.
Faktem je, že za cenu 100km jízdy autobusem po Norsku, u nás pořídíte romantickou večeři pro dva. A ještě zbyde na flašku útěchy, až vám dotyčná dá košem po zjištění, co s ní plánujete o prázdninách.
Opusťte mne chmury mé
Veškeré mě pochmurné nálady zmizely v nenávratnu, jakmile řidič vybral poslední zatáčku do sedla, za nímž se rozkládá národní park Rondane. Bradu jsem si narazil o kolena, jak mi poklesla čelist.
I když se jedna spíše o zelenožluté hroudy než hrdé vzdušné štíty, tyhle kopce mají velkolepý styl. Možná je to hrbolatou neuspořádaností s jakou jsou tvarovány, možná je v jejich rozmístění určitá prastará vznešenost. Rozhodně je však jízda kolem nich zážitek, který doplňují roubené chalupy s trávou na střechách a ovce pasoucí se na nejméně pravděpodobných místech.
Paráda
Ach ti Norové…
Aby nebyl můj příjezd zbytečně sluníčkový, tak na konečné autobusu vystřídal epické rozhledy nálet komárů a osvěžující deštík. Nicméně ani jedno netrvalo víc než prvních pár kilometrů, než jsem nabral výšku, abych ocenil další kýčovitá panoramata vyloupnuta z šedi zapadajícím sluncem. Takhle nějak vypadá fotografický ráj.
Perfektní norský podvečer
Podle mapy jsem se nemohl rozhodnout, u kterého potoka přečkám oznámený deštivý den. Avšak hned první plac rozhodl za mě. Divá řeka, tůň a perfektní místa mezi břízkami se zalíbily nejen mne, ale taky skupině norských mladíků vyzbrojených rybářskými pruty. Společnost je vždycky fajn.
Zaujal mě jejich přístřešek. Zda se, že Indiáni nebyli tak originální, jak si mysleli, když vynalezli teepee. V Norsku na podobnou konstrukci přišli taky a říkají ji lavvo (čti „lavu“).
Schválně. Co mu chybí?
Norové, co se jejich střelených zvyků týče, samozřejmě nezklamali. Druhého dne, když jsem ještě za blankytné oblohy přišel na návštěvu obhlídnout jejich tábořiště, zaveleli po chvíli: „Koupání za pět minut. Přidáš se?”
Nerozumně jsem téměř hmatatelnému sociálnímu tlaku podlehl. Co by osamělý tulák neudělal pro udržení křehkého dočasného přátelství? Po té, co mládenci naskákali a já rozvážně vkráčel do pekelné ledové tůně, přišel za mnou jeden z nich: „Tak co, lituješ svého rozhodnutí jít s námi?”
Ryby tu nakonec moc nebraly
„Hele, bylo to třicet vteřin velmi intenzívní lítosti, ale teď venku se cítím skvěle, díky.”
Jezero v Lillehammeru, o kterém jsem si původně myslel, že je odporně studené, bylo proti této horské bystřině jako termální bazének. Většina domorodců je prý zvyklá koupat se celoročně. Celkem to chápu, protože aniž by zamrzala, voda zde s teplotou už moc níže nemůže.
Pěkné ale ledové
Kde soudruzi ze severu udělali chybu?
Během další hodiny se obloha rozhodla vyplnit předpovědi digitálních rosniček a spustila tóčo. S uspokojením jsem nad románem Clifforda Simaka poslouchal hromovou party a bušení deště i krup do tropika stanu. Při jedné z mnoha líných otoček jsem však zjistil, že tady něco nehraje. Plovoucí podlaha ani vodní postel nebyly v balení.
S mírnou obavou jsem nakoukl do předsíňky a zjistil, že kolem stanu fičí nový potok a líbí se mu u mne natolik, že si pod podlahou zřídil odpočinkové jezírko. Podlážku má Jurek naštěstí dost vysokou i odolnou, takže moje maličkost zůstávala v suchu. To bohužel nemohli říct mí severští kolegové. Když jsem si vzpomněl, že jejich lavvo nemá podlahu, usídlila se ve mě zvědavost, v jakém stavu je po dešti najdu.
Trocha čtení do deště
V málem mezičase slabší chlístanice se jeden z nich přišel přeptat, jestli jsem v pořádku.
„Já ano, ale co vy?”
„Máme skrz přístřešek řeku, trochu jsme namokli. Mužů se podívat k tobě dovnitř?”
Jasně. Po rychlém zhodnocení stavu mého obydlí chudák s mírnou závisti konstatoval, že tam mám fakt sucho.
Při důkladnějším vyhlédnutí ven jsem se nedivil jeho překvapení. Celý plac se změnil v improvizované řečiště a suchou nohou bych se že stanu nejspíše nedostal.
Prší prší, jen se leje
Když nejhorší nápor ustal, ale stále krápalo, našel jsem své lehce navlhlé přátelé diskutovat opět u tůňky. Na okraji divoce vířícího kotle, v který se změnila díky přívalu vodního živlů, se spokojeně cachtala docela hezká turistka.
„Kolegyně bude taky zdejší,“ odtušil jsem.
„Samozřejmě!”
Bohužel po osvěžující koupeli zamířila i se svou kamarádkou dále. Nikdo se tu nezastavoval, všichni procházeli a spěchali, kdo ví kam. Ti, kteří došli až po dešti, navíc nevypadali moc šťastně. Skoro jako by si ten nádherný prosluněný večer ani neužívali…
No není v té Skandinávii hezky?
Vzhůru na Rondslottet a zpátky ni krok
Ráno vrcholového dne mě zastihlo ospalého a morálně nepřipraveného k výkonům. 1300 metrů na těžko nahoru a pak stejný objem zase hezky dolů v jednom dni není nic, do čeho by se duševně zdravý člověk zrovna hnal. Z optimistického budíčku před šestou se stalo bolavé vykotění okolo osmé. Nu dvě hodinky zpoždění, co to je…
Rozehřívací skororovinku jsem zvládl bez obtíží, ovšem potom přišel finální výstup. Abych měl funění do kopce pestřejší, chvíli po jeho započetí se v dáli ozvalo temné zadunění. Přestože bouřky hlásili až na večer, v tuto chvíli jsem zaváhal.
Tudy …
Díky chvilkové dostupnosti signálu ještě jednou porovnávám předpověď s tím, co se kupí v dálce na obloze. Podobný jev jsem tu už viděl. Nad centrální části Rondane je krásně a všude okolo černomodrý maras. Nakonec se rozhodují důvěřovat Norům, že počasí ve své zemí mají zmáknuté, a po vyčíhnutí záchranného místa k sestupu vyrážím vzhůru.
Nebyla to úplně sranda
V době, kdy mi nahoru chybí cca 700 metrů, koukám na hodinky. Jedenáctá, takže do půl druhé nejpozději jsem tam. V právem koleni mě píchne na znamení nesouhlasu s tímto ambiciózním plánem. Vysvětlují svým tělesným součástkám, že pokud mají jakýkoliv problém, proberem to v klidu večer. Teď na podobně diskuze opravdu není vhodná chvíle.
Koleno si naštěstí dalo říct a poslušně mě i bágl v daném časovém limitu vyneslo na vrcholovou plošinu.
Pohled zpět
Připij si na cestách z praktické nerezové placatky.
Objem 240 ml a několik variant vygravírovaného motivu.
Zasloužená kochačka
Musím říct, že hora Rondslottet je jedním z těch míst, kvůli kterým stojí za to putovat stovky kilometrů, bojovat v bažinách, být štván dravou zvěří a zdrhat před zákonem jen proto, abyste v jediném prchavém okamžiku stanuli na vrcholu a řekli pěkně nahlas „wau!”
Výhledy z Rondslottet jsou sympatickou kamennou symfonií
Rozhled ze špice kopce je fenomenální. Krajinu okolo pak zábavným způsobem doplňují turisti, kteří mobily snímají vrcholová panoramata a točí se kolem své osy jako korouhvičky.
Fotografové
Na vrcholu se se mnou výjimečně dali do řeči dva Norové. Zástupci tohoto jinak celkem nemluvného národa se podivovali nad mým batohem.
„Asi není tak těžký, jak vypadá,“ odhadují situaci.
„Možná jsem lepší, než se zdám na první pohled,“ kontrují já.
Ale stejně je prý přelez Rondslottet na těžko podivný nápad. Většina lidí sem stoupá jen s malým batůžkem. Pokud jste děvče ramenatého gentlemana, malé dítě nebo pes pak i bez něj.
Kudy teď?
Kámen?
Další jemně zadunění mě upozornilo, že jsem se možná kochal nezdravě dlouho. Po hodině fascinovaného zírání do dálek nastal vhodný čas k sestupu. Záhy jsem pochopil, kde vězí zakopaný vořech, že se kluci nad mým báglem tak podivovali. Pokud jsem si myslel, že z druhé strany čiperně seběhnu a cobydup budu spokojeně vegetit ve stanu, šeredně jsem se mýlil. Opět jednou zas a znovu…
Kámen zde!
Problém č. 1
Za Rondslottet následuje ještě jeho kamarádsky spoluvrchol Vinjeronden. Sedlo mezi nimi není úplně nevýznamné. Ony sice ty výškové metry navíc čistě číselně vyjádřené nejsou tak zlé, ale je tady:
Problém č. 2
Terén z masově oblíbenější, tzn. mé sestupové, strany připomíná prolézačku pro trollí děti. Trollí děti, které mají jedničku z tělocviku. Hopsání po obrovských balvanech, opatrně slézání a neustále balancování na hraně úrazu není s plnou polní na hřbetě vůbec jako výlet na Kokořín. Ani trochu.
Problém č. 3
Právě za zmiňovaným mezivrcholem jsem na chvíli následoval více svůj instinkt a méně značku, takže jsem si drsňácky přidal menší zacházku. Navíc se pekelně nerad vracím stejnou cestou. Špatná zásada, věřte mi…
Tomu říkám kotel
Fascinovalo mě, kolik lidí bere Rondane jako rodinný podnik. Kousek nad mým ranním tábořištěm stanoval táta s cca desetiletou dcerou a průběžně jsem potkával spoustu optimisticky naladěných famílii. Fandím jim.
Co mě však dostalo, byli psi. Když jsem si uvědomil, jaký terén museli chudáci přelézt, vydobyl si každý jeden chlupáč můj obrovský respekt. I když… Třeba mé nezkušené oko otipovalo choďáka, ale ve skutečnosti šlo o křížence spidermana s horskou kozou. Kdo ví… Výkon by tomu nasvědčoval.
Strana Rondslottet, kterou jsem sestupoval, je z nějakého důvodů výrazně oblíbenější pro jednodenní výstupy na lehko. Přitom celá cesta od Straumbu a Bjornholie, kterou jsem původně přišel, je mnohem jednodušší a hlavně hezčí. Možná je to mnou, ale když jsem se kus za prolézačkovou pasáží po posledním strmějším sestupu otočil zpět, tak mi kamenné koryto připomínalo desítky jiných nezáživných údolí, kde se okem není krom šedi čeho chytit.
Hřebínek cestou dolů na Rondvassbu
Poslední překvapení
Po nekonečném slézání a závěrečné rovince, kde jsem předběhl snad patnáct plíživých turistů se směšně malými batůžky, jsem si musel dát ještě bonusových pár set metrů k tábořišti. Přece nebudu platit za kempování v zemi, která má jeden z nejbenevolentnějších přístupu k táboření na světě.
U chaty Rondvassbu bych sice mohl mít k dispozici sušárnu a záchody (ha ha), ale mé priority v Norsku opravdu velmi přízemně směřovaly k peněžence. Resp. to těch skoro 100 norských korun vždycky raději ještě přízemněji prožeru.
Top ložnice, tábořiště mimo placený prostor u Rondvassbu
Po večeři, za kterou by se nestyděli ani pejsek s kočičkou (za vrcholový výkon to chce vrcholnou baštu), jsem spokojeně ulehl s cestopisem pánů Hanzelky a Zikmunda v domění, že mě toho dne už nemůže nic překvapit. Opět hluboký omyl.
Nejprve se o mou zábavu postaraly ovce, jež mě že stanu vylákaly otravným cinkáním zvonců. Řeknu vám, že půlhodina pozorování žárlivého a nespolupracujícího skopového je lepší než večerní show v TV. V pravidelných intervalech se milé ovečky střídaly v rolích ochránců, všemi způsoby střežících svůj nález nejšťavnatějšího drnu, a nájezdníků, kteří si vzpomněli, že na přesně tuhle travičku teď mají taky chuť.
Ovce ve válce
Druhé vykolejení z večerní rutiny má na svědomí obloha. Ne jen že nakonec pršelo maximálně deset minut a bouřková mračna nás způsobně obešla kolem dokola. Téměř nezapadající slunce cca v jedenáct večer vyrobilo v mracích okolo efekt, který dokáží popsat jedině jako „peklo na ruby“.
Pravda… nejprve jsem si nadával do závisláků, když jsem se škrábal do kopce, abych aspoň na chvíli chytil signál a spojil se s domovinou. Ale při pohledu do dáli můj digitální notorismus najednou získal hlubší smysl.
Tolik jsem se zakochal, až jsme oba s mým kolenem zapomněli na plánovanou večerní manželskou hádku. Stejně by ani jeden z nás neměl kam jít trucovat. Takže se zdá, že to spolu potáhnem v dobrém i ve zlém i nadále. Tak to má být. A pokud vám přijde divné, povídat si s kloubem, pak mi věřte, že po 14 dnech sóloputování si člověk rád pokecá úplně s čímkoliv. Od mravence po přezku na batohu ;)
Úžasný atmosférický úkaz
Fotogalerie
Praktické info
Klikni na mapu pro podrobnou trasu.
Budou se ti hodit také praktické tipy k cestování po Norsku.
Doprava
Pro podobný trek, jaký jsem vykonal já, existují dva ideální přístupové body. Ze severu je to parkoviště Straumbu kam jezdí jeden autobus denně z Ringebu od vlakové stanice. Jel po jedenácté dopoledne. Aktuální odjezdy vám řekne vyhledávání dopravy na google nebo https://en-tur.no/ – lze přepnout do angličtiny. Cena 77 NOK.
Zpět jsem se dostal od parkoviště Spranget, odkud jezdí několik autobusů denně do Otty. Cena na Norsko překvapivě mírná – 39 NOK.
Na Sprangetu i 5 km vzdálené chatě se dá půjčit kolo pro cestu mezi nimi. Za „lidových“ 100 NOK.
Na obou místech je možno nechat auto a vykonat okružní trek, o kterém píšu níže, a který v případě výletu na těžko doporučuji.
Spaní, jídlo, voda
Vody je v Rondane mimo samotné kopce dost. Jídlo je nutné mít na celou dobu s sebou. Na chatách sice možná něco mají, ale s ohledem na norské ceny to nebude chléb pro chudé.
Kempovat se dá po celém území NP Rondane naprosto volně, podobně jako ve zbytku Norska. Jedinou výjimkou je blízké okolí chat, kde se za stan (a jakési přidané služby) platí. Není nic jednoduššího, než poodejít dostatečně daleko za cedule s informacemi o ceně.
Technikálie a jiné verze přechodu
Já jsem tento přechod šel dva dny plus jeden, kdy jsem přečkával bouřku, plus ranní odchod na autobus. V zásadě se v jednom dni můžete snadno dostat pod Rondslottet, druhý jej přejít a třetí se dopravit někam dále.
Když se podíváte pořádně na mapu národního parku zjistíte, že je v něm možné udělat několik variant okružního treku. Osobně, po zkušenosti s přechodem na těžko, bych nyní šel do verze, kdy celý Rondslottet obejdu údolími, vyberu vhodnou základnu a na jeho vrcholu se otočím na lehko. Strana od Straumbu a Bjornholie je podle mě pro výstup i sestup o dost příjemnější než masově oblíbenější výstup od Sprangetu a chaty Rondvassbu.
Hmyz
Skandinávie je jedním z míst světa, které prosluly nemilosrdnými komáry. Když už se člověk dostane nad les, je celkem v pohodě. Ale pro úvodní průchod od Straumbu a vůbec spoustu dalších lesnatých míst na severu doporučuji nějaký kvalitní repelent. Já mám dobrou zkušenost s Life Systems Expedition Sensitive.
Připojení
Norsko je součástí Shenghenského prostoru a přistoupilo na dohodu mobilních operátorů v Evropské unii. Tudíž v něm můžeme využívat data i volání jako doma. Což je super třeba kvůli předpovědi počasí. Nejlepší bude pravděpodobně na domácích yr.no. Nicméně nepočítejte s tím, že signál bude všude. Do vnitřních údolí vysílače nedosáhnou.
Co dalšího v okolí?
Pokud jste trošku větší skupina a přemýšlíte, co dalšího spáchat v okolí Rondane, pak vězte, že nedaleko městečka Otta se nachází legendární řeka Sjoa. Na ní operuje každé léto banda fajn českých rafťáků, kteří vás za celkem slušný peníz rádi vezmou do peřejí. Více najdete na raftingnorsko.cz.
Pěkný soupis míst, která stojí za to v jižním a středním Norsku, připravili mí kamarádi z Czech the World.
Žízeň jsem fakt neměl
Směle piš do komentářů – pomůžeš mně i budoucím čtenářům. Vlákna komentářů lze také sledovat.