Jak vybrat stan na hory

Stan je nejtypičtějším symbolem pobytu v přírodě. Chrání nás před živly i otravným hmyzem a v drsných podmínkách snadno vykouzlí pocit pohody a bezpečí. Jak vybrat ten nejlepší právě pro vás a jakým parametrům věnovat pozornost?

Podle čeho stan vybírat

Zamýšlené využití

Je zřejmé, že na začátku byste si měli položit pár zásadních otázek týkajících se plánovaného typu a četnosti využití. Přenosný rodinný dům do kempu, postradatelný přístřešek na fesťák, a parádní stan na hory se budou celkem lišit ve své podstatě.

Zde se budeme věnovat především výběru trekového stanu na horské přechody nebo obecně trochu dobrodružnější pobyt v přírodě. I v tomto případě typ a kvantita výprav pochopitelně hraje roli, i když rozdíly už nebudou tak zásadní protože potřeba odolnosti, relativně nízké váhy a spolehlivosti je stejná ať už jdete přes Nízké Tatry nebo se potulujete kdesi ve střední Asii. I tak ale zůstává dost parametrů, které vás budou zajímat a které ovlivní, jak moc budete s výběrem v praxi spokojeni.

Na drsnější treky, jako třeba tady na Pamíru, fakt chcete stan, který něco vydrží a zároveň nebude vážit tunu.

Cena a kvalita

Samozřejmě u stanů stejně jako u dalšího vybavení najdeme obrovské rozdíly v kvalitě (a ceně). Různé kusy nabízí každý trochu jinak vyvážený poměr veličin cena/kvalita/odolnost/váha.

Podezřele levné šmejdy fakt nejsou dobré skoro ani na letní festival, protože bouřka si vás najde i tam. Obyčejné laminátové pruty v takových stanech rády praskají a rybník uvnitř, protože jejich podlážka stála za houby, taky není nic moc. Do hor si je vezme jen opravdu kovaný dobrodruh.

Jinak řečeno: Nikdo netvrdí, že ve stanu za litr ze supermarketu nepřečkáte pár nocí v rumunských horách. Jen pokud se strhne důkladnější bouřka, velmi pravděpodobně to nepřečká samotný stan a vy nejspíše poznáte nové významy pojmů jako „vodní postel“ nebo „plovoucí podlaha“.

O něco lepší a použitelnější bývají pořád relativně levné “kempovací” či „rodinné“ varianty výrobců, kteří jinak nabízejí i hodně kvalitní kusy. Sice v těchto případech obětují větší váhu na konto rozumné ceny a parametry takového stanu nejsou nic světoborného, ale u Sázavy neurazí a přinejmenším vás nevypláchne první přeháňka.

Na druhé straně pomyslné škály jsou pak drahé super lehké a kvalitní stany renomovaných značek. Cenovka mezi deseti, dvaceti a více tisíci je už ovšem pro začínajícího turistu nejspíše přes čáru. Kromě toho je u stanů z této kategorie potřeba počítat s nižší odolností a opatrnějším zacházením. Superlehké materiály se někde musí projevit i když je jejich kvalita stále obstojná (proto ta cena…).

V podobně vysokém cenovém rozpětí se pohybují i naopak téměř nezničitelné expediční stany pro náročné výpravy a výstupy do nejdrsnějších podmínek vysokých hor.

Někde mezi tím vším existuje široká kategorie turistických a trekových stanů s cenovkami obvykle mezi pěti a deseti tisíci korun (nebo lehce přes). Ty se zaměřují na poměr zmíněných veličin, který zajistí, že se milý turista nesloží pod svým batohem, přežije sem tam nějakou tu horskou demonstraci špatného počasí a do příští výplaty neumře hladem.

Určitě se hodí vědět, že dobrý stan vám vydrží minimálně deset let a pravděpodobně i mnohem déle. V případě potřeby mnozí výrobci nabízejí náhradní díly, opravy zipů nebo dokonce výměnu již jeté podlážky atp. Investice do kvalitního kousku se tedy celkem vyplatí i když jej vytáhnete jen „párkrát za rok“, ale zato na pořádný výlet.

Pokud si mohu dovolit tip, mým oblíbencem mezi značkami je český Jurek, který dělá skvělé přístřešky různých typů a kategorií a bývá při srovnatelných parametrech obvykle o něco levnější než zahraniční konkurence.

A když si dobře vyberete místo, budou vaše výhledy ze stanu po ránu k nezaplacení :)

Počet nocležníků (velikost)

Problematika počtu lidí je méně intuitivní, než se na první pohled zdá. Pokud chcete přístřeší pro dva, osobně doporučuji nejrůznější 2,5 verze, kde je místo “pro půlku” nocležníka navíc (já mám tenhle). Pokud jste tři, šel bych určitě do „čtyřkového“ stanu.

Pro lidi s batohy je bonusový prostor užitečný a i bez batohů je mnohem příjemnější a praktičtější, protože strávit třeba 10 nocí po sobě „na sardinky“ v oficiálně „dvoumístném“ stanu leze na mozek. Nehledě na to, že nouzově takto můžete ubytovat jednoho kamaráda navíc. Obvykle je tento komfort za cenu jen o málo vyšší hmotnosti.

Prostornější stany bývají pochopitelně těžší, ale zase se dají rozdělit na několik kusů, kdy každý nese něco (podlážka, tropiko-vnější plachta, tyčky a kolíky…).

Samozřejmě se dělají i minimalistické stany pro jednoho a pokud plánujete spoustu sólo dobrodružství, asi se vám nebude chtít tahat s dvojkovým a větším stanem (i když já se svou „dvouapůlkou“ pár pohoří bez parťáka přešel, protože nejsem tak bohatý, abych měl stan pro každou příležitost). Jen si ohlídejte, že je stan opravdu dostatečně prostorný pro vás i váš batoh a především, že si v něm můžete sednout.

Mnohé stany pro jednu osobu jsou už hodně klaustrofobní a když třeba přijde dlouhý liják, oceníte, že ve svém přístřešku můžete dělat i něco jiného než ležet na mrtvolku a zírat do velmi nízkého stropu (to radí Hynek po přechodu PCT). Dobrým sólo stanem je třeba Lunar Solo.

Na Sibiři jsme cestovali ve třech a byli jsme hodně rádi za můj starší čtyřmístný stan. Na měsíčním výletě s velkými batohy prostě člověk ocení pohodlí a trochu prostoru.

Typ konstrukce

Z hlediska konstrukce bývá většina “běžných” trekových stanů ve tvaru kupole ale setkáte se též s tzv. tunely.

Tunel nabízí o trochu více prostoru v poměru k hmotnosti, ale je potřeba přemýšlet, zda jej stavíte ve směru větru, jinak vám fičák bude dělat potíže. Také jej vždy musíte důkladně ukotvit – jeho konstrukce nedokáže držet “sama od sebe” jako u kupolí.

Kupole jsou častější a bývají založeny na dvou či více zkřížených prutech, které teoreticky dokáží stan udržet i bez dodatečného kotvení. Říkám teoreticky, protože v drsnějším dešti nebo pořádném větru stan tak či tak potřebujete pořádně vypnout k zakotveným bodům, jinak vám uvnitř bude krušno. Považují se za odolnější vůči větru, protože je v jejich případně celkem jedno, z které strany fouká.

Existují pochopitelně také různé hybridní konstrukce a zejména u stanů pro jednu osobu si při popisu jejich tvaru s výše uvedeným rozdělením úplně nevystačíme. Stačí vědět, že je opět bude potřeba dobře ukotvit, protože často spadají do kategorie velmi lehkého vybavení, kde se „zbytečné“ pruty navíc nenosí a stan se staví třeba na trekové hůlky podobně jako tarpy.

Můj Jurek je klasický kopulovitý stan se samonosnou konstrukcí. Zde pózuje u krásného jezera ve Fanských horách.

Jednoplášťový vs. dvouplášťový stan (aneb pozor na kondenzaci)

Možná jste někdy zaslechli poučku, že se nesmíte dotýkat stěny stanu, jinak promokne. To pro moderní materiály na trekových stanech a dalších přístřešcích už neplatí. Tuto vlastnost mají bavlněné plachty, které najdete buď na historických kouscích, klasických teepee nebo některých rodinných kempingových stanech.

I tak můžete kvůli obvyklým kapkám na vnitřních stěnách nebo dokonce navlhlým věcem snadno nabýt dojmu, že vám lehce napršelo dovnitř i přes proklamovanou skvělou voděodolnost použitých materiálů. Jedním z důvodů může být samozřejmě špatný, starý nebo poškozený přístřešek, který opravdu promoknul.

Ovšem s tímhle jevem se běžně setkáte také v případě kvalitních kusů v perfektním stavu a jde o kondenzovanou vlhkost. Zákony fyziky totiž praví, že vydýchaná a vypocená vlhkost (které je překvapivě hodně), případně vlhkost z okolního vzduchu, se bude srážet při styku s chladnějším povrchem – tedy třeba na stěnách vašeho přístřeší.

Mimo jiné právě kvůli kondenzaci je většina běžných stanů dvouplášťových a skládá se z vnitřní konstrukce a vnějšího tropika, které je od vnitřku oddělené malou mezerou. Vnitřek je připevněný k odolné podlážce a má prodyšné stěny se síťkami na vhodných místech. Slouží tím pádem jako moskytiéra a taky coby bariéra mezi námi a nepromokavou střechou. Svrchní plachta jednak drží dešťovou vodu venku a jednak se na ní kondenzuje zmíněná vlhkost, kterou ale v malém prostoru stanu rovnou nestíráme při každém dotyku se stěnou.

Dvouplášťový stan tak mnohé odpustí jak svým konstruktérům tak nedůslednému horalovi a nemusíme se v něm bát využít prostor opravdu na maximum ani za intenzivního deště nebo za chladných vlhkých nocí. Blbě vymyšlené nebo postavené jednoplášťové stany vás za zhoršených podmínek mohou doslova vykoupat, případně si musíte dávat velkého majzla, abyste se o ně neotírali. V případě, že jsou (nejspíše z důvodu nízké váhy) vaší volbou, vybírejte opravdu pečlivě a projděte si důkladně dostupné recenze, abyste si nepořizovali bazén.

V terénu pak dbejte na to, aby přístřešek pokud možno mohl dobře větrat. Např. tím, že nepřitáhnete jeho stěnu až k zemi – což se hodí i v případě tropika dvouplášťových stanů.

I jednoplášťový stan může být celkem v pohodě, ale chce ho to dobře vybrat a správně postavit.

Předsíňky, vchody, další doplňky

Je rozhodně lepší, když má stan aspoň malou předsíňku (občas označovanou jako „apsida“), kam si dáte boty nebo třeba batohy v případě většího než komfortního počtu obyvatel. Dva vchody podle mě nejsou nijak zásadní výhodou, pokud neplánujete cestovat převážně v horkém podnebí, kde z nějakého důvodu budete muset přebývat ve stanu přes den. Pak se možnost průvanu šikne.

Rozhodně chcete stan, který má do své konstrukce zabudovanou síťku proti hmyzu a dává tak možnost stan částečně otevřít v případě velmi teplé noci a zároveň se nenechat sežrat komáry a další havětí. Většinou takto slouží vnitřní část dvouplášťových stanů (do Ománu jsme si například brali právě jen tu, protože déšť tam rozhodně nehrozil). U lepších jednoplášťových bude kombinace moskytiéry a většího otevření také nějak konstrukčně vyřešená.

Do předsíňky se vejde spousta věcí, které nechcete mít ve stanu (boty, mokré oblečení atp.),

Jednoduchost stavby

Na konstrukci se dá dívat i jinak. Některé stany, které mi prošly rukama, měly doslova šílené stavební postupy. Dobří výrobci mívají součástky odladěné tak, aby se stan stavěl co nejsnadněji a při troše cviku jste to rychle dokázali v noci, za deště a ve větru, případně abyste to také zvládli sami.

Za špatného počasí se hodí verze, kdy lze nejprve fofrem postavit vnější tropiko a v bezpečí pod ním teprve zbylou vnitřní část, do které tak nenaprší. Osobně se mi nelíbí systémy, kde je nutné nosné tyče kamkoliv zasouvat. Je to nepohodlné a hrozí větší riziko úrazu stanu. Fajn je, když se vnitřní část stanu dá na tyčky zavěsit.

Stavět večer co večer po náročném dni logickou hádanku těžce testující vaší jemnou motoriku je strašný opruz. Tady v Srbsku měli kamarádi parádní stan od zmiňovaného Jurka, který lze i v jednom člověku postavit za pár minut.

Vodní sloupec

Kvůli nejednotné metodice měření nelze příliš porovnávat vodní sloupce svrchních plachet, které by teoreticky měly udávat jejich odolnost proti promoknutí. Hodně taky záleží na použitém materiálu a jeho úpravě, kde u těch lepších ve výsledku stačí překvapivě malé hodnoty v řádech nízkých jednotek tisíců mm. Ve výsledku tak jde spíše o renomé výrobce a určení stanu, podle čeho se můžete orientovat.

Vyšší údaje najdete u podlážek, které jsou mnohem více namáhány (při pohybu uvnitř na zem tlačíte váhou svého těla a extra koncentrovaný bonus přidávají lokty a kolena) a jejich odolnost je klíčovou vlastností. Ovšem i v jejich případě se udávaná čísla napříč výrobci dost liší.

Někdy se člověk s výběrem místa jednoduše netrefí a drsnější déšť vykouzlí potok i tam, kde byste ho fakt nečekali. Podlážka to vydržela :)

Odolnost a váha

I když je hmotnost důležitým parametrem a rozhodně nechcete vláčet obludy vážící v přepočtu 2 kila na ubytovanou osobu, neměla by být váha stanu na prvním místě vašich požadavků. Jednoduše proto, že vyrobit lehký stan není zas takový problém – ať už levnější nebo drahý. Problém je, aby jste jej až nepříjemně snadno o něco nerozervali nebo především aby neměl aušusovou podlážku, do které nadělá díry i ostřejší pohled.

Tohle je poměrně běžná past spousty superlehkého a rozhodně-ne-levného vybavení, kdy si člověk řekne, že věc za mnoho tisíc přece musí něco vydržet. Bohužel nemusí (ale dobré výjimky se samozřejmě najdou). V mnoha případech je proto lepší nosit na hřbetě o 300g víc, ale mít jistotu, že mi drahý stan vydrží dvakrát tak dlouho.

Pozor na to, že u levnějších stanů můžete narazit na tyče z laminátu – snadno se lámou, takové nebrat :)

Můj zabalený Jurek připnutý na batoh. Trochu se pronesl, ale většinu času jsem za něj v deštivém Norsku byl opravdu rád.

Potřebuji stan?

Když jsme u toho – pokud se chcete toulat s co nejnižším nákladem na hřbetě a nepohybujete se v podmínkách, které stan vysloveně vyžadují (mnoho hmyzu, drsnější podnebí atp.) můžete zkusit alternativní přístřešek – tarp nebo klidně jen jednoduchou celtu přes natažený špagát.

Třeba v našich podmínkách, pokud vysloveně neplánujete delší táboření u vody nebo v nějakém kempu, se bez stanu na většině výprav od jara do podzimu klidně obejdete. Nemluvě o tom, že na každém druhém rohu je větší turistický přístřešek nebo jiná možnost, jak se skrýt před živly.

Dalším důvodem, proč po Česku cestuji zásadně bez stanu, je naše legislativa. Se stanem se už totiž dle všeobecného výkladu dostáváme z hájemství „nocování“ (jinak také „bivakování“) na hranu tzv. „táboření“. Zatímco první činnost je u nás s výjimkou nejpřísněji chráněných území v zásadě povolena kdekoliv, s tábořením už je to o dost horší.

Ve větší divočině už samozřejmě komfort alternativních přístřešků silně závisí na zkušenostech uživatele a pro začínající horaly je stan pořád bezpečnější volbou, ale pro mnohé dobrodruhy je tarp dobrou možností, jak si odlehčit. Více najdete v článku o různých přístřešcích na cesty.

Náš tarp při bikepackingovém výletě přes Balkán.

Nezapomeňte si stavbu stanu vyzkoušet předem

To nejdůležitější nakonec. Ať už si pořizujete zbrusu nové outdoorové přístřeší nebo si jen půjčujete starší stan od kamarádů, rozhodně si jeho stavbu vyzkoušejte předem (v případě nákupu  nejlépe už na prodejně). Protože učit se to za tmy, větru a deště někde na hřebeni hor není nejpříjemnější kratochvíle. Také nechcete zjistit, že vám kamarádi třeba zapomněli přibalit jednu velice podstatnou tyč nebo kolíky…

Přitom věnujte pozornost všem konstrukčním detailům a pro případ potřeby také důkladnému ukotvení (to není vysloveně nutné vždy, ale je potřeba vědět jak to udělat, když přijde mela). Přesný postup záleží na konstrukci a výrobci, ale klasické kopulovité stany se většinou kotví v následujících bodech: kolíkem v rozích; kolíkem za poutko na tropiku dole uprostřed stran resp. předsíňky; přes šňůru v prostřední části stěn – aby tropiko víc oddělily od vnitřní konstrukce; a někdy ještě za špičku předsíňky, pokud je podepřená tyčkou.

Kromě toho se většinou dají vyvázat taky za hrany, pod nimiž jsou nosné pruty. To dělá sám od sebe málokdo, ale právě tato vychytávka vám v případě opravdu silného větru značně usnadní život uvnitř. Spolu s kvalitním stanem… A fakt se to naučte dopředu. Ať nedopadnete jako kamarád, který se teprve v nočním vichru na Islandu podle videa na YouTube dovzdělával, jak na to. To víte, ne všude je signál a v jednu v noci jsou i lepší věci na práci.

A pak někdy budete líní a postavíte si stan takhle jako já na pobřeží Kaspického moře… Mimochodem později jsem zjistil, že Íránci opravdu zcela běžně staví stany DOVNITŘ těchto přístřešků.