Balkánské cyklo-dobrodružství 2023 – zápisky z cesty

Série pravidelných zápisků přímo z 1300 km dlouhé bikepackingové cesty napříč Balkánem. 

O podobném podniku jsem přemýšlel dlouhá léta, až se sešla vhodná konstelace podmínek. Mám kolo, které by to mohlo přežít, parťačku, která by to mohla přežít (a nezabít mě), a snad i trochu natrénováno, abych to přežil já. Měsíční cesta na kole z Maďarska do Albánie. Minimálně 1300 km a naprosto nechutné kopce po cestě. Terén, výzvy, nejistota… protože jezdit po asfaltu je nuda.

Tudy bychom rádi jeli…

Dozajista ne všechno půjde podle plánu, určitě zažijeme bláznivé věci a navštívíme úžasná místa. Věřím, že bude o čem vyprávět.

Pravidelné reporty, jak se nám šlape, najdete buď na Facebooku nebo postupně v tomto článku na webu. Letos jsem se rozhodl  pro zveřejňování i mimo sociální sítě, aby se mohla pobavit také vaše babička, která žádný profil ještě nemá, nebo vaše dospívající ratolesti, pro které je FB něco pradávného na úrovni černobílé televize.

Ať žije bikepacking ;)

P.S.: Fotky v tomto článku do 13. dne jsou neupravené rovnou z foťáku, protože jsem je postoval ještě z cesty. Později je možná nahradím :)

Den před startem – ještě plní sil.

První tři dny – maďarská a chorvatská rychlovka

Naše cyklistická expedice přes Balkán oficiálně započala v jihomaďarské Pécsi, kde jsme rozvaření z dlouhé cesty neklimatizovaným vlakem nasedli na kola a malátně vyrazili k jihu.

Cesta přes Maďarsko byla krátká, tak jsme museli stihnout ochutnat co nejvíce věcí v krátkém čase. Trdelník, pivo a čabajka – proč ne?

Ovšem ten opravdu památný okamžik nastal teprve dalšího dne. Konečně jsem měl zažít něco, co má správný Čech v mém věku už dávno za sebou. Něco, co má moc utužovat vztahy, ale také rozvracet celé rodiny. Něco, bez čeho by noviny v létě neměly o čem psát.

Ano, přejezdem hraničního mostu skutečně začala má první dovolená v Chorvatsku! Pravda, jen na dva dny, ale myslím, že se počítají.

Rozhodně jsou dost na to, abychom stihli pořádnou nálož čevapi, prolézt urbexovou vilu uprostřed města nebo obhlídku horské chaty přestavěné z bývalé železniční stanice.

Dokonce se tu také intenzivně oddáváme stejné kratochvíli, jako každý správný dovolenkář – smažíme se. Díky postupnému odkládání budíku jsme druhý den místo v plánovaných šest vyrazili na cestu až kolem osmé, což nám zajistilo dvě hodinky zdravého pobytu na sluníčku navíc.

Pravda, dokud člověk jede, příjemně kolem něj fouká a horko není pocitově tak špatné. Průšvih nastává, když přijde kopec, který cyklistu zpomalí pod kritickou mez a jeho osobní klimatizace přestane fungovat.

Naštěstí prvních asi 200 kilometrů si moc pořádných kopců neužijeme. Pravda, hned za maďarsko-chorvatskými hranicemi se v dálce zvedá relativně výrazné pohoří, ale dojem z jeho majestátu šel ke dnu ve chvíli, kdy jsem se podíval do mapy a zjistil, že nejvyšší hřeben, který nám stojí v cestě, má lehce přes 400 m. n. m.

Dle téže mapy miniaturní nadmořskou výšku hodili Chorvati za hlavu a po cestě nám postavili dvě planinarske kuče – „horské“ chaty.

Bohužel představa živých míst, kde se člověk osvěží pivkem, pojí borůvkové knedlíky a poměří svou průměrnou postavu s vysportovanými těly lokálních horalů se ukázala jako lichá. U obou nebyla ani noha, tak jsme si museli vystačit s vlastními zásobami.

Podobně Chorvati flákají i údržbu značených tras. Při prvním zakufrování v houštině jsme se ještě nějak probili, ale před druhou cestou beznadějně mizící v divokém porostu jsme to zbaběle otočili a radši si naložili 20 kiláků objížďky.

Haluze a kopřivy jsou v pohodě, nejhorší byl samozřejmě nálet hmyzu, který přivítal nečekanou sváču.

Absence lidské přítomnosti na chatách měla jednu zásadní výhodu – aspoň nám nikdo nemohl kecat do toho, kde se složíme na noc. Kromě komárů samozřejmě… Ti se nám jakýkoliv pobyt v lese snažili intenzivně rozmluvit už dříve v průběhu dne. Nápad na chvíli zastavit v osvěžujícím stínu stromů jsem měl jen jednou a vydržel mi přibližně pět vteřin. Během nich mě obklopilo krvelačné mračno a já si připadal jak Happy Meal na dětské oslavě.

Večer jsme ovšem neměli moc na výběr. Se stanem by situace nebyla tak kritická, ale cestujeme nalehko jen s tarpem, který postrádá moskytiéru. Její absenci jsme proto museli nahradit natažením plachty co nejvíce k zemi a předimenzovaným množstvím repelentu. Kupodivu to fungovalo, ale mám dojem, že spíše díky lenosti místních komárů.

Noční odpočiněk nám narušil jen jeden incident, kdy se cosi pokusilo Lídinu karimatku i s její majitelkou vytáhnout z přístřešku. Tajemná věc byl ovšem nejspíše jen jakýsi zmatený potkan, takže na prodeji práv Hollywoodu k hororovému námětu bohužel nezbohatneme.

Suma sumárům, hodnotím chorvatskou pasáž kladně. Jsme asi nejdál od moře, co to jde a tak jsme narazili jen na mírné ceny, příjemné lidi a sympatickou nenáročnou krajinu. S tím, že čas od času budeme muset improvizovat, počitám od začátku, takže tu objížďku beru jen jako součást rozcvičky.

Zítra nám začíná bosenská část výpravy, kde čekají přibližně pětkrát vyšší kopce. Tak doufám, že jsme se rozehřáli dobře.

4. den, Bosna, Brod – Teslić

Hned za hranicemi mají v bosenském Brodě pekárnu s opravdu kreativním a nepřehlédnutelným marketingem. Podle hesla „čím víc cedulí ‘pekara’ , tím víc adidas“ efektivně způsobili, že do Bosny přes Brod nevstoupí nikdo, kdo by nevěděl o jejich skromném podniku.

Další, kdo o sobě dal brzy vědět, byli psi. Hned v další vesnici nás slušně prohnaly 4 pouliční směsky, které pro lepší moment překvapení měly svou skrytou skulinku v zahradním oplocení. Díky nim jsme vynalezli novou disciplínu „sprint na 500 metrů s plně naloženým expedičním bicyklem“ a rovnou ustanovili slušný světový rekord. Pro příště musíme před výpravou trénovat nejen vytrvalost, ale i sprinty.

Nutno podotknout, že nešlo vysloveně o krvežíznivé bestie a spíše je náš závod dobře bavil, ale stejně to moc nepomohlo Lídině psí paranoie. Pro větší pocit bezpečí si proto na zadní brašnu připnula dva klacky. Hrát si na moderního cyklistického zaklínače jí bavilo asi půl dne, než sochory zahodila.

Naštestí se psí nebezpečí postupně zmenšovalo – doslova. Příští útok mělo na svědomí neškodné gaučové plemeno, u kterého jsem měl největší strach, ať se mi nezamotá pod kolo a do třetice na nás vyběhla srdnatá a velmi roztomilá štěňata.

První bosenské kilometry jsme dle očekávání viděli také mnoho opuštěných, rozpadlých nebo chátrajících domů – pozůstatků z občanské války. Jinak mě ale tahle země mile překvapila – už to zjevně dávno není ten Balkán, jaký si u nás stále ještě představujeme. Všude je vidět rozvoj a postupné zlepšování životní úrovně. Rozhodně pořád žádné Rakousko nebo Slovinsko, ale je znát, že se i zde věci mění k lepšímu.

Další věc, díky které jsme si odpoledne vylepšili osobní rekordy, byla rychle se blížící bouře. Vesnice, kde jsme se rozhodli hledat úkryt, byla jak na potvoru na pořádném kopci. Ve vsi bohužel nebyl žádný vhodný úkryt. Mnou vytipovaný dřevník neměl normální vstup a okolní stříšky by nás před lijákem moc neochránily. Chvíli jsme při pohledu na řítící se apokalyptickou temnotu přemýšleli, jestli nedaleký opuštěný chlívek bude to pravé ořechové, ale naštestí si nás při bezprizorném postávání všimla paní ze sousedství, která vyslala svého syna na záchrannou misi.

Rado nám nesměle nabídnul krytou terasu, meloun a příjemnou konverzaci. Třiadvacetiletý sympaťák se nám pochlubil, že pracuje v nedaleké elektrárně a před měsícem se mu narodil první syn. Z bouře nakonec moc nebylo, neboť nás jen lízla, ale lepší terasa bez deště a krup než naopak.

5. den, Bosna, Teslić – Vučja Planina

Předchozí dny se nesly v duchu postupné proměny z maďarsko-chorvatských rovinek v lehce zvlněnou krajinu. Dne pátého jsme plnohodnotně vstoupili do etapy, kterou kultivovaně nazývám „oh, k***a, co jsem si to zase vymyslel?!“.

Pohled „z kokpitu“ na kopečky za Teslićem

Ještě před zahájením nekonečného stoupání na Vučju planinu (Vlčí hory), jsme se zastavili v malém polozapomenutém městečku doplnit zásoby a pozřít trochu toho čevapi, ať nabereme sílu.

Pokud nevíte, o co jde, tak čevapi je typické balkánské jídlo v podobě šišek z mletého masa, které se zrovna v těchto oblastech servíruje velmi přímočaře – prostě hromada masa v bílém placatém chlebu s větší či menší hromádkou cibule. Žádné vylomeniny, jako třeba jiná zelenina, které by strávníka rušily od toho podstatného. Dost často je to jediný chod na jídelním lístku, případně existují tzv. čevapčiždnice, které už svým názvem dávají tušit, jaká je specialita podniku.

Čevapi u lepinji – klasika, která rozhodně není gastronomicky překombinovaná…

V hospodě jsme mezi pěti štamgasty a statnou paní vrchní způsobili malý povyk. Všichni přítomní se na nás vrhnuli, aby se jeden přes druhého vyptávali, odkud kam jedem, a zároveň se nám snažili radit, jak se tam nejlépe dostat. Přitom ne nutně v tomto logickém pořadí…

Jen jeden pán to pochopil správně a pořád opakoval „aha, samo prava, samo prava“ (volně přeloženo – „rovnou za nosem“).

Štamgasta

Scéna se pak v menší míře opakovala i před nedalekým obchodem, kam paní vrchní stihla donést novinky o cyklistech z Česka ještě před námi.

Po zjištění, že se chystáme do kopců, se nám od několika místních dostalo typického bosenského varování: „Bacha na miny a medvědy. Držte se jen na cestách.”

Děkujeme, víme, ale neuškodí si to připomínat. Je fakt, že tohle „držet se na cestě“ člověk prostě musí mít v hlavě, pokud se chce vrátit po svých. Drtivá většina území sice již byla zbavena výbušných pozůstatků po občanské válce v devadesátých letech, ale stále existují místa, kde minové nebezpečí přetrvává. Hokej v celé situaci navíc udělaly sesuvy půdy před několika lety, které mapu minových polí malinko přeskládaly a ještě víc zkomplikovaly.

Držet se cest a míst, kde se zjevně chodí, pase, kosí nebo jinak funguje považujeme zkrátka za zdravou zásadu. A je vhodné se jí držet za všech okolností, „cesty“ na záchod nevyjímaje.

Cílem dne bylo vystoupat k „planinarskemu domu“, kde měl být podle emailu od jeho správce kohoutek s vodou a spousta pramenů kolem. Frajer nám bohužel zapomněl sdělit, že kohoutek není zvenku, jak je tu poměrně obvyklé, ale uvnitř zamčené chaty, a taky kde přesně se nacházejí ty údajné ostatní prameny. Pamětiv hesla „drž se cest“ se mi moc nechtělo prolézat zarostlá údolíčka a zkoušet štěstí, zda dříve narazím na potůček nebo historické výbušniny.

Naštěstí po troše pátrání jsem o kus výše a dále objevil jiný dům, který použitelným zdrojem vody disponoval.

Varování před M&M&V (miny, medvědi a tentokrát i vlci) nám zopakovali ještě další dva pánové, kteří cítili potřebu poradit „ztraceným“ turistům. Vím, že to myslí dobře, ale je vtipné, jak spousta lidí nechápe koncept „výletu“ (obzvláště, pokud ho absolvujete vlastními silami) a snaží se vás směřovat na nejjednodušší cestu přesto, že jednoduchá cesta rozhodně není vašim cílem.

Když jsem pánům ve velkém autě na klasickou otázku stran našeho směřování odpověděl, že do Sarajeva a dál do Černé hory a Albánie, začali mi horečnatě vysvětlovat, že to jsme ale úplně špatně a na Sarajevo se musíme asi 20 km vrátit a zahnout támhle… Jasně, protože sem do hor jsme ty stovky výškových metrů nastoupali úplně omylem :)

Nejvtipnější okamžik nastal, když borec vytáhnul google mapy, aby mi ukázal, že dál do hor nevedou žádné cesty (včetně té, po které právě přijel). Nu cesty tam nakonec byly, i když všelijaké, ale o tom zase příště.

6. a 7. den, Bosna, Vučja Planina a Travnik

Ráno bylo potřeba dokončit, co jsme předchozího dne načali – morbidní krpál na Vučju planinu. Nahoře jsem čekal ledasco, ale hromada víkendových chatiček mě překvapila. Divočina se zatím nekonala, i když dojem dovolenkové destinace pro vyšší třídu rychle vystřídaly pastviny se stády a louky s lidmi kosícími trávu na seno. Selskou romantiku dokreslovala vůně mateřídoušky i dalších horských kytek.

Narazili jsme na naši první neexistující odbočku. V souboji mapa vs. realita ztratily OSM svůj první bodík, ale obecně si zatím vedou překvapivě dobře. Snaha dostat se kýženým směrem jinudy nás přivedla až k hřebínku, za nímž se vztyčil velký bílý huňatý tvor vzdáleně připomínající křížence psa a ledního medvěda. Zvíře velmi jednoznačně svým štěkotem dávalo najevo, že tudy rozhodně neprojdeme. Nesnáším tyhle Gandalfy…

Normálně se podobní hlídači dají nějak obejít, ale naše terénní eskapády jsou limitovány jednak koly a druhak skutečností, že jsme ve stále částečně zaminované Bosně. Takže bylo potřeba hledat jinou schůdnou cestičku, což se naštěstí podařilo.

Obecně jsou však zdejší pastevečtí psi miláčci. Když se jim nelíbíte nebo když nabudou dojmu, že kolem jejich stáda okouníte už moc dlouho nebo moc blízko, pouze dají najevo, že nemáte oxidovat, ale nepouští se do výraznější konfrontací. Za mě fér přístup.

Krásná trasa se příjemně houpala po hřebeni, ale i tak nám spolu s únavou z předchozích dní a terénnější cestou dala zabrat. Sjezd, nálož čevapi i následný odpočinkový den jsme si více než zasloužili.

Při žvýkání oběda v rozpáleném podhorském městečku a koukání po okolí mi došla jedna věc – Lída je obvykle jedinou ženskou návštěvnicí podniků, kde se stravujeme. Ačkoliv není denní doby, kdy byste na libovolné zahrádce neviděli partičku s kávou, pivem a cigaretkou, hosty všech možných café-barů tady jsou téměř výhradně muži.

Tento postřeh jsem si samozřejmě chtěl zdokumentovat, ale s velkým foťákem po slavnostním příjezdu na naloženém bicyklu bylo těžké zůstat aspoň na potřebných pět vteřin v anonymitě. Ač jsem se snažil maskovat své dokumentární počínání jak to šlo, z protější zahrádky na mě neustále zíralo aspoň deset párů zvídavých očí. Jako špion bych nestál za nic.

Nakonec se mi to hodně nešikovně podařilo…

Právě osazenstvo zahrádek nám prozradilo, že s následujícím městem Travnik, které bylo zvoleno pro „zero day“ (den, kdy nic neujedem), je něco jinak. Množství dívek a žen mezinárodního původu svědčilo o turistické destinaci. Travnik totiž láká návštěvníky na svůj hrad a historii. Bohužel ve své reklamě poněkud přehání a i když jde o fajn zastávku
„po cestě“, asi bych ho mezi top destinace Balkánu nezařadil.

Hodně smutné mi přišlo místo nazývané „Plavá voda“ – pár set metrů dlouhá kaskáda divokého potoka, která má být údajně „příjemným místem k procházce a relaxaci“. Mno… divoký potok tam sice je, ale obklopený napůl staveništěm a napůl typickou „zlatou uličkou“ s prodejci všech možných i nemožných krámů od pseudofolklórních suvenýrů, přes plastové samopaly po divné panenky naložené v tubusech se slizem.

Je smutné, že spousta krásných míst nakonec směřuje k tomuto stavu…

Chceš si přečíst víc?

Napsal jsem knížku plnou těch nejlepších cestopisů za sedm let toulání po světě. Bláznivé historky z netradičních destinací doplňují úvahy a tipy na nejrůznější cestovatelská témata od plánování přes průšvihy na cestách po masový turismus.

“Místa, kam se nechodí” tě pobaví, nadchnou a především inspirují k vlastním nečekaným objevům.
Koupit na eshopu

8. den, Bosna, Prokoško jezero a planina Vranica

Fajn, doteď to byla sranda a rozcvička. Stoupání k Prokoško jezero a následně na hřeben Vranica byl náš první den, kdy jsme až na dvě krátké – asi půlkilometrové – výjimky nepoznali nic jiného než šlapání do kopce. Více než 1500 metrů nahoru…

Holt každý má nějakou tu masochistickou libůstku – někdo se rád švihá důtkami před zrcadlem, jiný sleduje televizní politické debaty a my se pustili do bikepackingu na hornatém Balkáně.

Prokoško jezero je typickým představitelem místního turistického ruchu. Zdálky vypadá krásně, zblízka je to trochu disneyland. Původní osada pěkných dřevěných chatiček kolem něj se logicky přetvořila ve skrumáž svérázných restaurací a domků k „víkendovému“ pronájmu. Už z dálky je slyšet hlasitá muzika a klid a mír přírody je to poslední, co byste mezí změtí návštěvníků našli.

Co je ovšem ještě typičtější – naprosto všichni přítomní se sem dopravili autem nebo na čtyřkolce, které se zde navíc dají půjčit a můžete s nimi brázdit okolní kopce. Vrcholem byly tři zájedové autobusy, u nichž nemám šajnu, jak se sem nahoru po úzké, prašné a kamenité cestě vůbec dostaly.

Tady někdo chtěl udělat kadibudku s výhledem…

Stoupání a neustále míjení s motorizovanými horaly byla fakt lahůdka, protože se za každým povozem pekelně prášilo, což je přesně to, co funící unavený cyklista potřebuje ke štěstí.

Kousek dál nad jezerem jsme potkali jediného člověka kromě nás, který se po okolí pohyboval vlastními silami. Pěší 75 letý učitel němčiny z Fojnice působil mezi offroad expedicemi šplhajícími po náročné horské cestě, jako zjevení.

Nedalo mi, abych se s ním nezakecal. Při krátkém rozhovoru zavzpomínal na svou dávnou návštěvu Prahy, pak si hodil sluchátka zpátky do uší a šel dál. Jak nám zdůraznil, hole měl jen pro jistotu, ne že by je vysloveně potřeboval.

Nocleh jsme našli kousek pod hřebenem, který se táhne ve výšce necelých 2 000 m.n.m. Zde začaly neskutečné výhledy a, až na občasnou posádku jeepu nebo baču se stádem, zmizeli lidé. Zalehnul jsem pod plachtu sice pekelně unavený, ale s dobrým pocitem, že přesně pro to, co máme kolem sebe, jsme si přijeli.

9. a 10. den, Bosna, Planina Vranica

Přesto, že jsem chtěl být po soumraku chvíli vzhůru, abych si užil hvězdné nebe, rozhodně jsem neplánoval probdít víc než půlku noci. Někdy nás tělo a mozek umí pěkně podrazit. Nespavost na výletě, kde normálně chrním 10 hodin denně, aby moje tělo stíhalo regenerovat útrapy, které mu působím, umí přivést jednoho k zoufalství – zvláště, když vám vydrží dva dny po sobě.

S bílým dnem jsem se musel přestat litovat, naložit krámy zpátky na kolo a vyrazit na první pořádnou terénní zkoušku. Přejezd hřebenu Vranica byl jedním z těch nejistých podniků, kdy jsem jen doufal, že by to mělo jít. Ona ta místní záliba v offroad motoristice má ovšem také své výhody – skoro všude vede nějaká cesta. Nebo něco, co jí vzdáleně připomíná.

Nakonec jsme narazili jen na jeden úsek, kdy se mapa neshodovala s realitou a místo hezké vrstevnicové objížďky vysokého vrcholu jsme skončili pořádný kus pod ním. Bohužel jediné rozumné řešení bylo vyškrábat se zpátky nahoru a pokračovat dle původního plánu. Ale zas ta dolina byla fakt krásná, ne že ne…

Abych upřesnil jednu důležitou věc – při slově „cesta“ si v tomto případě nepředstavujte pohodlnou polní pěšinku. Dost často jsme nadskakovali po šutrovitém masakru, který vytřásá duši z těla (když jedete dolů), trápí nohy (když jedete nahoru nebo po rovině) a řeže pláště (kdykoliv).

Poslednímu zmíněnému jsme se nevyhnuli ani my, takže jsem na Lídině kole mohl otestovat dovednosti poctivě nastudované z youtube před odjezdem, a pod pečícím sluncem na hřebeni hor jsem si otevřel malou opravnu.

Jedeme na bezdušových pláštích, abychom nemuseli co chvíli řešit defekty. Někdy se ale povede udělat takovou díru, kterou speciální tmel, jež se do nich lije, nedokaže ucpat a je potřeba si s opravou trochu pohrát.

Vinou mé nešikovnosti, špatně udělaného ventilku a podceněné připravy, kdy jsme do kol zapomněli zmíněný tmel dolít v dostatečném množství, byla oprava více než provizorní. Po dvou dnech marných pokusů s průběžným dofukováním jsme tam nakonec stejně museli vrazit duši a bylo jasné, že si zajedeme do Sarajeva na nákupy. Naštestí to bylo víceméně po cestě.

Holt někdo si v hlavním městě vyrazí pro suvenýry, my skončili nejprve v bikeshopu a následně u benzinky s kompresorem. Nakonec stačilo pořádně dolít „mlíko“ a vyměnit vzpurný ventilek. Fungl nový plášť si tak vezeme jako rezervní, což je tak či tak potřeba, protože příští cyklistický obchod po cestě je až v cíli.

11. a 12. den, Bosna, Sarajevo, tunel Spásy, hotel Igman, Bjelašnica

V Sarajevu jsme si naordinovali regenerační den. Takže jsme najezdili jen asi 15 km po městě a vyhlídkách. Mít s sebou kola je docela výhoda, protože člověk nemusí řešit MHD a co ušetří za lístky, může projíst :)

Největší zábavu nám nevědomky zprostředkoval pán, kterého jsme překřtili na „podnikatele roku“. Nejprve ironicky, nakonec obdivně. Postaršího gentlemana s náručí plnou různobarevných deštníků jsme zahlédli v turistické uličce v centru města pár minut před přicházejícím deštěm. Se zmrzkou v ruce jsme se usadili pod stříšku nedaleko něj a sledovali, jak se v Bosně dělá velký byznys.

O jeho zboží, i přes sugestivní pokřikování „ambrele, ambrele“, byl mezi kolemjdoucími nevalný zájem. Naprosté ignorování snaživého obchodníka pokračovalo i prvních cca 10 minut slejváku, ale pak se karta najednou obrátila. V určitou chvíli lidé kolem pochopili, že nejde o krátkou přepršku, a deštníky šly rázem na dračku.

První náruč paraplí změnila majitele během následujících pěti minut a jakmile měl náš podnikatel ruce prázdné, běžel pro nové zboží. Než déšť ustal, stihl zmáčeným chudákům rozprodat i druhou várku. Respekt. Zajímalo by mě, co prodává, když je pěkně…

Sarajevský podnikatel roku.

Další den se nesl v kulturně-historickém duchu. Ráno jsme se prošli zrekonstruovanou částí tzv. „tunelu spásy“ a muzeem kolem ní. Tento 800 metrů dlouhý tunel pod letištěm vznikl za občanské války v devatesátých letech jako jediné spojení obklíčeného Sarajeva s okolním světem.

Před tím, než se podařilo vyhloubit tunel, kterým proudili lidé, zásoby, zbraně, palivo i elektřina, představoval jedinou cestu z (nebo do) ostřelovaného města „běh o život“ přes širokou letištní ranvej. Letiště bylo slabým místem v obšancovaném kruhu kolem města, ale pochopitelně ho měli na mušce nepřátelští dělostřelci i snajpři. Zkoušet štěstí a rychlé nohy se vyrovnalo hraní ruské rulety s plně nabitou zbraní.

Poměrně brzy sice letiště obsadily jednotky OSN (za účelem doručování alespoň nějaké humanitární pomoci městu), ale ty dodržovaly přísnou neutralitu a součástí dohody bylo, že neumožní průchod uprchlíkům. Takže pokud se někomu povedl životní sprint, na konci čekal neúprosný voják, který ho chtě-nechtě musel zavézt zpátky na začátek.

Tunel sloužil skoro tři další roky, po které bylo Sarajevo v obklíčení. Údajně touto metr širokou, ručně vykopanou, chodbou bylo proneseno 20 milionů tun jídla a prošel jím cca milion lidí.

Tunel spásy stojí za návštěvu i díky minimuzeu kolem a informacím, které se tu člověk doví.

Druhou „památkou“ po cestě byl olympijský hotel Igman. Veliká a nápaditá stavba vznikla kvůli olympiádě v roce 1984, ale bohužel nepřečkala válečné boje, které se v okolí odehrávaly o necelé desetiletí později. Milovníci urbexu tak mají další hřiště a milovníci historické ironie o čem přemýšlet.

Známý hotel Igman nad Sarajevem.

Kdyby tak jeho stavitel tušil, jak brzy se z jeho díla stane betonová skořápka duchů.

Hotel měl přes 160 pokojů.

Výhledy měli hosté Igmanu slušné.

Ani milovníci luxusu nemusí věšet hlavu a stačí jim v jejich fáru popojet o kousek výše směrem k vrcholu Bjelašnica. Na jeho svazích řádí klasická developerská mánie, aby lyžaři a zazobaní výletníci měli dostatek pohodlí.

Stoupání do pohoří Bjelašnica

V hotelovém městečku jsme se zdrželi jen na odporně přesolený pozdní oběd a raději zamířili dále a výše do hor. Z druhé strany kopce je naštěstí zatím relativní klid a jedinými stavbami široko daleko byla jedna luxusní chata a přístřešek u pramene, který jsme zabrali pro nocleh. Ano jsme líní a proč stavět vlastní přístřešek, když to už za nás někdo udělal v bytelnější podobě?

13. den, Bosna, Lukomir a Bjelašnica

Dopoledne jsme navštívili Lukomir – prý nejvýše položenou trvale obydlenou vesnici v Bosně (1495 m.n.m.). Což je nezajímavá statistika, ale Lukomir má jiné přednosti. Především je to nádherné místo na okraji náhorní plošiny a zároveň v dolíku mezi dvěma vrcholy. Výhledy jak na stylovou vesničku tak do kaňonu pod ní a na hory kolem se jen tak neomrzí.

Pohled na Lukomir

Zároveň je tahle vesnička krásnou ukázkou změny, která na celém Balkáně probíhá. Před patnácti lety bychom tu byli nejspíše rarita, místní by nás pozvali na kus řeči a šálek čaje a při tom by se divili, co tu chceme. Dneska je Lukomir označován jako “etno-village”, kam si kde kdo vyjede autem, na stezkách kolem se potulují jednodenní výletníci s batůžky a hlavním zdrojem lokální obživy se staly rodinné restaurace a ubytování nebo prodej pletených čapek a fuseklí vystavených všude na plotech.

Výhled na kaňon, na jehož okraji vesnice Lukomir stojí

Lidé se zde zkrátka chytili příležitosti a podnikavě jdou s dobou. Nutno říct, že zatím v poměrně volném tempu, s fér cenami a přístupem a hlavně si zatím neřežou sami pod sebou větev v podobě totálního developerského šílenství, jaké se odehrává jinde. Je vidět, že když už opravují dům nebo dodělávají přístavbu pro hosty, snaží se udržet ráz vesnice. Dokonce i skládka na okraji je velmi autenticky balkánská.

Vtipný byl okamžik, kdy jsem se poměrně z dálky snažil vyfotit několik malebných domků a před jedním z nich náhodou seděl postarší pár. Sám jsem to ani nezaregistroval, ale bábuška prý jakmile zvedla zrak od pletacích vidlic a zmerčila foťák, tak hned svého může rovnala do fotogeničtější pózy.

Jiná vesnice, ale stejný byznys – huňaté, teplé, pletené doplňky

Snahy o byznysové využití přicházejících turistů a tím pádem oživení jinak vymírajících sídel byly patrné prakticky podél celé naší cesty po Balkáně. Pravidelně jsme míjeli cedule s nabídkami ubytování nebo dokonce nově postavené řady dřevěných chatiček v místech, kde jsem je nečekal. Cestovatelský byznys všude brzy pokvete. I když – jak ukázala nedávná pandemie – to může být vrtkavý zdroj obživy a nebo naopak – jak ukazují mnohá přelidněná a navždy zpotvořená místa – může mít zcela nečekané důsledky pro všechno, co v okolí žije.

Překážka na cestě

Pro mě osobně bylo zvláštní vnímat, jaký typ turistů teď na Balkán jezdí. Přesto, že jsme kopírovali trasy krásných přechodů a dokonce i velký kus dálkové stezky Via Dinarica, potkali jsme strašně málo klasických trekařů – lidí s batohem na vícedenním přechodu. V podstatě za celou Bosnu a Černou horu jen 8 lidí. Když už náhodou šel kolem někdo pěšky, byli to téměř vždy jednodenní výletníci, ale ani těch nebylo mnoho. Na hřebenech jsme bývali sami.

Cesta skrze pohoří Bjelašnica

Co naopak zjevně dneska frčí, jsou roatripy. Výprav v nejrůznějších dodávkách, obytných, terénních nebo taky zcela neterénních autech jsme potkali nepočítaně. Hezky zapadaly do stylu, jakým se rekreují místní (to jest dojet autem nebo na čtyřkolce skoro kamkoliv a tam si udělat selfie a piknik hned vedle kufru od svého vozu). 

Docela věřím, že i takový roadtrip po východní Evropě může být zážitek, tak nechci znít kriticky… Jen, že ta absence horalů “na vlastních” mě v jedněch z nejkrásnějších hor Evropy docela překvapila. Divočiny je tu zatím stále dost.

14. den, Bosna, Kalinovník a Orlovačko jezero

Někdy má člověk na nocleh vysloveně štěstí. Taková luxusní vilka s výhledem do údolí má své kouzlo, když jinak spíme pod tarpem nebo v přiměřeně levných pokojích. Co na tom, že z ní měli postavené teprve základy a sklep?

Naštěstí k ní patřily i balíky tvárnic, mezi kterými jsme se v noci zašili, aby nás od cesty nebylo zbytečně moc vidět. Což se vyplatilo, protože na blízké zdánlivě zastrčené křižovatce v lesích bylo i v době spánku překvapivě rušno. Nejvíce nás znepokojilo motorizované dostaveníčko ještě za tmy nad ránem. Pár lidí sem čímsi dojelo, nějakou chvíli si povídali, někdo odjel, někdo zůstal. Když jsem se potichoučku přetočil na karimatce, abych se zorientoval, kdo nebo co to ruší náš klid, zahlídl jsem siluetu chlápka s kvérem přes rameno. Nic moc společnost v tuhle dobu.

Pro našeho nevědoucího společníka si za čtvrt hodinky přijel někdo na čtyřkolce a společně vyrazili kamsi do lesa. Zjevně myslivci nebo pytláci, ale stejně jsem byl rád za svůj návyk „pokud možno nebýt vidět od cesty“.

Ráno jsme cestou do Kalinovníku – naší příští zásobovací zastávky – míjeli hromadu „studánkových pomníčků“. Tzv. hajr vody jsou upravené prameny s malou zídkou a kohoutkem, které často slouží jako připomínka padlých, něčí svatby atp. Jedná se zjevně o oblíbenou tradici, díky které je pitná voda v Bosně skoro na každém kroku a při některých sjezdech byla takováto studánka třeba co 300 metrů.

Kalinovník byl objetivně největší dírou, kterou jsme projížděli – ve smyslu očekávání vs. realita. Docela jsme se těšili, jak se budeme pár hodin poflakovat a někde se dobře nadlábneme, pročež nás dosti rozmrzelo, že z 6 něco-jako-hospod byly otevřené tři a nevařili ani v jedné. Dokonce i pekárna už byla nějaký ten pátek zavřená, což je v Bosně už opravdu na pováženou, zda tu ještě vůbec žijou lidi. (Teda v tomto případě už zase v Republice Srbské, protože někde v horách jsme překročili hranici mezi těmito státy ve státě.)

Po naprosto epickém sjezdu z hor následoval – tradičně – dlouhý pomalý výstup do dalších kopců. Tentokrát jsme se drápali do Národního parku Sutjeska. Měl jsem o něj nejvyšší očekávání a ta také byla stoprocentně naplněna.

Lída mě z některých vyhlídek musela tahat pomalu násilím, abychom do večera dojeli k cíli – oblasti kolem jezer Orlovačko a Borilovačko (či na některých mapách Jugovo). První jmenované se tulí v tak estetické dolince, že jsem si dobrovolně zkrátil koupel a střihnul sprint do kopce s foťákem, abych jezero zachytil ve světle zapadajícího slunce nerušeného příkrovem mraků.

Orlovačko jezero

Druhé je, co se wau dojmu týče, chudší příbuzný, ale také má své kouzlo. Tomu kromě několika tichých rybářů podlehla velká parta policajtů, která se tu zjevně sjela na teambuilding. A pořádná party musí být slyšet. Což o to, ozvuky vzdálené veselice jsem snadno vypnul špunty do uší, ale ani ty nestačily, když se ozvala první salva ran. Naštěstí jsem už historky o oslavách, kde se při dosažení určitého promile vytahují pušky a střílí do vzduchu, slyšel, takže mě to nevyděsilo zas tak moc. Nadskočil jsem ze země ve spacáku jen asi do poloviny výšky přístřešku, který nám posloužil jako základna.

Kluci si ještě několikrát vystřelili a do půl hodinky byl zase klid, jak se na odlehlý kus přírody sluší a patří. Ráno nám, asi jako odškodné, věnovali hromadu paštik a marmeládíček v plastových minibaleních. Ekologie sice zaplakala, ale darovanému jídlu se na obal nehledí…

Policejní teambuildingová chata

Borilovačko (Jugovo) jezero po ránu

„Odškodné“ za noční střelbu

15. den, Bosna, Sutjeska

Potok č. 1 toho dne :)

Asi dva dny před návštěvou Sutjesky jsem si uvědomil, že jsem na Balkán nevyrazil, abych hory jen tak objížděl, jak bylo v tomto případě výjimečně v plánu. Tak jsem si ještě jednou sednul k mapám a načrtnul teoretický průjezd po teoreticky sjízdných cestách, které by nás měly v praxi zavést více do divočiny.

A tak se stalo, že jsme po pár kilometrech narazili na slepou uličku, kterou by to dál bez mačety nešlo ani pěšky. Naštěstí jen asi o kiláček vedle existovala pro průstup lesem i náhradní varianta, která však měla s cyklistikou společnou jen přítomnost kol vedle nás. Nu, vlastně mě celou dobu překvapovalo, že jsme si cyklo-turistiky a tlačení dosud užívali překvapivě málo…

Tak tudy to nepůjde.

Tudy to šlo, ale nebylo to lehké.

Terénnější varianta byla následně vykoupena luxusní etapou nad úrovní lesa, kde jsme se proháněli po zelených voňavých lukách a koukali na lepé horské křivky kolem. K tomu nějaké to stádo, bačovny i borůvky – zkrátka líbilo se nám tam a bylo nám dobře.

Škoda jen, že Černé jezero, od kterého jsem si sliboval další očistu těla s nádechem divoké romantiky, byla taková nenápadná kaluž v lese. Proto jsem si aspoň nalehko bez kola a bez foťáku doběhl k mnohem hezčímu Bílému. Fotky tím pádem nemám a tak mi prostě budete muset věřit, že je moc pěkné. Cestou mě pobavila široko daleko osamocená značka pro cyklostezku – jediná, kterou jsme v celé Sutjesce zahlédli. Shodou okolností jsem si jí všimnul v pasáži, kterou bych pro radovánky na kole směle doporučil svému nejhoršímu nepříteli.

Jakmile jsme se po průjezdu luční částí a mém výběhu k jezeru vnořili zpět do lesa, začal dlouho očekáváný sjezd. Ač jsem si jej užíval, nedá se říct, že bychom si cestou dolů moc odpočinuli. Trasa byla místy na úrovni hardcore trailu a v mnoha pasážích opravdu nebylo radno se zamyslet nebo kochat, protože i kratičkou ztrátu pozornosti bych snadno mohl zaplatit ztrátou kůže či celistvých kostí.

Ono to z fotky není moc poznat, ale tahle pasáž byla fakt brutálně prudká.

Lahůdka, kterou jsem nakonec raději zčásti objel.

Chvíli jsme dokonce museli jet potokem! Aneb pokud můžu říct, že při jízdě na kole plaším ryby, něco není úplně v pořádku.

Mnohem později téhož dne, když jsme už zase funěli do kopce (tentokrát po hlaďoučké hlavní silnici), míjel nás jeden z mnoha obytňáků, které jsme cestou potkali. Tenhle však byl výjimečný… Ani ne tak polonahým Němcem za volantem, jako tím, že na nás zuřivě mával. Když jsem se otočil a zaregistroval kola připevněná k zadní části auta, začal vehementní pozdrav dávat smysl. Tím ale naše setkání neskončilo.

Borec to za námi kdesi otočil a dohnal nás akorát na vrcholku onoho nechutného kopce. Než vystoupil, zalovil ve své ledničce, a vytasil se s dvěma orosenými rádlery. Protože takoví drsní cyklisté, jako jsme my, si je prý fakt zaslouží. Sympaťák se jmenoval Andreas a zrovna se zážitkovou oklikou vracel domů z výpravy za kamarády z Rumunska.

Andreas a jeho kára.

Pobyt v Bosně se nám krátil, protože nazítří jsme měli překročit hranice do Černé hory, a tak jsme se museli ještě naposledy zastavit na naší oblíbenou specialitu – mješano meso. Skoro každá restaurace, kde měli víc než jednu položku na jídelním lístku, měla nějakou variantu ekonomicky výhodného talíře naloženého směsí grilovaných dobrot: čevapi (mleté maso v podobě šišek), pljeskavica (to samé co čevapi, ale placaté), kuřecí, uzené, klobásky…

V detailech se nabídky lišily, ale v praxi šlo obvykle o strašnou hromadu kalorií a bílkovin. A přesně to jsme při každodenním náročném šlapání do pedálů potřebovali. Jednou nám „zbytky od oběda“ vystačily na dvě další poctivá jídla. Je pravda, že balkánská gastronomie podle mě není příliš nápaditá, ale hladem vás tu trápit nebudou. Ono i základní porce pro jednoho začíná všude na 300g masa (oproti 150-200g obvyklých u nás).

Volba, který podnik poctíme svou upocenou návštěvou, padla na podle googlu oblíbenou restauraci Braća Kovačević. A jak asi tušíte podle fotky, veškerá očekávání stran kvalitního obžerství byla naplněna.

Mješano meso „pro dva“ – základ vyváženého cyklistického jídelníčku.

Kousek před Fočou se nám dostalo i další radosti, která pro Balkán bývala obvyklá a tak nějak každý, kdo se tu někam vypraví po cestách, je na ní psychicky připraven – šílení řidiči. Tři (zase) polonazí chechtající se magoři v rychle svištící dodávce jeli zcela bezdůvodně asi 200 m v protisměru, takže Lída už už byla připravená zahnout raději do škarpy s trním, než aby se nechala rozmáznout po nárazníku. Docela hnusný zážitek to takhle zpovzdálí bezmocně pozorovat…

Nutno ovšem říct, že podobné chování bylo naprosto výjimečné. Balkán se poměrně civilizuje i v tomto směru a nejvíce to asi vystihuje naše uvědomění poté, co jsme o rok dříve s kolegy z VlakFestu popojížděli autem po Sarajevu: „Ty vogo, nejvíc balkánsky tady asi řídíme my…”

Na takovýchhle cestách naštěstí moc šílených šoférů nenajdete ;)

Pokračování příště…

Zápisky zde budu přidávat podle možností přibližně jednou za dva až tři dny.