Asi jsem se ztratil… Co dělat, když zabloudím?

Jak se má člověk zachovat, když se ztratí? Kdy ještě hledá správnou cestu a kdy už zmateně bloudí? Co mu vlastně hrozí? To vše jsou záludné otázky, neb bloudění může mít mnoho úrovní a podob. Někdy je svým způsobem zábavné, ale stačí málo a jde do tuhého. V tomto článku se budeme věnovat především tomu, co dělat v případě, že se „trochu″ nebo „víc″ ztratíte, na jaká nebezpečí si dávat pozor, jak nepropadnout panice a jak co nejefektivněji najít cestu zpět.

Prevence je základ a GPS vás nemusí vždycky zachránit

Pochopitelně nejlepší je dělat všechno možné proto, abych vůbec nezbloudil. Nechcete-li se pravidelně ztrácet, nejvíce vám pomůže průběžné ověřování vaší pozice a v případě pochyb (opakovaná) kontrola vlastních výpočtů nad mapou a odhadované cesty. Osobně se při koukání do mapy snažím zapamatovat výrazné orientační body po cestě, abych věděl co zhruba budeme míjet (a kdy začít být nervózní, neb jsme onen bod nepotkali) nebo kde nás čeká odbočka.

Mimochodem bacha na klasickou chybu, kdy se člověk nesnaží zorientovat mapu podle toho, co vidí kolem, ale ohýbá realitu vůkol podle toho, kde si myslí, že na mapě je. Může vést do velmi zajímavých končin a svého času nás podobný postup dokonce zabloudil docela hluboko do vedlejšího státu (z Makedonie do Kosova, což není taková sranda jako překročit hranice v EU).

Je pravda, že mobilní navigační aplikace a GPS proces průběžné orientace nesmírně zjednodušují, ale mají své slabé stránky. Jednou z nich je samozřejmě líný nebo sklerotický uživatel, který se včas nepodívá, kudy dál a jestli míří správným směrem.

Rovněž je potřeba si uvědomit, že navigace a kontrola cesty není jen o hlídání mapy a vašeho „puntíku na ní″ , ale především skutečného stavu věcí kolem vás. Jde také o hromadu malých, ale důležitých rozhodnutí, jestli „tady″ nebo o kousek vedle. Může se to zdát jako prkotina, ale v opravdu divokém a náročném terénu bez zřetelné pěšiny může odchýlení už jen o pár (desítek) metrů z ideální trasy, které při porovnání s mapou (ať už papírovou nebo v aplikaci) nemáte šanci podchytit, znamenat velmi složitý návrat na správnou stezku. Tento problém je ještě horší za špatné viditelnosti.

Pro ukázku, jak moc to v mlze může být špatné. Pokud je problém uvidět z pár metrů rozhlednu, tak někde na skalách je člověk slušně nahraný…

Chceš si přečíst víc?

Napsal jsem knížku plnou těch nejlepších cestopisů za sedm let toulání po světě. Bláznivé historky z netradičních destinací doplňují úvahy a tipy na nejrůznější cestovatelská témata od plánování přes průšvihy na cestách po masový turismus.

“Místa, kam se nechodí” tě pobaví, nadchnou a především inspirují k vlastním nečekaným objevům.
Koupit na eshopu

Tradiční bloudící pasti

S GPS sice teoreticky poznáte i relativně malou odchylku, ale je otázka jestli si jí všimnete včas a taky jak přesně je trasa zanesená do map. Chuťovkou je také z části opačná situace, kdy byl kousek trasy přeložen a v mapách je sice aktualizován, ale staré značky to někde přežily a rády svádějí na zcestí – protože proč bych kontroloval mapu, když mám támhle značku?

Podobně funguje, pokud se relativně čitelná cestička nenápadně větví do odboček nebo slepých uliček, které doslova přitahují všechny kolemjdoucí jen proto, aby se záhy vytratily nebo – ještě lépe – skončily v nějakém nechutném srázu. Šanci, že taková past na chodce sklapne, umocňuje skutečnost, že v obvyklých místech jsou tyto svádějící stezky (aspoň na svém začátku) vyšlapány zbloudilými nešťastníky před vámi stejně nebo ještě více než originální pěšina. To proto, že jí lidé prošli dvakrát – jednou tam a jednou při návratu zpět.

Co je skutečným nebezpečím, když zabloudím

„Bloudit″ se tedy dá velmi dobře i s chytrým telefonem a digitální mapou v kapse. A protože se často nikomu nechce otáčet a vracet se kus po vlastních stopách (od sta metrů po x kilometrů), horalé kolikrát raději absolvují krkolomné a někdy nebezpečné pokusy o „přestupy″ na původní trajektorii. Nebo i poté, co jim dojde, že zabloudili do zjevně nesprávného a nepřátelského terénu, pokračují v čím dál náročnějším a riskantnějším postupu a doufají, že o kousek dál se to „nějak vystříbří a třeba zase napojí“. Ani jedno pochopitelně nelze doporučit.

Mimochodem, bloudění ve své dramatické podobě podle mě není ani tak „nevědět, kde jsem″ jako spíše „nevědět jak bez zbytečného rizika pokračovat tam, kam chci, nebo jak se bezpečně dostat zpět″. Ať už je (dočasná) ztráta orientace způsobena „jen″ lidským faktorem nebo ji komplikují vnější podmínky jako mlha, tma nebo dokonce vánice, ve výsledku jde pouze o jednu z ingrediencí potenciálního průšvihu.

Když se člověk začte do zpráv Horské služby, která pravidelně řeší případy ztracených a zmatených turistů, dojde mu, že tou druhou a mnohem zásadnější „přísadou″ je skutečné objektivní nebezpečí, které nám hrozí, když se nezvládneme (do určité doby) najít nebo být nalezeni. Tím nebezpečím může být pád či jiná fyzická nehoda, podchlazení, vyčerpání, dehydratace a dozajista byste přišli ještě na pár dalších věcí. Vše pak bývá umocněno faktorem rychle ubývajícího času. Času než zavládne tma, než se dotyčný nenávratně podchladí, než padne únavou atp.

Jak moc se dá ztratit?

Naštěstí jsem, co mi paměť sahá, nebyl účasten bloudění takovým způsobem, že bychom po zjištění, že jsme zakufrovali, aspoň rámcově netušili, kde jsme a jak se přinejhorším vrátit zpět (samozřejmě záleží, jak široký byl onen rámec a jestli se nám chtělo vracet). Ale za určitých okolností i takto absolutní zabloudění a ztráta orientace může pochopitelně nastat.

Když už, tak jsme většinou jen nevěděli, kudy kupředu a/nebo jsme si nebyli jisti naší přesnou aktuální polohou (ale nebyli jsme ve stresu kvůli nemožnosti návratu). Mnohokrát jsme sice neměli představu o konkrétní cestě, ale drželi jsme se daného směru a věděli, že dříve nebo později narazíme na orientační bod nebo známou linii, podle nichž můžeme pokračovat.

Pochopitelně zcela jiný případ nastává, pokud situaci zkomplikují již zmíněné vnější faktory omezující viditelnost v podobě mlhy, tmy, vánice atp. Postup skupiny tak sice plus mínus může mířit klidně správným směrem, ale je strašně pomalý a s obrovskou mírou nejistoty.

No a když se tohle vše zkombinuje se složitým terénem, pak se snadno může stát, že jakékoliv pokračování nebo dokonce jen návrat jsou extrémně nebezpečné a výsledkem je, že jsme se „úspěšně″ naprosto ztratili skoro na pětníku.

A někdy se stane, že člověk sice naprosto přesně ví, kudy má jít, a je si zcela jistý, že je to správně… jen tam prostě nevede cesta.

Tip z mého krámku

Připij si na cestách z praktické nerezové placatky.

Objem 240 ml a několik variant vygravírovaného motivu.

Prohlédnout na eshopu

Co dělat, když se ztratím

V první řadě, je potřeba být připraven a nezapomenout doma zdravý rozum. Nešťastní aktéři zmíněných zpráviček od HS chodí průšvihu pravidelně sami naproti zcela nedostatečnou výbavou a oblečením, riskantním chováním (např. snahou pokračovat za každou cenu), podceněním počasí, přeceněním vlastních sil a dalšími typickými chybami. Samozřejmě, že občas má člověk prostě smůlu ale prevence takovýchto situací je poměrně přímočará a má úžasné výsledky, co se týče udržení turisty při pevném zdraví.

Při pohybu mimo snadný dosah civilizace, je proto zásadní být vybaven přiměřeně okolním podmínkám, být připraven na jejich zhoršení a mít dostatečnou rezervu jídla, vody i oblečení pro krizové situace, které i přes všechnu opatrnost můžou přijít.

Dost ale moralizování, nejspíše vás zajímá, co teda, k čertu, dělat, když už člověk v nějaké míře opravdu zabloudí. Zde je pár tipů:

• V první řadě je vhodné zastavit se, uklidnit sebe i kamarády a přemýšlet. Uvědomit si jaké je ono objektivní nebezpečí, kolik máte zhruba času než se situace výrazně zhorší, jaké užitečné prostředky máte s sebou a jaká jsou potenciální řešení.
• Zkuste si odpovědět na následující otázky:
  • Jak moc nevíme kde jsme? Jsme si jisti správnou cestou 200 metrů nebo 5 kilometrů zpátky?
  • Ztratili jsme se kvůli vlastní nešikovnosti nebo kvůli extrémně nepříznivým podmínkám?
  • Jsme v potenciálně riskantním terénu? Je bezpečné se teď pohnout z místa?
  • Má smysl pokračovat dále nebo je lepší se kus vrátit?
  • Dokážeme se vůbec vrátit po vlastních stopách? To nemusí být samozřejmost ať už ve skalách nebo při hustém sněžení.
  • Máme provozuschopný přístroj s GPS a mapou? Kolik jich máme? Jak dlouho vydrží nabité v těchto podmínkách?
  • Máme jinou použitelnou mapu a nástroje pro navigaci?
  • Máme čím volat a je tady signál?
  • Co nám potenciálně hrozí?
  • Je náš problém akutní (blíží se bouřka, mrzne a nejsme na to připraveni…) nebo dlouhodobý (jsme uprostřed Sibiře bez možnosti navigace, ale v tuto chvíli si nejsme vědomi krátkodobého nebezpečí)?
  • Můžeme si dovolit počkat, než se podmínky zlepší? Nezmrzne nám tu nikdo, nebudeme se vystavovat bleskům, není někdo ve zdravotním a fyzickém stavu, se kterým bychom si nedokázali poradit, atp.?

Uvažování těmito směry vám dá lepší představu o situaci i potenciálních řešeních. V případě neohrožujících problémů pomůže uklidnit méně chladnokrevné účastníky výletu. V závažnějších případech je pak těžké až nemožné dávat v teple od stolu přesné rady typu „pokud a, tak b″, protože jako obvykle záleží na vyhodnocení konkrétních rizik v konkrétní situaci.

Proto budu hodně obecný a tyto tipy si filtrujte logicky podle proveditelnosti ve vaší situaci:

• Průběžně dělejte maximum pro to, abyste se neztratili a když už, abyste se nedostali do tísnivé situace.
• Zastavte se a pokuste se v klidu a důkladně zorientovat. Pokud nemáte (máte nepoužitelný) chytrý telefon nebo GPS a marně bloumáte do papírové mapy, vzpomínejte, kudy jste šli, kde jste mohli udělat chybu, co je kolem vás, jestli nevidíte nějaký výrazný orientační bod (např. známá hora velmi specifického tvaru) atp.
• Je li to možné a bezpečné – vidíte stopy nebo jasnou cestu, kterou jste přišli – vraťte se na poslední známé místo a pokračujte z něj.
• Pokud jste v nepřehledném a nebezpečném terénu, raději počkejte, dokud se např. mlha nezvedne nebo ráno nevyjde slunce. Zapracujte na zajištění komfortu nebo aspoň základní bezpečnosti svého nouzového stanoviště. Jste-li na vícedenním treku, měli byste mít prostředky a zásoby.
• Když je situace zjevně vážná a máte tu možnost (telefon a signál), zavolejte si pomoc včas. Záchranná volání se nezneužívají, ale je kontraproduktivní stydět se a čekat až s přicházející tmou začne panika. I záchranná operace se pak výrazně prodlouží a zkomplikuje.
• Pokud to není lidově řečeno „o držku″, můžete si vytyčit jeden směr, který podle mapy a vašeho úsudku musí vést na dohled výrazného orientačního bodu nebo k nějaké jasné linii. Příkladem je řeka v údolí, kterou třeba nevidíte kvůli lesu, ale víte že pod vámi musí být, nebo cesta vedoucí po hřebeni či kopírující vrstevnice. Jakmile na ně narazíte, stačí jít podél, dokud nenajdete další jednoznačný bod (přítok, specifickou křižovatku, přírodní útvar atp.).
• Pokud je vás více, spíše se při hledání nerozdělujte a pokud už, držte se aspoň na doslech (zde přijdou vhod píšťalky).
• Když fakt nemáte šajnu, protože vás na místě vysadili vrtulníkem, utopili jste všechny mobily, medvěd vám sežral mapu a všechny snahy o vaši lokalizaci zcela selhaly, můžete zkusit pomalu scházet do údolí a sledovat potoky nebo řeky ve směru po proudu. Je slušná šance, že dříve či později (v závislosti na odlehlosti místa) by vás tento postup měl zavést někam, kde najdete pomoc, nebo aspoň k nějaké cestě. Tahle rada z rádoby cool učebnic přežití je ovšem spíše teoretická (nikdy jsem ji nemusel aplikovat) a skrývá v sobě několik úskalí. Vodní tok může náhle zmizet v podzemí, v bažinách, protékat nebezpečným kaňonem, který budete muset obejít, atp. V určitých oblastech jako je sever Kanady vás taky může zavést zcela opačným směrem od civilizace (když řeka jako na potvoru ústí do Severního ledového oceánu).
• Ale obecný tip zkusit se v nouzi nejvyšší zamyslet a pátrat po známkách osídlení dává smysl.