To nejlepší z Českého ráje za tři dny: Pestrá cesta krajem skal, vyhlídek a historie

Český ráj je jedno z nejznámějších a turisty nejvyhledávanějších míst u nás a má to svůj důvod. Pískovcové věže trčící k nebesům rozhodně nejsou v české krajině běžným folklórem. Protože jsme s kamarády zvědaví a umíme ocenit netradiční přírodní estetiku, využili jsme prodloužený jarní víkend a vyrazili na čundr napříč celou pestrou oblastí. Hezky mimo sezónu, abychom s batohy moc nepřekáželi.

Úvodní nadechnutí bez respirátoru po téměř pěti hodinách ve vlacích jsme shledali maximálně osvěžující. Nadmíru svěží byl i vánek, který atmosféru časného jara posouval někam k přelomu zimy a podzimu. Při oblékání teplejších vrstev jsem s mírným despektem pozoroval mileneckou dvojici exhibující svůj cit před Valdštejnskou lodžií. Tihle bundu zjevně nepotřebují…

V zapadajícím slunci jsme se kochli zmíněnou barokní památkou, kterou před útrpným osudem historické ruiny zachránila činorodá aktivita místního občanského sdružení, a vyrazili najít si někde mezi koňskými pastvinami místečko k poklidnému snění pod širákem.

Valdštejnská lodžie v Jičíně.

Turistické atrakce

Hned ze startu druhého jsme museli ocenit multifunkčnost obecního úřadu Brada-Rybníček, který v jednom stavení hostil také místní knihovnu a sbor dobrovolných hasičů. Za tím vším stál navíc tenisový kurt, aby toho nebylo málo…

A na předzahrádce nechyběla stylová houpačka…

Poměrně brzy jsme si uvědomili, že zde, na začátku oblíbené turistické stezky, mají asi opravdu velký problém s návštěvníky, kteří své chování nemají příliš pod kontrolou. Nejrůznější zákazové cedule vykreslovaly děsivou realitu divokých drogových party u táboráku končících nejlépe ohňostrojem a zástupy ďábelských cyklistů, jež svými stroji podemílají nebohou informační tabuli.

Mezi všemi se výjimala poetická cedulka nabádající k usměrňování tělesných potřeb mimo místní zvoničku.

Bez komentáře…

Přiznám se, že na kopci, pod nímž bylo více zákazů než ve velíně atomové elektrárny, jsem očekával krutopřísnou památku, na jejíž hutnou atmosféru poeticky zavzpomínám, až za pár desetiletí sepíšu paměti. Nu… řekněme, že zřícenina velebného hradu Brada jaksi postrádala to hlavní – samotný hrad resp. aspoň jeho kousek.

Někde jim tu chybí hrad… nebo aspoň jeho zbytky.

Tenhle jev v Česku registruji dlouhodobě. Zvyku označovat v mapách jako pozůstatek hradu místa, kde dřívější stavbu dokáží odhalit jen študovaní znalci a senzibilové, opravdu moc nerozumím. Ale výhled měli z kopečku pěkný, to zas jo.

Vrchol Brady.

Hnedle pod kopcem se nachází další atrakce v podobě naaranžované jeskyňky loupežníka Rumcajse, kterýžto se v pohádkách Václava Čtvrtka pošťuchoval s knížepánem z nedalekého Jičína. Upřímně jsem se divil, že na vcelku pohodlně vypadajícím kavalci zrovna nikdo neodpočíval.

Rumcajsova jeskyně vypadala docela pohodlně.

Mezi skalami a psy

Vstup do Prachovských skal působil dopoledne poněkud ospale. Přípomínal dřímající bestii, která teprve v sezóně rozjede svou oblíbenou show na téma „bezprizorný dav kam se podíváš“. Samozřejmě, že všichni máme stejné právo na přírodně estetické oblažení zdejšími pískovcovými sloupy a labyrinty, ale stejně si nechci ani představovat, jak okolí vypadá v půlce července.

Malou nápovědu poskytovala skupina španělsky žvatlajících turistek, které se zdlouhavě fotily zhruba na každém sedmém metru. Pár dalších takových a v úzkých skalních průchodech se rychle vytvoří zácpy hodné některých nechvalně známých brněnských křižovatek. Už tak dost, že jsme chodníčky málem zašprajcovali my a naše batohy.

Snad se nezasekne.

Co jsem absolutně nečekal, byla přehlídka psích plemen hodná výstavního klání. Kdo toho dne nevyrazil do skal se svým čtyřnohým kamarádem, jako by nebyl. Na výběr byly varianty vcelku stavěné pro pohyb v divočině, ale i exempláře do terénu poněkud nevhodné.

Díky tomu jsme se mohli bavit kontrastem, jež vytvářela třeba zvídavá fenka československého vlčáka obratně přeskakující mezi kameny a sípavičný buldoček co chvíli poponášený paničkou přes (pro něj) nepřekonatelné terénní vlny. Toho zahanbil dokonce i jakýsi ctižádostivý yorkšír, který se statečně pral se schody dvakrát vyššími než on sám.

Pohled na pískovcové špičky Prachovských skal z centrálního spodního chodníku. Najděte horolezce ;)

Mimochodem… pokud to vypadá, že mám něco proti malým přešlechtěným gaučákům, musím se ohradit. Na jejich konto nemohu říct křivého slova, ale lidi, kteří z vlků udělali vzteklé plyšáky do kabelky, by podle mě zasloužili trest znovuzrození v kůži některého ze svých něšťastných výtvorů.

Prachovské skály, Český ráj.

Optický klam

Po průzkumu pískovcových zákoutí a vyhlídek nás pěšina vyvrhla do rostoucí řeky lidí korzujících po centrálním chodníku. Demoverze davu rychle skončila u překvapivě dobré hospůdky, za níž jsme neopatrně překročili bludný kořen a zmateně se na delší dobu vydali špatným směrem. To se nakonec ukázalo jako velmi příjemná kochací zacházka.

I v lese měly všudypřítomná skaliska své kouzlo.

V průběhu navrátového manévru jsem se snažil fotograficky využít slunce filtrované lesním příkrovem a vykouzlit aspoň jeden snímek, který by snesl přísnější estetická měřítka. Ne že by předchozí skalní věže byly nezajímavým námětem, ale podmračené počasí a doba kolem poledne příliš nepřály hrátkám se světlem. Ale možná jsem toho dne prostě jen neměl správně naladěné oko…

Trocha bloudění nikdy neuškodí…

Z následující zříceniny Pařez se pro potěchu hravých dětí (i nás) zachovalo alespoň několik do skály vytesaných světnic. Navíc nám vyhřátá pískovcová plošina nahoře posloužila jako parádní místo ke zdravému odpolednímu zdřímnutí. Takže na ni máme hezkou vzpomínku, ačkoliv hradu tu opět zbylo pomálu.

Ani ovečky jsem nemusel počítat, a usnul jsem na chvíli jak špalek…

Naopak monumentální Trosky nelze přehlédnout ani z velké dálky. Po několika hodinách postupného přibližování a opájení se majestátností dvou lávových věží propojených hradní zdí jsme najednou stáli pod nimi a od místního pána si vyslechli tradiční legendu o tajné chodbě.

Pohled na Trosky od Křenovského šenku v Troskovicích. Ideální místo na občerstvení s hradní vyhlídkou.

Protipandemická opatření tou dobou bohužel stále neumožňovala návštěvu státních památek, a tak jsme si na zevrubnější průzkum museli nechat zajít chuť. Když jsem se za hradem ohlížel, trochu mě zaskočilo, jak se při pohledu z jiné světové strany náhle změnil.

Trosky klamou tělem a rozlehle vypadají jen z určité perspektivy. Při pohledu z boku se jejich majestát někam schová, ale pořád jde o vizuálně atraktivní dominantu.

Původně jsem zde chtěl dát komentář: „Bacha na příšery žijící mezi skalami a čekající na nebohé nic netušící turisty.“ Avšak Markét vzkazuje, že je pouze roztomilá příšerka a není třeba se jí bát. Hlavně když jí hodíte něco k snědku.

Ironie

Druhou noc v lese nás trochu postrašil místní gang divočáků. Nebo se možná víc lekli oni nás… Těžko soudit, protože jejich dusot a kvičení znám jen z vyprávění. Kamarád se totiž v prostřed noci rozhodl, že mi bude konkurovat v chrápání, a tak jsem musel vypnout příjem zvuku pomocí špuntů do uší. Srnky a srnčata probíhající kolem při snídani mi už ale neunikly.

Tzv. „zámecká vyhlídka“ na zámek Hrubá Skála.

Další s blízkými místy spjatá zvěř už bohužel patří do hájemství pohádek a pověstí. Na oblast Dračích skal je ovšem příjemná vyhlídka i bez monstrózních ještěrek kroužících kolem jejich vrcholků.

Dračí skály a zámek nad nimi.

Vysokánské kamenné špičky si lze prohlédnout ze všech možných stran. Přičemž vyhlídka z věže zámku Hrubá Skála má jedinou nevýhodu – a sice že z ní není vidět samotný zámek, který nad pískovcovým jehelníčkem dotváří pohádkovou atmosféru.

Pohled z věže zámku Hrubá Skála.

Není divu, že si jej tvůrci filmu o princi Bajajovi vybrali coby dějiště mnoha scén. Spanilá princezna nebo řada ctěných rytířů jako by si ze zámeckého nádvoři jen na chvíli odskočili.

Zámecké nádvoří, kde se odehrávají scény z filmové pohádky Princ Bajaja.

Kousek od kouzelných vyhlídek je skryt i smutnější odkaz. Symbolicky hřbitov horolezců, kteří se ze svého posledního výstupu už nikdy nevrátili domů. První vzpomínanou expedicí, která zavdala definitivní příčinu vzniku památníku, je česká výprava do Peru v roce 1970. 14 členů výpravy a jejich průvodce tenkrát smetla nečekaná lavina uvolněná zeměstřesením.

Pod jednoduchou plastikou znázorňující puklé slunce však přibývají jména průběžně a připomínají nám, že náš osobní záznam v kronice života taky není nekonečný…

Symbolický hřbitov horolezců na hruboskalsku utváří puklé slunce a desky se jmény pod ním.

Jaká ironie, že zrovna na tomhle místě mě malý okamžik nepozornosti stál podvrtnutý kotník a předčasný konec výletu. Poté, co mě jistí doktoři dost vystrašili ohledně stavu mého pohybového aparátu, jsem se rozhodl být na packu hodný a nenakládat jí dvacet kilometů navíc. Už jen dopajdání do Turnova nesla s jistou nelibostí.

To jsem si raději naložil bramboráčky z dalšího podniku ozdobeného plakátem ventilujícím frustraci pana hospodského nad jistými okolnostmi, jež v poslední době nepřejí podnikání. A na zbytek trasy se můžu těšit někdy příště.

Mariánská vyhlídka na Dračí skály.

Tip z mého krámku

Připij si na cestách z praktické nerezové placatky.

Objem 240 ml a několik variant vygravírovaného motivu.

Prohlédnout na eshopu

Fotogalerie

Praktické info

Trasa

Zásoby, občerstvení, voda

Po cestě je spousta různých hospůdek a občerstvoven, kde si lze dopřát oběd. Větši nákup zásob je pochopitelně možný v Turnově, Jičíně (ale můj výchozí bod poměrně mimo město) nebo Železném Brodu.

Vody také není potřeba tahat přehršel. Bez problému vám ji dočepují v restaurantech a po cestě je také pár studánek. Přinejhorším se vždycky můžete optat v nějakém stavení. Stačí průběžně sledovat mapu.

Nocování

My se vypravili ve stylu klasického čundru se spaním pod širákem nebo lehkým přístřeškem z celty. Což v oficiální terminologii znamená bivakování, kteréžto je v ČR možné i na území CHKO. Jen je potřeba se chovat vůči přírodě opravdu ohleduplně a nerozdělávat oheň, abyste se nedostali do křížku s ochránci přírody.

Pozor na to, že trasa vede i několika přírodními rezervacemi nebo památkami (Prachovské skály, Trosky, Hruboskalsko). Na jejich území není nocování možné vůbec, protože se jedná o nejvyšší stupně ochrany přírody na úrovni Národních parků.

Pokud chcete jít opravdu nalehko a zrovna neřádí pandemie, penzionů je po cestě také dostatek.