Recenze knihy “Ve stínu duhy”: Autentické vyprávění o tom, jak se v Pákistánu nezbláznit

Na sklonku loňského roku mi na stole přistála kniha od vydavatelství Host „Ve stínu duhy – příběh o životě v Pákistánu“ s prosbou, zda bych na ní po přečtení nespíchnul recenzi. Tak tady je a pro netrpělivé rovnou prozradím, že ač má kniha své mušky, stojí za to.

Kromě hravého názvu mě zaujala skutečnost, že autorka Marcela Müllerová své dílo vydala s neobvyklým odstupem. V dnešní době, kdy se z každé cesty jedou online streamy a budoucí autoři cestopisů zakládají HitHitové kampaně ještě dřív, než dorazí domů, je odstup zhruba 13 let od návratu dost nezvyklý.

Kniha vás tak kromě cesty prostorem vezme i na cestu časem. I když… pokud se bavíme o Pákistánu, musíme do tohoto přesunu započítat především přeskok do velmi vzdálené kulturní dimenze.

S malou dcerkou do Pákistánu?

„Příběh“ začíná rovnou dost dramatickým příjezdem do pákistánského Péšávaru, kam se vypravěčka a autorka v jedné osobě právě na dva roky přestěhovala spolu s manželem a čerstvě narozenou dcerou. Její muž tam totiž bude spolupracovat na jakémsi mezinárodním projektu (později se dovídáme, že jde o prevenci přírodních katastrof).

Stačí si přečíst anotaci na obálce a první tři strany, aby čtenář naznal, že tohle nebude klasické sluníčkové povídání o tom, jak je rodinný život na cestách úžasný…

Už jen oznámení takového dobrodružství by ve většině běžných domácnosti asi neproběhlo moc hladce. Tipuju, že velká část lidí by poté, co jim partner nachystá podobný „výlet“, místo letenek řešila spíše rozvodové papíry. Když k tomu přidáme skutečnost, že se píše rok 2007 a běžné zprávy z Pákistánu obsahují výrazy jako „bomba“, „střelba“ nebo „atentát“ častěji, než bychom je našli v průměrném hollywoodském thrilleru, nelze než téhle rodině složit první poklonu.

Svět bláznů

V průběhu čtení jsem se neubránil mnoha dalším uznalým zabručením. Nejen v momentech, kdy jsou zmiňovány dramatické události, ale povětšinou ve chvílích, kdy se autorka rozepisuje o na první pohled velmi všedních záležitostech.

Jenže tyhle „všední starosti“ se odehrávají v extrémně nevšedním světe. Aspoň pro nás, kteří jsme zvyklí na řád a evropská kulturní pravidla. U nás většinou neřešíme svérázné služebnictvo, dlouhé výpadky elektřiny ani havěť v baráku. Nemusíme se plašit, protože běžnou součástí svatebních oslav je střelba z pušek. Když jdeme k doktorovi, tak se obvykle nemusíme bát o život…

Do toho si přidejte očekávatelný chaos naprosto ve všem a zkuste si – znovu – představit, že se v tom bordelu na kolečkách máte starat o novorozence.

Marcelina rodina to má samozřejmě jednodušší o skutečnost, že v rámci pákistánských poměrů si může dovolit žít na hodně vysoké noze. Ale tento kontrast si uvědomují a pro čtenáře je to další zajímavý rozměr v nahlédnutí za oponu netradičního rodinného života.

Jak se kniha čte

Marcela Müllerová nám kromě těžkostí s péčí o dítě i sebe samu v cizí zemi předkládá také pestrý obraz města Péšáváru, kde dva roky žili a plastické charaktery lidí, s nimiž trávili čas. Vezme nás i na pár výprav jinam po Pákistánu nebo na exkurzi do místní školy, kde po určitou dobu učila a snažila se o elementární změny k lepšímu. Kromě toho má čtenář příležitost zběžně nahlédnout do drsných spletí pákistánské politiky, která chtě nechtě skrze momentální bezpečnostní situaci ovlivňovala každodenní život.

Rozhodně však nečekejte komplexní dílo, které by mělo ambice nějakým vyčerpávajícím způsobem představit Pákistán tehdejší doby. Spíše fragmenty z deníku a autorčiny vzpomínky a postřehy – což ve výsledku rozhodně není na škodu, jen varuji případné politicko-kulturně-historické nadšence mezi čtenáři.

Co knize bohužel často chybí, je nějaké učesání, koncepce a větší přehlednost. Někdy jsem se malinko ztrácel v postavách a sem tam bych vážně chtěl vědět víc o nakousnutém tématu nebo naopak oželel vysloveně „deníkový“ styl pasáže. Zejména ze začátku mě tyhle „nedostatky“ rušily při čtení, ale jsem rozhodně rád, že mi zvědavost nedovolila knihu odložit.

Po pár stranách jsem text přijal především jako autentickou výpověď, jaké to je být hozen s miminem do neklidných vod Pákistánu a učit se plavat tak nějak za běhu. A to výpověď, která mě ve výsledku fascinovala a bavila, i když jsem si k ní musel trochu hledat cestu.

Chlapi se možná ušklíbnou, když si budou číst o silnějších emocionálních stavech nebo pláči autorky, ale safra – upřímně, při mnoha z popisovaných situací by do nějakého pohnutějšího stavu dospěl každý první a půltý. Jen někdo ukápne slzu, někdo nadává a někdo upustí páru jinak. Pokud je Marcela Müllerová jen z poloviny tak drsná, jak nakonec z knihy vychází, pak nelze, než jejímu manželovi gratulovat.

Kromě toho všeho z knihy sálá příjemný pocit, kterých bych nazval jako zvídavost smíchanou s respektem. Přes všechny těžkosti, které v Pákistánu zažívá, si jej autorka zjevně oblíbila a s mnoha lidmi ze svého okolí si vybudovala vřelý vztah. Pasáže, kde se věnuje všemu pěknému, zajímavému nebo obdivuhodnému skvělé přispívají do mixu dojmů, které si z knihy odnesete.

V neposlední řadě se mi na cestopisu „Ve stínu duhy“ líbí skutečnost, že si v něm nikdo nehoní ego ani se nesnaží „vypadat protřele“, ale prostě a jednoduše nám předkládá své nevšední zážitky. Ber nebo nech být…

TIP na závěr: Mrkněte na některé další mé oblíbené cestopisné knihy ;)