Silvestr Express: Jaká byla jízda Ukrajinou do roku 2020

V poslední době mám to štěstí se pohybovat okolo lidí, které vysloveně baví dělat střelené věci. Třeba vypravit první přímý vlak Praha – Zakarpatí od dob tatíčka Masaryka a jeho osazenstvo následně protáhnout po zasněžených poloninách nebo postsovětskou „romantikou“ v Podněstří. Druhá část šestidenní akce byla zasvěcena katastrofickým motivům Černobylu a kontrastům Kyjeva. Závěrečná silvestrovská jízda směrem domů už byla jen vodkou a koňakem dochucenou třešničkou na celém vláčkovém dortu. Jaký byl ukrajinský Silvestr Express 2019/20?

Do organizace celého podniku jsem naskočil na poslední chvíli. Hlavní iniciátor akcí sdružených pod hlavičkou Vlakfestu, Albert, potřeboval někoho, kdo mu v horách poztrácí co nejméně účastníků. Jelikož mám slabost pro nabídky, které se neodmítají, o měsíc a půl později jsem se ocitl po pás ve sněhu s partou 18 dobře naladěných dobrodruhů (a jedné feny). Vytopená kupé vlaku a čepovaný pivní speciál se v našich vzpomínkách ztrácely stejně rychle jako cestičky vyšlapané v závějích. Ale pojďme na to hezky popořádku…

Hurá na silvestra na Ukrajinu

Express Praha – Košice – Čop

Takový vlak tu od dob první republiky nebyl. Do unikátního přímého spoje z Prahy až za ukrajinské hranice jsme s části organizátorů a výletníků přistoupili v Ostravě a první dojmy nás nenechaly na pochybách, že všechny přítomné čeká solidní jízda. Z kupé se ozývaly housličky i kytary, „Bar pochodowy“ zásobil první žíznivce vybraným mokem a dobrá nálada by přesvědčila i nejzatvrzelejší nihilisty, že život na kolejích má smysl.

Dvoje housličky a jak je hezky

Více než 150 lidí, kteří se rozhodli závěr roku strávit na divokém východě, mělo zatím jen mlhavou představu, co je čeká. Nebudu vám lhát, já – ač jeden z organizátorů – jsem na tom byl velmi podobně. Přece jen na Ukrajině je možné úplně vše a především úplně cokoliv se může kuriózně podělat, jak praví mé osobní zkušenosti z předchozích výprav. Ale nač předbíhat, když hranice je ještě daleko…

Vlastně není. Desetihodinová štreka do Čopu včetně pohraniční kontroly utekla v dobré společnosti překvapivě rychle. Díky zpoždění jsme rozdávání jízdenek i jednání s veksláky nebo bankomaty museli stihnout v šibeničním čase, ale vše plus mínus klaplo. Dokonce i průvodčí, kteří z podivné české výpravy byli poněkud nervózní, se podařilo jakž takž uklidnit.

Sedělo se jak se dalo…

Po společné polévce v příjemném jídelním voze ukrajinských železnic jsem se s kolegy na dva dny rozloučil. Spolu s necelou polovinou účastníků jsme zamířili do Ukrajinských Karpat. Mí svěřenci hezky až na hřeben poloniny Pereniz zatímco druhá část si střihla o něco lehčí variantu na Koločavě. Největší skupina pak zůstala ve vlaku až do daleké Oděsy, z níž se pokračovalo do mezinárodně neuznávané republiky Podněstří. Svým parťákům, kteří měli jednotlivé sekce na starost, dám v tomto článku také slovo, nebojte.

Typická ukrajinská plackarta

Polonina Pereniz: Strejda Fjodor, závěje a palačinky

Ještě v noci po příjezdu jsme si střihli malou rozcvičku. K chajdě na hřebení Perenizu se dá dostat jedině pěšky. Ostrý kopec, necelé čtyři kiláky a čerstvě napadaný sníh. S myšlenkou na brněnské bláto jsem zapnul čelovku a naladil se na ukrajinskou notu.

Tudy…

Jakmile jsme nechali les za zády, místo žluté značky nás v dáli skrz zasněženou pláň rozparcelovanou dřevěnými ohradami lákalo teplé světélko ve dveřích ubytování U Fjodora. Starý pán je místní ikonou. Píší se o něm články, točí se tu filmy a kohokoliv se v dolině zeptáte na Fjodora, zcela neomylně vám k němu ukáže cestu. Běžně u něj bydlí i čeští značkaři, kteří mají na svědomí budování turistických stezek po celém Zakarpatí.

Vesnička Berehy na polonině Pereniz

S koncem nočního putování jsem se propadl v čase o jedno – možná i dvě – století nazpět. Za oknem sousední chalupy spřádala bábuška vlnu a naše pokoje vyhřívaly (dokud se nezapomnělo v noci přikládat) poctivá kachlová kamna. Nebýt drobných detailů v podobě elektrického osvětlení a klasického záchodu v rámci budovy, byla by historická iluze dokonalá.

Kdyby vevnitř bylo moc plno…

Po dospání deficitu jsme si dopřáli, za čím celá naše jednotka přijela. Poctivou zimní tůru. Ráno na poloninách odhalilo celou vísku Berehy, skládající se z nádherných dřevěných chalup rozesetých po celé holé části hřebene. Naši cestu zpočátku určovaly pouze volné pruhy mezi ohradami. Nic jiného pod nánosy sněhu nebylo vidět.

Zasněžené Zakarpatí…

K popisu celé pěší pouti skrz lehce kýčovitou zimní horskou atmosféru postrádám správné pojmy, proto si dovolím přeskočit do pozdního odpoledne téhož dne. Po první, a velmi úspěšné zkušenosti, se stopováním se celá výprava zdárně ocitla v Siněvirské Poljaně. Pokud vám přijde autostop 19 členné skupiny jako úsměvný nápad, musím vám připomenout, že na východě se jedná o pouhou maličkost. Pár členů si chytlo privátní odvozy v malých autech a zbytek posbírala jistá ochotná dodávka. Jen šťastlivci, jejichž řidič se shlédl ve filmové sérii Rychle a zběsile a ukázal své posádce, jak dobře se driftuje na neposypané uhlazené silnici, by snad raději došli pěšky…

Cesta k Čierne Riečce

Optimistické úsměvy nám nečekaně zvadly před neplánovaně uzavřenou plánovanou česko-ukrajinskou hospůdkou. Jiné podniky v okolí na tom byly obdobně a tak musely celou krizovou situaci zachránit přesvědčovací dovednosti naší ruskojazyčné atašé Iriny. Ta jisté milé paní vysvětlila, že otevřít exkluzivně pro bandu Čechů je dostatečný kšeft, aby jí stálo za to na chvíli utéct od zabíjačky. Teplo, boršč, pelmeně a palačinky skvěle posloužily k obnově sil pro opětovný výšlap k Fjodorovi.

Naše ubytování U Fjodora

Večer nám pan domácí kromě domácího špeku naservíroval procítěné vyprávění. Ke všemu, co jsme se dozvěděli o místních reáliích, přihodil též několik exkluzivních historek včetně té, o záhadně oživlé paní. Kdo si ji chcete poslechnout, zajeďte si někdy na Pereniz. Kromě Fjodora v kamizolce se můžete těšit na malé muzeum života na Zakarpatí a spoustu knih a fotek z jeho rozsáhlého archivu.

Strejda Fjodor vypraví, ticho děti.

Na druhý den ještě přisněžilo. Po laškování s občasnou závějí po pás a sestupu na přiměřeně umetenou silnici skrz Poljanu projevila výprava překvapivou soudnost a zavrhla punkovou variantu trasy k Siněvirskému jezeru. Raději opět stopem, který tentokrát získal ještě velkolepější podobu. Znáte tu fintu, kdy necháte mávat hezkou holku a jakmile se někdo zastaví, vyskáčou z příkopu tři její kamarádi?

Malá část Fjodorova archivu

Trochu jsme ji rozvinuli. Skupinka se z praktických důvodů pochopitelně roztrhala a v zadním voji nechala na stráži dvě paní učitelky. Když kolem nich projížděl prázdný autobus, dámy nezaváhaly a chudáka nic netušícího řidiče přiměly k dobrému skutku. O pár set metrů dále by bylo pochopitelně nezdvořilé nezastavit několika dalším kamarádům a tak dále, dokud neposbíral celou Perenizskou jednotku.

Cesta k Siněvirské Poljaně

Siněvirské jezero je přírodní obdoba Václavského náměstí a jedno z nejpopulárnějších míst Zakarpatí mezi místními. Jezdí sem zkrátka všichni, protože kdo nemá fotku od Siněviru, jakoby nebyl. Kromě koňských spřežení vozících línější turisty ten poslední kilometr od hlavní cesty dotvářejí atmosféru občasné „Nastěnky“ v minisukních. Co je to pět stupňů pod nulou, když přijde na diktát módy…

Siněvirské jezero

Jezero samotné je pro oko příjemnou vodní plochou obklopenou lesy a suvenýrovým humbukem. Kromě radioaktivně vyhlížejícího barevného medu a nachlazení močových cest se tu dá pořídit zejména nepřeberná směs sušených bylinek do čaje – typická to záležitost pro zdejší kraj. Smlouvání je pochopitelně nutné, protože kdo nemluví východním dialektem má určitě zbytečně moc peněz. Čaj však vřele doporučuji, protože kromě ozdravných účinků doma vyvolává spoustu krásných vzpomínek na ukrajinskou divočinu.

To by bylo od naší skupiny vše a předávám slovo svým kolegům v Koločavě a Tiraspolu.

Koločava: Historie, bizár a zpěv

Po působišti proslaveného loupežníka Nikoly Šuhaje prováděli Zdenda s Lůďou, která nám sepsala tento report.

Koločava působí na první pohled romanticky. Panoráma zalesněných kopců obklopující z obou stran hlavní cestu zahřeje na duši. Zvlášť když se z nebe něžně snášejí sněhové vločky, které nepadají snad nikde tak pomalu, jako právě tady. I ony tuší, že se ve vesnici tak trochu zastavil čas, proto s ní drží tempo.

Na druhý a třetí – trochu zkoumavější – pohled, působí Koločava melancholickým a drsným dojmem. Mladí lidé z ní odchází, protože v ní nemohou najít práci a pokud náhodou ano, dostanou za ní průměrný plat 7 000 hřiven (cca 7 000 Kč).

V centru se nachází bankomat, lékárna, pizzerie, obchod s jídlem, připomínající večerku a pak nějaký pidi obchůdek s domácími potřebami. Vesnice skoro jako v Česku, pomyslel by si jeden, než před ním v otevřené rakvi projede nebožtík na korbě terénního vozu khaki barvy. Tenhle už nic neřešil, ale jinak si naše výprava osvojila dobrý zvyk se na jízdu maršrutkou po děravých silnicích posilnit trochou samohonky. Člověk pak rozhoupanou cestu typickou dodávkou, ve které řidič neuznává handsfree ani bezpečnostní pásy, zvládne mnohem lépe.

První den našeho pobytu vyrazila menší část skupiny za historií, zatímco zbytek nadšeně napochodoval do okolních kopců, kde si dali pěkných 18 kilometrů. Kopce, ač krásné, jsou pořád kopce a tak si spolu projdeme zejména zakarpatskou minulost, která se zde podivuhodně míchá se současností.

Kopýtka jako háčky, proč ne…

Moc hezké byly kupříkladu dřevěné domečky ve skanzenu Stare Selo. I když nejvíce nás zaujaly bizarní doplňky jako třeba háčky ze srnčích nožiček na jedné z roubenek. Následovaly další pamětihodnosti od úzkokolejky se starou parní lokomotivou, přes sovětskou i českou školu až po Olbrachtovo muzeum. Své kouzlo měl i náhodný do země zabořený nákladní vůz. Ukrajina, říkali jsme si.

To musela být ošklivá havárka

Podivná auta jsou v okolí zjevně oblíbeným koloritem. Jiný vrak posloužil coby jakýsi most přes břeh řeky. Když se na něj nejodvážnější účastníci jali lézt, polil mě studený pot a v duchu jsem přemýšlela, jestli zvládnu svou ruštinou přivolat pomoc a hlavně ukecat zápis pro pojišťovnu tak, aby se z pádu ze starého vraku stalo náhodné uklouznutí na pelmeni s mletým masem povalujícím se na zemi. Žádné neštěstí se však nekonalo a má lingvistická kreativita zůstala díkybohu nevyužita.

Železniční historie

Aby toho lezení nebylo málo, při vstupu na hřbitov s hrobem památného zbojníka Nikoly Šuhaje nám bránil solidní dřevěný plůtek. Ten vyrobili koločavští usedlíci nikoliv na obranu před turisty, ale protože se jim nelíbilo, že jim pietní místo pravidelně znehodnocují krávy. Když jsem spatřila výhled na okolní kopce, které celé místo objímají, napadlo mě, že se těm zvířatům ani nedivím, proč tam tak ráda čas od času zavítala.

Nedaleko tohoto hřbitova prý leží Nikola Šuhaj

Večer se obě skupiny sešly na stanici a za zvuků kytary všichni pojedli boršč a vareniky, popili kvas a hlavně zpívali. V pozdějších hodinách jsme ještě ,,uklidili“ zbytek cukroví a kvas vystřídala samohonka. Co vám budu povídat, zpívalo se do rána stejně jako se do rána pilo. Pověst vypráví, že se chatou v ranních hodinách pohybovali nějací nešťastní naháči, kteří nemohli najít cestu z báni (typická sauna, ještě o ní bude řeč) do svých pokojů. Jestli je pravdivá, netuším, jedno je však jisté. Na Ukrajině není nic nemožné.

Část koločavské výpravy

Podněstří: Proudy koňaku, obří Lenin a málo postelí

Jednou z koordinátorek podněsterské skupinky byla Markéta, která se podělila o své dojmy z výletu do rozpadající se historie.

Podněstří je samozvaný, mezinárodně neuznávaný stát mezi Moldavskem a Ukrajinou. Po rozpadu Sovětského svazu vyhlásil nezávislost na Moldavsku, má vlastní státní správu, armádu i měnu. Jedná se o jednu z nejchudších oblastí Evropy, kde se od dob SSSR zastavil čas. Jedinými jakž takž fungujícími firmami jsou továrna na koňak Kvint a jaderná elektrárna.

Vítejte v Podněstří

Z turistického hlediska tu není nic moc k vidění, a proto sem téměř nikdo nejezdí. Naše stočlenná skupinka zvýšila počet turistů za loňský rok na dvojnásobek. Nás na návštěvě lákalo především to, že se jedná o netradiční destinaci a dá se tu koupit levný koňak – půllitrovou láhev pořídíte už za 50 korun.

Tenhle úhel fotky zdá se mi poněkud nešťastný

Do továrny jsme plánovali jít na exkurzi, ale nechtěli si na nás udělat čas a ani vidina nadšených a zuřivě utrácejících západních turistů jejich PR manažerku nepřesvědčila, aby přišla v neděli do práce. Tak jsme si koupili koňak v obchodě a vypili ho v autobusu cestou zpět do Oděsy za bouřlivého zpěvu tradičních českých i netradičních ruských písní.

Obří Lenin v Tiraspolu

Z těch několika málo věcí, které stojí za návštěvu, jsme během půl dne zvládli vidět všechny. V hlavním městě Tiraspol mají monumentální sochu Lenina a o dost méně monumentální, ale přesto malebný, tank, v sousedním městě Bendery stojí hezká středověká pevnost s muzeem mučících nástrojů a poutavě zpracovanou vojenskou historií celé oblasti.

Pevnost v městě Bendery

Ubytování jsme měli zařízené v hotelu Aist, který má své nejlepší časy zhruba 40 let za sebou. Navíc došlo k nějaké chybě v komunikaci a měli k dispozici o 30 postelí méně, než bychom potřebovali. Naštěstí nás předchozí dva dny na cestě a množství vypitého alkoholu celkem stmelily, takže nám nevadilo se o postele dělit. Navíc nefungovalo topení a netekla teplá voda, tak trocha lidského tepla přišla vhod.

A přece se točí…

Tip z mého krámku

Dej si něco dobrého z krásného plecháčku s vtipnými hláškami.

Odolný hrnek o objemu 400 ml s legendárním motivem, který skvěle poslouží doma i na čundru. Nejoblíbenější dárek z mého obchodu.

Prohlédnout na eshopu

Kyjev: Jak se dělá koncert v metru, pořádný urbex i luxusní gastronomie

30.12. ráno se za kyjevským nádražím zdárně potkaly všechny zájmové skupiny, aby se valná část účastníků mohla usadit do autobusů a po prohýřené noci ve vlacích rychle vystřízlivět při přejezdu do blízkosti dějiště jedné z nejikoničtějších katastrof 20. století – Černobylské zóny. Osobně jsem měl tuto návštěvu již za sebou, proto vás pouze odkážu na svou reportáž.

První den pobytu v hlavním městě Ukrajiny se přihlásily o slovo organizátorské povinnosti a spánkový deficit. Po urovnání všech potíží s ubytováním jsem upadl do hlubokého kómatu, ze kterého mě probral až intenzivní pocit viny. Ten jsem pociťoval vůči fotografu Martinovi, s nímž jsem podle rozmlženého údaje na hodinkách měl mít před 40 minutami sraz. Naštěstí si kolega taky zdravě dáchnul a tak jsme na průzkum vyrazili sice pozdě ale oba jakž takž při smyslech.

I v Kyjevě mají vánoční trhy se vším myslitelným kýčem

Z nabídky urbexových radovánek v našem vlakovém průvodci jsme si pro začátek vybrali starou důlní štolu. Já jsem byl coby milovník všeho pod povrchem z donekonečna se táhnoucí chodby vybavené kolejemi pro důlní vozík nadšen. Chudák Martin, který disponuje pár centimetry výšky navíc, se při zdravotní procházce pod nízkým stropem tvářil o něco méně šťastně.

Urbexové podzemí v Kyjevě

Obliba podzemí je možná záležitost vkusu, ale večerní grande finále silvestrovského expresu – koncert v kyjevském metru – chytil za srdíčko asi každého. Rozjezd byl sice poznamenán detailem, že v hrkajícím prehistorickém vagónu mohlo texty a melodie písní zaslechnout jen několik prominentních posluchačů nejblíže reprákům, ale po výstupu na konečné a improvizovaném přezvučení se zábava mohla rozjet na plno.

Kaczi to rozjíždí v metru

Bábušky, které u vstupu od vestibulu metra prodávaly kde co od oříšků po nakládanou zeleninu, sice vypadaly dost vyděšeně, ale nakonec i ony udělaly dobrý kšeft. Zábavu nejdříve rozjela rozverná harmonikářka Kaczi (zde profil na bandzone a tady jedna z jejich chytlavých písní).

Ze stanice nás ještě vyponklonkovali do předsálí

Po ní to vzala do ruk vyzbrojených kytarou, houslemi a čímsi s hromadou strun, co neumím pojmenovat, ukrajinská kutálka, která folklórními i populárními rytmy udržovala zábavu až do odjezdu posledního metra. K rozjařeným tanečníkům se čas od času přidali i místní, kteří za pochmurného dohledu mužské části osazenstva lovili selfíčka s českými děvčaty.

Ukrajinská kutálka

Pořádně to rozjeli

Rozverné účastnice

Následující ráno jsme se v komorní převážně organizátorské skupince vydali zkulturnit svá těla i duše do údajně nejvyhlášenější bani v celém Kyjevě. Pro neznalé – baňa je vylepšená ruská verze sauny, ke které mimo jiné patří pořádná masáž březovými metličkami (zevrubnější popis najdete v mém cestopisu ze Sibiřského poloostrova Svatý nos).

Trocha luxusu neuškodí

Znakem podniku pro vyšší společnost bylo krom ceny také přilehlé patro s biliárovým stolem a zadní místností vybavenou prostornou postelí potaženou krokodýlí kůží. Přiznám se, že jsem se neubránil představě, jaké to asi je přijíždět privátním mercedesem a ne obstarožním taxíkem, kde sedělo o nějakou tu osobu víc, než na kterou bylo auto dimenzováno.

K čemu jen ta postel asi bude?

Abychom se necítili příliš hogo fogo, bylo potřeba atmosféru luxusu rozbít nějakou starou ruinou. Třeba už předlouho budovaným mostem přes Dněpr, který láká k vyšplhání za parádní vyhlídkou na město. Bohužel k mostu patří také bdělá ochranka, která nezvané návštěvníky pomalu chátrající monstrstavby točí na mobil a kdyby se jim náhodou nechtělo dolů, pravděpodobně by volala policii. Kamarád mě sice ponoukal k suverénnímu přístupu „já nic, já muzikant“, ale přece jen se mi do dohadování s nevrlými chlápky na kluzkém mostním oblouku moc nechtělo.

Za chvíli na mě naběhnou nevrlí chlápci

Lépe dopadla návštěva jednoho z kanálů. Možná si klepete na čelo, proč tam lezem… Řekněme, že kromě uzření strohé podzemní estetiky a hezké klenby jsme si připravovali půdu pro závěrečnou tečku za kyjevskými eskapádami. Na doporučení Ládika Ziburů jsme pro předodjezdový oběd zvolili gruzínskou restauraci Čičiko.

Průzkum podzemí

Netušíc, do čeho se vrhám, vstoupil jsem do podezřele vyfešákovaného podniku a nestačil se divit. Podruhé v životě (a podruhé omylem) se mi stalo, že mě někdo uváděl ke stolu. Když jsem svlíkal lehce zabahněnou péřovku, rázem za mnou stál jeden z číšníků a se servilním úsměvem ji přebral a pověsil na ramínko. Uvázaný bryndáček s kýčovitým potiskem tvořil definitivní krok daleko mimo mou komfortní zónu.

Dobrou chuť vám přeje restaurace Čičiko

Nicméně atmosféru honosného podniku (s na české poměry celkem lidovými cenami) jsem si ve výsledku dost užíval. No uznejte sami, kolikrát v životě vám obsluha restaurace osobně namlela čerstvý pepř na donesený pokrm? A ano… samotné jídlo v tom hrálo významnou roli. Tradiční gruzínské chačapuri po adžarsku tvořené lehkou krustou křehkého těsta naplněného hromadou lahodného sýra smíchaného s čerstvě rozklepnutým vajíčkem rozeznělo na mém jazyku dojaté chorály chuťových buněk, které se dožadovaly nášupu. Místo něj dostaly druhý chod v podobě neméně tradičních khinkali – knedlíčků plněných masem, ježto dochucoval snad sám pán bůh.

Kyjev má svá krásná místa a tahle stanice metra je jedním z nich

Domů…

Příjemně naladěni jsme se vydali zpět na nádraží, odkud nás celonoční vlak dovezl zpátky ke slovensko-ukrajinské hranici a hlavně do roku 2020.

Chodbička vlaku – ideální místo pro silvestrovskou párty

Ačkoliv už mnoho let silvestra ani Nový rok ze zásady neslavím, celou tuhle jízdu s vypečenou partičkou vláčkových nadšenců jsem si řádně užil. Takže „na zdraví“ a uvidíme, čeho všeho se od týmu VlakFest ještě dočkáme. Kolují určité zvěsti o Bosně, Bělorusku a dalších zajímavých destinacích…

Za rok nashledanou ať to bude kdekoliv

Fotky má na svědomí Martin Zavadil a také organizátoři a účastníci výletu.

Za Silvestr Expressem stojí tým VlakFestu.