Inspirace

Svět, jak jsme jej znali ještě před měsícem, se (dost možná nenávratně) změnil jen proto, že Čína přešla na nový státní byznys model. Místo nasmlouvané pandy rozeslala do světových metropolí pandemii a teď rýžuje na prodeji zdravotnického materiálu. Z čistě pragmatického hlediska taková úprava hospodářství dává smysl. Pandy se množí zoufale pomalu, zato brebera poeticky pojmenovaná po zářivé sluneční koróně až nepříjemně rychle.

Příležitostně jsem konfrontován s nařčením, že i já se podílím na ničení rájů. Píšu o zajímavých místech a svými tipy usnadňuji cestování dalším lidem. Jsem tím pádem součásti turistického průmyslu a musím přemýšlet o jeho dopadech. Optimisté současný boom dostupného cestování opěvují jako možná největší neoficiální univerzitu světa. Všichni, kdo nahlédli do jejich učeben, ví, že také patří k jeho nejdůslednějším likvidátorům. Najít balanc mezi právem vidět a poznávat ale také nezadupat všechno krásné do země, to je, oč tu kráčí.

Každoročně na začátku ledna zveřejňuji několik jednoduchých výzev, které slouží jako inspirace k výpravám, zážitkům nebo třeba jen malému zlepšení dne. Pro vstup do nové dekády jsem oslovil své kamarády a známé, aby tuto tradici drobátko osvěžili. Přeji příjemné studování jejich nápadů a všechny nás potěší, když vás a vaše přátele co nejvíce z nich dovede k tomu, že za necelý rok budete mít o pár krásných vzpomínek víc.

Dávno jsem přišel na to, že předsevzetí jsou na houby. Neurčité chtění něco změnit zmizí většinou rychleji než oblíbená oplatka z batohu. Teprve pořádná výzva aspoň mně osobně nedá spát, dokud ji nepokořím. Učí mě postavit se k vlastní slabosti, pohodlnosti a dalším nepěkným vlastnostem čelem a pokud možno si souboj s nimi užít. Proto jsem vytvořil malou tradici každoročních cestovatelských výzev. Nejsou vždy nutně o překonávání sebe sama. Spíše o hledání nové inspirace. Pokud jste v tomhle byznysu noví, můžete si k těm letošním přidat i loňské nebo předloňské.

Zjišťuji, že k podivínům jako já se váže jeden zajímavý mýtus. Čas od času se mi lidé s lehkým obdivem svěřují, jak by neměli odvahu se do té či oné země vydat. Nebo se bojí cestovat sami. Některým zase strach nedovolí vypravit se na tak dlouho mimo domov. Mou odpovědí je konstatování, že na tom, co dělám, není nic statečného. Já bych se prostě bál zůstat doma.