Rozhovor s Katkou Krejčovou: „Když cestuješ, věci se ti dějí, ať chceš nebo nechceš.“

Katka se svým partnerem Petrem objela za šestnáct měsíců svět. Ztratili se v pralese, zlézali velehory, objevovali tajemné chutě exotických kuchyní, ale hlavně to spolu zvládli. Po návratu šíří inspiraci i praktické tipy pro všechny, kteří by se chtěli vydat v jejich pomyslných stopách. Přesvědčit ji k rozhovoru o dlouhodobém cestování a těžce nabytých zkušenostech tak nedalo moc práce.

Na první pohled nevypadá jako románová větrem ošlehaná a ledem zkoušená cestovatelka. Teprve ve chvíli, kdy začne vyprávět a v několika větách vykouzlí atmosféru svých oblíbených míst, vám začne docházet, kdo sedí před vámi. Tahle usměvavá slečna a její milý se od mnoha jiných dlouhodobých cestovaletelů odlišují.

Při své pouti kolem zeměkoule se netahali jen po městech a všeobecně známých „divech“, ale nebáli se zcela neznámých treků v jihoamerických horách ani jít proti turistickému proudu tam, kde jim tvrdili, že to nejde. Jaké to je jen ve dvou vyrazit kolem světa? Na co se připravit a jak se popasovat s přísunem neznáma?

Když jsme moc dlouho ve městech, potřebuju vyrazit do hor…

Klasická otázka na začátek. Kolik vás ta sranda stála? Jaký byl průměrný měsíční rozpočet?

Průměrný rozpočet, který měl pokrývat úplně všechno od vybavení a jídla, přes dopravu, letenky, ubytování až po posílání pohledů domů, byl 20 USD/osoba/den. Nechtěli jsme za každou cenu tlačit rozpočet na minimum, ale občas si taky trochu užít. Třeba vyrazit na výlet za tučňáky, ubytovat se v pěkném hotelu a dát si sprchu nebo někdy zajít i na večeři do restaurace.

Nakonec jsme se do toho nevešli, cesta mě stála v průměru asi 27 USD/den a Petra ještě o něco víc, protože si v USA půjčoval auto, když za námi přijely jeho dvě děti a cestovaly s námi dva měsíce po národních parcích na západě USA. Myslím si, že kdyby chtěl někdo udělat cestu po podobných zemích s maximálně osekanými náklady, šlo by to za polovinu, možná i méně.

Na čem se dá podle tebe v průběhu cesty nejvíce ušetřit?

Zřejmě na tom, za co člověk obvykle nejvíc utratí. Jídlo, ubytování, doprava. Tedy mít s sebou stan, vařit si a jezdit stopem. Na to je ideální celá Jižní Amerika, Nový Zéland a Austrálie, případně Aljaška. V Jihovýchodní Asii tahle strategie naopak moc nefunguje.

Pouliční jídlo je v Jihovýchodní Asii tak levné, že vařit si sám vůbec nedává smysl

Váš seznam vybavení  se od jiných dlouhodobých cestovatelů docela liší. Ti se snaží jezdit co nejvíce nalehko. Vy jste s sebou většinu cesty nesli výbavu do docela náročných podmínek. Neomezovala vás váha batohu?

Naše batohy měly při odletu každý zhruba 11,5 kg, na což jsme byli patřičně hrdí. Měli jsme vybavení do všech klimatických pásem a byli jsme plně soběstační a připravení dělat i několikatýdenní treky. Postupem času se to ale trochu zvrtlo, když jsme cestou nashromáždili další věci…

Třeba plavky a šnorchl, malý notebook, sešity s deníkovými záznamy, mapy a další věci. Takže nakonec jsme měli na zádech těžké obludy, ale i tak jsme s nimi vylezli třeba na nejvyšší hory Bali a Vietnamu, Agung (3031 m) a Fansipan (3143 m). Jo… se vším tím harampádím, které jsme s sebou vláčeli kolem světa, jsme navíc ještě lezli po třítisícovkách.

Lézt na Fansipan (3143 m) s plnou polní mělo jedinou výhodu. Mohla jsem si dát na vrcholu šlofíka

Chybělo vám něco? Co byste napodruhé přibalili a naopak co byste tentokrát nechali doma?

Na mnoha místech jsme se ztratili v neprostupném a pichlavém pralese, skoro bych až řekla, že taková místa přitahujeme. Takže tam by se rozhodně hodila mačeta, ta mi chyběla moc. Nicméně příště bych ji s sebou zase nevzala. Přece se nebudeme ztrácet někde v pralese, když taková místa ani nemáme v plánu navštívit, no ne?

Určitě bych si s sebou znovu nebrala žďárák, ten jsem použila asi jen jednou. Petr by zas zahodil solární panel. Ukázal se (na rozdíl od powerbanky) jako zcela neužitečný.

Džungle se na chvíli rozestoupila, ale o dva kroky dál nás zase pohltila…

Z hlediska dostupnosti náplně mi přijde praktičtější mít s sebou benzínový vařič, proč jste brali plynový? Jak se vám dařilo shánět kartuše?

Plynový je lehčí a je s ním čistší práce. Kartuše se dají celkem dobře sehnat v Jižní a Severní Americe, na Novém Zélandu i v Austrálii a taky ve velkých nebo turistických městech v Asii, např. Pekingu, Ulánbátaru nebo Lehu (Ladak, Severní Indie). V Jihovýchodní Asii (Indonésie, Barma, Vietnam, Kambodža…) to byl naopak neřešitelný problém, ale pouliční jídlo tam je velmi levné a supermarkety s instantním jídlem tam stejně žádné nemají, takže vařit si sám tam moc nedává smysl.

Jak jste řešili bezpečnost? Cestovali jste s relativně drahým foťákem, což třeba v Jižní Americe může být nepříjemné. Máte nějaké speciální tipy jak se nenechat obrat?

My jsme lidem hodně důvěřovali. Často jsme nechávali všechny naše věci u couchsurferů a nikdy se nám naše důvěra nevymstila. Tím ale neříkám, že to je ten správný způsob, jak se nenechat obrat. Možná jsme měli jenom štěstí… Co obecně pomáhá, je vypadat jako omšelý vandrák, který nemá ani vindru. Tuhle vizáž člověk po půl roce na cestách získá tak nějak automaticky, ani se nemusí moc snažit.

Barevné hory na severu Argentiny. Za tři dny jsme tam potkali jen pár indiánů na koních

S jakým předstihem jste většinou hledali couchsurfing? Jak se vám dařilo dodržovat dohodnutá data?

To bylo hodně individuální, ale v průměru zhruba týden dopředu. A když už jsme se s někým domluvili na pevné datum, tak jsme se ho samozřejmě snažili dodržet. Často jsme ale hledali nocleh na poslední chvíli v ten samý den, což kupodivu celkem vycházelo. Třeba na Fidži jsme měli dohodnutý couchsurfing v tradiční vesnici Viseisei na hlavním ostrově, což byl velký zážitek a naše hostitelka Fi nám navíc dohodila parádní výlet na jeden z malých ostrůvků.

Když jsme odlétali na Nový Zéland, nepustili nás do letadla a my byli nucení si pobyt na Fidži o týden prodloužit. Nevěděli jsme, co máme dělat, tak jsme zavolali Fi. Sice nebyla doma, ale poslala nám neteř, aby nám odemkla a uvařila. Zůstali jsme u nich celý týden. Měli z nás radost…

Couchsurfing na Fidži. Lidi jsou tam neuvěřitelně pohostinní a nikdo tam vůbec nic neřeší

Měli jste předem jasný plán cesty nebo jste improvizovali?

Měli jsme jasný plán: Následovat léto. A to je tak asi všechno. Trochu jsme tušili, kdy je kde příznivé období pro návštěvu a tím jsme se snažili řídit, ale třeba na Bali jsme byli v období dešťů a ani nám to moc nevadilo. Také jsme měli dva pevné body naší cesty – přílet Petrových dětí za námi do Los Angeles na začátku letních prázdnin a jejich odlet ze Seattlu o dva měsíce později.

Dva měsíce s námi po světě cestovaly taky Petrovy dvě děti – Lukáš a Jáchym

Jaká byla nejkritičtější situace, ve které jste se ocitli?

Bylo to na čtyřdenním treku v národním parku Los Glaciares v Patagonii u sedla Paso del Viento a tam nám docela šlo o kejhák. Kvůli odlehlosti, špatnému počasí, možná i přecenění vlastních sil. Ale situaci jsme zvládli. A co tě nezabije, to tě posílí! Celou tu historku si můžeš přečíst v naší knize Pozpátku kolem zeměkoule, konkrétně na stránce 21-22.

V Patagonii občas trochu fouká, no…

Kde se ti naopak nejvíce líbilo a chtěla by ses tam vrátit?

Cestou mě okouzlila Barma, tak se tam teď vracím jako průvodkyně. Hodně se nám líbilo v Bolívii, na Aljašce, v Austrálii a v Mongolsku. Nedávno jsme se s Petrem zcela jednoznačně shodli, že kdybychom se mohli někam teleportovat a měli tam zůstat třeba rok, bylo by to Fidži.

Co nejpodstatnějšího ses naučila o dlouhodobém cestování?

Že je to super, ale nic se nemá přehánět.

Že všude žijí přátelští a milí lidé ochotní ti kdykoli pomoci. A že v každé zemi můžeš narazit na blbce, ale nestává se to moc často.

Že když cestuješ, věci se ti dějí, ať chceš, nebo nechceš. A když o nich přemýšlíš a dáváš pozor, začne to všechno dřív nebo později dávat nějaký smysl.

Že neexistuje lepší způsob, jak poznat svět takový, jaký doopravdy je, než se tam vypravit. Možná tě to úplně rozseká a rozloží na atomy, ale pak tě to zase poskládá dohromady a udělá z tebe někoho trochu jiného. A vsadím se, že lepšího.

Kdybych se teď mohla přenést kamkoli na světě, bude to Fidži

Máš nějaké tipy, jak psychicky ustát dlouhodobou cestu ve dvou lidech?

Vybrat si správného parťáka. To je nejdůležitější! Pak může prospět dát si od sebe čas od času pauzu. A rozdělit si role a funkce. Být co nejvíc tolerantní. A když chce každý dělat něco jiného, tak se nehádat, ale rozdělit. Ať už na hodinu nebo na týden. Když se pak zase setkáte, oba budete mít spoustu zážitků a dobrý pocit, že jste se nemuseli podřídit nátlaku.

Hádali jste se? Jak často?

První rok byl fajn. Občas, když jsme byli dlouho v civilizaci, cítila jsem silnou potřebu vyrazit někam do hor. A Petr to bral, takže to bylo v pohodě. Po roce na cestě už to začalo být náročnější a navíc jsme byli v Jihovýchodní Asii, kde mnoho příležitostí k tomu utéct se stanem do hor není.

Ve Vietnamu Petr koupil Lonely Planet a poprvé jsme cestovali podle itineráře typu „20 nejlepších míst v zemi, která musíte vidět“. To mě dost štvalo a bývala jsem protivná. Chyběla mi svoboda a liduprázdnost Patagonie nebo Aljašky…

Nejvíc mě baví, když si můžu chodit po horách, kudy se mi zachce

Jak jste zvládli návrat do „normálního“ života?

Myslím, že celkem v pohodě. Najít si práci bylo snazší, než jsme čekali. Rok a půl na cestě kolem světa kupodivu personalisté nevnímají jako kaňku v životopise, ale jako výhodu (když se jim to správně podá). Takže jsem po návratu úspěšně prošla drsným výběrovým řízením na pozici snů v jedné konzultační firmě za skoro dvojnásobný plat, než jsem měla před cestou.

Leč ještě ve zkušebce mi došlo, že sedět v kanceláři a analyzovat data o klientech, kterým je potřeba toho co nejvíc prodat, není to, čím chci trávit svůj život. A tak jsem dala výpověď, napsala knihu, začala průvodcovat a dělat po ČR přednášky o cestování. Petr zůstal v oboru a dál pracuje v bance.

Jela bys na podobný podnik i sama?

Původně jsem tu cestu tak plánovala, že pojedu sama. Ale zpětně jsem moc ráda, že se Petr přidal. Ve dvou jsme si mohli dovolit dělat daleko dobrodružnější věci, než jaké bych si kdy troufla dělat jako samotná holka. Cestování stopem, treky, které nikdo nechodí, bloudění v pralesech, lezení na šestitisícovky, bydlení u místních…

No dobře, to všechno bych asi dělala i sama, ale v menší míře a víc bych se bála. A myslím si, že kdybych jela sama, vrátila bych se domů daleko dřív. Možná by se mi začalo stýskat už tak po třech měsících.

Jak přežít dlouhé cestování ve dvou? Dát si od sebe čas od času pauzu

Zkazky z cesty kolem světa

Katka Krejčová o své cestě napsala knihu Pozpátku kolem zeměkoule. Tenhle masivní atlas zážitků si zamilujete po zběžném prozkoumání několika stránek. Může za to jak barvitý vypravěčský styl tak výborné fotky jejího parťáka Petra Ptáčníka. O zážitcích ze svého dobrodružného podniku také vypráví na nejrůznějších přednáškách. Takže pokud byste respondentku tohoto rozhovoru chtěli vidět naživo, nejspíše se vám brzy naskytne příležitost, jíž byste si neměli nechat ujít.

Autory fotografií v tomto článku jsou Petr Ptáčník a Katka Krejčová.