Tvrdá lekce z Laosu: „Turisto, nejsi všude za boha!“

Snad jsem v poslední době rozmazlený vždy vysmátými Barmánci nebo dokonale zdvořilými Thajci. Třeba jsem si příliš zvykl na obchodnického ducha asijských národů. Možná jsem měl jen smůlu. Každopádně několik prvních dní v Laosu mi udělilo cennou lekci. Dokonale jsem si tu uvědomil, že vstřícnost či ochota k návštěvníkům není samozřejmost a může to mít milion různých důvodů. Příběh o návštěvě vesnice v srdci laoských hor jde daleko za hranice mé dosavadní cestovatelské zkušenosti. Celkový přístup Laosanů k zákazníkům je pak jen trochu přes čáru mého porozumění.

Nezvaný návštěvník?

Horská vesnice Namyang leží nějakých dvacet kilometrů od provinčního centra Luang Namtha. Z toho je dobrá polovina cesty kvalitou blízká tankodromu po zátěžových zkouškách. Ani s relativně schopným bicyklem nezbývá než některé kopce vyjít pěšky a díky vytrvalému stoupání je průměrná rychlost pohybu jen o málo vyšší, než kdyby ji šel invalida bez vozíku.

Nebylo to poprvé, co jsem se ocitl v zapadlé vísce kdesi v kopcích. Zažil jsem nejrůznější reakce od okamžitého přizvání na čaj po opatrné kradmé pozorování.

Neočekávám, že kvůli mě zaříznou prase a nabídnou mi lože i s nejkrásnější dcerou k tomu.

Fakt ne. Ani proslov starosty nebo špalír s mávátky nejsou nutné. Ale stejně mě přístup obyvatel spočívající v dokonalé ignoraci mé přítomnosti zaskočil.

Dlouhá štreka ve vyšťavujícím vedru si vybrala daň v podobě prázdné flašky a sucha na patře. Nevadí, kde jsou lidi, tam je i voda. Chvíli jsem se rozhodoval mezi přímou prosbou a návštěvou dřevěné chatrče představující obchod. Jelikož mi od samého počátku přišlo, že ve stínech schovaní domorodci nejeví příliš nadšení z mé přítomností, zvolil jsem raději nákupní strategii.

Ve dveřích stála malá holčička. Výmluvně jsem na ni zamával prázdnou petkou doplněnou o prosebný úsměv. Děvčátko zmizelo uvnitř obchodu, kde za sloupem spokojeně chrněl pan otec. Po několikerém urgování své dcerky unaveně rozlepil jedno oko. Vrhnul na mě nepřívětivý pohled, načež oko zase zavřel v dobré víře, že se sám od sebe zdekuju a nechám jej na pokoji. Když po delší době pochopil, že tady někdo opravdu chce nakupovat, zabručel směrem k druhým dveřích, které na scénu vpustily jeho ženu. Ta na polici našla značně zaprášenou láhev, za kterou si s kyselým obličejem řekla v přepočtu cca 70 korun. To je pro místní cena dvou vydatných obědů. Po vstřebání šoku jsem jí dal důrazně najevo, že takovouhle vysokohorskou přirážku nezaplatím, ani kdybych se měl zpátky odplazit. Milostivě mi slevila na polovic (a stále dvojnásobek normální turistické ceny). Popřál jsem jí hodně štěstí v byznysu a z krámu vyšel s nepořízenou.

Tvrdá lekce z Laosu: „Turisto, nejsi všude za boha!“ Jihovýchodní Asie Laos S nadhledem

Malebná horská vesnička kdesi v Laosu...

Vzal jsem kolo a nazdařbůh prošel vesnicí. Z okolních příbytků se sice hojně ozývalo „sabahdí“, ale ani jeden hlas neměl více než deset let. Staré ženy, od pasu nahoru nahé, ležely pod přístěnky téměř bez hnutí. Chlapi si hleděli svého nicenedělání. Nikdo nezvedl hlavu.

Větší než minimální množství pozornosti mi věnovala pouze drobotina. Postupně se vytvořivši skupina dětských obléhatelů si nejprve vzala do péče můj bicykl a ti, kteří se kolem něj už nevešli, aspoň vyváděli psí kusy pro oko objektivu. Když jsem jim pokynul, aby se na sebe přišli podívat na displeji foťáku, málem mě umačkali. Tak to šlo dalších deset minut. Cvak, nadšení a kolečko malých vysmátých modelů kontrolujících jestli jim to sekne.

„Tož děcka, je s vámi sranda, ale já mám žízeň,“ řekl jsem si v duchu a v doprovodu nových fanoušků cyklistiky se vydal zpátky na začátek vesnice. Druhá návštěva mezi chalupami tísnivý pocit ještě umocnila. Postavy ukryté ve stínech a tíživý kontrast mezi nimi a dětským nadšením. Po chvíli bezradného pozorování všudypřítomných selat a marného pokusu o domluvu s mladistvým doprovodem jsem odchytil jednoho z jejich kolemjdoucích starších bráchů. Nedbaje nejistého výrazu jsem se pantomimou optal, zda by se tu někde nenašlo půldruhého litru vody pro vyschlého pocestného. Našlo. Vzal mě do stejného obchodu, kde jsem se ptal prve. Tentokrát se za sloupem pro jistotu schovávala celá rodina a tak vydřidušskou operaci zprostředkoval můj průvodce. Zkusil jsem na něj zamávat nižší bankovkou, ale jen se smutně pousmál a vyčkal, než z peněženky vytáhnu dostatečný obnos.

Za autentickými zážitky do nitra hor?

Novou zkušenost jsem si ještě dlouho rovnal v hlavě. Nulovou pozornost domorodců bych chápal, ale poprvé v životě jsem v horách nepochodil s prosbou o vodu, respektive mě na ní ve finále pěkně natáhli.

Dobrá, řekne si vzdělaný čtenář. To byla vesnice, kde o turisty zjevně nestojí. Třeba jsou od přírody uzavření. K tomu závěru jsem došel také a nezbývá mi, než názor obyvatel plně respektovat. Je zde také riziko, že jsem svým chováním nechtěně porušil nějaké náboženské či společenské tabu.

Krom toho jsem si představil, jak by vypadala podobná náhodná návštěva snědého cizince na české vsi. Sice jsem nedošel ke konkrétnímu závěru, který scénář je nejpravděpodobnější, ale ani jeden nezahrnoval instantní vítací ceremonie.

Všechny tyto úvahy vrhají stín pochybností spíše směrem k mé osobě a mým vnitřním očekáváním. Jenže několik drobných detailů (otevřená žádost o psací potřeby od jednoho chlapce, sortiment obchodu, srovnání nabídek turistických kanceláří, vůbec existence značené cesty v mapě) mě vede k přesvědčení, že tohle je jedna z vesnic, kam trekové agentury vodí své klienty za „autentickými zážitky a opravdovou místní kulturou“. Jak vypadá návštěva organizované skupiny, se mohu jen domýšlet.

Jestli i průvodcované turisty zahrnují autentickou ignorancí, kterou jsem jako osamocený zbloudilec zažil já, tak potěš koště.

Tvrdá lekce z Laosu: „Turisto, nejsi všude za boha!“ Jihovýchodní Asie Laos S nadhledem

Třeba aspoň z těch děcek jednou něco bude...

Nechtěný zákazník? No dobře, jak myslíte…

V horách se z cizince nesloží, ale jaká je situace v turisticky značně prolezlé nížině?

Nutkavý pocit, že mě jako zákazníka i člověka má většina místních dost v paži nastartoval už pantáta na celnici. Po několikerém milém upozornění, že před okénkem nemá dostatek formulářů, bez kterých nám víza ani štempl nedá, jen cosi zavrčel a vystrčil ven další štos papírů. Jakýkoliv další dotaz znamenal pár minut trpělivého postávání před škvírou do jeho zasklené svatyně a čekání, jestli se uráčí svou neangličtinou odpovědět. Ani večerní hledání guesthousu okolo dálkové autobusové stanice nebylo zrovna přehlídkou vzorného přístupu ke klientovi. Po zjištění, že zde panuje tvrdý cenový kartel, jsem zůstal u první bábušky, která v obličeji projevila jinou emoci než znechucení a dala mi 10 000 kipů slevu.

Neřekl bych, že mi někdy budou chybět indičtí „majfrendi“, ale jejich přítomnost znamená, že se tu sakra aspoň někdo snaží.

Většina Laosanů se tváří, že je jim upřímně jedno, jestli službu či zboží pořídíte zrovna u nich. Úsměv hostelového personálu je vzácná komodita, majitel půjčovny radši sleduje badminton než by opravil zásadní závadu na kole a většina tet v občerstvovnách a obchodech vypadá, jako by to chtěla do minuty zabalit. Komplet, život a tak…

Rychlý internetový průzkum ukázal, že můj dojem není zdaleka ojedinělý. Kdo ví, co za domnělou leností Laosanů doopravdy je. Možná jsou unavení po dlouhé turistické sezóně. Třeba se turistů bojí, protože jim nerozumí a nechápou, co se právě teď s jejich zemí děje. Pravděpodobně se na jejich povaze podepsala dlouhá léta komunismu. Vždyť ani u nás jsme se z dědictví pseudorovnostářského systému ještě mentálně nevzpamatovali. Netuším…

V každém případě je v turistickém a obchodním sektoru úroveň neochoty dost překvapující (vzdávám čest světlým výjimkám). Na druhou stranu, jsme to my – turisté, kdo tuhle zemi mění svou přítomností a většinou vyžaduje nějaký servis. Jestli se k cestovnímu ruchu místní postaví s nadšením, vychcaností nebo odevzdanou lhostejností je už jejich volba. A naše, jestli si to necháme líbit… V případě služeb, za které mi někdo účtuje značně přetažené peníze, očekávám jistý servis a přístup. Jestli se mi ho nedostává, nezbývá než jít o dům nebo celou zemi dál.

Tvrdá lekce z Laosu: „Turisto, nejsi všude za boha!“ Jihovýchodní Asie Laos S nadhledem

Šlofíček, pohoda...

Cenná lekce do života cestovatele

Nechci nikoho soudit po pár dnech. Krom toho jakákoliv národní generalizace je nutně zkreslující. Třeba paní, u které jsem nakupoval jarní závitky, se na mě třetího večera zlehka pousmála. Pro mě je důležitá lekce, kterou si z Laosu odnáším jako cestovatel.

V každé zemi jsem vetřelec a je na místních, jak se rozhodnou mě přijmout. A na mě, jestli si jejich chování v obchodních záležitostech nechám líbit.

Nemám právo očekávat, že by kvůli mě změnili svou náturu, jakkoliv se mi jejich přístup nemusí pozdávat. Třeba ze mně vůbec, ale vůbec nemusí mít radost. To je nepříjemný fakt života na cestách.

Tvrdá lekce z Laosu: „Turisto, nejsi všude za boha!“ Jihovýchodní Asie Laos S nadhledem

Když ono je v tom Laosu tak hezky....

Podělte se, doporučte
Související články
Dva komentáře

Napsat komentář: Renata Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *