Kalkata, srdce Bengálska

Filip Němec je nadšený indolog (ano, takové slovo existuje) a pochopitelně o své oblíbené zemi rád prozradí něco zajímavého. V tomto cestopise nabízí své postřehy z návštěvy hlavního města Bengálska ležícího daleko na východě Indie. Kalkata (někdy uváděná jako Kólkata) nabízí mix koloniálních dojmů, současné Indie a bengálské povahy.Tímto mu předávám slovo.

–> Tip: Pokud se chystáte do Indie, budou se vám hodit také praktické informace pro cestovatele.

Z Dillí do Kalkaty

Kdybych byl Ind, určitě bych byl z Dillí. Dával bych přednost plackám před rýží a znal zpaměti nespočet ghazalů, milostných básní, které bych recitoval nebo zpíval při každé vhodné či nevhodné příležitosti. Nebo bych je nahlas pouštěl ze smartphonu v kapse u kalhot. Východní část Indie by mi přišla tak vzdálená a cizí, jako Pražákovi Střední Anatolie.

Když jsem v Indii žil, pobýval jsem v Dillí, nebo studoval kousek odtamtud v Ágře a vyrážel na cesty po blízkém i vzdáleném okolí. Vždycky kupodivu jen na západní straně Indického subkontinentu, jako by mezi mnou a Východní Indií existovala neviditelná bariéra.

Po mnoha letech konečně dozrál čas na změnu. Inspirován románem Květy džungle, dějinami koloniální Indie a pobřežní čarou na mapě jsem vyrazil na cestu do Kalkaty.

Památník královně Viktorii v Kalkatě

Kalkata, srdce Bengálska

Před 300 lety byste tu našli skromnou pevnůstku s obchodní stanicí obklopenou bahnem. Ani ty největší snílky z Britské Východoindické společnosti by tehdy nenapadlo, že se Kalkata stane branou k obsazení celé Indie a později i její výstavní metropolí.

Britové si zde vystavěli paláce, kostely a monumenty v okázalém evropském nebo indosaracénském slohu. V 19. století se město stalo ohniskem Bengálské renesance, reformního hnutí, jehož příznivcem byl i první nositel nobelovy ceny z celé Asie, Rabíndranáth Thákur.

Katedrála svatého Jakuba. Postavená v neogotickém stylu tak, aby se Britové alespoň na chvíli cítili jako doma.

Umírající město?

Zlaté dny jsou ty tam. 20. století připravilo Kalkatě strmý sešup z výsluní – nejdřív ztratilo status hlavního města, zažilo hladomor, nepokoje během dělení britské koloniální Indie na nástupnické státy Indii a Pákistán, ztrátu obchodního významu, násilné protesty 60. a 70. let a příliv uprchlíků po bangladéšské válce za nezávislost. “Kalkata je umírající město”, prohlásil před 35 lety tehdejší indický premiér Rádžív Gándhí.

Takhle umírající město nevypadá, říkám si, když mě sterilní letiště vyplivne v deset večer do reality tepající megalopole. “Taxi sir, taxi taxi!?” Nechat se dovézt až před vrata hotelu na Esplanade zní lákavě, busem to ale bude větší zábava. Běhám po autobusáku, řvu kolem sebe a nakonec skončím v autobusu který někam jede. Dobrá trefa! Po hodině v buse a další půlhodině klopýtání v tmavých uličkách se ocitám v omšelém hotelu s nejužším výtahem na světě. Očividně tu kdysi byly pěkné byty pro movitější Kalkaťany, v koupelně dokonce ke svému překvapení objevím vanu!

Provoz na mostu Rabíndra Sétu přes řeku Huglí. Nikdy nekončící dopravní zácpa.

Unikátní tramvaje

Kalkata je i na indické poměry přelidněné město, dostat se z bodu A do bodu B přecpanými ulicemi trvá věčnost. S autem si tu nepomůžete, vaše rychlost přesunu vzroste oproti chůzi jen dvojnásobně. Možná i proto se tu můžete svézt ruční rikšou, jinde v Indii považovanou za anachronizmus.

Ruční rikša už taky moc není k vidění

Nikde jinde v Indii než v Kalkatě nenajdete tramvaje. Koleje často blokují dopravní zácpy nebo dokonce i stánkaři, a tak tento druh dopravy ztrácí svoje příznivce, což je škoda.

Kalkatská tramvaj. Budou tady s námi ještě za 10 let?

Tip z mého krámku

Chraň se před sluncem pohodlnou kšiltovkou s horalskou výšivkou.

Tahle kšiltovka něco vydrží a je ideální na sport a náročné aktivity v přírodě.

Prohlédnout na eshopu

Bengálská povaha

Jako každý Evropan nemám ve zdejším ulepeném, vlhkém vedru moc velkou výdrž. Vždycky po dvou až třech hodinách na mě padá obrovská únava. Stačí si na chvíli sednout na lavičku na nábřeží řeky a už mi padá hlava do klína. Kvůli únavě nestíhám zdaleka to, co jsem chtěl. Akademie indické klasické hudby i čtvrť Sónágáčhi budou muset počkat na příště.

Naštěstí to hlavní – popovídat si s lidmi – jsem stihl.

Řeka Huglí po monzunových deštích. V pozadí most Vidjáságar.

Bengálci jsou oblíbeným terčem vtipů ze strany ostatních Indů. “Jeden Bengálec je básník, dva Bengálci jsou spolek filmových kritiků, tři Bengálci jsou politická strana a čtyři Bengálci tvoří dvě politické strany.” Dle stereotypu jsou Bengálci poněkud nafrnění pseudointelektuálové a pojídači ryb.

Pro mě osobně byly hovory a debaty s Bengálci největším Kalkatským překvapením. Přijde mi, že svoji otevřeností, hrdostí na svoji řeč a kulturu a možná snad i tolerancí vůči menším neřestem (alkohol, ponožky v sandálech) jsou nám ze všech obyvatel Indie mentalitou nejblíž.

Je mi jasné, že do Kalkaty se ještě vrátím. Prozatím nomoškár!

Bengálsko a ryby k sobě patří jako Romeo a Julie.

Krátce o autorovi

Článek pro vás napsal Filip Neměc, spoluzakladatel www.zIndie.cz.

Filipovou celoživotní vášní je Indie. Vystudoval indologii na FF UK, v Indii žil a poté pracoval jako průvodce. V minulém roce rozjel spolu se dvěma kamarádkami ze studií e-shop s řemeslnými výrobky a masivním nábytkem.

Cílem e-shopu je předat něco málo té indické krásy a rozmanitosti Česku. V Indii vybíráme unikátní výrobky, které pochází z malých rodinných dílen tamních řemeslníků a umělců. Skrze neziskovou organizaci Sambhali podporujeme znevýhodněné indické ženy. Koupí našich ručně šitých výrobků podporujete indické ženy a jejich děti. Děkujeme!