Inspirace

Snad jsem v poslední době rozmazlený vždy vysmátými Barmánci nebo dokonale zdvořilými Thajci. Třeba jsem si příliš zvykl na obchodnického ducha asijských národů. Možná jsem měl jen smůlu. Každopádně několik prvních dní v Laosu mi udělilo cennou lekci. Dokonale jsem si tu uvědomil, že vstřícnost či ochota k návštěvníkům není samozřejmost a může to mít milion různých důvodů. Příběh o návštěvě vesnice v srdci laoských hor jde daleko za hranice mé dosavadní cestovatelské zkušenosti. Celkový přístup Laosanů k zákazníkům je pak jen trochu přes čáru mého porozumění.

Internet se jenom hemží nadšenými výlevy blogerů a travel influencerů (ten výraz jsem si nevymyslel), kteří nabízejí instantní recept na štěstí v podobě série selfie z „dobrodružných“ cest kolem světa. V poslední době jsem narazil na množství textů, které rozebírají, jak si takovou srandu dovolit i když nejste zrovna Rothschild. Fenomén lowcost cestování opanoval éter, a kdo neřeší peníze do poslední vindry, jako by neměl právo nosit krosnu. Rozhodl jsem se k malému shrnutí několika hlavních bodů, které se více či méně doslovně objevují napříč většinou dostupných zdrojů.

Spousta lidí si do tzv. nového roku dává předsevzetí. Takové předsevzetí je ale potvora zrádná, která málokdy vydrží. Jen se zeptejte všech instruktorů v posilovnách nebo na bazénech. V lednu neví, kam dřív skočit, a od února je po všech novoročních nadšencích ticho po pěšině. Proto je mnohem lepší přijímat výzvy.

„Ty kráso to je lidu!“ Kam se podívám, všude se natřásají změkčilí metrosexuálové a kočky si lámou kotníky na dvaceticentimetrových šteklech. Ticho se stalo dávnou vzpomínkou a z všeho toho betonu je mi trochu šoufl. Po šesti týdnech otevírám email s nepříjemným očekáváním trojciferného čísla pod položkou „doručené“. Když kopíruji data z karty, smutně přemýšlím nad vším, co musím zítra vyřídit. Zpátky v civilizaci mě vítají všechny dobré důvody, proč se jí vyhýbám, jak můžu. Naštěstí schopnost vypořádat se s ponávratovým šokem patří k základní mentální výzbroji dobrodruha.

Každý druhý šáša se smartphonem posílající do éteru rutinní selfíčka s rozmáznutou exotikou v pozadí si dneska říká travelbloger. Pokud ke své fotogalerii navíc sesmolí článek s několika affiliate odkazy na letenky či ubytování, už má nakročeno mezi vyšší sortu – tzv. travel influencers. Neřadím se ani k jednomu z těchto internetových gangů a následující důvody mě mezi ně hned tak nepustí.