Za oknem se probouzel k životu obyčejný jarní den léta páně 2019. S konvičkou zeleného čaje jsem jako obvykle usedl k počítači a pročítal došlou korespondenci. Jeden z e-mailů dost rázně přepsal můj program pro nejbližší rok. Byl od redaktorky renomovaného nakladatelství a stálo v něm, zda bych u nich nechtěl vydat knihu, protože je jí mé psaní sympatické. Nejen sicilští podnikatelé umí dát nabídku, která se neodmítá. Podle všeho nebyl sen stát se spisovatelem tak uhozený, jak jsem si kdysi dávno v páté třídě myslel…

O čem to bude?

Kam až člověka může dovést touha bloudit a objevovat? Jak se nenechat zaskočit průšvihy a vypořádat se s kulturním šokem? Jaké to je doopravdy cestovat sám? To je jen pár myšlenek, které mi obvykle táhnout hlavou, když strávím dostatek času na dostatečně zvláštních stezkách. Na spoustu otázek nemám odpovědi, ale vyplatí se o nich přemýšlet.

Kromě toho v knize najdete spoustu zábavných příběhů z odlehlých horských údolí či zapadlých uliček – zkrátka z míst, kam se povětšinou moc nechodí, ale kde čekají ty nejznamenitější krásy i podivnosti našeho světa. A samozřejmě vyprávím také o lidech, na které lze cestou natrefit, neboť bez nich by to celé nemělo duši.

Aktuální stav a plánované datum vydání

Po mnoha měsících společně strávených dní i dlouhých večerů je hotova téměř finální verze rukopisu. Nyní hledám v archivu ty nejlepší fotky, dolaďujeme detaily a slečna ilustrátorka kreslí první návrhy, které okoření celé knižní dílo.

Datum vydání je plánováno na začátek září 2020

Tak si pomalu vytipujte své oblíbené čtecí křeslo nebo pořiďte hezkou lampičku k posteli ;)

Ukázka

Těch pár kilometrů od křižovatky s hlavní silnicí k jezeru Neor mi připadalo nekonečných. Silou vůle jsem se snažil své ušní bubínky přesvědčit, aby nepraskaly a zachovaly aspoň část své schopnosti přenášet zvuk i pro období života, až vystoupím z auta. Pokud mě dříve nezabije hudební vkus těch dvou chlápků, co mě vzali na stopa.

Íránci v posledních letech prý objevili kouzlo horské turistiky. Kromě čistého vzduchu a přírodních krás je do kopců žene především touha po svobodě. Mezi horami, mimo dosah náboženské policie, shazují ženy šátky, milenci se vodí za ruku a z autorádií duní západní popové hity nebo cokoliv, k čemu se dostali při poslední šifrované seanci s youtubem. Ve městech je podobné chování pochopitelně nelegální. V nečekaně otevřených rozhovorech s místními mi často přišlo na mysl Československo před rokem 1989. U nás trampové také utíkali do přírody, kde mohli aspoň na chvíli zapomenout na spoutaný a smutný svět komunistického režimu.

Hory i pro mě vždy znamenaly svobodu. Volnost pohybu, prázdnou hlavu a absenci tlaku běžných povinností. Pro obyvatelé zemí, jako je Írán, jsou mnohem víc. Jsou místem, kde aspoň chvíli můžou žít normálně. A třeba si i zatančit, kdyby chtěli…

Nebo prověřit svou prďáckou reprosoustavu neidentifikovatelnou produkcí na pomezí hudby a stonásobně zesíleného záznamu dvanáctiválcového závodního motoru. Snažím se být slušný stopař a vydržet prakticky jakoukoliv libůstku řidičů, co byli té lásky a nabrali mě. Tentokrát jsem se ocitl na hraně, ale než došlo k nevratnému poškození sluchu, vysvobodila mě modrá hladina jezera zvěstující víkendový cíl rekreantů a startovní bod mého přechodu pohoří Talesh. Pár úsměvů, přání hodně štěstí a dál už mě doprovázely jen vlastní neuspořádané myšlenky.

Stanovani Fanske Hory Tadzikistan