Svěží jaro na severu Íránu a vzácný závan svobody
Íránská příroda překvapivě nabízí mnohem více než rozlehlou poušť na sto způsobů. Z Teheránu můžete ještě v květnu koukat na zasněžený hřeben Alborzu v podstatě kousek nad městem. Přitom jinde v kopcích už pučí jaro, které zas o pár set kilometrů jižněji dávno přešlo do pomalu žloutnoucího léta. Sotva projdete hustými lesy na severu, zjistíte, že na pobřeží Kaspického moře se na zaplavených políčkách pěstuje rýže a nad městečkem Lahijan mají i kousek čajových plantáží. Ve chvíli, kdy si člověk dá pohov od objevování přírodních kouzel, doženou jej úvahy, jak se tady okolo asi žije. A ty už tak veselé bohužel nejsou…
Poznámka na úvod: Írán byl – navzdory zoufalé politické situaci a útržkům zpráv, které se pravidelně proháněly našimi médii – v roce 2019, kdy jsem podnikl svou cestu, pro turistiku velmi bezpečnou zemí. Hodně se bohužel změnilo po událostech v září 2022, kdy v zemi vypukly obrovské protesty proti režimu, které jsou však tvrdě potlačovány a celková situace se značně zhoršila – především pro místní obyvatele, ale v návaznosti též pro případné cestovatele. Tento cestopis je proto potřeba vnímat optikou situace před podzimem 2022.
I takhle může vypadat Írán
Hlasitá svoboda
Těch pár kilometrů od křižovatky s hlavní silnicí k jezeru Neor mi připadalo nekonečných. Silou vůle jsem se snažil své ušní bubínky přesvědčit, aby nepraskaly a zachovaly aspoň část své schopnosti přenášet zvuk i pro období života, až vystoupím z auta. Pokud mě dříve nezabije hudební vkus těch dvou chlápků, co mě vzali na stopa.
Íránci prý v posledních letech objevili kouzlo horské turistiky. Kromě čistého vzduchu a přírodních krás je do kopců žene především touha po svobodě. Mezi horami, mimo dosah náboženské policie, shazují ženy šátky, milenci se vodí za ruku a z autorádií duní západní popové hity nebo cokoliv, k čemu se dostali při poslední šifrované seanci s YouTubem. Ve městech je podobné chování nelegální.
V nečekaně otevřených rozhovorech s místními mi často přišlo na mysl Československo před rokem 1989. U nás trampové také utíkali do přírody, kde mohli aspoň na chvíli zapomenout na spoutaný a smutný svět komunistického režimu. I pro mě hory vždy znamenaly svobodu. Volnost pohybu, prázdnou hlavu a absenci tlaku běžných povinností. Pro obyvatelé zemí, jako je Írán, jsou mnohem víc. Jsou místem, kde aspoň chvíli můžou žít normálně. A třeba si i zatančit, kdyby chtěli…
Pěšina v Talyšských horách.
Nebo prověřit svou prďáckou reprosoustavu neidentifikovatelnou produkcí na pomezí hudby a stonásobně zesíleného záznamu dvanáctiválcového závodního motoru. Snažím se být slušný stopař a vydržet prakticky jakoukoliv libůstku řidičů, co byli té lásky a nabrali mě. Tentokrát jsem se ocitl na hraně, ale než došlo k nevratnému poškození sluchu, vysvobodila mě modrá hladina jezera zvěstující víkendový cíl rekreantů a startovní bod mého přechodu pohoří Talyšských hor.
Jezero Neor – začátek mého putování
🏞️ Chceš víc tipů, jak na vlastní dobrodružtví?
Napsal jsem trekovou příručku nabitou praktickými radami a zkušenostmi. Jak naplánovat parádní trek, jak se co nejlépe sbalit, aby nám batoh neurval záda, jak jíst a odpočívat, abychom měli co nejvíce sil, na co si dávat pozor atd. Zkrátka jak si své výpravy do hor co nejvíce užívat.
V téhle knize najdeš všechno, co bych si sám přál vědět předtím, než jsem kdysi poprvé vyrazil na trek do horské divočiny.
Sněhová polemika
Pár úsměvů, přání hodně štěstí a dál už mě doprovázely jen vlastní neuspořádané myšlenky. Ty se první den pochodu točily zejména okolo sněhu. Jen před třemi dny jsem v podobných obavách vyrazil ze skalnaté horské vesničky Kandovan. Kolem se rozkládající pohoří Sahad se tvářilo zeleně a přívětivě jen do výšky asi 2 700 metrů nad mořem, kde si pro mě připravilo souvislou vrstvu bílé zrady. Po stehna zapadlý jsem zvažoval pro a proti výstupu do sedla o 300 metrů výše, jehož jižní sráz lákal optimisticky obnaženou křivkou.
Ještě v pohoří Sahad, jehož přechod jsem byl nucen vzdát
Ale stačilo se jen otočit k severu, abych lépe pochopil, co by mě následující tři dny čekalo. I když hory považuji za své rozverné sestřičky a společně strávený čas můžeme počítat na celé roky, s jejich zimní variantou mám paradoxně minimální zkušenosti. A vhodného vybavení jsem při návštěvě převážně pouštní země také moc neměl. Nutkání překročit svůj stín a porvat se s přírodou utnul až pomalu sílící hlas rozumu. Zasněžené srázy, jejichž traverz by kdykoliv mohla vyšperkovat ozvěna dramatického výkřiku a následující nekonečné ticho, nejsou moudrou volbou pro osamělého poutníka.
V Talyšských horách už to vypdalo živěji
Nezbylo mi než poslušně sklopit uši a s úctou k vlastnímu životu se vrátit na začátek. A zkusit štěstí jinde. Náhorní plošina necelého půl dne cesty od jezera Neor byla jiné kafe. Sníh zůstával jen v malebných flecích, jež dokreslovaly tentokrát dokonalé načasování mého výletu. Před čtrnácti dny bych se ještě musel rvát s odtávající pokrývkou nebo aspoň odpornou plískanicí. O dva týdny později bych prošvihl atmosféru pučícího jara a desítky dočasných potůčků, které se kolem mě klikatily vstříc žumpě Kaspického moře.
Jen kousek k nirváně
Postupně se ukázalo, že mnou zvolená trasa není tak neobvyklá, jak jsem si namlouval. Naopak je přejezd od Neoru k pobřeží mezi místními poměrně populární. Ano, nepřeklepl jsem se. Přejezd… nejlépe bytelným offroadem, ale v nouzi prakticky čímkoliv, co má motor. I přes postupný rozvoj horské turistiky se chozením zas tolik Íránců ještě nebaví. Raději naloží káru dobrotami a na místo romantického pikniku s přáteli a rodinou hezky dojedou.
Íránci pikniky s rodidnou a kamarády milují
Naštěstí se má stezka brzy oddělila od vyježděné cesty, a tak vám zevrubnější informace k hustotě provozu nemohu podat. Zato můžu popsat jeden z nejkrásnějších noclehů, jakého se mi v Íránu dostalo. Už když jsem došel na okraj skály a poprvé spatřil soutok dvou bystřin, jež si dávaly letité rande hluboko pode mnou, tušil jsem ideální místo k odpočinku. Tušení se proměnilo v jistotu, když můj zrak zvolna klouzal ve směru, kam si razily cestu jejich společné vody, a neshledal nic dalšího než běloskvoucí prázdnotu. Tady pro dnešek končil svět.
Mléčný mrak bezpečně ukryl jakékoliv případné pokračování mé cesty do neproniknutelného závoje. Nemělo smysl pokoušet orientační štěstí a scházet dál než do širšího ze dvou zelených údolí, které si tu potoky vyhloubily. Zde mě od kontaktu s čímkoliv mimo dolinu bezpečně chránily příkré skály, travnaté kopce a mlha, jež utěsňovala jakýkoliv volný prostor mezi nimi. Ačkoliv to zní nechutně filozoficky, opravdu jsem si na chvíli připadal, jako bych se vymanil ze sevření světa i běhu času.
Svůj tábor jsem v deníku později pojmenoval „místo duševního klidu“. Magická atmosféra a dokonalá izolace od vnějších podnětů si podaly ruce se zapadajícím sluncem a společně mi sáhly do hlavy, odkud na chvíli vymazaly téměř vše kromě funkcí nezbytných k zajištění životně důležitých pochodů. Poprvé po mnoha letech jsem si připomněl, jaké to je nic nechtít, nebýt do nikoho zamilovaný, na nic naštvaný, nepochybovat, nepřemýšlet… Sice moje psychologická nirvána trvala přibližně deset minut, ale i tak na ni moc rád vzpomínám. Dokonalé prázdno v mysli je tuze vzácný, ale extrémně účinný lék na životem pocuchané nervy.
Hooodný pejsek…
Dalšího dne se v krajině začala objevovat spousta proutěných konstrukcí. Ohrady vůkol a další detaily napovídaly, že půjde o dosud neobsazené bačovny. Jaro v Talyši bylo ještě příliš čerstvé, a tak rozkvétající louky neměl kdo spásat. A kde není ovcí, není potřeba ani hlídačů. Díkybohu! Řeč není o usměvavých pastevcích, ale jejich chundelatých pomocnících vyzbrojených hromadou parádních zubů a značnou nesnášenlivostí k nezvaným hostům.
Ačkoliv abyste byli považováni za hosta, byť nechtěného, měli byste se nacházet na něčím výsostném území. V případě íránských hlídacích čoklů můžeme definici vetřelce rozšířit na cokoliv, co se pohne v okruhu půl kilometru. Část z nich jsou vzteklí psychopati a mám oprávněné pochyby, jestli bych byť jen při poloviční obsazenosti pastoušek vůbec dokázal takto zaminovaným územím projít.
Jasně že mě jeden z těchhle mazlíků prohnal. Jak jsem se blížil k osadě, začal jsem potkávat chalupy trvalejšího charakteru. K jedné z nich patřilo i obrovské zvíře, které bych si za šera klidně spletl s medvědem. Kdyby tak zuřivě neštěkalo. Sbíhající bestie hlásající každým svým pohybem a zvukem nepřátelské úmysly mě sice zneklidnila, ale co si budeme nalhávat, nebyla první ani poslední v mém životě.
Teda tomu druhému jsem pevně věřil, dokud se psisko nedostalo na kontaktní vzdálenost. A to i přes obrovský kámen v mé ruce a několik důrazných varování, co s ním hodlám udělat. Sebevědomě jsem předpokládal, že na neutrálním území polní cesty mimo ohraničený pozemek se gentlemansky domluvíme, ale o smíru nemohla být řeč. Když mi došlo, že mé dosavadní zkušenosti s podobnými psy se můžou jít klouzat, se jako spásná trouba z vrcholu kopce ozvalo zavolání.
Sestup ke Kaspickému moři a něco, co jsem za předchozí tři týdny v Íránu neviděl – les.
Pan majitel si náhodou všiml, že se jeho zvíře chystá udělat z kolemjdoucího turisty karbanátek, a vložil se do situace. Bohužel pro mě pánův zájem trval jen do doby, než se psisko velmi neochotně doloudalo k prahu chalupy, z níž majitel vykoukl. Pak jsme s Azorem ve stráni opět osaměli. V momentě, kdy za páníčkem zaklaply dveře, namířil si to rafan zpátky k rozdělané práci.
Mezitím mi hlavou proběhlo několik výpočtů kalkulujících šířku střeženého pozemku, vzdálenost úseku podél jeho hranice a mé šance na přežití při pokusu překonat potřebné desítky metrů. Prubnul jsem to, ale ve třech čtvrtinách rizikového území mě ta kynologická noční můra zase dostihla. Zoufale jsem pohlédl nahoru k domku, ale žádný spásný bača se tentokrát nezjevil. Zato nevrlý hlídač pro mě měl připraveno jednoznačné sdělení:
„Po téhle cestě neprojdeš.“ Asi Gandalfův fanoušek…
Než abych riskoval, že mi své poselství zdůrazní drastičtějšími metodami, raději jsem vzal čáru a seběhl do nejbližší rokle. Tak jsem mu aspoň zmizel z dohledu. Paranoidně jsem se neustále otáčel, jestli mě nesleduje, a raději zvolil brutální okliku přes potůčky a jimi vyhloubené doliny.
Přelezání natěžko roklemi není nic moc…
Dej si něco dobrého z krásného plecháčku s vtipnými hláškami.
Odolný hrnek o objemu 400 ml s legendárním motivem, který skvěle poslouží doma i na čundru. Nejoblíbenější dárek z mého obchodu.
Zpestření výletu
Díky psímu strážci jsem si svůj výlet zpestřil o spoustu dalších výškových metrů v obou směrech. Samozřejmě s velkým batohem na hřbetě a příležitostně po moc zajímavých skalkách. Lázeňsky uhlazené nervy z předchozího večera vzaly za své celkem rychle. Dodatečně mi je pocuchalo i stádo ovcí, které se rozhodlo, že nejlepší travička roste zrovna v místech, kudy jsem se po drastické zkratce mohl vrátit zpět na cestu. Kde jsou ovce, tam jsou psi. To poslední, po čem jsem v danou chvíli toužil, byl další improvizovaný úprk.
Zajímalo by mě, kam místní ovečky chodí ke kadeřníkovi.
Abych nekřivdil všem psovitým šelmám v okolí, postupně se ukázalo, že problematičtí jsou v Íránu převážně „hlídací“ psi. Takoví, kteří za svůj rajón považují nějaké definované území. „Pastevečtí“ hafani byli oproti nim miláčci. Starali se primárně o blaho svého stáda a o mě by projevili bližší zájem nejspíše až ve chvíli, kdy bych čapnul některou z jejich svěřenkyň. Díky tomu jsem se už bez dalších nepříjemností vydrápal na cestu právě včas, abych si doplnil svou sbírku kuriózních autostopů.
Ač nejsem srdcem pravověrný stopař, čas od času se z praktických důvodů nebo pro zpestření cesty této disciplíně oddám. Při sestupu z Talyšských hor jsem si z pomyslného stopovacího seznamu mohl odškrtnout jednu z dlouho přetrvávajících položek. Dokonce jsem ani aktivně nemával, ale když jsem si mírně roztřesen přestálým stresem rozbalil svačinu s výhledem na domky posázenou stolovou horu, zastavil za mnou modrý náklaďáček se čtyřmi pasažéry dohromady na deseti nohou. Tři z nich si se mnou srdečně potřásli rukou a čtvrtý – respektive čtvrtá – se v průběhu divoké jízdy plné hraničních náklonů snažila nešlapat mi po pohorkách.
Ve vsi jsem se s ovčí spolupasažérkou rozloučil a pokračoval směrem k lesu, který stráží posledních čtyřicet kilometrů k pobřeží.
Má společnost při jízdě.
Ramadán, neramadán
Závěrečný sestup a tentokrát úmyslný autostop jsem si nechal až na další den. Po ránu jsem očekával malé stěhování národů směrem do města za prací. K mému nemilému překvapení byl obvyklý směr jízdy motorek i náklaďáčků přesně opačný. Z vesnic v údolí vyráželi všichni za každodenní dřinou na malých políčkách v kopcích, stády všemožné zvěře a ještě bůhvíčím, co je tady drželo při životě.
Vesnice Subatan.
Teprve po několika hodinách mě z prekérní situace vysekali dva vysmátí architekti na dovolené. Po nazelenalém klidu hor mě město udeřilo bouracím kladivem tradičního chaosu. Rychle jsem sehnal něco čerstvého k žvanci a plánoval se uklidit do nějakého poklidného parčíku. Jenže ouha. V Talyši jediné parku podobné místo připomínalo spíše vyprahlou skládku. Ale aspoň se nacházelo u řeky stranou všeho ruchu, a dokonce tam stály i oblíbené piknikové altánky. Jeden z nich jsem obsadil a odhodlaně otevřel konzervu s tuňákem.
Modrozelená symfonie Talyšských hor
V Íránu toho času sice světili ramadán – tradiční muslimský půst –, ale tady jsem byl pěkně za bukem. Cizinci mají stejně jako děti a nemocní výjimku a nehrozí jim bičování jako místním muslimům, kteří by v průběhu ramadánu byli na ulici přistiženi, jak jedí nebo pijí. Na druhou stranu je přinejmenším neslušné se veřejně cpát na očích všem dobrovolně i nedobrovolně hladovějícím.
Můj svačinkový altánek.
Zastrčený altánek na kraji města jsem považoval za dostatečnou schovku. Ne tak pán, který se zčistajasna vynořil z křoví a všemi možnými i nemožnými způsoby se mi snažil naznačit, že mám svou svačinu proboha fofrem sbalit, ať mě nikdo nevidí a nemám problém. Znalý místních poměrů i typických rysů v obličeji všech neškodných bláznů po celém světě jsem nerušeně pokračoval v jídle.
V danou chvíli to byla jediná věc, která mě coby hladového a městem vyplašeného horala držela jakž takž příčetného. Jen kromě rajčete a čerstvého chleba jsem k svačině měl i postavu lokálního poděsa, který na mě z metru a půl vytrvale zíral, dokud tuňák volným tempem nezmizel v mém žaludku.
Blavor Žlutý – největší slepýš na světě (tzn. zcela neškodný). Když nevíte o co jde, umí vystrašit :)
Nacpání na pláži Kaspického moře
Posilněn jsem se mohl odebrat posledních několik kilometrů k pobřeží. Na pláži byl všeobecný zákaz koupání, ale voda Kaspického moře stejně připomínala obsah dřezu po umytí rodinného oběda a nijak nelákala ke koupeli. Naštěstí už samotná její přítomnost a svěží vítr stačily k vytvoření příjemné večerní atmosféry. K ní se ještě přimíchala parta, která opodál mého stanu zaparkovala svůj džíp.
Kaspické moře ke koupeli zrovna neláká.
Jeden z borců za mnou v průběhu stavění přístřeší několikrát přišel a krajně limitovanou angličtinou mě vytrvale zval posedět na jedné z jejich rozkládacích stoliček. Tak jsem se seznámil s členy „Persian offroad club“, kteří stejně jako pár dalších motoristických nadšenců, s nimiž jsem měl tu čest, projeli trasu velmi podobnou té, co jsem ušel.
Veselá sebranka pocházela ze Šírázu. Protože se živili převážně prodejem suvenýrů, v období ramadánu, kdy zahraniční turistický ruch v Íránu klesá na minimum, si vybrali dovolenou a vyrazili na výlet. Kde jim nestačila angličtina, tam si pomohli překladačem v mobilu a širokými úsměvy. Jak jsem zjistil, smích je vůbec mezinárodní dorozumívací prostředek s nedoceněným potenciálem. I tak jsme po půlhodince vyčerpali omezenou zásobu konverzačních témat a já se chystal na kutě.
„Počkej, ještě bude večeře. Naše specialita, to nemůžeš vynechat!“
Mohl bych – zejména proto, že jedna večeře už mi spokojeně hověla v břiše –, ale to bych se nesměl potýkat s Íránci. Chtě nechtě jsem na dekl od kotlíku nafasoval pořádnou porci kuřete dušeného s bramborami a rajčaty. Než jsem s velmi chutným přídělem stihl definitivně dobojovat, přistál přede mnou nášup. Žádná diskuze, žádné pochyby, co na to můj cholesterol. Jejich přístup mě přinutil zbystřit a před třetím přídavkem včas zastavit dobrotivou ruku, která jej nesla.
„Cože? Už nechceš?“ divili se. „Ty jsi vegan?“
„Kámo, jak asi můžu být vegan, když jste do mě teďka nacpali půlku kuřete? Jen mám pocit, že budu rodit.“
„No, třeba takový občasný…“
Vysmátá partička ze Šírázu.
Tady je to trochu jinak
V Íránu mají na mnohé věci svůj osobitý pohled. Nejen stran stravování. Tahle země vás prostě naučí myslet jinak. Jak moc se mi za poslední měsíc převrátilo vnímání světa, mi došlo o jeden večer později. Poté co jsem se ocitl v hlavním městě provincie Gílán – Raštu. Blížil se závěr mé cesty a hlava chtěla bilancovat.
Abych jí usnadnil práci, vyrazil jsem po soumraku do rušných ulic sympatického městečka zblajznout nějaký ten kebab a s hrnkem čaje si užít svěžího větru na tváři. A postupně mi docházelo, že zmíněný větřík není jen ten v podobě čerstvého vánku od nedalekého mořského pobřeží. Všem okolo se mnohem lépe dýchalo i zcela metaforicky, protože tohle místo téměř nepřipomínalo Írán, jak jsem jej stihl poznat.
Drobné odchylky, jako je menší výskyt čádorů v ulicích, doplňovaly zcela zjevné podivnosti: dívky vesele jezdící na kole, smíšené skupinky pinkající na náměstí do volejbalových míčů nebo sympatická banda halasných pouličních muzikantů. Vůkol se děly věci, které jsou ve zbytku země buď přímo ilegální, nebo minimálně nepředstavitelné. Jak to?
Dívka na kole v ulicích Raštu – jinde v Íránu nevídaná věc.
O uvolněnějších poměrech jsem byl později poučen svým spolucestujícím ve sdíleném taxíku. Mladý muž mířící za pracovním pohovorem se bez obav anglicky rozpovídal, jak to u nich chodí. Větší volnost v zákonech i tradicích oproti zbytku islámské republiky je prý v Gílánu dána historicky díky nátuře místních obyvatel. I když jednotlivé detaily nám mohou připadat lehce zvrácené.
Kupříkladu když jsme projížděli okolo jednoho z rýžových polí, vysvětlil mi, na jakou svobodu jsou obzvláště pyšní:
„Koukni, ženské tady mohou pracovat stejně jako chlapi.“
Fantastická rovnoprávnost, která mi při pohledu na sedřené paní makající v permanentním předklonu po kolena ve vodě, přišla poněkud pochybná. Avšak v jeho očích se jednalo o velký výdobytek oproti zbytku státu, kde jsou ženy vládou oficiálně označovány zejména za matky a manželky, jejichž primárním životním údělem je zajištění chodu rodiny. Nic na skutečnosti nemění statistika, která hlásá, že dvě třetiny univerzitních studentů jsou studentky.
Jejich uplatnění po škole je však mizivé hned ze dvou důvodů. Svou roli hraje jednak všeobecně vysoká nezaměstnanost mladých lidí a jednak bezohledně protežovaný tradicionalismus. Ten paradoxně po islámské revoluci v roce 1979 umožnil, aby se ženy začaly masověji vzdělávat, protože jejich rodiny se je s ohledem na uzákoněná náboženská pravidla přestaly bát pouštět na veřejnost.
Ale protože má historie svérázný smysl pro humor, velmi brzy vydali náboženští vůdci pár prohlášení, jež dívky s těžce vydřenými tituly staví zpátky k plotně. Mimochodem další zábavné zkreslení projevil můj mentor v případě politických názorů. Podle všeho je jeho nejoblíbenějším světovým politikem Donald Trump. Z prostého důvodu – vyhrožuje íránské vládě. Nepřítel autoritářské vlády, která se „raději stará, co nosí ženy na hlavě, místo aby řešila skutečné problémy“, je jeho idol – to dá rozum. Co na tom, že zbytek světa jej vidí v kalnějším světle?
Večerní uvolněná atmosféra v Raštu.
Sen nebo noční můra?
Večerní ulice v Raštu byly se svým hudebním pozadím a vtipkujícími kolemjdoucími zkrátka jako sen. Nebo možná pomalé probouzení z nesvobodné noční můry. Humor je další věc, s níž se ve zbytku Íránu moc nesetkáte. Lidé jsou sice napříč touto krásnou zemí neskutečně milí a zdvořilí, ale povětšinou pochmurně vážní. Nikde jinde se mi nestalo, že by si ze mě v restauraci někdo dělal srandu, protože neumím persky (jen v dobrém samozřejmě). Nebo mi nakukával, že si mám vyfotit zadek jednoho ze spřátelených trhovců, který zrovna v předklonu rovnal svůj sortiment.
Gílánci jsou o dost vysmátější parta, na což jsou také patřičně hrdí. A sami si uvědomují, že je za to zbytek země nemá úplně v oblibě. Část sousedů jejich nátura pohoršuje, protože ji shledávají hříšně uvolněnou, a jiní jim naopak asi trochu závidí. Jak jsem tak usrkával hořký černý čaj a rozhlížel se okolo, snažil jsem si představit svůj život pod knutou nedemokratického systému.
V Íránu zdaleka nejde jen o to, jak se ženy musí nebo nesmějí oblékat…
Je lhostejno, zda jeho vůdci ke svým záměrům zneužívají víru nebo jinou ideologii. Cokoliv, je-li dostatečně překrouceno nebo dogmatizováno, se dá použít k tvrdému omezení svobody a prosazování vlastních pochybných zájmů. Dějiny dvacátého století nám napříč Evropou poskytují dostatek barvitých příkladů, jak přimět lidi držet hubu a krok. I když íránská verze je ještě trochu jinačí.
Kromě obligátní cenzury a tvrdých postihů kritických hlasů si spolu se mnou představte, že jako žena nemůžete jet do práce na kole nebo se koupat na veřejných místech. Že jako chlap se téměř nemáte jak seznámit s děvčetem kvůli tvrdé genderové segregaci napříč celou společností. Že když se náhodou poštěstí a společně si vyjdete na rande, hrozí vám zatčení pro pobuřování. Že pokud doma uspořádáte malou party, vlítne na ni policie kvůli zakázané hudební produkci a pár flaškám vína. Že… je toho hodně, co dost drsně ovlivňuje veřejný i zcela osobní život.
Muži a ženy společně hrající volejbal – opět něco, jinde v Íránu moc neuvidíte.
Rašt a provincie Gílán byly nejlepším možným závěrem, jaký jsem si pro svou íránskou expedici mohl přát. Až v tomto malém ostrůvku částečné svobody mi plně došlo, v jakém světě jsem se na chvíli ocitl. Protože je to svět plný fantastických lidí, kteří si chtějí být setsakramentsky jisti, že se v jejich zemi máte nejlépe, jak jen je možné. Je to svět pouští, kde se potkává smrt se životem, dechberoucích architektonických orgií a také nádherných pestrých pohoří. Je to svět, který návštěvníka vezme na horskou dráhu estetického vytržení a čirých emocí. A přes to všechno to není svět, kde bych chtěl žít…
Seděl jsem na lavičce v jedné z bočních uliček a s poloprázdným hrnkem v ruce vstřebával, co jsem za poslední měsíc viděl. Svým způsobem, v malém koutku mysli, tam někde sedím a vstřebávám své dojmy z Íránu doteď.
Fotogalerie
Praktické informace k přechodu Talyšských hor
Kdyby se poměry v Íránu zlepšily a plánovali jste vyrazit v mých stopách… Talesh/Talysh mountains (nebo také Lisar protected area) není místo, o kterém byste našli moc informací. Ostatně stejně jako o většině pohoří v Íránů, které nejsou Damavand (nejvyšší hora a zároveň nejvyšší asijská sopka).
Proto pro případné dobrodruhy přikládám trasu, po které jsem šel. Spolu s dopravou z Ardabilu k Neoru jsem přechod šel dva dny plus ranní sestup do Taleshe. Dá se asi i rychleji, ale nahoře je to fakt krásné a vyplatí se loudat a kochat.
Cesta není nijak extra náročná, pokud vám nevadí vyrazit trochu do neznáma. Ideální doba je konec května a případně červen, ačkoliv to už je ve zbytku Íránu opravdu velký hic (běžná turistická sezóna je v průběhu naší zimy a jara, ale to ještě v horách bude ležet sníh). Já se do Íránu vypravil v dubnu a květnu, takže jsem byl schopen jak horskou, tak kulturní „nížinnou“ turistiku do značné míry kombinovat – i když s jistými kompromisy (někde ještě sníh, někde už bylo strašné vedro).
Dopravu na začátek k jezeru Neor jsem řešil autostopem – jen berte v potaz, že někteří řidiči mohou chtít něco málo zaplatit. Je dobré se vyptat předem. Případně se rovnou můžete nechat odvézt taxíkem. Sestup z hor na západní straně do Taleshe je zdlouhavý a doporučuji si jej ukrátit nějakým odvozem.
V době mé návštěvy nebyl větší problém s vodou. V mapě jsou vidět potoky a hodně jich teklo navíc z roztávajícího sněhu. Určitě ji dostanete také ve vsi Subatan. Následný sestup je už kolem lidských sídel, kde vás také nenechají umřít žízní.
Směle piš do komentářů – pomůžeš mně i budoucím čtenářům. Vlákna komentářů lze také sledovat.