Svatý nos a putování Zabajkalským národním parkem

Poslechni si cestopis jako podcast

Poloostrov Svatý nos je mnohem méně známý a naštěstí také méně navštěvovaný než ostrovní brácha z protějšího břehu, Olchon. Kromě hmyzích náletů a husté tajgy nabízí i krásné pobřežní výhledy na Bajkal a příjemnou rekreaci v sirných termálních pramenech. Vše však začíná v Usti Barguzin – posledním městečku před vstupem do národního parku.

První rozhlédnutí po Usť Barguzin vzbuzuje v neznalém návštěvníkovi dojem, že tu něco sakra nehraje. Na jednom z posledních míst východního pobřeží Bajkalu, kam se dá dostat jinak než lodí nebo vrtulníkem, vypadají široké bulváry, které by pojaly i nejpompéznější prvomájový průvod, přinejmenším podezřele. Tedy jen do okamžiku, než si turista uvědomí, že se nachází v srdci dřevařské mocnosti a všechna ta těžká technika musí mít kudy jezdit.

Typická křižovatka širokých cest v Usti Barguzin

Zásoby dřeva na dozajista tuhou zimu jsou složené před každým z domů. Malebnost vísky před ploty doplňují obrovské tahače, studny, zapomenuté vraky a plechové konstrukce, které tipujeme na lokální verzi tradiční ruské „baně“.

Mezi významné monumenty Usti Barguzin patří prehistorický přístav. Zrezivělé nákladní jeřáby a odstavené polovraky lodí nadchnou každého milovníka techniky nebo zloděje kovů. V případě, že by se v nás probudil plavební duch, mohli jsme si jednu z lodiček i pořídit. Majitel se nám ji pokoušel střelit za pouhých 5 000 eur. No nekup to…

Rusko je urbexový ráj…

Do Ruska za lidskými příběhy

Procházka po prašné dálnici nás dovedla k vytipovanému ubytování. Pan Bekhetov měl ve svém proslulém guest housu volné už jen pryčny ve sdíleném pokoji. Tento fakt samotný by nás nijak nerozhodil, nebýt velmi svérázného spolubydlícího, s kterým jsme se takto chtě nechtě seznámili. Říkejme mu třeba Saša.

Saša utrpěl, řeči novinářů, tzv. HLP. Neboli „Hluboce Lidský Příběh“. Normálně žije v Moskvě, ale toho času trávil v Usti vzácné dny s dcerou, od které je po zbytek roku kvůli rozvodu odloučen. Mírně řečeno, nezvládá svou životní situaci moc dobře.

Saša u grilu

Ve výsledku jsme v jeho společnosti strávili dvě velmi dlouhé noci a část dne. Po většinu této doby tipuji minimální obsah alkoholu v krvi na 2,5 promile. Často nám nabízel „whisky“, ve které hledal spíše zapomnění než kouřové aroma a stopy zrání v dubovém sudu. O kvalitě jeho nápoje svědčí fakt, že jednotlivé panáky na střídačku zapíjel colou a lákem z okurek. Celou noc.

Chrápání, které se dalo měřit seismografem, bych mu ještě odpustil. První noc, kdy mu nepřišlo divné nabízet panáka spícím kumpánům ve dvě ráno, asi taky. Druhou noc nám ovšem zpestřil spektakulárními návštěvami pokoje, kdy si vždy nejdříve rozsvítil, nahlas se omluvil, že dělá kravál a následně, soudě dle zvuků, přerovnal polovinu cimry od základů po strop. To se opakovalo každou hodinu mezi klidnými dlouhými epizodami, kdy svůj žal utápěl v kuchyni.

Ale jinak tam bylo moc hezky…

Večerní romantika

Noclehy v Bekhetově guest housu naštěstí přinesly víc než jen alkoholikova traumata. Jednak sám Saša jeden večer ugriloval slušnou omluvenku v podobě šašliků, jednak paní Bekhetová je výborná kuchařka a její rybí hody budou opěvovány ještě za dlouhá desetiletí, a především – v ceně ubytování je večerní „baňa“.

Mňam!

Baňa je ruská verze sauny křížená s lázněmi. V roztopené dřevěné chajdě nečeká jen neskutečný hic, ale také vědra s horkou a studenou vodou, naběračka a březová pomlázka. Návštěvník se tak může při saunění průběžně ochlazovat a pro mytí si připravit ideální teplotu vody, což já osobně považuji za skvělý vylepšovák.

Tom je připraven na saunění v ruském stylu

Na konci jsme se povinně vyšlehali březovými proutky a vydrhli do krásy, abychom hezky voněli ostrovním komárům, kteří si na nás už brousili sosáčky.

Tenhle barák však skýtá ještě jedno supermoderní překvapení. Budu-li stručný, tak vyhřívané záchodové prkénko jsem v kadibudce na konci světa opravdu nečekal. Máme se v Evropě ještě co učit.

Ruské překvapení č. 1

Rovnou za Nosem

Poloostrov Svatý Nos je součástí Zabajkalského národního parku a kromě 100 km² husté neprostupné tajgy nabízí výlet k horkým pramenům podél pobřeží Chivirkuyské zátoky a nebo celkem drsný výstup na Vrch Svatého Nosu (1877 m. n. m. – převýšení od nástupu na trek je 1400 výškových metrů jedním směrem). S ohledem na pochroumaný sval našeho spolucestovatele Toma jsme zvolili mírnější putování za Hadími prameny a jejich horkou sirnou lázní.

Poloostrov jako na dlani

Prvním významným bodem na trase je osada Monakhovo. Vybudované přístřešky a čilý ruch v přístavišti moc prostoru pro klid a mír v lůně přírody nedávají. Zde se dá bez obtíží dojet autem (nemusí být ani terénní) a pokud by se nám nechtělo pokračovat pěšky, stačilo si vybrat jednu z mnoha lodí nabízejících turistické povození. Nutno dodat, že jejich kapitáni moc neznali míru. Cena 5 000 rublů na osobu (asi 1700 Kč) nám přišla za celkem krátkou plavbu dost absurdní.

Monakhovo, startovní bod našeho treku

Kromě předražených loděk vede k ostrovní lázni také obstojně značená a vychozená pěšina. Hned od prvních metrů se jedná o náklad pro oči i paměťové karty foťáků. Rozhledy z pobřežních skalek na celou zátoku a vyvýšený chodník nám konečně dopřály tu pravou Bajkalskou romantiku.

Srdce fotografa zaplesá

Tak takový může být Bajkal

Než jsme se dopracovali na Svatý Nos, představovalo pro mě Bajkalské jezero mírné zklamání. Davy rekreujících se Rusů s auty zaparkovanými předními koly ve vodě, nekonečná plocha vodní hladiny a stereotypní les podél. Nic extra… Teprve tato cesta odhalila krásy členitého pobřeží a připravila pár epesních panorámat.

Svou atmosféru měly i vesničky Katuň a Kurbulik. Kromě přehlídky lodí a loďek nebo třeba hypermoderního požárního hlásiče si naše srdce získala především druhá zmiňovaná „děrevňa“ díky přítomnosti obchodu. Ne že bychom nebyli dobře zásobení z pevniny, ale dát po půl dni terénní chůze průchod svým choutkám a obžerství je vždycky radost.

Při požáru zabouchej

Kousek za Kurbulikem je poslední zátočina, kam se dá dojet autem. Za ní už téměř definitivně vymizela lidská přítomnost a na její místo se vtěsnaly jiné organismy.

Výhled na Chivirkuyskou zátoku

Tip z mého krámku

Dej si něco dobrého z krásného plecháčku s vtipnými hláškami.

Odolný hrnek o objemu 400 ml s legendárním motivem, který skvěle poslouží doma i na čundru. Nejoblíbenější dárek z mého obchodu.

Prohlédnout na eshopu

Medvědi a ti další

Při své neveliké rozloze se Svatý Nos může chlubit solidní hustotou medvědů o hodnotě 1 méďa na kilometr čtvereční. Naštěstí se medvědům na lidmi okupované pobřeží moc nechce a hlavně se jejich návštěvě dá předcházet vhodným chováním.

Na neobývané pláži jsme nic neponechali riziku a poctivě vytvořili externí potravinový balíček odhadem pro jednu chlupatou rodinu. Abychom jeho obsah ráno nemuseli oplakávat, vynalézavým kladkostrojem jsme jej připevnili do zhruba čtyřmetrové výše a doufali, že se žádný míša nepřijde osobně zeptat, jak celý systém funguje.

Proces ukrývání jídla

Čemu jsme se bohužel nevyhnuli, byly druhé dva význačné živočišné druhy tohoto národního parku. Komáři a tzv. „gnus“ neboli malé hnusné mušky, které se neštítí ničeho a dokáží na nechráněné kůži vyrobit neuvěřitelnou paseku.

Sand je takhle v bezpečí…

Po většinu cesty byla hmyzí společnost díky moskytiérám a repelentu celkem snesitelná, ale poslední les nás přinutil zrychlit krok a doslova utéct na pobřeží. Někteří se importovaného mraku krvesajů zbavili pohotovou koupačkou v ledovém Bajkalu, jiní si dali tu práci zlikvidovat jej ručně.

Už to bude?

Nejšťavnatější zkušenost však přišla večer. Zatímco přes den byla koncentrace komárů a gnusu na pláži celkem příznivá, s tmou se příšery odvážili mnohem dál a trpělivě vyčkávaly, až uděláme chybu.

Samozřejmě se dočkaly. Ospalý, uchlácholen podvečerní zkušeností jsem se cca v deset rozhodl odskočit si. Jen tak, hned vedle stanu. Přece se kvůli takové chvilce nebudu stříkat repelentem…

Naše ložnice

Během jediné minuty se ze mě stal hodovní stůl pro stovky vyhládlých parazitů. Tom, když jsem za příšerného klení vpadl do zpět do stanu, zhodnotil mé venkovní audio vystoupení památnou větou:

„Kámo, jak jsem tě tak slyšel, tak to radši pustím do petky, než bych vystrčil nos ze stanu.“

Stačí minuta nepozornosti…

Hadi nebo kamarádi?

Mí dva spolucestující trpěli po celou dobu Sibiřské výpravy drobným neduhem. A sice chorobnou spavostí, ke které si zrovna nepotrpěli na urychlování ranních procedur.

Sychravé poledne vybízelo ke kvapnému úprku do termálů, tak jsem na záda netrpělivě hodil svou půlku stanu a kulantně jim oznámil, že se potkáme o pět kiláků dále. S vidinou vyhřáté koupele, zatímco mí kumpáni se teprve budou prodírat zbytkem štreky, jsem upaloval kolem poslední zákruty do cíle.

Tudy vede pěšina, ale povětšinou jsou lesy na Svatém nosu neprostupná divočina

Finální část pochodu je slušně řečeno nic moc. Tu mokřad k obchůzce, tady kmen přes cestu a hlavně prakticky neprůhledný mrak hmyzu jako doprovod. Do toho všeho začlo poprchávat. Pro zábavu jsem zkoušel, kolik hmyzáků jsem schopen popravit jediným tlesknutím. Rekord byl deset mrtvolek.

Na nohou mě držela představa cíle a mírně škodolibé zadostiučinění, že se kamarádi sami vytrestají a příště si snad více pohnou. Můj údiv ve chvíli, kdy jsem je našel velmi spokojeně naložené v teplé vodě Hadích „istočniků“ neznal mezí. Jak, sakra?!

Lenost občas umí popohnat ke kreativitě. Protože se jim pochopitelně nechtělo poslední kilometry za hrozícího deště jít po svých, začali ukecávat přítomné rybáře, jestli by je nehodili na protější břeh. A jedni si samozřejmě dali říct, protože jsme v Rusku, kde je stopování snadnější než jízda tramvají.

Hadí pramen

Jak byl Tom v ráži, zajistil nám rovnou i grátis návrat turistickou vyhlídkovou lodí. Po dostatečné lázeňské kůře se nás sympatická rodina průvodců nakonec ujala rovnou na celou zpáteční cestu do Usti, protože kombinace hustého deště a ještě hustších komárů k žádnému dalšímu výletu nelákala.

Mimochodem ponořit rozškrábané poštípané nohy do horké sirné vody je nezapomenutelný zážitek. Takový hodně ruský…

Závěrečné krmení racků z loďe

Fotogalerie

Praktické info

Vyznačená trasa treku je na mapy.cz.

Budou se vám hodit i obecné praktické informace k cestování do Ruska.

Není potřeba se přes celé Rusko tahat vlakem. Do Irkutsku nebo až do Ulan Ude se dá v pohodě doletět s jedním přestupem v Moskvě, pokud se vaše plány točí výhradně v nejbližším okolí Bajkalu.

Do Usti Barguzin jezdily v roce 2018 dvě maršrutky denně z Ulan Ude. První jela okolo sedmé ráno z tohoto nádraží. Lístky se kupují klasicky u okýnka na autobusáku. V případě nouze se dá vzít autobus do některého z dopravně obsluhovanějších měst po cestě a zbytek dostopovat. Funguje to i naopak. To jsme osobně vyzkoušeli, protože lístky na autobus/maršrutku zpět do Ulan Ude je potřeba rezervovat klidně i dva dny dopředu. Stačí se zeptat třeba na ubytování a dají vám číslo nebo i rovnu pomohou. Soukromým tipem je nesedat si v autobusech dozadu. Ne všude je na cestách asfalt a tam kde je, neznamená, že je rovně. Na zadních kolech to hází opravdu šíleně.

Autostop je v Rusku poměrně snadný a ani ve třech lidech jsme neměli zásadnější potíže se někam dostat. Někteří řidiči si mohou říct o příspěvek na benzín, ale ti slušnější to udělají předem. S těmi, co tak neučinili doporučuji se hodně hádat. Naprostá většina našich stopů byla však zadarmo.

Internety doporučují k ubytování Alexander Beketov’s Guesthouse, jehož majitel v NP mnoho let pracoval a umí poskytnou spoustu zajímavých i užitečných informací. Při zběžném pohledu na Booking na mě však vypadly na ruské poměry dost horentní sumy. My spali v „dormitory“ za 600 rublů (200 Kč) na osobu a večeři nám dopřáli za 350 rublů na osobu. Což je na jídlo taky hodně, ale s ohledem na několik chodů a společný zážitek zas ne tolik. Nic jsme nerezervovali, prostě jsme přišli a zkusili štěstí. Baňa (ruská sauna a lázeň) byla v ceně.

Věřím, že případný nocleh ve stanu třeba na fotbalovém hřišti bude bez problémů. Jen bacha na koně.

Mělo by se dát ubytovat také metodou náhodného vyptávání. On už vás do nějakého polo-ne-oficiálního bydlení někdo nasměruje a nejspíše bude dost levné.

Na čem nás pan Bekhetov docela oholil je zajištění dopravy na samotný poloostrov. Tipuju, že z 4500 rublů za terénní Ladu Nivu a řidiče shrábl slušnou provizi. Neznalí poměrů jsme cenu zaplatili. Nyní víme, že 45 km dlouhá štreka se dá absolvovat s trochou štěstí i bez tereňáku. Domluvit si odvoz přímým poptáváním ve vesnici by vyšlo nejspíše o dost levněji. Nebál bych se ani autostopu. Do Monakhova a z něj jezdí docela dost aut. My se stopem dostali od pramenů až zpět do Usti.

Vstup do Zabajkalského národního parku (Trans-Baikal National Park, Забайкальский национальный парк) je zpoplatněn 100 rubly/os/den. Je potřeba se hlásit u vstupu do parku nebo v boudě u přístavu v Monakhovu, aby vám vypsali permity. Je velká pravděpodobnost, že je po vás někdo bude chtít. Nejpozději hlídač u Hadích pramenů a pravděpodobně pak také ranger při výjezdu z NP.

Celou 25 km dlouhou tůru k termálním pramenům doporučuji začít v Monakhovu, odkud vede značená pěšina, a rozdělit do dvou dní. Třetí si pak nechte pro pěší návrat, pokud se vám nepodvede chytit loď jako nám. My jsme spali na poslední pláži cca 5 kilometrů před prameny. Zde se už nedá dojet autem, takže nabízí celkem klid. V této mapě najdete i sympatickou chajdu pro pár lidí.

Spát se dá jinak kdekoliv, ale rozhodně doporučuji jednu z pláží. V lese by to bylo o hubu stran zvěře a hmyzu. Opravdu nepodceňujte medvědy a všechno (i zabalené!) jídlo pověste aspoň 100 m od tábora co nejvýše se vám podaří.

Návrat je možný jen po stejné trase, případně odchyceným/domluveným autem z jedné z vesnic nebo nejlépe stopnutou lodí přímo od termálů.

Zásoby doporučuji pořídit v Usť Barguzin, kde je veliký a levný supermarket. Nouzově nebo na mlsnou se dá dokoupit v obchůdku v Kurbuliku, ale stoprocentně bych na něj asi nespoléhal. Logicky je o něco dražší.

Voda z Bajkalského jezera je údajně pitná. U frekventovanějších přístavů jsme ji však raději filtrovali.

Hadí prameny (Istochnik Zmeinyy, Источник Змеиный) jsou dvě nádrže s horkou sirnou vodou. Jedna je teplá tak akorát, druhá je opravdu hodně horká a koupání v ní je na hranici snesitelnosti. Některé dny se do tohoto pramene prý nedá vlézt vůbec. Doporučené doby, po které je možné v nádržích zůstávat v kuse jsou podle místních 9-12 minut ve středně teplé lázni a 6-9 minut ve vřelé koupeli. V kombinaci s ledovou vodou jezera jen pár metrů vedle a třeba pošmournym dnem je tohle koupání fakt zážitek.

Nikde jinde na Sibiři jsem nezažil tak brutální nálety komárů. Bez pořádného repelentu (minimálně 50% DEET nebo tento můj odzkoušený bez DEETu) a hustě tkané moskytiery (kvůli gnusu jsou potřeba jemnější očka) bych sem nepáchnul. Obojí přes den účinkovalo víceméně spolehlivě. Večer začlo přituhovat a vylézt ven ze stanu v noci je čisté šílenství. Je fajn si uvědomit, že po pár hodinách repelent vyvane a dávku obnovovat. Jinak skončíte zle. První pomocí při hromadném poštípání jsou antihistaminika (myslím prášky – zodac atp. – mrkněte na článek o lékárničce), která tlumí jinak šílené svědění. Mastičky moc nefungovaly.

Na koupání je údajně lepší strana Barguzinského zálivu, který je teplejší. Na písečné kose připojující Svatý nos k pevnině je spousta míst, kde se dá zastanovat. O víkendu se tu podle vybudovaného zázemí dají očekávat slušné zástupy ruských rekreantů.

Výstup na nejvyšší kopec poloostrova (Vershina Svyatogo Nosa) není snadnou záležitostí. Teoreticky se dá otočit za jeden den na lehko, ale podle mapy to bude slušná dřina. Před necháváním batohů pohozených někde u cesty jsme však byli místními varováni. My jsme tuto tůru nakonec nešli, takže neumím riziko posoudit. Věřím, že zahrabat bágl někde v lese by se dalo (jídlo v něm však může přilákat medvědy). A naopak taková noc a ráno na hřebeni také budou stát za to.