Amritsar: Zlatý chrám a úvod do Indie pro začátečníky

Poslechni si cestopis jako podcast

Při pohledu zpět vnímám několikadenní pobyt v Amritsaru na severozápadě Indie jako střípkovitou mozaiku zážitků, které nás měly uvést do nové a podivné reality, která se pro následující měsíc stala našim hostitelem. Přibližně milionové město nabízí opravdu vše od masivních náboženských obřadů a vynalézavých monumentů po drsný trénink v ulicích a selfiechtivé nadšence, pro které je Evropan skvělým úlovkem.

Zlatý chrám v Amritsaru je středobodem Sikhismu

Poprvé v Indii…

První obtíž si nás našla pět minut po průchodu pasovou kontrolou. Ne že by na letišti neměli bankomaty, ale snaha přesvědčit některý z nich, aby nám vydal peníze, se v mnoha rysech podobala praktikování černé magie. Nápomocných Indů se okolo našlo také dost. Škoda, že jejich neuznávání osobní zóny a snaha pomoci úplně s čímkoliv včetně zadání PINu se u paranoidních Evropanů nesetkala s valným nadšením. Naštěstí po slabé půlhodince přece jen jeden z peněžních automatů podlehl našim přesvědčovacím metodám a vydal krásné dvoutisícové bankovky.

Což je další náramná švanda, protože zaplatit tuktukáři tímhle papírkem je jako zkusit si v české sámošce koupit žvýkačky s dvacetitisícovkou. Když jsme se na konci jízdy z letiště do centra vytasili se svými těžce vybojovanými penězi, rikšák na nás jen chvilku tiše zíral a čekal, kdy se začneme smát, vlastnímu nepovedenému žertu a vytáhnem něco normálního. Což se nestalo, pročež s neurčitým zabručením shrábl bankovku a vytratil se.

Uvědomění, že nám neznámý chlápek právě pláchl bůh ví kam s na místní poměry honosnou sumou nás tížilo jen do chvíle, než nám docvaklo, že stále sedíme v jeho povozu a tím pádem máme solidní rukojmí.

S dvoulitrem už to můžete fakt roztočit…

Mimochodem první jízda rikšou – typickým tříkolovým vozítkem, jemuže se také přezdívá indické ferrari – je památná věc. Něco jako když jdete poprvé v životě na rande. Zatím jste o tom jen četli, doufáte, že to nebude stát moc peněz a přesto se dostanete tam, kam chcete. A hlavně… že to příště půjde o dost líp. Třeba bez toho šíleného vyjednávání na začátku a nebo bez čtvrthodinové nejistoty, zda váš řidič najde v širším okolí dost drobných na vrácení.

To se nakonec také povedlo a my se mohli vydat vstříc ubytování a následně průzkumu divokých ulic. Zde je fér přiznat, že hodně záleží, v jaké konkrétní čtvrti se člověk nachází. V některých místech jsem měl pravda dojem, že peklo je jen nepovedenou kopií indických předměstí, ale samotné centrum Amritsaru nevypadá vůbec špatně a dá se tu najít pár celkem kultivovaných ulic a hlavně dost zajímavé monumenty.

Naše první jízda tuktukem z Amritsarského letiště

Zlatý chrám

Golden Temple je bezesporu největší perlou Amritsaru. Hlavní mekka Sikhského náboženství, které tady v okolí frčí nejvíce, přitahuje údajně ještě více návštěvníků, než veleslavný Taj Mahal. Většinu z nich však netvoří turisté, ale věřící poutníci (nebo obojí zároveň), které kromě zvědavosti přitahuje náboženská podstata místa. Oddat se zde mohou kromě speciálních obřadů pochopitelně také modlitbě či meditaci za poslechu posvátných textů, jež v pozlaceném srdci chrámového komplexu znějí dvacet hodin denně.

Magické jezírko je obklopeno ještě kouzelnější archiekturou

Z několika malých povinností, které se ke vstupu do chrámu vážou, bych vypíchnul nutnost očistit si nohy v malém brouzdališti před vstupem. Projití mělkou teplou vodou, kterou se ten den brodily další tisíce nohou, mě přivedlo k pochybám, zda si neodnáším první indický suvenýr. Krátká fungicidní modlitbička je možná na místě i pro ateistické návštěvníky.

Celkový půdorys chrámu je přibližně čtvercový. Jeho dominantu tvoří uprostřed trůnící budova nazývaná Brána ke guruovi, kde se odehrává pobožné gró a do níž se stojí nekonečná fronta. Je obklopena – jak jinak než posvátným – jezírkem, které dle všeobecné víry čistí karmu a poskytuje zázračné účinky všem, kdo se v něm odváží okoupat. Nejzázračnější účinky pochopitelně slibuje, pokud se z něj napijete.

Brána ke Guruovi. Přičemž Guru je kniha, z které se 20 hodin denně čtou posvátné texty.

Podél vnějších stran chrámu najdete veškeré nutné zázemí. Příjemná podloubí lákající k odpočinku i rozjímání nebo také rozsáhlou ubytovnu a kuchyň s vysokokapacitní jídelnou. Sikhismus má totiž ve svých kořenech zapsánu pohostinnost a vstřícnost k poutníkům, takže tradice velí, aby se o ně chrám postaral. Kdo má hlad, dostane zde zdarma najíst nebo může složit hlavu. V případě využití chrámové dobroty je pochopitelně slušné nechat malý příspěvek, ale kdo se chce zapojit intenzivněji, má prostor realizovat se i jako pracovní síla.

Několik desítek tisíc porcí denně je připravováno masou dobrovolníků, kterým velí jen pár profesionálních kuchařů. Loupačů cibule a dalších pomocných kuchtíků je po ruce stále dost. Opět díky všeobecnému sikhskému étosu pomáhat si. Ten údajně dodržují i místní politické strany, které celý gurmánský cirkus financují. Každý si své voliče kupuje po svém…

Míchej, ať se to nepřipálí…

Možná nejintenzivnější zážitek si Zlatý chrám schovává na večer. Hromadná modlitba pro tisíce lidí obklopující svaté jezírko, mumlající spolu se zesíleným hlasem z amplionu má téměř hypnotickou podobu. Chvíli jsem se proplétal mezi davem v posvátném vytržení a rychle mi došlo, že tady nepatřím. Každé cvaknutí závěrky foťáku mi připadalo jako výstřel, takže jsem se hodně rychle spakoval a nechal věřící v jejich světě nerušené.

Nádherně prozářená noční podívaná

Úvod do indických uliček

Řádně zkulturněni jsme se další dny mohli vydat vstříc dobrodružství v průměrných indických ulicích. Pod tímto pojmem si představte obrovský dav proplétajících se lidí smíchaný s množstvím trhoveckých stánků, psy, motorkami, krávami, rikši, odpadky a výjimečně nějakým tím autem. Tihle všichni na sebe pokřikují a bez přestání troubí, aby zvukově dokreslili vizuální chaotický a zanedbaný dojem širého okolí.

Všechno možné na pekelně malém prostoru, to jsou typické indické uličky

Jediný, kdo si v tomto šrumci dokáže udržet klid, jsou všudypřítomné kravky. V hinduismu, jenž v Indii tvoří náboženskou většinu, požívají výhod posvátného tvora a tak s dokonale flegmatickými výrazy nedotknutelných bytostí kráčí svým pomalým tempem skrz křižovatky nebo polehávají uprostřed chodníků.

Pokud by vám zaprášená realita přízemních pater přišla příliš šedivá, stačí zvednout hlavu. Jakékoliv vyvýšené místo je vyzdobeno pestrobarevnými draky, které místní děti s oblibou pouštějí z balkónu a střech. Ti se jim pravidelně zamotávají do stromů nebo elektrických drátů…

Pouštění draka je oblíbenou zábavou… dokud se nezamotá do elektrického vedení.

Když jsme u toho. Pokud existuje povolání, jehož stoupenci by se měli návštěv Indie vyhnout v rámci prevence těžkého infarktu, pak jsou to elektrikáři. Zmuchlaná klubka či natažené spleti vedení mohou zasvěceného krapet rozrušit.

Jinými adepty na výživné noční můry ještě dlouho po návratu jsou ochránci zvířat. Když jsme procházeli kolem pouliční psí mámy, která vrhla jen tak vedle cesty potomky, jejichž šance na přežití se daly velmi optimisticky přirovnat ke koťatům hozeným do rybníka v rozvázaném pytli, zabylo i mně trochu smutno u srdce a to jsem na podobné výjevy bohužel navyklý.

Kolik jich přežije?

Než se dojmete nad tou hrůzou, je fajn uvědomit si, že lidé okolo na tom většinou nejsou o moc lépe. Pokud pominu nejočividnější příklady absence sociálního systému, kdy se kolem příležitostně proplíží osoba bez kompletního počtu končetin, je chudoba a bída vidět na každém kroku.

Elektrikářova noční můra

Chudoba v bohatnoucí zemi

Přesto, že Indie jako stát zažívá nebývalý ekonomický vzestup, nejsou to povětšinou nejchudší vrstvy, kdo z něj těží. Ani ty těsně nad nimi. I když se z oficiální škatulky chudoby postupně vymaňuje čím dál více miliónů Indů (což možná zní optimisticky, ale v zemi s více než miliardou obyvatel nemá smysl počítat s menšími jednotkami), je to vítězství pouze částečné.

Postup je spíše papírový a krom toho, že záleží na aktuální definici chudoby, fakticky je „střední třídu“, její styl života a zdroje, se kterými hospodaří, dost těžké odlišit od sousedů pobývající v oficiální bídě. Takže jediné, co zažívá reálný vzestup je rozevření tzv. sociálních nůžek, které jsou metaforou velikého rozdílu mezi nejchudšími a nejbohatšími vrstvami obyvatel.

Jen krávy se tu asi mají docela dobře…

Když jsem projížděl kolem sflikovaných chatrčí často tvořených plachtou nataženou mezi svodidly nebo jen podepřenou pár kůly, přemýšlel jsem, jestli se jejich obyvatelé započítávají do tučných statistik bezdomovců nebo ne. Možná, že se mezi nimi skrývá příští milionář, ale většinová realita je beznadějnější.

Dost často na předměstí najdeme neúspěšné uprchlíky z venkova. Zejména mladí lidé odcházejí ze své rodné horské vísky s vidinou lepšího života v některém z velkých měst. Jenže jejich mizivé vzdělání jim nedává moc šancí porvat se na trhu práce o těch – ve srovnání s počtem potřebných zájemců – několik málo příležitostí, které nabízí.

Tohle nebude nejbohatší čtvrť ve městě…

V kontextu těchto uvědomění přestávají všudypřítomné odpadky budit takový odpor. Každý druhý, na koho se podívám, zkrátka řeší trochu akutnější potíže, než hledání správného recyklačního kontejneru (ok, aspoň obyčejné popelnice). Třeba co bude pozítří jeho rodina jíst.

A tak je to v Indii skoro každý den. Chrám, nuzáci před ním, hezký parčík, chatrče, mizérie, pestrá kulturní produkce, chaos, kravál, úsměv, krávy, památka, poutníci, skládka, bída, chudoba…

Na úklid se nehraje…

Tip z mého krámku

Uchovej své vzpomínky ve stylovém deníku s dřevěnými deskami.

Zápisník je formátu A5 a na titulní straně má vygravírovánu mapu světa. Varianty s heslem v českém nebo anglickém znění.

Prohlédnout na eshopu

Důvěřuj dobrým radám

Pokud by vám z takových rychlých přechodů vyschlo v ústech, téměř všude se prodává fantastická šťáva čerstvě lisovaná z cukrové třtiny, kterou můžete své dojmy spláchnout. Je sladká, osvěžující avšak pro nepoučeného jedince skrývá specifické riziko. V Amritsaru jsem mimo jiné poprvé litoval své odvahy křížené s hloupostí.

Hned první den jsem totiž zapomněl, že voda v Indii je tak moc nepitná, až se nedoporučuje ani čistit si s ní zuby. Druhého dne jsem poněkud opomněl, že není nejlepší nápad dát si na ulici cokoliv s ledem. I kdyby nakrásně byl z jiné vody, než té oživlé kohoutkové, bývá skladován v takových podmínkách, že je to úplně jedno.

Lítost mě po celý měsíc neopustila. V kombinaci s všudypřítomným chilli se každá návštěva záchodu stala neopakovatelně intenzivním zážitkem. A že jich bylo.

Na šťávě z cukrové třtiny jsem byl docela závislý

Divoké fantazie v chrámu Mata

Po základním výcviku v ulicích jsme na závěr našeho pobytu v Amritsaru dobloudili i do chrámu Mata příslušejícího pro změnu k nejrozšířenějšímu indickému náboženství – Hinduismu. Hinduistické chrámy obecně jsou dost barvitým zážitkem. Mata Lal Devi Temple však připomíná obsáhlý bestiář stvořený hodně veselým architektem na houbičkovém tripu.

Celá budova je koncipována jako zážitkové bludiště, kde jsem se občas musel plazit po kolenou, sem tam probrodit bazénem nebo krčit mezi nadživotně velikými mnohohlavými hady. Ke koloritu tohoto chrámu dále patří poctiví věřící, kteří se na klikaté stezce aspoň zběžně klaněli všem bohům a bůžkům, co si jich lidská fantazie dokázala vymyslet. Při počtu uctívaných model čítajícím mnoho desítek neřkuli stovek kousků věru zábava na dlouhá odpoledne.

Ssssss

Nejvíce mě zarazila stěna pokrytá svastikami vyvolávající dojem, že jsem se ocitl u Hitlerů v ložnici. Než se stihnete pohoršit, stačí si uvědomit kulturní vzdálenost od Evropy. Zatímco v našich končinách hakenkrojc po jeho převzetí a zneužití v rámci nacistické symboliky neznamená nic hezkého, v Indii představují ramena kříže životadárně sluneční paprsky a slouží za svatý symbol hned několika bohů. Proto je tato značka často k nalezení na průčelí klinik a ordinací. Přičemž lze s dobrou vírou očekávat, že se nejedná o soukromou praxi pana Mengeleho.

Ganéša, sloní bůh

Fotečku, brácho?

Na konci obhlídky bizarního chrámu nás čekala ještě jedna oblíbená lokální kratochvíle. Focení. Indové se tuze rádi fotí. Hlavně se světlejšími cizinci, kteří jsou v Amritsaru stále nepříliš běžným zjevem, jelikož drtivá většina návštěvníků je indického původu. Někteří na to jsou zostra. Stačilo se na chvíli zamyslet a nedávat na ulici pozor, aby mě málem ranila mrtvice, když mi na rameni přistála cizí ruka a do ucha mi kdosi houkl nadšené „Hej, brother. Selfie!“. Než jsem se rozkoukal, byl vysmátý „brácha“ na druhé straně cesty a chlubil se svým úlovkem kamarádům.

Většina selfiemaniaků naštěstí projevovala víc taktu a nejprve se dávali do řeči, než se po pěti minutách odhodlali k dotazu, zda by se s námi nemohli blejsknout. Pravdou je, že focení své osoby nesnáším moc dobře, neboť mě genová výbava předurčila spíše na druhou stranu záznamových zařízení. Ale tuto radost všem slušným domorodcům nedokážu upřít, jelikož si je sám dokumentuji a cestovatelskou karmu je potřeba udržovat v rovnováze. Jediné vážnější nebezpečí zdvořilých fotografů tak bylo obvykle zjištění, že se na nás tvoří dlouhá fronta.

Jestli si chcete připadat jako rocková hvězda, zajeďte si do Indie. I když to, co najdete v tamních ulicích, je spíše punk…

Úsměvy…

Fotogalerie

Praktické info

Pro polohu dvou hlavních památek klikni do mapy.

Do Amritsaru se dostanete všemi myslitelnými způsoby. Tedy vlakem, letadlem i autobusem. Pokud zde chcete svou cestu začít, vyplatí se hledat přímé letecké spojení. V roce 2017 stačil z Prahy jeden přestup v Dubaji. Určitě vás pak dopraví z Dillí nebo dalších velkých indických měst.

Co se týče ubytování a dalších pragmatických záležitostí, platí vše popsané v obecném článku o cestování po Indii. Konkrétní typ na ubytování bohužel nemohu dát.

Pravidla pro vstup do Zlatého chrámu velí zout se (boty musíte odložit ve speciální botičkárně, není možné je ani mít v batohu), opláchnout nohy v brouzdališti před vchodem a na hlavě mít šátek, který vám půjčí u vstupu. Dámy by rovněž měly dodržovat obecná pravidla pro vstup na náboženské památky (zakrytá kolena a ramena, nevyzývavé oblečení atp.).

Pokud byste chtěli přespat přímo v chrámu, od cizinců je vybírán malý pevný poplatek. Jak přespání vypadá, najdete třeba v tomto článku. Za jídlo „zdarma“ se sluší něco hodit do donation boxů nebo to pojmout zážitkově a jít pomoci. Že se můžu přidat k zástupu dobrovolníků, jsem bohužel v době návštěvy nevěděl, tudíž nemám osobní loupací zkušenost.